Střípky magie - 5. kapitola

Někdo ji držel za ramena a třásl s ní. “No tak, děvče, prober se!” Hlas jí vytrhával z nevědomí, házel ji záchranné lano, ale nedokázala ho chytit. Tělo měla paralyzované, zahalené v temnotě, sotva dokázala natáhnout ruku a udržet v té noční můře otevřené oči. Černá hustá mlha ji pohlcovala víc a víc.  

“Loro, krucinál, vzbuď se!” Alek s ní ještě jednou pořádně, až neurvale zatřásl, a ona se probudila. Zmateně se rozhlédla kolem sebe. Ležela před svým domem, na sobě jen noční košili a cítila jak ji zebou nohy ranním chladem. 

Alek ji chytil pod ramenem a pomohl ji vstát. “Poď, děvče, musíš se zahřát.” Snažil se jí na cestě dovnitř podpírat, ale s jeho výškou to celé působilo spíše jako duševní opora, než fyzická pomoc. 

Lora si sedla na postel a zabalila se do deky. Byla ještě teplá z noci, takže usoudila, že nemohla být venku dlouho. Tohle se jí nestalo několik let, naposledy když byla malá a matka ještě žila. Trochu se zastyděla a sklopila hlavu, snažila se vyhnout Alekovu pohledu, který na sobě cítila. Nerada ukazovala slabost. 

“Nebylas tam dlouho. Hned jsem za tebou vyběh, když mi došlo, že furt spíš.” Alek stál naproti ní. Když takhle seděla měli hlavy ve stejné úrovni. 

“Stává se ti to často? Zas?” V jeho hlase slyšela naléhavost, kterou se snažil skrýt jemným tónem. Stále se vyhýbala jeho pohledu. 

Ztěžka polkla. Krk měla stažený úzkostí. “Ne. Musela jsem se vyčerpat včerejším čarováním.” Snažila se to říct rozhodně, ale hlas měla přesto stále slabý. 

Alek pohnul rukou. Viděla, že ji chce položit na její rameno jako útěšné gesto, ale během pohybu si to rozmyslel a ruku stáhnul zase k sobě. Uslyšela jen tiché “hm”, pak se obrátil a vrátil se do své postele. “Eště si krapet zdřímnu,” řekl už s očima zavřenýma, jakoby ho spánek už napůl držel ve své moci. 

Její přítel byl upovídaný, neviděl si do pusy a pro nadávky nechodil daleko, ale jedno mu musela Lora nechat - že věděl, kdy má mlčet. 

 

Dopřála si ještě chvíli na odpočinek a pak vstala. Mysl měla roztěkanou, upínající se na ranní incident. Nemohla se ale tím nijak zvlášť dlouho zaobírat. Čekala ji několikadenní cesta a musela během dopoledne vyrazit. 

V koupelně se převlékla do cestovního oblečení. Upnuté, ale stálé pohodlné kalhoty, aby ji nijak neomezovaly v pohybu, doplnila bavlněnou košilí a kazajkou. Do cestovního vaku už včera večer sbalila nutné věci, včetně věcí pro sběr bylin a také pár léčiv pro zvláštní případy. U těch Lora obzvlášť doufala, že je během těch dní nijak nevyužije, ale přece jen, se za svůj život naučila, že být připraven je mnohdy životně důležité. Navíc sama nebyla příznivcem překvapení, povětšinou ji totiž zklamala. 

Když vyšla z koupelny, spatřila Aleka, jak sedí u prostřeného stolu. Nachystal už trochu skromnější snídani oproti včerejšímu dni. Lora se pousmála a přisedla si k němu ke stolu. Vzala do ruky hrnek s horkým čajem a slastně se napila. Nějakou dobu mlčky snídali. 

“Pokud chceš, můžeš tu zůstat, Aleku. Vezmu si s sebou trochu jídla a zbytek ti tu nechám. Vystačí ti určitě ještě na další dva dny. Ráda bych, abys ten čas využil k odpočinku.” řekla Lora.

Alek na ni upřel zrak. Trochu přimhouřil oči a těžce, hlasitě vydechl. “Loro, estli sis jen krapet v tý svý hlavince myslela, že pudeš sama, tak mě vůbec neznáš,” řekl nakonec Alek, vstal od stolu, otřel si ruce do kalhot a začal se připravovat na cestu. Stál k Loře stále zády, když se podíval přes rameno a dodal: “A to mě vopravdu uráží.”

 

Vyrazili kolem poledne, Alek byl stále uražený a Lora neměla chuť ani náladu něco na tom měnit. Měla dost problémů sama se sebou. Cestování je vždy působilo nervozitu, byla nesvá z narušení svých běžných dní. Když postoupili hlouběji do lesa, Lora se naposledy ohlédla za svým domovem, v hlavě příslib, že se brzy vrátí. 

Prozatím šli mlčky, pomalým krokem protože oba chtěli využít toho, že stráví první noc ve známém lese, tudíž prakticky v bezpečí. Cestou je doprovázel jen zvuk praskajících větviček pod jejich nohami a šum listí ve větvích. Lora to zde milovala. Dubový les byl jejím útočištěm od dětství. Bylo to její místo nejen pro hry, ale i pro občasné útěky z domova, kdy se chtěla vyhnout své matce. V pozdějším věku ji Dubový les s jeho blízkým okolím sloužil i pro výuku základů čarodějnictví. Vždy zde bylo spoustu rostlin ke sběru. Jako by les sám věděl, že je nedílnou součástí její podstaty a umu. 

“Kam až deme?” prolomil ticho Alek. “Vim, že chodíš nejdál k horskym loukám, ale kdybysme šli jen tam, nebalila by sis tolik veciček,” zkonstatoval k tomu. 

Lora si trochu nadzvedla vak na ramenou, sbalila si do něj až moc věcí a teď si byla jistá, že toho bude po zbytek jejich výpravy litovat. “Musíme jít dál. Bylinu, kterou potřebuji, tam ještě nemůžu natrhat.” 

Alek se zastavil v kroku. “Tim dál myslíš co? Za Lovce?” zeptal se udiveně.

Lora pokrčila rameny. “Jiná možnost není,” dodala. Její přítel hlasitě vzdychl. Lora si pomyslela, že za tu dobu co ho zná nezažila, že by byl tak nespokojený, jako za těch posledních pár dní, co byl s ní. 

“Podivej, Loro, sem ti vopravdu vděčnej, že chceš tuhle sebevražednou misi podnikat, abys zachránila můj zadek. Ale je na čase si říct, že to neni třeba. Jen voddaluješ nevyhnutelný. A abych pravdu řek, raději budu umírat na úbytek magie než se nechat vykuchat za pár dní u těch hrdlořezů. Za to, jak na tom sem, si můžu sám. Přeměňuju se víc než je třeba.” Alek se dal znovu do kroku, rázněji než před tím. 

“Tak proč pokračuješ dál a neobrátíš se?” 

“Protože vim, že ty to neuděláš. A já du s tebou,” řekl odhodlaně, vyhledal Lořin pohled a šibalsky na ni mrkl. “Dycky.”

Šli dál, oba už s lepší náladou. S odpoledním sluncem byl vzduch těžký a teplý, ale atmosféra mezi nimi byla už uvolněná. Alek bavil Loru příběhy z dětství a ona se tomu upřímně smála. Na chvíli dokázala nemyslet na svůj domov, voňavý po bylinách, hřejivý a útulný. Když začalo zapadat slunce, rozhodli se pro dnešní den už skončit a připravit se na noc. Alek nasbíral dřevo, naskládal ho na sebe a klekl si k nachystanému ohništi. Lora k němu přišla, sedla si na paty vedle něj a položila mu ruku na rameno. “Nech to na mě,” řekla mu, zvedla ruku z jeho ramena a přesunula ji nad ohniště.

“Děvče, šetři sejli. Budeš je potřebovat,” kývl Alek k její ruce.

Lora zavřela oči a párkrát zakroužila rukou nad dřevem. Za pár chvil se objevil kouř a vzápětí se dřevo rozhořelo. “Tohle je dnes poprvé. Musím ji ze sebe trochu uvolnit.” 

Přesunuli se trochu dál od ohně a snědli večeři, kterou si nachystali ještě ten den ráno. Oba seděli s nohama nataženýma před sebou a záda měli opřená o strom. 

“Napadá tě, jak se dostat přes Lovce?” zeptala se Lora a protáhla si trochu namožené nohy. 

Alek se obrátil na Loru a potutelně se na ni usmál. “Pár nápadů mám. Ale zatraceně se ti nebudou líbit.”