Vánek ve větvích vrb - kapitola 16

Salixe překvapilo, jak lehce se mu podařilo vstát. Rychle a plynule, zdánlivě bez námahy. Celkově se cítil… méně bolestivý. 

Jitro pokročilo v poledne, možná brzké odpoledne. Sluneční svit byl mdlý, jakoby zastřený dlouhými štíhlými stíny, avšak dopadal z nadhlavníku, z přílišné výšky, než aby stále ještě mohlo být ráno. 

Salix udělal krok a okolo nohou se mu obmotaly stvoly svízele. Seschlé netýkavky mu místy sahaly až pod břicho. 

I jeho myšlení bylo nezvykle lehké. Pokusil se dosáhnout mimo viditelný svět, ale nezdařilo se mu to. Nikoli však pro vyčerpání, nebo pro přítomnost příliš rušivých podnětů z venčí, což bývaly nejhojnější příčiny nezdarů, za které ho kdysi kárali jeho učitelé na Stezce. Naopak měl pocit, že kdyby nechal svoji moc rozutéci se jakýmkoli směrem, ještě dlouho by se hranic prostoru nedotkl. Nikoli však pro to, že by mu byl astrální svět uzavřen a on jej nebyl schopen dosáhnout. Spíše, jakoby v něm již jednoduše byl, zcela obklopený, plynoucí jeho viskózní atmosférou.

Začal být zmatený. Udělal další krok, obrat, rozhlížel se kolem a nechápal, kterak může vnímat Píseň takto obyčejně. Jako místo, kde poklid hlubokého ticha ruší jen občasné zaševelení větru v trávě, zpěv ptáků a šustivé vrzání pomalu se kývajících větví stromů. Dokonce cítil; šťávy z pošlapaných trav, zaschlou mízu a bláto. 

Pomalu si začal uvědomovat, že bláto, takové, jako bylo zde, už dlouho necítil. Přešlápl a podíval se na svá kopyta a záprstí. Hutné černé bláto. Smísené s popelem spálených stromů. Ohořelé pařezy. Les na vzdálené hranici žářiště. Vojsko tudy muselo projít ještě před zimou, mýtina byla hojně porostlá rychle se šířícími plevami primární sukcese. Netýkavkami, ostrožuním, svízelem a kopřivami, kterým neškodily ani nízké teploty. Vše bylo přesně takové, jak si pamatoval. 

Tohle nebylo místo, kde se měl Salix probudit. Otočil se ještě jednou a tehdy mu plně došlo to, co ho překvapilo jako první. Nekulhal. Stál s váhou rovnoměrně rozloženou na všechny končetiny a pravou zadní mohl ohýbat a zdvihat, jako každý jiný, zdravý nubelor.

Léčitel s béžovou srstí stál zády k němu. S pohledem upřeným na místo, kde zemřel.

Tohle místo je… Rozhraní? zeptal se Salix.

Ano.

Ale je vizualizované. Do obyčejné podoby světa. Tohle není způsob, jakým já vnímám Rozhraní. 

Není. Je to způsob, jakým jej vnímám já. To já ti ho vizualizuji. Ostatně, je to mé Rozhraní.

Léčitel se obrátil k němu, v čisté tváři poklidný výraz, obě paže volně složené na hrudi. Na jeho těle nebyla jediná známka krve, popela či nekrózy. Ani jeho léčitelský znak nebyl rozmazaný. Vlasy barvy přezrálých travin měl úhledně zapletené do věnce z pelyňku.

Salix se v nejistotě odmlčel, hbitě zkoumal okolí svým nitrem, dotýkal se jeho textury, pokoušel se prolomit obraz. Zdaleka plně nerozuměl tomu, kde se to vlastně ocitl. Nelíbila se mu tato převrácená podoba Rozhraní.

Namísto snového okolí se zaměřil na léčitele. Tušil, že toto není místo, kde by mohl dojít k fyzické újmě. Namísto počátečního hněvu však jeho jednání vzešlo z područí nejistoty. 

Jediným cíleným impulzem ho srazil na karpy, výbojem do týla přitlačil jeho tvář k zemi. 

Prostor se roztříštil. Rozhraní na okamžik nabylo Salixovi známé podoby. 

Léčitel s béžovou srstí stál zády k němu, s pohledem upřeným na místo, kde zemřel. 

Salix švihl ocasem. A žíně mu zůstaly zachycené o trichomy na listech svízelu. Pozbyl odvahu k dalším krokům. Byl to opět prachobyčejný strach, jehož chladný stisk ovinul jeho nitro. Pramenící z nechápavosti a neznalosti. 

Mám radost, že se o to nepokusil znovu, řekl léčitel do ševelením listí podkresleného ticha. A chápu tvé rozladění. Uznávám netaktní zásah do tvého nitra, jehož účel jsem ti již vysvětlil. Možná jednou pochopím i tvé strachové projevy, leč, jako mrtvý bych se raději zaobíral nespočtem jiných věcí. Nicméně, otočil se k Salixovi, pohled stejně uvolněně nevypočitatelný, věděl jsi, že vzpomínky našeho těla stále do jisté míry přetrvávají v nitrech poté, co je tělesná schránka opuštěna? Máme jistý druh fyzické paměti. Na bolest, pro příklad.

Tobě přijde příhodné kárat mě? sykl Termentant zmateně. A potřásl hlavou. Tvůj vlastní znak. Považuješ za nenápadné nosit znak zaniklého kaedru a dávno mrtvého vitalona? Považuješ se být nápomocný poťouchlým ohrožováním někoho v situaci, k níž jsi ho sám navedl?!

Léčitelovi cukly koutky v lehkém, pobaveném úsměvu. Ten drobný žert mi snad odpustíš. Víš, bývám tu osamělý. A také se občas nudím, třebaže tu čas plyne jinak. Netušil jsem, že bezprostředně potkáš někoho, kdo by můj znak mohl poznat. Ovšem nepopírám, že by mě zajímala reakce okolí i tebe, kdyby se tomu náhodou tak stalo. Což bylo samozřejmě vysoce nepravděpodobné.

Hraješ si se mnou. Salix hovořil tiše, hmatatelně však vnímal smečku vlastní moci, vířící kolem jeho těla jako rozlícení psi. Traviny pod jeho nohama se však ani nepohnuly. Ano, takhle se situace celou dobu má. Se škodolibou potěchou mě sleduješ, zatímco mnou vláčíš od jednoho nelogického rozhodnutí ke druhému a stavíš přede mě okolnosti, které neznám a nerozumím jim.

Och, ne, léčitel vztáhl ruce ve smířlivém gestu a jeho hlas protkalo udivení. Já a dopouštět se něčeho takového? Tomuhle věříš, Salixi? Že bych něco takového svedl? Ne, Salixi, nečti z hvězd před setměním. Promlouval jsem k tobě v dobře míněných radách, možná tě občas postrčil a povzbudil v tobě správnou myšlenku, ovšem tvá rozhodnutí, ta jsou pouze tvá. Na chvíli se odmlčel. Já nejsem tím, který by toužil ovládnout něčí mysl pro vlastní užitek. A ani nedisponuji takovou mocí. 

Salix nevěnoval jeho poznámce pozornost. Jak je tedy tohle možné? vyhrkl rozladěně. Jak jsi mě dovedl sem přenést? A zkonstruovat mi iluzi místa, kde jsem tě nechal umírat?

Popravdě sám nemám tušení. Po léčitelově tváři opět přeběhl svit nepatrného úsměvu. Neznám zákonitosti Písně vesmíru. Nemám ponětí o rozsahu tvé moci. Projdeme se? Rád by sis užil svůj pravidelný chod, předpokládám.

Salix měl na jazyku pohrdavé odmítnutí. Netušil však, jak je vyjádřit. Pak si také uvědomil, že dosud nikdy v životě nevykonával žádnou fyzickou činnost pro prostou potěchu z pocitu, jak jeho tělo souzní s taktem kroků. V žádném z prostorů, ke kterým měl dosah.

Bok po boku se brodili netýkavkami a křovím, pod kopyty jim co chvíli křuplo zuhelnatělé dřevo. Salix spustil paže a nechal vrcholky rostlin lechtat konečky jeho prstů.

Tohle je tedy podoba místa, kde přebývá tvůj duch? zeptal se Sansala. Rozhraní přijímá pro mrtvého iluzionistickou podobu místa úmrtí?

Předpokládal bych, že něco takového bude Průvodce vědět, v léčitelově hlase opět zakřupal mírný úsměšek.

Rozhraní je součástí Písně vesmíru. Brána Stezky. Má jednotnou a reálnou podobu, takovou, kterou dovedeme vnímat my. Netušil jsem, že zbloudilý duch ji vnímá jinak. 

Tak jako tak, shodneme se, že je to past. Iluze stvořená z toho, na co jsme naposledy popatřili před smrtí. Sansal se zastavil a zahleděl k lesu. Tenhle prostor pro mě nemá konce. A přeci se nedovedu dostat dál, než kam sahá žářiště. Pochmurné místo k přebývání.

Salix se zaměřil na hranici lesa. Léčitel měl pravdu, iluze se tam začínala tříštit, i pouhým zrakem bylo při delším soustředí postřehnutelné, jak se podoba stromů s rostoucí vzdáleností od nich mihotá, splývá a nabývá chyb.

Dovedeš se ale spojit se světem živých.

Léčitel se na něj podíval. Měl bledé, velmi jasné oči, Salix si takové vůbec nepamatoval z jejich dvojího setkání při útěku. Svým způsobem, naklonil zamyšleně hlavu ke straně. Má to však jednu výraznou slabinu. Dovedu se spojit s tebou. Jen a pouze. Můžu vidět a vnímat pouze to, co ty. Předpokládám, že díky tomuto propojení ses také ty mohl ocitnout zde.

Co všechno z mých činů… dovedeš vidět a vnímat? 

Všechno.

Dovedeš mým prostřednictvím nahlížet na Píseň vesmíru? Jsi přeci léčitel, i zde z tebe emanuje citlivost k Písni ducha! 

Sansal se ušklíbl: věř mi, že je to strašné. To, kudy mě vláčíš, čeho všeho jsem byl svědkem, ta nepředstavitelná tíha vyššího aspektu Písně…

Dovedeš tedy manipulovat s mým chováním?!

Ano.

Jak?!

Řekl jsem, že dovedu, nikoli, že bych toho kdy zneužil. Léčitel jej nadále upřeně sledoval vážným, ledovým pohledem. Myslím, že jsi mě k sobě připoutal. Když jsi mě zde našel, umírajícího na tomto žářišti. Duch vykračující na Stezku si vytváří pouto s Průvodcem, lne k jeho nitru…

Já vím, přerušil jej Salix. Vytváříme pouto, při každém převodu. Jakmile vkročíme na Rozhraní nebo Stezku, hrozí, že se od nás duch zemřelého nebude chtít odpoutat. Stejně tak reagují všechny ostatní přítomné entity, dobré či zlé. Proto je zastrašujeme maskami, proto dodržujeme složité rituály, proto nikdy nepřevádíme sami, a tak dále, a tak dále. Jsem Průvodcem v tomto konkrétním těle přes šest set latejských let, znám zákonitosti své služby. A taky jistě vím, že tehdy, když jsem tě tu našel umírat, jsem na Stezku nevkročil. Nechal jsem tě tu. Nechal jsem tě tu zemřít samotného.

Och, ani já jsem nezapomněl! Sansal zaujal stejnou pozici, jako během řeči Termentant. Stáli proti sobě, uši zatažené, mimické svaly v tenzi, srst nad kořenem ocasu zježenou. Léčitel však po chvíli uhnul pohledem, obejmul si trup rukama a sklopil hlavu. A přes to… 

Jak je to možné? zeptal se po chvíli znovu Salix, tentokrát již netečněji. Odevzdaněji. Pomalu se vydali dál přes iluzi vypálené pláně. Jsi vitalon saeni, mnohým z vás nedělá potíž vstoupit na Stezku bez pomoci Průvodce. Podle všeho jsi si navíc plně vědom, že jsi po smrti. 

Neptej se mě na mechanismus. Tolik jsem z té vaší Písně zatím vstřebat nestačil. Sansal vztáhl ruku k ohořelému pahýlu míjeného kmene a tam, kde by narazil dlaní do rozpukané borky, se prostor před Salixovým pohledem na okamžik rozložil a opět složil. Co uviděl Sansal, netušil. Neviň ani moji příčetnost, běžel jsem týden lesem s rukou visící na cáru kůže. Ostatně, ani ty ses nechoval jako příkladný Termentant mých vzpomínek. Nyní si ale myslím, že jsem tu na tebe… svým způsobem čekal.

Salix se opět začal zaobírat rozvrstvením iluze, z níž nepřestával být nesvůj, léčitelova poslední slova si však získala jeho pozornost zpět.

Už jsem se ti zmínil, jak nelibě nesu tvůj obšírný způsob vyjadřování? obrátil se na svého společníka, stále si prohlížejícího ohořelý kmen.

Sansal se poněkud hořce pousmál, když uviděl výraz v Průvodcově tváři. Víš, obecně vzato, myslím, že mám teď pro vedení řádně obšírných rozhovorů celou věčnost. Pokud, vztyčil prst a pohlédl na Salixe zpod pozvednutého béžového obočí, pokud mě ovšem nepřevedeš přes práh Stezky.

Salix jej začal sledovat o něco obezřetněji. Což nepředpokládáš, že udělám. Z mého pohledu je to ovšem nejpříhodnější postup. Co tě ujišťuje, že tobě i sobě nedopřeji konečně klidu?

Sansal sevřel ruce v pěsti, několikrát si palci přejel po nehtech zbylých prstů. Netušíš… jak moc tě o to toužím požádat. Ale to nejde. Zatím ještě ne. Ještě musíme vydržet. Všiml sis těch pařezů? Jsou ze všech stran stejné. A všechny. Všechny vypadají jako ten pařez, který jsem měl v zorném poli, když -

Proč si myslíš, že jsi tu na mě čekal? 

Všechno má svůj význam ne? Nic se na tomto světě neděje jen tak, bez důvodu a bez následku.

Pokus se vyjádřit k věci.

Sansal svěsil ramena a upřel na něj bezmála zoufalý pohled svých modrých, bledých očí. Neboť jsem zklamal. Nestihl jsem ve hmotném světě vykonat, co jsem si předsevzal. A nenašel jsem po celé trvání války nikoho, kdo by měl predispozice nést mojí myšlenku dál. Ani tak mocného, aby ji mohl uskutečnit. Dokud jsem se tehdy po útoku v nedopatření nedotkl tvého nitra. 

Myslel sis, že jsem léčitel.

Ano. Bolelo to asi pětkrát tak víc, než když mi latejská nálož vytrhla paži z ramene. V tu chvíli jsem ale zahlédl střípek tvého nitra. Termentant bez masky. Píseň vesmíru takového rozsahu, jako jsem dosud nepocítil. Mé umírající tělo se zřejmě upjalo na ten jediný náhodný vjem… a tak… nějak si myslím, že jsem zkrátka… ti možná dovolil mě k sobě připoutat.

Salix se pevně rozkročil, rozložil váhu mezi všechny čtyři končetiny. A pohlédl k stále polednímu slunci. Zmatená mysl mu vnášela na jazyk spoustu slov, neměl ovšem ve zvyku hovořit příliš. Zopakoval tedy pouze prosté: Proč?

Sansal vševýznačně rozhodil rukama a vydal se přes planinu zpátky ve směru, ze kterého přišli. I když ani to nebylo lze zcela jednoznačně určit, všechny směry vypadaly vcelku podobně. Salixovi nezbylo, než jej následovat. Léčitel pošvihával ocasem.

Řekněme, že mé poslední myšlenky nebyly horečnaté blouznění. Vezměme v úvahu koncept, že jsem zde opravdu, při jisté úrovni přičetnosti, vědomě nebo nevědomě, čekal na tebe. Že naše setkání při útěku v lese nebyla náhoda. Že to, co probudil útok Latejců v tobě nebyla náhoda. Protože… ty jsi opravdu přišel, našel jsi mne, jeden jediný ze všech Průvodců, který v té době Stezku striktně odmítal. Lze pak považovat za pouhou shodu náhod i to, že mé nitro přilnulo k tvému, třebaže ses o to nezasloužil a já stěží disponuji mocí něco takového provést?

Salix s úšklebkem potřásl hlavou. Tak k tomuhle se upínáš? Na tom zakládáš jakousi svoji teorii, podle které jsme se oba dopustili činů zcela mimo naše kompetence… prostě pro to, že se to tak mělo stát? Hovoříš mi tu o osudu, námi neuchopitelných zákonitostech běhu světa? Prozradíš mi tedy konečně, z jakého důvodu bychom zrovna my dva měli představovat nějaký významný prvek v jakýchsi významných událostech?

Ty nepovažuješ události světa živých za významné, že? Občas jsem měl dojem, že se tvé myšlenky letmo odklánějí tím směrem. V Sansalově hlase se zračilo hluboké a zoufalé zklamání.

Ne, řekl Salix. Nezvykle ukvapeně. Jsem vitalon thermentali, hmotný svět se mě téměř netýká. Neznám jej a nerozumím mu, přesně tak, jak jsi mi dnes ráno dokázal. Jak jsem se ti předcházející noc pokoušel sdělit. Nevidím důvod, proč by mi mělo záležet na nějakých událostech, které se na hmotné rovině dějí - jak tvrdíš - z jistého důvodu. Neboť ne, sleduji svět živých již spousty let ve spoustě vtěleních a shledal jsem pouze, že věci se zkrátka dějí. Nic víc. Dějí se tak, jak aktuálně odpovídá fyzikálním zákonům. Stanou se a odezní. Ať mají jakýkoli následek, zřídka se nás jakkoli dotýká.

Ty jsi nikdy nepřemýšlel nad tím, jak by se mohl takový následek dotýkat jiných nubelorů? Našich bratrů nižších kastil? Přemýšlel, Salixi, vzpomeň si.

Já… Salix se na chvíli odmlčel. Ne. Nevím. Ano, někdy nad tím uvažuji. Nerozumím svým myšlenkám zcela, od doby, co jsem spatřil rozsah Písně.

Sansalův pohled poněkud změkl: Oh ty mocný Termentante, máš v hlavě poněkud zmatek, že? 

Zmatek, Salix popuzeně frkl. Má rozpolcenost povětšinou pramení z názorů a otázek, které mi podsouváš ty.

A znáš již odpověď na moji první otázku? Víš, proč je nubelorský lid ve válečném konfliktu s latejským?

Ne. A je mi to lhostejné. Dělám svoji práci, tak jako věky před tím. Pouze jí teď mám víc. Nemarni tu tedy můj čas a pověz, co máš na srdcích. Jinak odcházím. Proč jsme se my dva dle tvého konceptu smyslu veškerého dění měli setkat? 

Och, Salixi, léčitel svěsil ramena a uši nechal volně klesnout. Před odchodem z tábora, než ses rozhodl přidat k přesunu, jsi přemýšlel o stromech, pamatuješ? Léčitel se zastavil a nechal svoji dlaň pozvednutou nad jedním z přemnoha totožných spálených kmenů. Zlomený, ohořelý pahýl. Tenhle les zde stál stovky let. Jak dlouho hořel zapálený latejskou pochodní? Půl dne, den, dva? Ale za jak dlouho vzklíčí ze semenáčků nové stromy?

Salix si vybavil zmiňované přirovnání. Mlčel však.

Nehovoř mi tu o své lhostejnosti, když ji ani před sebou nedovedeš předstírat. Rozsah moci, jaký ti byl nabídnut, změnil tvé uvažování. Přijmi to. Píseň vesmíru musí být úchvatně komplexní. Pověz, myslíš, že by ji mohl v plném rozsahu využívat někdo tak úzkoprofilového uvažování, jako Termentant? 

Termentant počal, ostatně jako u téměř každého z jejich rozhovorů, podléhat nutkání se ztratit. Zarazit to. Neslyšet už ani slovo.

Nerozumíš Písni vesmíru, odbyl jej.

Opět kráčeli spáleništěm mezi chomáči svízele a zhroucenými těly mrtvých stromů. 

Rozumím ale světu tam venku. Lépe než ty. Znám svět, kde nubeloři v bitvách umírají po stovkách. A není mi lhostejný. Sansal si opět začal mnout ruce semknuté v pěsti. Když jsem byl ještě živ, Laurecia mi řekla, že nerozumím Písni ducha. Řekla to proto, že jsem jí vyjevil… způsob, jakým jsem ji vnímal. A úsudky, které jsem z toho vyvodil. Řekl jsem jí, že nenacházím smysl ve své služně. Že místo a způsob, jakým každý jeden z nás skoná, je již dávno předem určen. Že se vše děje, jak je předem dáno, aby se odehrálo. Neboť jsem ta místa viděl. Všechna. Sansal se odmlčel, zahleděl se kamsi ke v dálce se mihotajícím iluzím stromů.

Salix jeho směrem pozvolna natočil ucho. Viděl jsi… podoby Rozhraní?

Sansal se zvláštně, zalknutě uchechtl. Nenáviděl jsem to. Netušil jsem tehdy ještě, že to může být vizualizace Rozhraní. Na tom nesešlo. Viděl jsem místa. Při každém spojení s Písní ducha jiného nubelora, jsem zahlédl místo, kde daný zemře. O co se jedná jsem zjistil až během války. Ta místa totiž náhle nabyla pro spoustu slerii stejnou podobu. A byla to bitevní pole. Viděl jsem stovky a stovky mrtvých. Předtím, než doopravdy zemřeli. Poprvé jsem neshledal smysl v tom někoho léčit. Viděl jsem Somku, předtím, než se k ní vůbec posunula válečná fronta. 

Neměl jsem odvahu to bojovníkům zjevovat. Dlouho jsem byl zbabělý. Neviděl jsem důvod, proč jim působit utrpení věděním.

Až jednou jsem již mlčet nedokázal. Pochodovali jsme s oddílem bojovníků pod Draeleenskými vrchy. Byl to mladý nubelor, sotva velitel dekurie, nevybavuji si již. Spřátelili jsme se, za tu krátkou dobu, co jsem mu léčil tržnou ránu na pleci. Byla to ruptura od kopyta, někde se popral s jiným bojovníkem, měl horkou hlavu. Také ale měl dobré srdce. A měl být se svým oddílem zabit ani ne půl dne cesty od místa, kde jsme nocovali. V impulzivní pohnutce jsem mu to řekl. 

A on mi uvěřil. Vyhnuli se tomu místu. Proto se nikdy u Draeleeny žádná potyčka neodehrála. 

Nevěřím, že své smrti unikl. Neskonal však tam, kde jsem předpověděl.

Vše se děje tak, jak má, Salixi. Ale nic se neděje samo. Cesty osudu… Písně, chceš-li, mají mnoho rozcestí, zdá se. Nic není přímé, naše budoucnost je pouze jakýsi rámec, jehož vyplnění velkým podílem závisí na našich rozhodnutích.

Tehdy jsem měl poprvé za život pocit, že bych mohl něco ovlivnit. Něco většího. Neboť jsem každým svým dotykem na Píseň ducha shledal, že náš lid směřuje k záhubě. Stejně jako stromy, mýcené pochodujícím vojskem. 

Byl jsem však malý. Malý a slabý a zapadlý s Laureciiným kaedrem někde v západních horách. A žádný z léčitelů nedovedl nahlédnou za ten cíp Písně ducha, který byl odhalen mě. Laurecia mě nevyslechla. Neviním ji za to. Nubeloři jsou poněkud lhostejní k vlastní budoucnosti, Termentanti stejně jako léčitelé. 

Můj čas pro to vyplnit vlastním rozhodnutím rámec dění světa, skončil. Čekal jsem však na tebe až do úplného konce. Abych ještě jednou mohl předat tu nehoráznou tíži představi, že s pokračováním této války již nebude žádných lesů. A zřejmě ani nubelorů. 

Dlouho jsem si myslel, že tento rozdrásaný svět může změnit nějaký velící bojovník. Žel, žádného suprimiona jsem na své poslední cestě nestřetl. Sansalovi se na tvář opět vkradl mírný úsměv.

Ty, Salixi, narozdíl ode mě, nemáš jenom uvědomění, pohlcující tě beznadějí. Máš moc. Tvé nitro disponuje silou, s jakou jsem se nesetkal po celé své bytí. A byl to dlouhý život, delší, než život těchto lesů.

Máš k dispozici nejsilnější z Písní. A zjistil jsi, jak čerpat z její moudrosti. A co to z tebe dělá? Vyvržence, jako jsem byl já. Ani Termentant, ani léčitel… Zapeklitá situace. Myslím, že to znamená, že si budeš muset vybrat, kým chceš být.

Vítr šustil v travinách a svíjel se kolem jejich kopyt v malých vírech popela. V lesích švitořili ptáci. 

Salix se cítil unavený. Byl dnes tím vším již neskutečně znaven. Co když to prostě neudělám? Odmítnu tvoje břemeno. Nasadím si zpět masku, vrátím se do termentantské jeskyně, od rána do rána budu očišťovat mrtvé…

Již nikdy plně nerozvineš svoji moc? Opět si dovolíš zapomenout?

Salixovu tvář zastínily pochyby. 

Sansal se k němu postavil čelem, tentokrát se však jeho přívětivě uvolněné uši nakláděly Termentantovým směrem. Nadešel čas, kdy již nelze nevybírat si strany, řekl  měkce, ale pevně. Kdo jsi, Salixi?

Salix mu oplatil pohled. I zde, v prostoru Rozhraní, Sansal vnímal jeho moc, vířivě kroužící kolem nubelorova těla. Vzápětí si uvědomil, že obklopuje i jeho bytost. A poté byla vším, byla každým zlomkem obrazu jeho iluze, byla každou siločarou Rozhraní, každým tónem Písně. Salix mu oplácel pohled a zorničky mu rámovala jantarová záře. Sansal si víc než kdy předtím uvědomil, že on sám je svým způsobem pouze odrazem vlastní vibrace v Průvodcově mysli.

Jsem vitalon, řekl Salix. A odebral se pryč.

Cestou se však ještě ohlédl. Opět už jako malý, hubený, obyčejný, třebaže právě ne kulhavý nubelor se všedně hnědou srstí, šedivýma očima a špičatou tváří. Nemáš ponětí, kolik mohlo na pozemské rovině uplynout času?

Léčitel Sansal pohlédl k stále polednímu slunci. Myslím, že právě tolik, kolik budeš chtít.