Vánek ve větvích vrb - kapitola 17

Bolelo jej celé tělo. Zpoza zavřených víček vnímal plamenně rudou zář, co čas přerušenou pomalu se pohybujícími stíny. 

Salix otevřel své fyzické oči. Přes krvavý kotouč slunce sotva vystoupivšího nad horizont se pnuly hlohové větévky, rozkývané z jedné na druhou poskakujícími ptáky. Drozdi, uvědomil si Salix.

Do boku ho úmorně řezal kámen. S vypětím sil se přinutil zvednout na plece, roztřeseně a rozlámaně. Vypletl se z hlohových větví a chvíli sledoval odřeniny, které mu pád do křovin a na kamenitou zem pahorku způsobil. Kolik ještě podobně neuvážených pádů tato fyzická schránka dovede snést?

Byl sám, pouze tlumený halas probuzeného tábora a šramot ptáků v křovinách rozrušovaly kontinuitu ticha.

Salix chvíli přemýšlel na vším, co se událo. Myšlenky jej však nedovedly k žádnému jednoznačnému závěru. Naopak mu přišlo, jako by přinášely o to více v nejistotu halených otázek.

Provedl sérii dechových cvičení, aby utišil svůj zmatek. Opřen o dostatečně silný kmen keře se vztyčil na své tři zdravé končetiny a vratce se vydal k temeni kopce, kde v noci zanechal všechna svá zavazadla. Čekala jej práce. 

Věděl, že bude potřebovat čas pro roztřídění svých myšlenek a pozbírání úvah ve vědomém posouzení. Reálný úsek času, nikoli jeho obcházení únikem k Písni. Nyní však byla jeho mysl roztřesená, nespolehlivá. A tedy ji Salix raději upozadil a uchýlil se k činnosti, kterou důvěrně znal. Čekala jej práce. 

Cestou podvědomě začal utěšovat vlastní nitro způsobem, jaký používali léčitelé, ale kýženého výsledku se mu dosáhnout nepovedlo. Uviděl spoustu vrstev svého ducha, na které nebyl schopen dosáhnout.

Byl unavený.

V pošlapané trávě, kde v noci odpočíval, nalezl svůj srp i kamínek s žilkou na jedné plošce a zavinuté v látce je schoval do jednoho z cestovních vaků. Poté se očistil od krve a na levou stranu hrudi si hlinkou opět nakreslil Průvodcovský znak. Pojalo jej tušení, že je to na dlouhou dobu naposled.

Teď jej ale čekala práce.

Snesl své věci zpět k úpatí pahorku pěšinou lemovanou polámanými a pošlapanými keři, tudy, kudy se v noci s poslem prodírali. Obešel poté několik kruhů ve vysoké, zažloutlé loňské trávě, než v ní nalezl svoji masku. Šelma se vztyčenými slechy na něj hleděla prázdnými očními otvory. Jeho fyzické smysly se příjemně otupily a zastřely, jakmile si masku nasadil.

Carex jej již čekal u mrtvého.

Průvodci se navzájem pozdravili tichým kývnutím.

Sluneční paprsky začaly pozvolna ztrácet zlověstný krvavý tón, zoranžověly a poté rychle změkly v obyčejné žlutobílé světlo. Pokožka mrtvého již příznačně zvoskovatěla; hladká maska napnutá na lebečních kostech. Mázdrou potažené oči s posmrtnou mydriázou zorniček lhostejně hleděly k ležení, které začínali nubeloři bourat.

V trávě okolo těla byl již vytvořen kruh z pelyňkových snítek propojující čtyři nádoby s doutnajícími bylinnými svazky orientovanými do čtyř světových stran. Řepík lékařský k jihu, fenykl a mochna nátržník k východu a západu. Bílá šalvěj ke straně půlnoční. Průvodci saenar-kaedru, jehož znak měl Salix opět na hrudi, patrně striktně dodržovali postupy i na cestách. Salix pocítil neznámý dotek melancholie, když se jeho nitra letmo dotkla lucidní vzpomínka, jak podobné postupy s Beliottem často lehkomyslně obcházeli. 

Uvědomil si naléhavou potřebu zhodnotit situaci, vyvodit, na čem a jak si právě stojí. Zatímco skládal své věci, dovolil si jeden hlubší pohled směrem Carexova nitra, snaže se neupoutat na svůj zájem příliš. 

Jak předpokládal, narazil na stejnou decentně jemnou hradbu okolo jeho ducha, kterou sobě vztyčil i on sám. Nijak útočně odmítavá, vytvořená se zdánlivou nahodilostí, avšak silná. Carexovo nitro bylo silné, bylo termentantské. Jeho struktura poukazovala na dokonalou přilnavost k řádům a postupům. Na podezíravost, ovšem vyžadující v podklad jasná ověřená zjištění.

Salix rychle stáhl zpět cípy své moci, ovinul se jimi a během těch několika kroků, co jej od těla dělily, zhodnotil Carexův fyzicko-vizuální profil. Jako každý Průvodce vykazoval pro necvičené pozorovatele neutrální zdání dokonalého tělesného ovládání, zmocněného absencí výrazu v tváři. Salix věděl, že prázdnota nepochází ze snahy a výcviku, nýbrž čistě z vitalonova nitra. Omezený zrak podpořený povrchním použitím vnitřního zraku, pouze zachycujícího strukturu, však přeci jen objevil v jeho postoji nepatrně vyšší tenzi, váhu o něco více než v potřebě přenesenou na přední končetiny, letmé záškuby kožních svalů tam, kde nebyly třeba pro setřesení hmyzu či snítky přinesené větrem. Znaky poukazující na vyčkávající obezřetnost. Jeho ocas však splýval nehybně, pouze maska podobná tlamě dravé ryby se šklebila v tiché hrozbě.

Salixe napadlo, kolik oproti druhému Termentantovi musí prozrazovat jeho držení těla. A zdali je k jeho gestům Carex vnímavý.

Meškáme, dotkl se jej Carexův telepatický vzkaz. 

Salix měl dojem, že se jeho pozornost následně na okamžik stočila k jeho odřeninám, najevo však nedal Termentant s grošovanou srstí nic. Salix si mimoděk pomyslel, že Beliott by se jej alespoň zeptal, jaké hlouposti tropil. Následně se podivil, od kdy věnuje svému fyzickému stavu takovou pozornost.

Vstoupili do kruhu, procházeje dýmem vykuřovadel protilehlých světových stran, a jednou jej obešli, aby veškeří zlí duchové unikli vně vystrašeni pohledem na jejich masky. Carex okamžik posečkal se skloněnou hlavou u patek poslových předních končetin, poté si protáhl ramena a záda a poklekl na karpus, aby mohl ulehnout podél levého boku mrtvého.

Salixe náhle ovládl nutkavý pocit dotčení. Dnes chci vstoupit na Stezku já, zarazil Carexe. S podivem si vzápětí uvědomil význam svých slov. Řekl já chci, vyslovil dosud Termentant takovou formulaci? 

Jsi unavený, odpověděl mu bezvýrazně Carex. Zůstal však v pokleku.

Nikoli natolik, aby to ohrozilo vstup na Stezku. Salix k němu dokulhal blíž, v kleče před ním se Carex stal jedním z mála nubelorů, na které mohl shlížet. Jeho moc se však varovně vlnila vysoko a hluboko nad jeho tělesnou schránkou. Po celý čas, co spolu sloužíme, jsem nebyl natolik nezpůsobilý, pokračoval hubený Termentant. Zdaleka ne tak, abyste mi alespoň jednou nepovolili zůčastnit se převádění.

Bylo usouzeno, že není bezpečné ti to dovolit, řekl druhý Termentant bez pohnutky. Myslíš, že tě vitaloné thermentali nepozorují? Z nezbytnosti okolností ti bude povoleno hlídat mě z Rozhraní. I to je příliš.

Salix se pod maskou pohrdavě ušklíbl. Zároveň jej však i plíživě ovinulo varovné zjištění. V tvé nepřítomnosti jsem mnohokrát vkročil na vzdálenější stezky Písně, studoval komplexnější z jejích prostorů, řekl a více rozvolnil svoji moc, začal jí obstupovat nitro druhého nubelora a zlehka na ně vytvářet tlak. Zbytečně se pokoušíš ovlivnit tebou neovlivnitelné.

Carex na Salixovo nitro nezareagoval, avšak ani svoji moc nestáhl, vystavil ji proti té jeho neústupně, pevně.

Co provádíš v mé nepřítomnosti, není moje věc, odpověděl. 

V jeho slovech zazněla mrtvolná lhostejnost.

Úzkoprofilové uvažování Termentanta, vybavil si Salix Sansalova slova. S pohledem upřeným na grošovaného nubelora, na to, kterak se pokládá na plece a poté na bok do trávy vedle mrtvého, zaoblil ostny svojí moci. V Carexově slovech, pohybu, v tom, jak si před ním bez náznaku podezření lehl na bok, se zračila plochá prvoplánovost nezájmu. O jeho samotného. O dění okolo.

Počkej, zadržel jej Salix ještě, avšak mohutnost jeho telepatického hlasu slábla. Byl to posel. Nech mě od něj převzít jeho zprávu.

Je mrtev, řekl Carex. Jeho slova zemřela s ním.

Může se jednat o důležitou informaci!

Jeho zpráva není moje věc, zopakovala nehybná rybí tvář.

Salix se vnitřním zrakem ohlédl k táboru, k desítkám bojovníků, výrobců, sběračů a lovců nevědomě se chystajícím na další cestu, k léčitelům a jejich učedníkům, kteří museli dospět dřív, než doopravdy dospěli… ke skaldce, pištičce černé jako vrána, jejíž píseň nikdy nevyslechl do konce. Věděl, že cokoli bylo obsahem poslova sdělení, byla to jejich věc. Možná slova důležitá pro ně.

Kdysi jsem byl pevně rozhodnut, že vyléčím tento rozdrásaný svět, připomněl si Salix. Proč je to tak dávno? Nebo není? Kdy jsem se naučil zpochybňovat svá rozhodnutí? Z čeho vzchází ta chorobná rozpolcenost mých pohnutek?

Moc jeho nitra vířila kolem obřadního kruhu v divokých, prudkých vírech… její směr byl však proměnlivý, síla kolísavá. Jeho moc jej volala, rozjitřená Stezkou, toužila vymknout se područí, rozdrtit protisílu utiskovatele… Avšak Salix byl znaven. Byl již neskutečně, nepředstavitelně vyčerpán. Nyní věděl, že ta protisíla nevzchází od nikoho jiného, než jeho samotného.

Carex vyčkal, než hubený Průvodce s maskou naslouchající šelmy učiní obřadní znamení, než se položí na plece po jeho levém boku a prsty mu vyhmatá tep na radiální arterii, než pod plnou kontrolou popustí svoji moc vstříc Stezce a částí svého vědomí vstoupí na Rozhraní. 

Carexův duch opouštějící tělo rozkomíhal prostor.

Je tak blízko, napadlo Salixe, sledujícího jeho prázdné tělo zpola z Rozhraní, zpola fyzickýma očima. A náhle přemítal: jen se natáhnout, jen si jej vzít… Být dvěma vitaloni thermantali, stejně jako teď hleděl dvěma páry očí. 

S hrůzou, ovlivněn odvěkým sebezáchovným instinktem se zarazil. A shledal vlastní ruku, před chvílí tisknoucí Carexovo zápěstí, jak se vztahuje k jeho hrdlu.

Salix prudce zabořil obě dlaně do trávy, zetlelými loňskými stvoly prodral prsty k půdě a automaticky zahájeným intenzivním dechovým cvičením se co nejrychleji uzemnil. Stezka byla klidná, Rozhraní, v němž zůstal zakotven cípem své moci prázdné. Posel i Průvodce, jehož tělesné schránky tu před ním ležely, se vydali na Stezku do Kraje, kde hvězdy nepřestávají zářit.

Salix, již relativně stabilní, hleděl nevěřícně zpět za svým chvilkovým nutkáním. Sansal se nemýlil, jeho nová podoba moci jej… měnila. Nalézal v sobě rozsáhlou, členitou a stále se rozpínající část, které nerozuměl, neznal ji a plně nedovedl ovládat. 

Věděl, že bude potřebovat čas pro roztřídění svých myšlenek a pozbírání úvah ve vědomém posouzení. Také věděl, že se mu jej pravděpodobně nedostane. 

Položil paži přes Carexův hrudník, sledoval jeho dýchací pohyby, stejně tak jako střežil z Rozhraní tušený pohyb jeho ducha a poprvé za své životy zatoužil po spánku. Byl unavený. A tak… slabý.

Stíny vrhané kopci, vzdouvající pláně jako neklidné, křovinami ježící se vlny, se zúžily v půlměsíce při jejich západních úpatích, když se Carex vrátil. Salix mu pomohl vztyčit se na plece a ramena mu zahalil do vlněné přikrývky, aby se tělo donedávna přetrvávající na bazálním metabolismu rychleji zahřálo.

Stezka se pokojně utišila, nenapínána již déle netrvajícím nepřirozeným poutem mezi duchem a neživým tělem. Jakmile byl duch jednou odveden, Salixovi pokaždé přišlo mrtvé tělo mrtvé ještě o něco více.

Z ležení se k nim přiblížila skupina kopáčů hrobů a v obezřetné vzdálenosti od Termentantů začala hloubit jámu v dešti prosáklé půdě.

Průvodci beze slova počali připravovat tělo. Bez termentantské jeskyně byl rituál proveden na stejném místě, kde nubelor naposledy vydechl. Carex se s tenkou, lžícovitě zahnutou kostěnou čepelí, jehlou a střívky začal věnovat očišťování a sešívání rány na poslově plecích a Salix mu za to byl vděčný. Přesto si fenyklovou pastu znovu rozetřel po masce i ji smísil s připravovaným jílem, aby co možno nejefektivněji unikl nasládlému pachu opětovně otvírané rány. Podvázal mrtvému spodní čelist, volně k sobě přišil oční víčka, upravil mu vlasy a vousy, překryl tvář jílovou pastou, za každé ucho vložil pelyňkovou snítku, očistil viditelnou část hrudníku, založil paže počínající posmrtně tuhnout. Pracoval po paměti, bezmyšlenkovitě, automaticky vykonával dávno naučené pohyby.

Stíny vrhané kopci a pahorky se scvrkly v zdánlivě nahodilé skvrny pruhující srst trávy, když přípravu těla dokončili. Hloubiči hrobů je již delší dobu pokradmo sledovali, opřeni o své nástroje na okraji čerstvé jámy.

Průvodci posbírali své náčiní a obešli tělo v opačném směru, než když svoji práci započínali. Poté bez ohlédnutí přenechali mrtvého kopáčům. Nebyl již důvod k ohlížení. Jakmile duch našel své místo v Kraji za Stezkou, živiny těla patřily půdě.

Kráčeli polehanou trávou v určité vzdálenosti od zástupu nubelorů, formujícího se k další cestě. Když vycítil vibraci skupinového ducha léčitelů, Salix se zastavil.

V přelévající se mnohohlavé mase slerii neviděl jednotlivé členy saenar-kaedru, patrně nahloučené na určené pozici v týlu zástupu, avšak vnímal jistý druh odpovědnosti vůči Artemisiovi, kterou svou účastí při posledních poslových nádeších patrně utvořil. Slíbil mu, že jej vyhledá. Dal mu slovní slib. Jistým slibem byl poután i k Sansalovi, kterému stále nedovedl odpovědět na jeho první otázku. Zároveň - a o mnoho více - si však toužil opět sejmout masku. Po staletích nepřetržitého nošení pro něj náhle byla tíživá, omezující.

Carexovo nitro se po něm na astrální rovině ohlédlo. Salixova moc jej vyčkávavě sledovala, v její struktuře se snaživě odráželo roztřesené zdání bezúhonnosti.

Rozvažuj bedlivě své kroky, Salixi, řekl mu Carex s termentantskou přímostí. Tvé ovlivnění tohoto prostoru se nás zatím netýká. Je zde ovšem hranice a ty po ní kráčíš. Chybný krok neujde povšimnutí. Nezmizíš nám mezi tvářemi bez masek, tvá stopa v Písni je mohutná. Vykročíš příliš daleko a vitaloné thermentali tě odstrní.

Salixovi jeho slova tupě duněla v hlavě. Hleděl na Carexe zrakem Písně a spatřoval celý rozsah jeho moci… její omezený dosah, vyhýbající se nabízeným stezkám. Úzkoprofilový rozsah, který chránil sám sebe. 

Salix bezvýrazně kývl.

Druhý vitalon thermantali jeho gesto přijal. ,Na severním břehu Lóxilaety se schyluje k bitvě. Latejci překročili řeku a míří od západu k Eurythiónově ležení v nížině Lóx Tourel. Jejich síla čítá přes osm set hlav opěšalých bojovníků.’ řekl.

Cože? neporozuměl zprvu významu slov Salix.

Znění poslova vzkazu, vysvětlil Carex. ,Jejich síla čítá přes osm set hlav. Ke střetu patrně dojde ještě před novoluním. Suprimion vás vybízí ke spěchu.’

-----------

Zdravím u další části, budu ráda za jekékoli návrhy a postřehy:))