Vánek ve větvích vrb - kapitola 13

Vzduch byl té noci až na výjimky prost kouře ohňů. Měsíc byl útlý a vysoká obloha dávala na odiv mozaiku tisíce hvězd. Jejich Píseň byla nejprostším a zároveň nejesenciálnějším darem, jenž nubelorský lid obdržel. Nubeloři zpravidla neměli v povaze hledat ve svých životech smysl. Kdyby tomu tak však bylo, hledali by jej v Písni. Spojovala je s nebesy, z nichž odvozovali svůj původ, a jako každá domovina skýtala Píseň ukonejšení i radu v nesnázích.

Vidět hvězdy a naslouchat jim samozřejmě dovedli nubeloři bez rozdílu kastil i za nocích oblačných, ostatně jako i přes den. Salix se nikdy nezajímal, proč i tak upřednostňovali vizuální vjem na pozadí hudby Písně hvězd a hasili proto za podobně jasných nocích své ohně, aby záře plamenů neomezovala jejich noční vidění.

Sám se jako v každý čas odpočinku oddělil od skupiny. Stranil se taktéž Carexe, nechtě jej nezbytně upozorňovat na společnost svého nového druha, který k němu někdy promlouval. Snažil se tedy vyhnout případné konfrontaci alespoň svojí fyzickou nepřítomností. Tak jistě jako dovedl on, i Carex jej byl bezpochyby schopen vyhledat jedinou upřenou myšlenkou vyslanou na vyšší vibraci. Jak však předpokládal, druhý vitalon thermantali neměl zvláštní důvod se o něj zajímat. 

Třebaže se hvězdy ani planety nenacházely v nijak silné konstelaci, Píseň vesmíru byla té noci opravdu krásná. 

Salix nezaujatě shlížel na své tělo, odpočívající na křovinami skryté vyvýšenině nad strání, ve které se skupina nubelorů utábořila k přenocování. Na to, kterak leží na plecích na pokrčených nohou, krom té chromé, kterou nedovel dostatečně ohnout, aby si jí mohl podložit slabinu, s páteří napřímenou a tváří odvrácenou do prostoru. Jak pod jeho kůží, na níž déšť dávno rozpil kaedrové znaky, vystupují kosti a šelmí maska se vztyčenými slechy se šklebí do noci před sebou. Jak ve volné pěsti každé ruky třímá jediné dva předměty, které přijal za osobní a odnesl si je z tábora s sebou. Nesl samozřejmě také cestovní vaky obsahující přesně polovinu termentantaské výbavy. Během cesty zatím nedošlo k situaci, kdy by ji bylo potřebné použít. 

Salixe samotného znepokojovalo takové pomýšlení, třebaže nenacházel racionální vysvětlení, proč by tomu mělo nebo nemělo být tak. Salixovi však nebyla komfortní představa, že jednou bude muset spolupracovat s jiným druhem, než s Beliottem. 

Jeho tělo, snad ještě menší a křehčí z této vzdálené perspektivy, se téměř nepostřehnutelně pravidelně pohupovalo vpřed a vzad, v souladu s rytmem dechu. Byl to podmíněný termentantský reflex, který organismus využíval k vytvoření alespoň bazálního množství tepla. Salix si nepamatoval, kdo a kterak mu ho v dětství vštípil. Oblázek s žilkou, který nyní třímal v levačce, využíval jako primitivní kotvu; předmět s vlastní vibrací natolik odlišnou té jeho, aby jej nerozptylovala, ale zároveň mu poskytla velmi efektivní a nenamáhavý způsob, jak udržovat se svým fyzickým tělem spojení. Zůstával ve svém těle ukotven jej nejzákladnějšími propojovacími vlákny nitra, tak, aby se co nejvíce vzdálil své fyzické bolesti. Avšak zůstával. Přestože Píseň vesmíru vybízela k zajímavému cestování, Salix se jejímu mohutnému proudu nepoddal. Nabyl si jist, kam by mohl zabloudit. 

Během cesty setrvával každým kopytem na jiné úrovni téměř nepřetržitě, Píseň jej posilovala a zároveň učila svým možnostem. Nyní do ní však už nepronikal spontánně a bez jasného cíle. Třebaže si to dlouho odmítal přiznat, obával se, že by jej zlákala příliš, že by lehce zapomněl, proč je důležité se navrátit zpátky. 

Píseň vesmíru vcelku nebyla tolik vrtkavým místem jako samotná Stezka, třebaže tu Salix nyní vnímal jako pouhou jednu z odboček na rozcestích Písně, po níž bylo možné se dále vydat. Neodvažoval se však k tak unáhleným a neuváženým cestám za pouhým nepromyšleným účelem naslepo objevovat. Chápal Píseň vesmíru, v rozsahu a mnohoúrovnosti, v jaké se mu před časem odhalila, jako prostor skýtající neomezené možnosti a moudrost, jakožto i ohrožení a roviny, k nimž bylo záhodné chovat úctu a udržovat si od nich odstup. 

Ve vztahu Písně a nubelora, jenž jí naslouchal, byla role nástroje a hybatele. Salix si nebyl jist, zda ví přesně, která z nich mu nyní náleží. 

A ke všemu byl sám. Beliott na něj dohlížel při všech jeho cestách na Stezku i na další rozličná místa prostřednictvím Písně, která mu ukázal a naučil jej je vyhledat. Od dob, kdy k němu Salix již před mnohými cykly přibyl jako učedník Stezky, až po útok na Laureciin tábor, kde od něj zbaběle prchl. 

Ať však nad těmito událostmi rozvažoval často a z mnohých úhlů, necítil nenaplněnou odpovědnost za to, že skutečnosti mohly či měly proběhnout jinak. Stejně jako se tomu dělo ve všech záležitostech běhu světa, věci proběhly zkrátka přesně tak, jak proběhly. Jakékoli další úvahy tímto směrem pak byly pouhým marněním času. Tak alespoň bylo založeno Salixovo vnímání reality. Termentantské vnímání.

A Salix čas potřeboval. Nikoli pro zvažování minulosti, ale pro přemítání o budoucnosti. Byly otázky, na něž nenacházel odpověď ani ve spletité moudrosti Písně. A s každým dalším s námahou učiněným krokem zvažoval, jakou hybnou sílu by v běhu tohoto světa mohlo mít jeho prosté rozhodnutí vydat se na jih. 

Opět o sobě pochybuješ? Ty v sebe nevěříš, Salixi, nevěříš ve svá rozhodnutí.

Salix odpoutal pozornost od svého těla a upřel ji hlouběji do spirituální roviny. Spíše ztrácím směr, kterým bych měl vést svá rozhodnutí následující, odpověděl ve vibraci Písně. Možná vlastně ani důvod, proč bych měl nějaká a nějak provést.

Proč?

Salix chvíli uvažoval, zdali má právě dnes potřebu takového rozhovoru. Právě dnes, obklopen hvězdami a nocující družinou, si však připadal zvláště osamělý. Řekl tedy první, co ho napadlo. Z čeho se odvíjely veškeré zákonitosti, zapřádající se do vlákna jeho osudu. Protože jsem Termentant. Průvodci po Stezce nezasahují do záležitostí… na této rovině. Svět tam venku, za mojí maskou… co když jej nejsem schopen vnímat správně? Co když mi podstata jeho běhu zkrátka uniká?

Přišlo mu, jako by zachytil tiché pousmání.

Pak se rozhlédni okolo. Jsou tu bojovníci, nubeloři nejprimitivnější kastily. Jsou tu léčitelé. Je tu jedna věštkyně. Máš k dispozici všechny stupně Písní. Stačí se podívat, abys zjistil, jak tento svět vnímá kterýkoli z nich.

Já ale nesvedu nic takového.

Opravdu ses o to nikdy nepokusil?

Salix nebyl zvyklý, aby mu někdo kladl otázky, vycházející patrně z toho, že zná již předem odpověď. Vlastně vůbec nebyl zvyklý na jakýkoli typ otázek.

Vzpomněl si na Artemisia, léčitele, kterému proti jeho vůli vnikl do myšlení.

Odmlčel se. Proč se mnou o tomhle všem hovoříš? zeptal se nakonec do vzájemného ticha.

Neodpověděl mu. Salix se pokusil utvořit si před svým vnitřním zrakem jeho podobu. Nitra nubelorů si však nezanechávala podobu svých fyzických schránek. Nezaujímala vlastně žádnou vizuálně zkonstruovatelnou podobu.

Proč ses dosud nevydal hledat Beliotta? odpověděl mu na otázku otázkou, znenadání, bez varování. Stezky vesmíru jsou dalekosáhlé a tebe by to zajisté nestálo dlouhou cestu ani příliš velké úsilí.

Termentant měl v první chvíli nutkání oplatit mu stejnou mincí, zachovat se podobně, jako on již nesčetněkrát dříve k němu. Neodpovědět a přerušit jejich propojení. 

Odpověděl však: Není zde, na téhle stráni. Nepřišel s žádnou z družin, které se připojily k přesunu. Nemám praktický důvod jej vyhledávat, zavedli-li ho kroky na sever, zatímco já mířím na jih. Ať se nachází v tomto prostoru, nebo jiném.

Je to jediný důvod?

Salix se opět pokusil upřít své soustředění více na kotvu, zpět na své fyzické tělo, opuštěné mezi křovinami, snad aby se poněkud vymanil vzniklé situaci, aby jí nebyl tak pohlcen a prostoupen. Nechci s jistotou vědět, že se s ním již nesetkám na hmotné rovině. 

A přesto, není zde ještě třetí důvod?

Salixe přestával rozhovor těšit. Naopak, začínal mu být velmi nepříjemný. Nutí mne uvažovat směry, kterými by se myšlenky Termentanta ubírat neměly. Shledal však, že i nad touto skutečností již kdysi dříve uvažoval.

Nikdy mi neukázal, hlesl v zamyšlení, co vitalon thermantali opravdu dovede. Učil mě, stovky cyklů jsme pracovali bok po boku, a on mě nikdy nepustil dál, než na Stezku! 

Jeho tělo dole mezi křovinami sebou trhlo, Salix je přinutil pevněji stisknout kamínek. Píseň byla dnešní noci silná. A on ztrácel koncentraci. Myslíš… pokračoval již klidněji, myslíš, že je možné, že o rozsahu Písně neměl ponětí, stejně jako donedávna já?

To netuším. Já vaší Písni přece nerozumím tolik, jako ty sám. Pověz však, myslíš si, že by Průvodci mohli využívat Píseň lépe? Že by dovedli pomoci něčemu dobrému, kdyby vnímali její rozsah tak, jako nyní ty?

Salixovi se průběh jejich konverzace opět znelíbil. Tohle přeci Průvodci nedělají. Průvodci dohlížejí, střeží, ale nepřísluší jim zasahovat do dění hmotného světa, tak vzdáleného a neuchopitelného jejich vnímáním. Nikdy v tom neměli žádný zájem. 

Proč se mnou o tomhle všem hovoříš? zeptal se znovu.

Prostor se zachvěl, jako by si jeho společník povzdechl. Abych tě připravil. Postrčil tě správným směrem, řekněme. 

Připravil na co?

Salix měl dojem, že následující telepatická vibrace, která ho konfrontovala, byl úsměšek.

Třeba na to, co se stane vzápětí, dostalo se mu prostého vysvětlení.

Salix byl příliš zaměřený na jejich rozhovor, než aby se nelekl. 

Polekal se tak, jak se na Termentanta nehodilo. První zvuk prasknutí ostrý natolik, aby pronikl k jeho vnímání, mu přivodil prudký, okamžitý návrat do těla. Salix přepadl na dlaně a kamínek i srp se rozkutálely v trávě okolo. Trvalo mu jen mžik, než léty trénovanou praktikou zcela uzavřel astrální rovinu za svým nitrem, ukotvil se ve fyzickém těle a prudkým výdechem proti uzavřené glotis snížil svoji srdeční frekvenci. 

V zápětí se v nevelké vzdálenosti ozvalo další zapraskání. 

Křupání, skřípění lámaných větví. Podivně nepravidelné a přitom zuřivě prudké. 

Salix se ve stále trvající zmatenosti pokoušel určit, odkud a co to vlastně slyší, zatímco rukou šátrající v trávě nalezl srp. Slyšel však velmi omezeně a čich mu značně překrýval pach fenyklové pasty, kterou byla jeho maska nasáklá. 

Svojí chybu si uvědomil záhy. Tolika začátečnických chyb se náhle dopouštěl, jakmile si jen pomyslel, že mu Píseň odhalila svojí vyšší rovinu! Strnul, znehybněl, ztišil svá srdce i plíce a plně rozvinul svůj vnitřní zrak. 

Bez fyzických očích vnímal ve vibracích, vrstevnicích sločar a vlnách. Stezku vycítil okamžitě, třebaže byla slabá, její dokonale laminární, útlé siločáry směřovaly k němu. Nevšímal si ji. Prasknutí dřeva občas vyvolalo tak silné rozvlnění, že zasáhlo do jeho úrovně a vracelo se zpět jako dráždění sluchu. Byl to však jiný smysl, který jej vybídl k urychlenému vzdálení. I krev měla vlastní specifickou vibraci, zvláště, když pokrývala tělo již pár dní. Salix netušil, jestli si její pach na základě toho pouze vybavil, nebo jej zachytil i přes masku. 

Složil pod sebe končetiny a zvedl se. A upadl, na záď a poté i na levou plec.

Vitalone… No tak.

Salix pod maskou frustrovaně sykl skrz zaťaté zuby. A podvolil se.

Opět se ztišil, ale tentokrát se zaměřil konkrétně a téměř zcela pouze po hladině tohoto světa. Prostor kolem něj, vyvýšenina s plochým temenem, byla bezmála celistvě pokrytá pokrouceným hlohových křovím, nejevila se jako příhodný směr cesty. Přesto se v křovinách pokoušel pohybovat nubelor. Byl to příslušník nejnižší kastily, proto Salix tak dlouho nezaznamenával jeho přítomnost. Bojovník, jak mu vykreslilo pár jeho vzpomínek, které získal letmým dotykem nitra. 

Salix mnul v dlani rukojeť srpu a vnímal. Vyciťoval. Byla zde bolest, dlouhotrvající a klíčící v beznaděj. Pudy natolik zvířecké, že je sám neznal. Ale také pocit, jenž mu byl znám až nelibě důvěrně. Strach. 

Salix nahmatal druhou dlaní kamínek. Neviděl na něj, ale když přejel prstem po jeho plošce, ucítil hladkou vlnku žíly jiného nerostu na svrchní straně. 

Nadechl se a koncentroval svoji moc zpátky do blízkosti svého těla. 

Dobře. Dobře tedy, řekl telepaticky směrem k prostoru kdesi za jeho ramenem.

Odložil srp k vaku se zbylým náčiním a pomalu, snaže se způsobit co nejmenší hluk a sobě co nejméně bolesti, se opět postavil.

Co mám ale udělat?

Odpovědi se mu nedostalo.

Bojovník se dral pomalu kupředu. Občas bolestně hekl. Dle zvuků bylo patrné, že zakopává, klopýtá a každou chvíli padá na rozedřené karpy.

Salix se mu vydal vstříc, nejrychleji, jak dovedl. Napadlo jej, že nubelor s vnímavostí k nejnižšímu aspektu Písně si jej pravděpodobně nevšimne, dokud jej neucítí nebo neuslyší, a pokusil se tedy promluvit, nevytrénované hlasivky ho ovšem patrně zradily. 

Vylekali se oba, když se náhle ocitli v blízkosti, z níž se v hvězdnatém šeru navzájem uviděli. 

Mezi polámanými kmínky a pošlapanou vysokou trávou napůl stál, napůl klesal na záď šlachovitý nubelor s temnou, místy leskle vlhkou, strupovitou lézí mezi předními končetinami. Salix nyní viděl, proč byl bojovník Stezkou podvědomě veden za ním. Z plecí mu čněl zlomený dřík šípu.

Přestože Stezka zatím nebyla příliš silná, způsob, jakým se rozpínala, Salixovým zkušenostem napovídal, že před ní brzy nebude jistého úniku.

Netušil, jak se zachovat a tak podvědomě vykročil o krok vpřed a vztáhl ruku směrem ke zraněnému.

Nubelor s sebou s chrčivým výkřikem trhl a odsunul se, třebaže mu každý pohyb patrně působil urputnou bolest. Krčil se v křovinách, uši na plocho přitisknuté k lebce, oči vytřeštěné, výkřik ustrnutý v bezhlesné cenění zubů. Bylo to však bezesporu strachové chování, uši mu směřovaly víc do stran než nazad, zpěněné koutky úst měl delší než při agresivním vrčení.

Salix se zmýlil, nebyl to řadový bojovník, ale pravděpodobněji běžec. Pracoval s dechem, i ve svém nynějším stavu, a vzrůstem byl silný ale lehký. 

A také byl zděšený, neboť se nad ním nakláněl vitalon thermantali s černou maskou zuby cenící šelmy.

„Ne… nehýbej se tak prudce," podařilo se vypravit Salixovi a překlopýtal o několik dalších křovin blíže k poslovi. Jeho prvotní šok pravděpodobně pominul. Nubelor ho sice stále sledoval lesklýma očima s výrazným bělmem, ale polkl a pokusil se něco říci. Význam slov však Salixovi unikl při pohledu na ústa potřísněná zaschlou krví. 

Salix znovu zkontroloval Stezku. Nebyla natolik blízko. Salix ovšem také nebyl vitalon saeni.

„Léčitelé,” řekl zraněnému tiše. „V ležení jsou léčitelé, za nimi se potřebuješ dostat.”

„Ty...ty,” posel začal kašlat krev. Šíp zřejmě zasáhl i plíci nebo vzdušný vak. Při křečovitých nadeších se mu zalomený dřív v ráně pohyboval nahoru a dolů.

„Netáboří dále než jeden let kopí. Dokážeš mě následovat?”

„Ty jsi Termentant!” zachroptěl zraněný a podklesl na tarsech.

Na tom přece nesejde. Dovedu tě k léčitelům.

„Ne… ty, ty přece nedovedeš léčit."

Musel být velmi oblouzněn bolestí a ztrátou krve, proto, že nedovedl sledovat hovor a také proto, že si nepovšiml, že na něj Salix promluvil telepaticky.

Salix se po jeho slovech stáhl. Co mám dělat? zopakoval mdle.

Ani nyní se mu nedostalo odpovědi. Cítil se bezradně. Ztraceně a sám. 

A tedy udělal, co mu v tenzi situace přišlo jako první na mysl. Co vyplynulo z jeho nedávného rozhovoru. Co mu připadlo podvědomě patřičné… a správné.

Pomohu ti. Následuj mne.

Byl to rozkaz. Prostý, zřetelný, vsazený do poslovi mysli. Bylo mnohem jednodušší do ní proniknout, než když to učinil prve, na mysli léčitele Artemisia. Sleriiho mysl byla slabší, méně komplexní, méně složitá a vrstevnatá. Byla… přirozeně ovladatelná. Salix koncentroval pouze zlomek své moci, aby jejími prsty prolnul myšlenkový labyrint, nalezl správné vrstvy a vnesl do nich vlastní struktury. Na okamžik při tom ztratil plnou koncentraci, na okamžik hleděl na svět dvěma páry očí a pocítil odraz bolesti, který mu málem smetl vědomí. Cítil, že ho v tu chvíli podpořil někdo třetí.

Salix se pevně zakotvil v poslově mysli. Nemáš ze mě strach. Nejsem Termentant. Chceš a dovedeš jít za mnou. Věříš, že ulevím tvé bolesti.

Byly to afirmace, jednoduché teze o nichž doufal, ze vyvolají očekávané chování. Byly to lži, napadlo Salixe. A byl to fascinující pocit, když si uvědomil, že jej nubelor následuje. Že jej poslouchá.

„Nemám z tebe strach,” řekl posel zalknutě a hleděl při tom zpříma do očních otvorů jeho masky. Z nosu se mu spustila krev a Salix netušil, do jaké míry za to mohl jeho zásah.

Prodrali se křovím k úpatí vrcholku, jeden podpíraje druhého.

Tábor věnčilo pár strážních ohňů, na pozadí plamenů se co čas pohnula silueta přecházejícího nubelora. Skupinu léčitelů vnímal Salix stěží pár desítek kroků na západ od nich. Na výhodě se již bledé nebe loučilo se svými hvězdami. Kraj jímalo ono tíživé, hutné ticho předcházející úsvitu. 

Hlídkující bojovníci k nim obraceli svoji pozornost. 

Salix se opět zastavil, netušil, jak se vypořádat s tak koncentrovanou podezíravostí. Posel visící paží přes jeho rameno podklesl a malém je oba strhl k zemi. Pach zaschlé krve intenzivněl i přes termentantskou masku, Salix se pokoušel nedívat na úštěpek dříku, který se pohyboval v nepravidelné rytmu kontrakcí srdce, které se stále snažilo odpovídat na perfuzní potřebu spodní části těla a neustále přicházející krev ze srdce druhého. Posel slábl. Termentant se jej pokusil podpořit vlastní mocí, ale impuls jím vyslaný byl čistě intuitivní, netušil, jak s tak křehkým nitrem zacházet. Proč něco takového vůbec dělám? proběhlo mu myslí.

Trojice bojovníků od ohňů zamířila klusem k nim.

„Posel!” pokusil se vykřiknout Salix. „Zraněný posel.”

Nubeloři na ně v šeru nemohli jasně dohlédnou, přesto bylo Salixovi patrné, že vztyčené slechy jeho masky budou prvním, co je v následujícím okamžiku upoutá.

Jsem vitalon saeni, vyslal k nim myšlenku. Jsem léčitel.

Zpomalili. Salix tušil, že jeho moc již nedovede oklamat tolik myslí zároveň. 

Posel zachroptěl, jak bojoval s nedokrvením plic. Slábl a ztrácel se. A Salix s tím nedovedl nic udělat. Držel ho v rukou a cítil, jak jej Stezka plíživě obchází, konfrontuje se s jeho mocí, která podobná smečce věrných psů vířila kolem nich. Jakkoli mocný mohl na Stezce být, za jakkoli komplexní a rozsáhlou považoval moc svého nitra, shledal náhle, že něco tak jednoduchého, jako utišit bolest a strach, neumí. Nepovšiml si toho, ale tráva u jejich nohou se začala ohýbat a chvět jako ve víru větru.

Já přece tohle nedovedu, pomyslel si Termemtant. Jsem Průvodce. Průvodce mrtvých, Termentant s maskou, kterému žádný nubelor pomoc nenabídne. A stejně tak ji neposkytne ani vlastnímu druhovi ve zbrani, jakmile se jej já jednou dotknu. Jsem Termentant, kterého se každý štítí… 

Chtěl utéct. Posel na něj však naléhal téměř veškerou svojí váhou. 

„Jsem léčitel,” řekl Salix znovu, šeptem. „Chci pomoci.” Cítil, že se mu podlamují nohy. 

Byl podepřen. Z druhé strany, jeho nitro bylo podepřeno. 

Jsi léčitel. Říkáš to dlouho, ale že jím chceš být, sis uvědomil až teď, že?

Salixovo soustředění ochabovalo. Bojovníci se blížili. Obezřetnými kroky. Nebe na východě bledlo, v hloží se ozval drozd.

Tak si už konečně koukej sundat tu masku!

Salix lapl po dechu. Ale to přeci…

Bojovníky, sběrače a výrobce možná ošálíš jen svojí mocí. Jednoho, čtyři… ale celé lžení? A přitom je to zrak, na který primárně spoléhají. Uvidíš, už nebudou přemýšlet nad tím, jak se v tvé přítomnosti cítí, jakmile tě jednou rozpoznají.

Ale co léčitelé? Vaše nitro přeci dokáže rozpoznat to mé.

Opět si lžeš. Vždyť ty už jsi léčitelem byl. A to jsi byl mnohem slabší, než jsi nyní.

Posel dosedl na záď a strhl Salixe do předklonu. Salix vztáhl ruku ke svému hrdlu a škubnutím prstů uvolnil řemínky masky. Podruhé si ji stáhl z hlavy a z plna plic se nadechl chladného ranního vzduchu. 

Byl v něm cítit kouř a rosa a zpocená srst přicházejících bojovníků. A krev.