Vánek ve větvích vrb - kapitola 14

Dva léčitelé se skláněli nad v trávě ležícím raněným a s přivřenýma očima a dlaněmi přiloženými na jeho kůži systematicky uhlazovali Píseň jeho ducha. Zcelovali rány nitra, překrývali nepříjemné vzpomínky, potlačovali traumatizující zážitky. Vytvářeli iluzi o tom, že tělo necítí bolest a zlehka na ně dopadala rosa. Jedním z nich byl Salix. Třetí vitalon saeni držel poslovu hlavu v záklonu a paže mu odtahoval od trupu, aby co možno nejvíce zprůchodnil jeho dýchací cesty. Čtvrtý mu, jak všichni věděli již pouze z úcty k bratru nubelorovi, tiskl zakrvácenou látku okolo stále se ještě pohybujícího úštěpku dříku. Latejské střely nebyly tak dlouhé, jako ty jejich, bylo až k nevíře, že se šíp dostal přes pektorální svalovinou do hrudní dutiny z takového úhlu. Kontrakce byly čím dál tím nepravidelnější, kterak selhávalo i sekundární srdce. Posel byl v bezvědomí, tlak cirkulace krve již dávno nedostačoval k potřebnému okysličování mozku.

Salix cítil chřtán Stezky, rozvírající se přímo nad nimi, a třebaže se snažil sledovat svět pouze fyzickým zrakem, postřehl okamžik, kdy se pouta nitra a těla začala rozvolňovat. Byl to jemný pohyb, jako když se řapík usychajícího listu oddělí od lůžka na větévce a sklouzne po větru na vodní hladinu, kde jej zachytí proud.

Stezka Salixe dravě tiskla, nasávala taktéž jeho nitro a byla zmatená, že je k ní hluchý, že se nevydává převést umírajícího přes její práh, nepomáhá mu nalézt hladinu všeunášející řeky a namísto toho potlačuje vlastní moc do tak křečovitě semknutého útvaru, jakého byl jen s to dosáhnout.

Vyslal k duchu opouštějícímu tělo ujištění, že jej nenechá čekat dlouho, ale neformuloval je slovy, aby je nezachytili i přítomní léčitelé. Cítil, že je bojovníkovo nitro zmatené, že bude bloudit, stejně jako každý nubelor, opouštějící své tělo nepřirozeným způsobem smrti. Povšiml si této ztracenosti opravdu až nyní, když se bez masky skláněl nad umírajícím v tichém kruhu léčitelů, v trávě zvlhlé bledými slzami jitra?

Odtáhl své dlaně od chladnoucí pokožky, následuje pohyb léčitele po svém boku. 

Píseň ducha byla vskutku úzce příbuzná k Písni vesmíru. Jakmile mohl jednou následovat něčí kroky, dovedl se s ní lehce spojit po léčitelském způsobu. Překvapilo ho, až jak jednoduše se tomu naučil. Mohl bych podobně naslouchat Písni hvězd, napadlo jej. Obyčejně, jako slerii scházející se za nocí zády k ohňům.

Jednal intuitivně, co se týkalo samotného tišení bolesti nitra umírajícího. Připojil se k nitru druhého léčitelé, sleduje cestu, jakou se s umírajícím spojil a napodobuje mechanismy, kterými s jeho Písní ducha komunikoval, až v nich zanedlouho nalezl systém, v němž rozvinul vlákno vlastní moci. Odvíjel ho obezřetně, nejomezeněji, jak kdy svoji sílu využíval a vrstvu po vrstvě jej prolínal Písní poslova ducha. A zceloval rány, které zde objevil. 

Když se příboj rudých mračen jako sluneční předvoj rozlil po východním horizontu, vitalon držící hlavu umírajícího ji nechal volně klesnout do trávy a přiložil ucho k jeho hrudníku, pod klíční kost. Auskultoval dlouho, dokud si nebyl zcela jistý. Léčitelé byli zásadoví. Stezku vnímali téměř stejně intenzivně jako Salix, vnímali ji však v posledních letech bezmála všude a bezmála na všech. Byli již příliš unavení posuzováním, jak blízko a jak úzce se Stezka vine k raněnému jakkoli namáhavěji, než prostými, mechanickými metodami.

Salix cítil, jak se mezitím pozornost kruhu léčitelů opět pozvolna stačí k němu. Dotýkali se jej nitry, třebaže nijak invazivně, neboť to prve nebylo uctivé, za druhé z každého jednoho z nich cítil vyčerpání, které lehce potlačilo čímkoli vzbuzený zájem. Sami navzájem netvořili úzké propojení, nepřišli za ním a zraněným a nepracovali pod jednotným skupinovým duchem. To Salixe poněkud udivilo, jak však značily hlinkové symboly na jejich hrudních, pocházeli ze dvou rozdílných kaedrů. Skupina na stráni byla již natolik početná, že ani její léčitelé se navzájem důvěrně neznali.

Pozorovali jej, ale jenom tak, jako si během cesty prohlíželi krajinu, kterou se ubírali. Ne s podezíravostí, ale zkrátka pro to, že pro ně byla nová a že ji měli před očima.

Až nyní Salix postřehl, že jsou všichni tři poměrně mladí (pozn. 2), fyzicky i svými nitry, věk příhodný spíše pomocníkům a učedníkům zkušenějších léčitelů. Uvědomil si, že to odpovídá práci, jakou sem byli posláni vykonat. Léčitelé nepředpokládali, že by mohli poslův život zachránit. 

Dva z nich byli zevřením typičtí nubeloři horských lesů, nízcí, kosmatí, s ostře řezanými rysy a silnýma rousnatýma nohama uzpůsobenýma pro šplhání kamenitými srázy. Přes rameno jim oboum splýval podobný dlouhý cop protkaný haluzkami pelyňku. 

Salix se koncentrovaněji zaměřil na myšlenku vyobrazující jeho samého jakožto vitalona saeni. Obyčejného léčitele, odpovídajícího všem jeho roky pozorování nastřádaným představám o nejprůměrnějším léčiteli splňujícím veškeré standardy. Nenarušoval strukturu myšlení přítomných vitalonů, ani nezasahoval za hranice jejich niter. Dokud udržoval propojení s duchem umírajícího posla, nenacházel jistotu o udržení potřebné koncentrace. Nyní, když už jej tolik neohrožovala možná chybovost, nenalezl potřebu tak činit. Naopak zde byla přítomná zvědavost, zájem o hranice jeho vlastních schopností, jejichž pozici mohl vyměřit dopadem své afirmace.

Salix nenarušil vnímání léčitelů. Namísto toho utvářel vlastní představu. Vědomě měnil vlastní přesvědčení o tom, jak je jeho fyzické tělo vnímáno na této rovině. Intuitivně tušil, že bude-li jeho záměr dostatečně silný, nesejde na způsobu, jakým jej provede. Bylo to něco nového, neobvyklého, o co se dosud nepokusil, ba ani jej nenapadla možnost podobné provést. Dnešní jitro se však zdálo překypovat nezvyklými činy.

Píseň vesmíru byla mnohonásobně komplexnější než tento prostor s loukou, táborem a křovinatými vrchy. Píseň mohla pokřivovat realitu, třebaže Salix dosud netušil přesně jak, proč, ani může-li sám vědomě nést nějaký podíl na celém průběhu. Byl však už déle přesvědčen o přítomnosti podobného mechanismu. Umožnění prolnutí tohoto světa se Stezkou ostatně bylo jedním z případů.

Auskultující léčitel se pozdvihl od poslova hrudníku a pak v krátkém gestu se třemi pokrčenými prsty učinil rozhodný, roky zautomatizovaný pohyb nad jeho srdcem. Byl z trojice nejvýraznější, s podlouhlými rysy v pihovaté tváři, s kudrnatými ryšavými vlasy rozpuštěnými téměř volně, pouze s pár prameny staženými řemínkem z čela. Snítku pelyňku nosil za odhaleným, špičatým uchem. Horští nubeloři gesto zopakovali. 

Jeden z nich si poté osušil ruce o suchý cíp krví potřísněné látky, zapřel se dlaní o poslovu plec a na několik škubnutí mu druhou rukou vytáhl uštípnutý šíp z rány. Pach počínajícího zánětu a zoxidované krve se promísil s železitou vůní čerstvé, tělo se zakývalo.

„Obyčejný kulatý hrot,” zhodnotil léčitel, když pozvedl střelu proti rudému oparu vycházejícího slunce. Vitaloni se naklonili k němu. Ryšavý nabral do prstů délku, po níž byl dřík zanořen v tkáni a promítl ji od místa průniku na poslovu hruď. S patrným zadostiučiněním poklepal na oblast, kam dosáhl. 

„Říkal jsem vám, že to bude srdečnice. Latejské šípy nejsou tak dlouhé, aby tudy dosáhly k srdci.”

Nubelor s copem ale zavrtěl hlavou: „Hloupost, Falaenope, jen se pořádně podívej,” přiložil šíp podél poslových plecí. „Srdečnice by to mohla být snad jedině při takovémhle sklonu. Což, dovolím si podotknout, je úplně jinde, než kudy ten šíp prošel. A navíc, v takovém gardu snad ani nelze nikoho zasáhnout.”

Falaenopus s pelyňkem za uchem mu šíp opět vzal a mírně změnil jeho polohu. „Ne každý střílí jen na panáka ze sena, Amyrisi. Jestli stál střelec pod úrovní cíle, říkám, že mohl zasáhnout srdečnici… tudy, podél srdeční báze.”

Kosmatý nubelor se ušklíbl nad fantaskností jeho teorie: „Ty opravdu nechceš zase prohrát sázku, že?”

„Mám ti to otevřít, abys uznal, že mám pravdu?”

„A nechceš se spíš postavit na hlavu, aby se ti prokrvila?”

„Nechte toho, jde sem primvitalon,” 

Léčitelé vzhlédli. Od ležení k nim rozvážným krokem mířil další nubelor, štíhlá silueta vyvstávající z oparu líně se plazícího nad táborovými ohni. Všichni tři vitaloni saeni se kvapně zdvihli na nohy, Falaenopus držící šíp zkřížil ruce za zády.

Přicházející pozvedl paži, aby si jí zastínil oči proti nízkým paprskům krvavého slunce. Jak se zdálo, následně sklonil hlavu k tělu ležícímu u jejich nohou. „Jak že to trvalo dlouho, čtyři dny?” zavolal na ně již z dálky s natrpklým podtónem v hlase. „Čtyři celé dny, co jsme tu neměli naše mlčenlivé přátele v maskách.” 

Nikdo na jeho pochmurné konstatování neodpověděl. Přítomnost Stezky vypovídala o poslově údělu beze slov. „Zpravím je, že jsou tu potřeba a počkám na ně u těla,” pokračoval již netečněji. „Na vás ostatní už čekají živí v táboře.”

Salixovi neuniklo, jak se vitaloni po zmínce o Průvodcích zachvěli, mimoděk sklopili uši a cukli ocasy. Také si všiml, že nejrychlejší odezvu vyvolala jeho slova u Falaenopa - narozdíl od jeho druhů bylo mezi jím a primvitalonem spojení na bázi skupinového ducha.

Až tehdy se přiblížil nově příchozí natolik, aby stín z ranního šera mohl pro slabý nubelorský zrak nabýt podoby vysokého vitalona saeni, se srstí stejně všedně hnědou, jako byla ta Salixova. 

Nyní švihl ocasem Termentant.

„Já tu na Průvodce počkám,” vyhrkl a také se postavil na nohy, vystoupil zpoza těla mezi léčitele.

Mladí léčitelé k němu překvapeně stočili uši.

Primvitalon se zastavil v půli kroku. Koutky úst se mu pohnuly, ale ve vzduchu mezi nimi zůstalo ticho. 

Přerušil je až Falaenopův mírně nejistý, ale překvapený hlas: „Podívej, Artemisie,” ukázal dříkem k Salixovi. „Tenhle nový je z tvého bývalého kaedru, nemám pravdu? Celou dobu mně na něm přišlo něco povědomého. Podívej na jeho kaedrové znaky.”

pozn. 2: V měřítku lidských roků jim nemohlo být více než dvě stě, tři sta let… Mladíci.