Vánek ve větvích vrb - kapitola 15

Artemisius zaťal čelist, jako by s někým bojoval o svá slova. Promluvil až po chvíli, zamračený: „Řekl jsem, že vás tři již čeká práce v táboře.”

Falaenopus, Amyris a jejich druh kvapně posbírali svoji výbavu a s několika kradmými pohledy přes rameno zamířili zpět k ležení téměř poklusem.

Vráska podivení se na Artemisiově čele prohlubovala. 

Pak však znenadání potřásl hlavou, jako by odháněl nějaké nepodstatné úvahy a jakmile byly nadobro pryč, obrátil Termentantovým směrem otevřené dlaně. „Nešálí mě zrak, Salixi?” přivítal jej překvapeně, ovšem nikoli s neuvěřením. A celkově jaksi zastřeně. „Přibyl jsi se skupinou bojovníků, co přišla včerejšího večera od Vrchů, že?”

„A… ano.” Salix popotáhl nosem, a měl dojem, že v nosohltanu ucítil krev. Opět se cítil zcela vyčerpán. Nedovolil si však ani na chvíli polevit v koncentraci, na chvíli spočinout ve své afirmaci. Jsem léčitel. Já jsem léčitel.

Artemisius, vysoký a šlachovitý, nyní snad o něco méně hubený, s dlouhými vlasy stále volně rozpuštěnými a povlávajícími v ranním vánku okolo jeho paží jako pavoučí hedvábí, k němu přistoupil ještě o několik kroků blíž. Nepřestával si jej s pošvihováním ocasu prohlížet, malého nevýrazného léčitele, kterak se stoupajícím sluncem v zádech postává vedle mrtvého. Karmín paprsků se po nich rozléval jako krev.

Salix přemítal, zdali a kolik si může pamatovat z jejich prvního setkání, kdy prudce a razantně odrazil jeho nitro při pokusu pomoci tomu jeho. A zda dovedl účinně zcelit všechny rány, které patrně zanechala Salixova násilná intervence v jeho myšlení při jejich následujícím setkání. Nepokoušel se po tom nyní zapátrat. Nesešlo mu na Artemisiovi samotném, na léčiteli, díky kterému nezemřel již tehdy v lesích při útěku z Laureciina tábora. Stejně tak jako Artemisia, mohl pro pomoc využít kteréhokoli z tehdejších přeživších. Salixovi sešlo na něm, na zdárném průběhu toho, o co se tu, pro sebe stále způli neodůvodnitelně, pokoušel. O co se pokoušel pro to, že mu to v okamžiku rozhodování přišlo správné.

„Mysleli jsme, že jsi zemřel,” řekl pak Artemisius tiše.

„Já také, Artemisie,” odpověděl Salix a s vypětím pozvedl koutky vzhůru. Byl unavený. Byl dnes již neskutečně unavený.

Artemisius k němu vztáhl ruku a s ní i své nitro. Byl to jen letmý, pozdravný potek. Salix si málem prokousl jazyk, kterak se snažil skoncentrovat veškerou energii svého rozvířeného nitra do představy malého, kulhavého vitalona saeni. Ani nyní se neodvážil invazivněji napadnout léčitelovo vědomí, třebaže na okamžik jej všechny instinkty vybízely k této nejjednodušší a nejefektivnější variantě. Zavrhl možnost učinit to znovu, v přítomnosti otevřené Stezky. 

Artemisius od něj odstoupil a Salix s pomalým výdechem utišil svá srdce. Sklidnil svůj dech. Vyrovnaně stanul na všech třech pevných končetinách. Možná to byla jen mžitka před očima způsobená výkyvem krevního tlaku, možná samotnému léčiteli nepřeběhl po tváři stín a jeho rysy se na okamžik nenapjaly, možná za to opravdu mohlo pouze pozměněné vnímání Salixova přetíženého fyzického těla. A nebo se mýlil.

Dlouhovlasý léčitel však nic dalšího najevo nedal. Ještě chvíli Salixe studoval pohledem, nijak specificky vypovídajícím, poté se obrátil k mrtvému a také učinil směrem k jeho srdci odprošťovací znak. 

„Znal jsi ho?”

Salix se podíval na mrtvého posla. „Ano. Ano, znal jsem ho,” přisvědčil, prohlížeje si jeho sinalou tvář se skelnýma, do prázdna upřenýma očima a rozevřenými ústy potřísněnými krvavou pěnou. „Byl to jeden z mála slerii, kterého jsem znal.”

„Víš, jsem teď primvitalon. Byly mi svěřeny dva kaedry, poté, co se Gynostema rozhodla opustit tento podivný svět. Je jednou z mých povinností komunikovat s Průvodci. Už si na to pomalu zvykám. Nemusíš to dělat ty, tvůj přítel by to zajisté nepovažoval za projev neúcty. Já u těla počkám, je to moje práce.”

 Salix si dovolil na chvíli zavřít oči. „Já tu na Průvodce počkám,” zopakoval.

Bylo to oznámení, do nějž nevložil prostor pro odepření. „Žádám tě o to,” dodal.

Artemisius na něm opět tak podivně ustrnul pohledem. Prohlížel si jej, jeho fyzické tělo, od hlavy po kopyta. Nevydržel však pohled upírat dlouho. Zahleděl se ke stoupajícímu slunci.

„Dobře tedy, dobře," řekl k Termentantovi, aniž by na něj znovu popatřil. „Vyčkej tu na Průvodce, nebo je zkus vyhledat, kdyby na Stezku dlouho neodpovídali. Však znáš postupy, však jsi již dlouho naším bratrem. Vrať se pak ke mně, rád ti opět najdu místo v našem starém kaedru.”

Salix si opět dovolil nadechnout. 

„Ještě tohle, Salixi," řekl Artemisius znenadání měkce a sáhl si do vlasů. Z drobného copánku na temeni vypletl pelyňkovou snítku a podal mu ji. „Zřejmě jsi někde ztratil svoji.”

Termentant hleděl na suchou haluzku pelyňku, která se náhle ocitla v jeho hubených prstech. Křehká, vonící snítka, chránící léčitele proti zlým duchům. Když opět vzhlédl, Artemisius již odcházel k ležení.

Znenadání se však zastavil, jako by zde něco důležitého stále zůstávalo nevyslovené a ještě jednou se otočil k Termentantovi. Nach slunce zvýraznil ostré stíny, brázdící jeho snad kdysi pohledný obličej. Kdysi, před velmi dlouhou dobou, na níž již teď nikdo nevzpomínal. Nyní byl Artemisius pouze šedivý a unavený. „Jsem rád, že jsi přijal za svůj Sansalův znak,” řekl. „Když je teď mrtev jako mnozí další. Budeš moudrý léčitel jdoucí v odkazu moudrého léčitele." Kývl a opět zamířil k táboru. 

 Salix s pohledem v Artemisiových zádech zmateně nechával jeho slova doznívat. Znak?

Vybavil si Falaenopa, ukazujícího pár chvil nazpět na jeho hruď zakrváceným dříkem. Zmiňujícího Laureciin kaedr. Jeho slova přešel, vnímaje je pouze na okraji myšlení zaneprázdněného více zachováváním jeho představy, než významem několika slov mladého léčitele, když však nyní zauvažoval nad jejich smyslem hlouběji… 

Salix prudce shlédl na svůj holý hrudník. 

Na jeho bledé, řídce ochlupené kůži, pod níž se rýsoval hrudní koš a mírně vystouplé trupové vzdušné vaky (pozn. 3), byl hnědou substancí nakreslen znak bývalého Laureciina léčitelského kaedru. Schematicky znázorněné slovo pro uzdravení a Laureciinu osobní značku. Vzniklé uskupení trochu připomínalo hada, proplétajícího se mřížkou.

Hlavní kaedrový znak bylo z usnesení slerii záhodno kreslit na levou stranu hrudníku. V pravé spodní polovině, nad hranicí srsti, nosil pak každý léčitel svůj vlastní osobní symbol. Salix se nikdy nezajímal, kterak je získávali či na základě čeho si je volili. Nyní byla na jeho kůži vyobrazená tmavá, kříž či snad letícího ptáka připomínající značka.

Salix strnul. Když scházel z křovím porostlého pahorku, byl na jeho hrudi nakreslen jeho nový kaedrový znak, třebaže již po nějaký čas neobměnovaný a patrně značně rozmazaný dešti… Pohlédl na úhledné, jasně ohraničené linky svým vnitřním zrakem, avšak nejednalo se o nic méně opravdového, než fyzicky nakreslený symbol. Nakreslený jinak barevnou hlinkou. Doplněný o osobní znak, který jako Termentant nikdy neměl.

Pocítil něco, vkrádavě se derouciho do jeho podvědomí, něco mrazivého, co zatím ještě stále nedovedl pojmenovat. 

Jak může být na mém těle nakreslený symbol někoho, jehož jméno jsem nikdy neslyšel?

Shlédl na mrtvého, poklidně a stále stejně ležícího v trávě zalité rudým jarním sluncem, jeho nevidomý pohled, krvavou ránu. Poté pozvedl před oči své ruce.

V levé držel suchou pelyňkovou snítku. Pravou měl po zápěstí zašpiněnou krví. Již zaschlou, jevící se téměř jako hnědá barva hlinky.

Salix se začal zmateně rozhlížet okolo, po fyzické, myšlenkové i astrální rovině. Shladal však pouze sám sebe. I zde, pod pahorkem na okraji louky, na dohled vzdáleně lomozícího tábora. Jen v křovinách šramotili ptáci.

Znovu shlédl na svoji hruď, několika prudkými pohyby se pokusil znaky s odporem setřít a s ještě větším odporem si návazaně uvědomil, že se tře rukou celou od krve. 

A pak si vybavil, zcela jasně a neomylně, kde stejné znaky viděl. Naprosto stejné, nakreslené stejnými tahy prstů. Rozmazané, zašpiněné popelem a zakrvácené, ale bezpochyby totožné. Léčitel s béžovou srstí a paží utrženou v rameni měl nad levou přední nohou stejnou značku letícího ptáka. 

Salix se s potřísněnou rukou odtaženou od těla a oním sílícím pocitem plíživého mrazení vytřeštěně zahleděl do neurčita. Podobný pocit jej nikdy nepojal, avšak nyní už jej dovedl pojmenovat. Někdo jím manipuloval, ovládl ho proti jeho vůli. Strach se návrátil pod jeho kůži. Avšak nyní z něj rychle vzklíčil hněv.

Salix jej však nenechal vyvřít. 

Stačil mu okamžik, aby provedl potřebné techniky a vnesl lhostejný chlad do svého uvažování. Byl to přejatý mechanismus léčitelů, uvědomil si okrajově. Průvodci jej nepoužívali, nepotřebovali se neprodleně rozhodovat pro jediný správný krok, vždyť jim byl ostatně k dispozici veškerý čas. Salix si však uvědomil, že vstoupením mezi vitaloni saeni svázal sám sebe do jejich vnímání času. A léčitelé byli nuceni vyhovovat časové rovině, v níž existovala vědomí nubelorů nejnižší kastily.

Salix hodnotil. Chladně posoudil stav vlastních těl, fyzického, myšlenkového i astrálního. A usoudil, že stále ještě dovede nalézt dostatek síly. Neusoudil tak sice zbrkle, ovšem s nedostatkem informací, jak se dozvěděl vzápětí. Neboť hněv přeci jen zaujal svoji pozici v jeho rozhodnutí.

Salix rozdrtil v prstech pelyňkovou snítku a zahodil ji na zem.

Opět shlédl na mrtvého. Nečinil přemírné příkoří jeho duchu, neboť ten se již narozdíl od něj běhu času vymykal. Alespoň v rozsahu pozemských dní či cyklů. Nečinil dle svého soudu příkoří také proto, že přehodnotil své priority. Obrátil se a pryč z bezprostředního dosahu Stezky tedy zamířil bez pohnutky. Pokusil se však Stezku mírně utišit, když ještě za chůze shledal, že Carex na ní zatím neodpovídá. Stezka byla jednou z odboček na nespočtu rozcestí Písně vesmíru. A Salix pociťoval jistotu, že v její znalosti Carexe předčí. 

Nehodlal nechat dál volně plynout čas, v němž mohla bez trestu či varování procházet skutečnost, že bylo zasaženo do jeho činů. Bez jeho svolení, proti jeho vůli. Taktéž se tedy ještě za chůze zpět směrem k úpatí pahorku, kde zanechal svoji masku, zeptal. Prostě. 

Proč jsi to udělal?

Zeptal se a tentokrát si vyžádal odpověď. Bylo to snazší, když nyní znal jméno tázaného.

Opravdu se zeptáš takhle hloupě? Vycítil v telepatické odpovědi příměs nelibosti. Potěšila jej. Jsou pravidla tohoto prostoru, které je třeba přijmout, maš-li v něm zastávat místo. Určitý způsob myšlení, kterým, vidno, stále nedisponuješ. 

Salix si nevrle vynutil rozvedení jeho slov.

Vpravdě jsem se zájmem sledoval, zdali tě to napadne. Nestačí se zbavit starých zvyklostí, Salixi, nestačí pouze sejmout si masku. Je třeba také přijmout zvyklosti nové. Být léčitel před zraky mnohých znamená v tvém případě vypadat jako léčitel. Nemuselo by to tak být, ovšem, ale k tomu stát se jedním z nás… máš možná opravdu dál, než se zprvu mohlo jevit.

Salix jej přerušil. Třebaže byl sám nestabilně naladěný a byl si vědom sklonu této nerovnováhy negativním směrem, náhle byl zmaten výtkami, jimiž byl zahrnut. Což tomu je tak, jak říkáš? Neviděl jsi mojí představu, kterou jsem vytvořil? Které jsem se podrobil, abych byl jedním z vás? Tvrdíš snad, že byla slabá, neúčinná?

Byla vyčerpávající. Nehodila se dlouhodobě na toto místo.

Pak bylo mojí záležitostí, abych na to přišel a přehodnotil ji.

Já ti pomohl, Salixi. Ucítil další impuls, měkký. Nedovedl pro něj nalézat vhodnější přízvisko, než konejšivý. Je to jednoduchost, kterou postrádá tvé myšlení. Jednoduchost, na níž je ovšem z podstaty založeno téměř vše, co vidíš kolem sebe. Není třeba plýtvat silou na představy, když stačí na svůj hrudník fyzicky nakreslit náš symbol a pouze omezit dosah své moci. Sílu nitra budeš potřebovat na komplexnější úkoly, kterým jednou budeš čelit.

Salix se zastavil v chůzi, když došel k hranici hlohového křoví, potřeboval si odpočinout. Odlehčit chromé končetině. Vydýchat se. Proč jsi to ale udělal bez mého vědomí? Jak jsi se… vůbec opovážil zasáhnout do mé mysli?!

Abych tě uporoznil na druhou podstatu tohoto světa. Tu složitou již v základu. Neboť jednáš bez respektu. A při tom nemáš ponětí o silách, které dlí nad hranicemi tvého vnímání.

Já jsem ale mocný. Salix se zapřel o kmen, předklonil se a snížil své těžiště, aby nepřepadl na karpus. Vydechoval zprudka, nosem. Cítil, že mu chladné myšlení závratně rychle uniká. Nemáš ponětí, co jsem. Kým jsem a co mohu učinit. Žádný Termentant nedisponuje mocí, jakou já nyní. Třebaže to jsou tvá vlastní slova, to tobě jejich podstata zřejmě uniká. Já se sebou nenechám manipulovat od prostého léčitele -.

Faktem zůstává, žes nechal. A je to tak správně, přijmeš-li tuto lekci. Neboť ne, Salix, tvá představa nebyla dostatečně silná. Nestačila by.

Salix se nikdy nedopustil něčeho podobného. Nikdy nemínil ublížit jinému nubelorovi. Dosud nikdy však také nikdo neovládl jeho nitro, nezasáhl do jeho činů. Tehdy se projevila neuváženost jeho jednání. 

Salix bez zbytečné konkretizace svého záměru vyslal negativní impuls takové intenzity, až se vzduch v blízkosti jeho těla rozostřil a zamihotal. 

Z hlohových křovin divoce porůstajících kopce lemující říční údolí se s křikem zvedli poplašení ptáci, když se hubený nubelor bezvládně zhroutil k zemi. Ptáci však zanedlouho usedli zpět na větve či do rašící trávy pod nimi a opět se začali poklidně věnovat vyhledávání potravy.

 

 

pozn. 3: Vzdušné vaky zaujímají zhruba čtvrtinu prostoru tělních dutin nubelorů. Jedná se o nejefektivnější design respirační soustavy, neboť umožňuje přítomnost okysličeného vzduchu v plicích jako při nádechu, tak i výdechu. Anatomie jejich do pravého úhlu lomeného trupu není příznivá pro velikost plic, jaká by byla pro okysličení tak rozměrného těla potřebná. Samotné plíce nubelorů, dotýkající se obou srdcí a diafragmy, sestávající ze tří levých a pěti pravých laloků, jsou poměrně malé, útlé, jen omezeně roztažitelné struktury obklopené devíti vzdušnými vaky (podklíčkový vak vznikl splynutím párových vaků meziklíčkových). Vzdušné vaky omezeně zasahují také mezi svaly a do některých dlouhých kostí, výrazně redukují váhu, což napomáhá pohyblivosti tvorů jejich rozměrů. Zastávají také významnou termoregulační, exkreční a dle neověřených dohadů i vokalizační funkci. Dvoufázové dýchání je ovšem také důvodem, proč se Salix málem udusil pouhým kouřem z doutnající trávy.

--------

Budu ráda za názory:)