Anděl z Matarallu - Prolog

Prolog

 

V srdci království Matarallu, daleko od zvučných trhů a hlučných měst, se rozkládalo tiché a opuštěné údolí známé jako Ztracený háj. Obklopeno vysokými horami a hustými lesy.

Místní obyvatelé tvrdili, že je to místo, kde se setkávají dva světy – svět lidí a neviditelný svět magie. Srdce Matarallu pulzovalo v rytmu příběhů, které se šeptem předávaly z generace na generaci. V těchto příbězích se často objevovalo jméno Anděla.

Lidé říkali, že Anděl byl nejen poslem dobra, ale také stínem, který chránil tajemství magických sil ukrytých v hlubokých lesích. Každý, kdo se odvážil vkročit do tohoto místa, cítil, jak vzduch vibruje energií a čelil nepopsatelné touze objevovat, ale také strachu z nevědomosti. Mnozí jako děti sedávali u ohňů a poslouchali vyprávění starých mužů a žen, kteří vzpomínali na dny, kdy Anděl mezi nimi skutečně žil.

Byla zima roku 1347 a v Matarallu se nad horami vznášela hustá mlha. Všichni cítili blížící se změnu, cosi zvláštního, co zároveň vzbuzovalo obavy a naději. Mezi lidmi se začaly šířit zvěsti o tajemném dítěti, které se zjevilo ve Ztraceném háji. Říkalo se, že se narodilo s očima, které zářily jako hvězdy, a že je nositelem starobylého prokletí, jež hrozilo, že uvrhne království do zmatku a chaosu.

Kdo ví, zda to byl úsměv osudu nebo zlý vtip přírody, ale dívka jménem Eliora, obyčejná ve svém vnějším vzhledu, později změnila osud Matarallu. Její srdce bylo čisté jako jsou velké řeky, ale v rukou nosila sílu, jež byla schopna rozdělit i spojit. Když poprvé vkročila do Ztraceného háje, netušila, že právě ona se stane klíčem k tajemství Anděla, kterého lidé hledali po celá staletí.

Na okraji lesa, v malé chatrči postavené z klád a mechu, žila stará vědma jménem Alma. Měla v sobě moc vědět víc než mnozí lidé. Když pocítila, že Eliora přišla, zvedla se a okroužila na prahu, jako by cítila, že do jejich světa vchází někdo výjimečný.

„Očekávala jsem tě, dítě,“ pronesla s úsměvem, který prozrazoval víc, než říká. „Anděl se blíží, a s ním i tvůj osud.“

Eliora vyšla ven a čekala, co se stane. Byly napjaté jako struny. Když zvedla hlavu a zahleděla se do hlubin Ztraceného háje, vzduch se naplnil napětím. Každé jediné listí se zdálo, že šeptá starobylé tajemství, které nikdo dosud neslyšel. Pocítila, jak ji obklopuje tma a kolem sebe pocítila, že kouzlo ve vzduchu sílí.

Najednou se z mlhy objevila postava – podivuhodně krásná a záhadná. Byl to Anděl. Hlava mu zářila jemným světlem, jako by byl stvořen z hvězd a měsíčního svitu. Oči měl jako stříbrné jiskřící se řeky, hluboké a přitom jasné, jeho křídla, široká a majestátní se třpytila jako klidné hladiny vody, na níž se zrcadlily sluneční paprsky.

Eliora se skláněla k zemi, ale Anděl ji povzbudivě pozval, aby se postavila.

„Elioro, moudré děvče,“ pronesl hlasem, který zněl jako melodie naplněná vzduchem, „byla jsi povolána, abys mi pomohla.“

„Jsem tu, Anděli,“ odvětila s úctou a pokorou v hlase. „Jak mohu sloužit? Co tě přivádí do mého domova?“

Anděl pohlédl na ni s hlubokým porozuměním. „Nejsem jen poslem naděje, ale i strážcem rovnováhy. Temnota, která se pozvolna šíří po Matarallu, ohrožuje nejen tebe, ale i ostatní obyvatele tohoto království.“

Pocítila hrozbu, která visela ve vzduchu jako temný mrak. „Slyšela jsem zvěsti o dítěti s mocí a prokletím. Myslím, že to má nějaké spojení s temnotou.“

Pokýval hlavou na souhlas. „Tohle dítě, patřící k druhu, jenž byl zapomenut, má moc, jež může rozbít okovy, které ji svazují. Ale pokud bude v rukou špatného člověka, ohrožuje nejen Matarall, ale samotnou existenci všech živých bytostí.“

Znovu se ho odvážila tázat: „Jak mohu tedy pomoci? Jak můžeme toto dítě ochránit a zajistit, aby skutečně naplnilo svůj osud?“

Sklonil se k ní, jeho křídla rozprostřena jako duha nad horizontem a jeho hlas se stal tichým a naléhavým: „Najdi ji, Elioro. V jejím srdci leží klíč ke svobodě. Společně můžete rozetnout pouta temnoty. Nezapomeň však, že cesta bude trnitá a plná překážek. Čelíš víc než jen snadným volbám; čelíš zkoušce své duše.“

Jak tato slova zaznívala ve vzduchu, Eliora cítila, jak se v ní vznítil oheň odhodlání. „Neboj se, Anděli, udělám všechno, co je potřeba.“

Usmál se a jeho podoba začala zeslabovat. Opět se zakrývala tajemstvím mlhy. „Pamatuj, Elioro, jsem stále s tebou. Kdekoli jdeš, budeš nosit mou výsadu a přízeň. Andělské světlo nikdy nevyhasne, pokud máš víru.“

Toto bylo poslední, co uslyšela, než se Anděl zcela rozplynul v mlze. Eliora zůstala stát sama ve Ztraceném háji s novou nadějí, ale i s tíhou úkolu, který ležel na jejích bedrech. Teď věděla, že osud Matarallu nyní ležel v její moci. Musela najít Josého, aby jí pomohl najít Sarinu.

Ale se vzrůstající temnotou a skrytými nepřáteli v zákulisí – kdo ví, jaké zkoušky jí na cestě čekají?