Anděl z Matarallu - Kapitola první

Kapitola první

Hledání Sariny

 

Ztracený háj byl zahalen do tajemného oparu, který změřil každou barvu a tvar, pokrývající stromy a rostliny jemnou vrstvou mlhy. Sluneční paprsky pronikaly skrze listoví a vytvářely heroldy světla, jak se v nich odrážely rosy jako drahokamy. Eliora stála na okraji lesa a tiše vnímala splývání magie s přírodou. V hlavě jí vířily myšlenky o Andělu, jehož poselství nesla v srdci.

V tu chvíli se k jejímu boku přikradl mladík jménem José. Měl bílé vlasy, které mu splývaly kolem ramen a oči barvy jako spadlých listů. Jeho přítomnost byla pro ni uklidňující, neboť věděla, že je věrohodným spojencem v úkolu, jenž čekal.

„Elioro,“ oslovil ji s naléhavostí v hlase. „Právě jsem se dozvěděl o té dívce, o které jsi hovořila – o Sarině.“

Eliora se otočila a pohlédla na Josého, jehož zvědavost a odhodlání předznamenávaly nevyhnutelnou výpravu. „Musíme ji najít, José. Pokud je pravda, co o ní říkají, je to klíč k odhalení celé naší situace.“

„Měli bychom se rychle vydat na cestu,“ navrhl José. „Víš, že váhání může mít fatální následky. Temnota se šíří. Každou noc přicházejí do vesnice zprávy o stvořeních a záhadných zmizeních.“

Eliora přikývla, její mysl byla plná vzpomínek na Andělova slova. „Musíme se dostat do vesnice Dazronu. Zde se naposledy objevila. S pomocí jejího otce, starého Pera, se můžeme blíže dostat pravdě.“

Společně se vydali do hlubokého lesa, Eliora v čele s Josém v patách. Cesta je vedla úzkými stezkami, mezi stromy, jejichž větve se dotýkaly jejich ramen. Místo pro ně bylo známé, avšak s každým krokem se vznášelo stále více neznámého. Ve vzduchu cítili magii, kterou Ztracený háj hrdě uchovával, ale i náznak hrozby tu byl.

Když konečně dorazili k hranicím vesnice Dazronu, Eliora se zastavila a rozhlédla se kolem. Zdejší domky, postavené ze dřeva a kamenů, se zdály stísněné pod předešlým břemenem tmy, která je obklopovala.

„Slyšíš to?“ zeptala se a přimhouřila oči.

José naslouchal, ale nic neslyšel. Jak se přiblížili k vesnici, zdálo se, že naslouchají tichým vzkazům, které předávaly stíny mezi stromy.

„Asi se mi nakonec něco zdálo.“

Jak vešli do Dazronu, místní lidé je pozorovali s tichým strachem, mnoho z jejích tváří bylo vybledlých a plných úzkosti. Zprávy o zmizení se šířily, s každým dnem se strach z temnoty prohluboval. Eliora se snažila navázat kontakt s místními, ale ve tváři každého bylo něco, co jim bránilo, cokoliv říct.

Pak Eliora spatřila otce Sariny, Pera, jak sedí na prahu svého domu s unavenýma očima a hlavou skloněnou. „Peri,“ zavolala. Když se muž otočil, v jeho obličeji se zablýsknul náznak naděje.

„Elioro, José, pronesl s úlevou. „Věděl jsem, že se vrátíte. Tohle místo je zasaženo zlem. Včera večer se Sarina ztratila. Možná víte víc, než já.

Eliora se na něj podívala s vážností. „Musíme ji najít, Peri. Je klíčem k rozbití temnoty, která svírá naše království. Kde jsi ji viděl naposledy?“

„Seděla u našeho starého dubu, co stojí na okraji lesa. Přitom měla divný výraz, jako by ji něco volalo. Jakmile jsem se odvrátil, byla pryč.“

Eliora a José se vydali směrem, který jim Peri ukázal. Každý krok je vedl k mohutnému dubu, o kterém mluvil. Cítili rostoucí napětí ve vzduchu, jako by s každým okamžikem sílila temnota, která Sarinu přitahovala.

Jakmile došli k dubu, v doprovodu šumění listů a slabého vánku ucítili, že je čas proti nim.

„Dáme vše do pohybu, dokud je ještě čas,“ řekla Eliora rozhodně a v očích jí zaplál oheň odhodlání.

José přikývl a uchopil svou hůl. „Najdeme ji společně, Elioro.“

Tak se vydali za Sarinou – do hlubin Ztraceného háje, kde byla magie silná a odpovědi na jejich otázky se daly najít, ale nebezpečí, které číhalo ve stínech, bylo stejně reálné jako naděje, kterou nosili ve svých srdcích. Cesta byla teprve na začátku.