Vánek ve větvích vrb - kapitola 18

„Teď to může zatahat,” upozornila jej drobná, plavovlasá léčitelka s rysy obtěžkanými únavou, když jej proximálně uchopila za kopyto pokrčené pravé zadní končetiny.

Salix ji sledoval přes rameno, jak se dlaní druhé propnuté ruky zapírá o jeho tarsus a přes páku vytvořenou pažemi vyvíjí tlak a tápavé pohyby proti jeho šlachám a kloubům, a následně přesouvá ruku výš, přes femur ke koleni. Necítil nic. Věděl, že již nikdy nepřestane kulhat. Byl s tím obeznámen a smířen na základě svého termentantského úsudku a vnímání. 

Fyzické tělesné schránky svým nositelům sloužily, čas jejich síly nevyhnutelně směřoval k času opotřebení a když úhrn chyb přesahoval účinnost, nadcházel čas výměny. Salix si však povšiml, že nubeloři ostatních kastil lpí na svém zdraví a životě pro vitalony thermentali nepoznaným způsobem. Postrádali tak bezprostřední vědomí a znalost svých životů v předešlých tělech. I léčitelé, náležící k nejpříbuznější kastile, byly ochuzeni o toto termentantské uvědomění propojující jednotlivá zrození jako šnůrka vysušené šípky.

„Stůj rovně, dívej se vpřed,” napomenula ho vitalonka a přesunula své ruce.

Salix se obrátil. 

Podoba ležení se poutavě zjednodušila, jak rovinu mezi kopci zalil měkký bronz usínajícího slunce. Opravdové barvy pozbyly svou vážnost a okolí náhle neslo radostnou škálu odstínů zlaté, oranžové a rudé. Schýlená stébla kostřav a ovsíků, očka posledních louží přetrvávajících v zemních prohlubních, šikmé stěny přístěnků a hranatá nesourodost zavazadel, srst nubelorů a ohlazená ratiště oštěpů v rukou líně se pohybujících hlídek, to vše překryl jednotný dotek dlaně světla. Jak vemlouvavé je zdání toho, že jsou si všechny tyto ohraničené formy životní energie rovny, napadlo Salixe. A přitom stačí prostá znalost faktu, že tato hra světla zanedlouho pomine, a každý z nás bude opět ostrovem svých vlastních neopakovatelných a omezených hodnot.

Léčitelka opět přehmátla ruce na jeho noze. Ailiel mu již před několika dny ukázala a vysvětlila sestavu cviků pro zlepšení pohybových schopností končetiny, a nalezli-li oba prostor mezi dlouhými, nyní často i nočními pochody, pomáhala mu se cviky, které sám vykonávat nemohl.

Salix věděl, že kulhat nikdy nepřestane. Že jeho tělo je již příliš opotřebené na to, aby se dovedlo dostatečně zregenerovat. Navíc předpokládal ne zcela jasné události budoucnosti, které jistě ukrojí z jeho času. Jediné, co jej však znepokojovalo, byla otázka, zdali toto tělo přetrvá dostatečně dlouho. V tomto jediném bodu jeho termentantský pohled na vlastní smrt selhával. 

Sansalova vize budoucnosti jej totiž neopouštěla, vtíravě věrohodná v detailu každého dne, který strávil mezi členy saenar-kaedru. A Salix věděl, že přijme-li za správné a potřebné zasáhnout do běhu světa v jistém výseku přítomnosti, má-li doputovat k základně Eurythiónovy armády a přednést to, co Sansal nestihl, nedostává se mu dostatek času k tomu vyměnit své staré tělo za znovuzrozené.

Ani tak však setkání s Ailiel nebyla zcela planá. Poskytovala mu příležitost pro intenzivní cvičení kontroly nad svou mocí. Bezprostřední kontakt, fyzický dotek, který představoval pro léčitele hlavní prostředek spojení mezi nimi a léčeným, vyžadoval naprosté připodobnění jeho nitra nitru vitalona saeni, a to i přesto, že Ailiel neléčila jeho ducha, ale pouze tělo. A třebaže jeho pravá končetina zůstávala nevyužitelně neohebná od korunkového kloubu až po tarsus, alespoň bolesti ve hřbetu nebyly již tak nesnesitelné.

Ailiel se silou vlastní váhy opřela proti jeho kyčelnímu hrbolu, až Salix cítil, jak mu luplo mezi lumbálními obratly a odkročil, aby neztratil rovnováhu. 

„Necvičíš pravidelně, jak jsem ti radila,” konstatovala léčitelka s neskrývanou příměsí obvinění.

„Oba víme, že tuhle nohu už nikdy plně neohnu,” odpověděl jí Salix vyrovnaně. „A zřídlo mé síly nedlí v mé zadní noze.”

Třebaže se snažil o opak, jeho hlas se nakonec opět změnil v šepot. Jeho hlasivkové svaly atrofovaly pro odvěkou zřídkavou potřebu. Každé slovo ho jejich napínáním bolelo, hovořil pomocí dechu formovaného hlasivkami, tvářemi, patrem, zuby a jazykem pro něj nadále zůstávalo nepřirozené. Snažil se hovoru vyhýbat a učit se správným tónům nasloucháním druhým, stále si však byl vědom větných forem, jejichž intonaci nedovedl správně podat a skupin hlásek, které mu jazyk lámaly stejně, jako mladým nubelorům s plně nevyvinutou denticí. Šepot dovoloval tyto nesnáze do jisté míry obcházet. 

Bedlivě musel zároveň vědomě potlačovat svůj zvyk vyjadřovat se telepaticky. Vitaloné saeni nebyli schopni telepatického vyjádření celých vět. Byli však k telepatii vnímaví, zvláště vzniklo-li mezi jimi a ním tak těsné spojení, jako skupinový duch. A jen zřídka byli natolik rozptýlení jinou skutečností, aby nepotřehli, že Salixův hlas nezní v jejich uších.

Ailiel mu odpověděla starým léčitelským teorémem: „Je-li přehrazena cesta k uzdravení, hledáme cestu ke kompenzaci a ustálení.”

Jemné rozvlnění prostoru, hladiny skupinového ducha, prozrazující, že se něčí pozornost obrátila k nim, ušetřila Salixe konstruování vyhýbavé odpovědi.

Artemisiovo tělo bylo zlaté, tak jako celý svět okolo. Jen na okamžik, záhy se obrátil a potemněl vlastním stínem, pouze slunce v jeho zádech jej nadále věnčilo měkce planoucí aureolou. Kráčel k ním s unavenou rozvážností, kterou dlouhý pochod a povinnosti primvitalona dvou saenar-kaedrů zatížily jeho krok.

Pozdravili se zběžným kývnutím, Ailiel vyslala jeho směrem uctivý impuls přes jejich volné skupinové propojení. Artemisius jí více pozornosti nevěnoval.

„Viděl jsem tvoji práci, Salixi,” řekl nevýrazně. Přes rameno nesl medicínský vak. Ve svém postavení však po většinu času již pouze dohlížel na práci léčitelů své skupiny, bylo tedy nasnadě, že spíše přerozděloval nedostatkový materiál, než aby jej sám používal. Zraněných či chorých navíc bylo ve skupině poskrovnu. Na pochod se vydali plně zdatní jedinci, pouze postupně se připojující cizí skupiny a nešťastný sled náhod občas zadal léčitelům subjekt péče. 

Vitaloné saeni byli v povodí Lóxilaety vysloveně a opakovaně žádaní mnohými a v patrné nouzi potřeby vysílanými posly. A v příchozích skupinách, společně s bojovníky, byli léčitelé vskutku vysoce zastoupeni. S jedním kaedrem přišla i dvojice vitalonů thermentali a před několika dny se k nim zdánlivě bez žádného doprovodu připojili dva další.

Léčitelé tedy na cestě zažívali časy poměrného klidu. Salix vnímal z jejich kolektivních vzpomínek, za jak nezvyklé a prchavě příjemné toto období považují po pro mnohé i rocích, které strávili rozptýleni mezi malými údernými oddíly.

Když se ráno při slézání kamenitých mezí způsobil tržnou ránu hlídkující nubelor ze skupiny přidělené pod jeden z Artemisiův kaedrů, primvitalon si vysloveně vyžádal Salixe k jeho ošetření.

Artemisius Salixe sledoval. A Salix si toho byl vědom.

„Viděl jsem tvé stehy,” zopakoval vysoký, štíhlý vitalon, když je Ailiel s kradmým ohlédnutím přes rameno opustila. „Není to technika, kterou bych vyloženě doporučil pro takový typ rány. Vlastně jsem nikdy předtím podobné sutury ve svém kaedru neviděl.”

Salix mimoděk sklouzl pohledem ke svému osobnímu symbolu, letícímu ptáku schematicky nakreslenému na jeho pravém boku. Zalitoval, že si pro jednou nevyžádal od Sansala radu. Šít přeci, na rozdíl od spousty jiných léčitelských dovedností, dovedl zdatně. Sešíváním mrtvých strávil nespočet let. A dnes ráno odvedl svoji práci nanejvýš účelně.

Jemně se přiblížil k Artemisiově vlákně ve skupinovém duchu, odhaduje, zdali na něj ta hloupá drobná ješitnost opravdu mohla vrhnout stín primvitalonových pochybností.

„Provedl jsem zákrok asepticky, ve dvou vrstvách a s podpůrným prošitím pokožky podél ruptury,” řekl popravdě. „Ty stehy se nepotrhají. Nepostupoval jsem tak poprvé. Ránu jsem nevyhodnotil jako natolik hlubokou, aby ji bylo třeba léčit otevřenou a nepředpokládám tedy plynovou gangrénu.”

Artemisius se kupodivu pousmál, zvláštně zamyšleně, jakoby pro sebe. Gestem Salixe vyzval, aby jej mezi zlatými přízraky přístřešků následoval k jednomu z mnoha ohnišť, pro něž členové jejich kaedru právě vršili hranici, chystajíc se k nocování.

„Stehy se vskutku nepotrhají,” připustil Artemisius po chvíli vážně. „To opravdu ne. Pouze ten mladý nubelor bude mít do konce života jizvu přes půlku zádě na palec širokou.”

Salixe opět upřímně udivilo, čemu nubeloři ostatních kastil přisuzují váhu. Neodpověděl však nic, neboť neměl co. Bedlivě svého druha pozoroval.

Po sérii nutných, avšak vysilujících intervencích do vědomí několika léčitelů, které jej okolnosti a nejednou zřejmě i unáhlenost nejistoty přinutily na počátku  provést, se rozhodl odchýlit od této potenciálně nápadné a ohrožující praktiky. Usoudil, že Sansal měl pravdu. Naučil se tedy od Sansala, jak přijmout skupinového ducha. Jak s ním splynout, plynout a udržovat vlastní vibraci ve stálém rozmezí vlnící se hladiny, na úrovni stejné s nitry vitalonů saeni. Stálo jej to nepřetržitou, usilovnou kontrolu a soustředění.

Již několikrát uvažoval, zdali by dovedl využít a orientovat jím proudící moc Písně vesmíru v tak detailně vedeném úderu, kterým by přenastavil vibraci niter všech ve skupinovém duchu zapojených nubelorů na jemu vlastní frekvenci a zdali by to dovedl provést bez jejich povšimnutí. Skupinový duch léčitelů by samozřejmě okamžitě klesl zpět na jemu vlastní hladinu, jak předpokládal, v celku by však již zůstala zakomponovaná jeho moc v celém svém rozsahu. Mohl se pouze domýšlet, jak hluboko by se tak jeho vliv zanořil do niter několika desítek jedinců… Uvažoval tak, ovšem nikdy to neprovedl. Byl si však poměrně jistý, že by to svést mohl.

Ke stále narůstající hranici křovinného klestu přicházeli další vitaloné saeni, s unavenou odevzdaností poutníků, neočekávajících od svítání nic než další únavné kroky. Od jiného ohniště se začalo linout teskné pískání kostěné flétny, zvuk tak charakteristický pro takový nástroj. Nehrála na ni však černovlasá pištička zpívající o volavkách; Salix tak rozpoznal jistě, aniž by však tušil jak ani proč mu vůbec taková vzpomínka vytanula na mysl.

Artemisius složil na jejich stanovišti své břemeno, k večernímu pokrmu chystajícím se druhům se však nepřipojil; pokračoval od ohniště k okraji ležení. Mezi posledními přístřešky, jejichž naklánějící se špičky protínaly indigovou stuhu nad východním horizontem.

Salix vnímal nepolevující tenzi v jejich volném propojení a kulhal tedy krok za ním. Tak jako nyní, už dříve si povšiml zručných jemných nuancí, které dovede Artemisius skrz skupinového ducha vysílat. Zřejmě to by jeden z předpokladů dobrého primvitalona.

Stanuli na mírné vyvýšenině, čelem k rozpínajícímu se oceánu večera. Podle hojně zde rostoucích mateřídoušek musel mít povrch kamenitý podklad. Modří začínaly promihotávat osamělé hvězdy.

Salix se neoptal, proč si Artemisius vyžádal jeho přítomnost. Jednak z podstaty hovořil zřídka, zadruhé si situací podobných vzorců povšiml již nejednou. Artemisius si ho udržoval ve své blízkosti, nepochybně jej pozoroval, třebaže se své důstojnosti vlastním taktem.

A za třetí to byl primvitalon, kdo promluvil jako první: „Jak jsi tušil, kam zamířím?" zeptal se s břitkou přímostí. „Obraceli jsme se vlevo a na levé straně jsi šel ty. Obrátil ses první. Také ses postavil čelem k západu, aniž bych postojem naznačil, že se chci právě tím směrem dívat."

„Již poněkud často mi pokládáš otázky se zřejmou odpovědí," odvětil Salix, ale nedůtklivost do svého tónů nevložil. Hovory s Artemisem považoval za poučné. Se zájmem sledoval jeho chování a své vlastní v reakci na něj. Neboť věděl, že se před Artemisiem musí mít na pozoru. „Tvá myšlenka se pohybuje krok před tebou."

Artemisius nadále upíral neurčitý pohled k vycházejícím hvězdám. „Jsi nezvykle citlivý na nuance ve skupinovém duchu. Nezvykle i v ohledu, kolik dlouhých cyklů sloužíme ve stejném kaedru.”

Salix se neubránil ohlédnutí jeho směrem. Vnitřním zrakem. Tohle byla jedna ze stěžejních myšlenek, které se pokusil léčitele přinutit přijmout za své, vědomost o tom, že vitalon Salix s nimi přeci léta sloužil v Laureciině saenar-kaedru. Jakmile se však uplácela v něčích slovech cizí a k tomu lživá myšlenka, nevlastní struktura, jevilo energické pole zvláštní tenzi. Změnu plasticity, kterou Salix odpozoroval a vycvičil si k ní citlivost, třebaže byla téměř nepostřehnutelná i pro jeho termentantské vnímání. 

Nyní si však nebyl jistý, zdali ji opravdu pouze nepostřehl, nebo vůbec nebyla přítomna. Artemisiovy otázky se mu jevily jako stezky svažující se k pasti, každé slovo více zavádějící než předchozí, kroužící ve spirále se středobodem jisté primvitalonovy vědomosti. K čemu přesně směřuje, uvažoval Salix. Zkouší mě, krom toho, že mě nespustí z dohledu? Tuší něco podnětného? Může to opravdu… vědět?

„Pak jsou nuance zřejmě charakteristické nejen pro astrální rovinu, v níž se nachází náš skupinový duch, “ řekl Termentant.

„Co tím myslíš?”

„Jsou přítomny i mezi námi, léčiteli. Něčí nitro je vnímavější k jemným impulzům tvých rozkazů, jiný má naopak šikovnější prsty s jehlou a střívkem.” Salixův hlas se opět přeměnil v beztvarý šepot.

Noc rozvíjela své plátno nad horizontem a nepřestávala jej posévat rostoucím počtem hvězd, vpíjející tmavnoucí modř do rychle ustupující zlati.

Artemisius se ohlédl k táboru, přesně v okamžik, kdy sluneční záře naposledy oslnila celou planinu svou zlatou iluzí, načež zmizela tak náhle, jako hřejivý přelud snu před chladnými mlhami jitra. Každý z nich se opět stal jen potemnělým obrysem vlastních pochybností.

„Zajímavá odpověď,” řekl primvitalon. „Pravdivá. Potvrzuješ v ní své schopnosti v kontrastu upozornění na vlastní nedostatečnost. Opravdu z tebe promlouvá Sansalova škola.”

„Sansal měl pro některé své názory rozpory s primvitalonkou Laurecií.”

„Vím.” 

Salix z toho jediného slova poznal, že Artemisius nemá ponětí o podstatě oněch neshod. „Myslím, že není třeba, abychom ve všech ohledech kráčeli ve šlépějích svých předchůdců,” řekl s pohledem upřeným do Artemisiovy stíny pokřivené tváře. Ohniště, jež jedno za druhým zaplanula v ležení, rozpohybovala ty stíny do šklebící se grimasy. Salix si tím pohledem vynutil jeho opětování. Vložil do svých slov dostatečnou úctu stejně jako jasné poselství, že profesionální i osobní úcta nikterak nezastiňuje jeho odpor k primvitalonově podezíravému přístupu. Pokusil se podobné vložit i do svého pohledu, ovšem v porovnání s prchlivými úspěchy ovládnutí intonované řeči, bylo pro něj cílené ovládání mimických svalů naprosto nepochopenou disciplínou. Svůj názor však souběžně a bez menších pochyb vkládal i do skupinového ducha.

A Artemisius jej vyslechl. Vráceným pohledem mu krátce vyjádřil rovnost. „Přeji si, aby tomu opravdu nebylo zapotřebí,” odvětil a opět se bez další pohnutky zadíval zpět na své kaedry. „Víš, že Ailiel nemá druha?” zeptal se bez zjevného přechodu mezi tématy. 

Ta prudkost obratu v prvním okamžiku překvapila Salixe natolik, že ji nedokázal pokládat za zamýšlenou. V zápětí si vyčetl tak plytkou chybu a zařadil ji mezi chvíle konverzace vhodné zvláštní pozornosti, třebaže popravdě netušil, jak přesně mířená byla tato Artemisiova střela.

„Ne,” odpověděl popravdě.

„Zkus občas ochutnat vzduch, až bude v tvé blízkosti,” do Artemisiova hlasu se kdo ví proč počala vkrádat ospalá rozvernost nacházející noci. „Slerii hlídkující v okolí začínají být nepozorní, když zavětří její feromony.”

„Dám… na tvá slova,” odpověděl nejistě Salix.

Artemisius se k jeho nepochopení zasmál.

Třeba je má podezíravost opravdu neopodstatněně přemrštěná, přemítal Termentant. I takové chování může vzbudit podezření. 

Ovšem může být Artemisius ve všech ohledech svého uvažování opravdu tak nezáměrný, tak… nahodilý? Vždyť přeci právě jeho, mezi všemi nubelory bývalého Laureciina kaedru, přivedla jakási zvrhlost osudu hned do několika interakcí s ním. S o život prchajícím Termentantem, který, zraněný a zmatený nově objeveným potenciálem své moci, ani z poloviny neovládal svou horečkou zastřenou mysl a nitro tak, jako nyní. 

Artemisius byl bezesporu jeden z mála v proudu věků, možná zcela jediný z vitalonů saeni, který se kdy - v oboustranném pochybení - pokusil navázat spojení s duchem vitalona thermantali. Prvním, který se následně s nitrem Termentanta opravdu spojil. A nebyl tehdy Salix přesvědčen, že Artemisiův duch si přeci jen jeho podstatu pamatuje? Nevěděl už. 

Nezapomněl však, že právě léčitelova mysl byla mezi všemi první, kterou přinutil přijmout cizí, jeho myšlenku. Nezapomněl na mnohovýznamné Artemisiovo chování při jejich opětovném střetnutí, když se Salix pokoušel pomoci zraněnému poslovi. 

Nenamlouval si, že by svým opakovaným kontaktem nezpůsobil na nitru vitalona saeni trvalé rány. Jak účinně a zdali se je Artemisius pokusil zcelit, do jaké míry mohl tento léčitel utišit a oblomit paměť vlastního ducha, netušil. A začínal se již učit o existenci jistých kliček v chování nižších kastil na místech, kde by Termentant reagoval přímou pravdivostí.

Znavovalo jej to. Ostatně ode dne, kdy se vydal s oddílem slerii na tuto neutěšenou pouť, shledával únavu až vtíravým společníkem. I Artemisius ho již nyní znavoval.

„Nejsou dnešní hvězdy mnohomluvné?“ řekl s pohledem upřeným na mateřídoušky houževnatě prorůstající skálou.

Primvitalon krátce kývl, podíval se k obloze. „Nechť v nich čteš moudře.“ Byly to fráze, ustálené slovní mantry. Nubelor měl posvátné právo osamět s hvězdami, kdykoli to bylo jeho přáním. A Salix vysledoval, že troufalá a průhledná lež v této společnosti také dovede, neznámými mechanismy, vzbudit dojem opravdovosti. 

Popřál Artemisiovi dobrou noc, ale ten v odpověď zavrtěl hlavou. „Přijď k ohništi, až budeš hotov,“ řekl, odcházeje. „Je to mezi léčiteli takový běžný zvyk.“ 

Salix s nehybnou tváří přikývl.

„Možná se pro tebe najde i něco na ty vykřičené hlasivky,“ dodal primvitalin přes rameno.

Termentant sledoval, jak jeho siluetu hltí stín. 

Hraje si se mnou, věděl. A já, hlupák omezený, přehlížím ve své opatrné ostražitosti běžné zvyky.

Lál si a mnohým a mnohým svým předešlým termentantským vtělením a zároveň si byl sám sobě pro smích. Nikdy jej ani vzdáleně nenapadlo považovat vitalony saeni za cosi jiného, než jednotnou, uniformní skupinu naprosto rovnocenných a pro ně Průvodce nezajímavých členů nubelorské společnosti. Ani poté, co on sám překlenul schopnosti svých termentantských druhů. Ani když poznal Sansala, léčitele, který se k němu dovedl upoutat. Jak arogantní byl v ješitné představě své výjimečnosti.

Nyní, po několik dní, co putoval se senar-kaedrem, nalézal při každé interakci s léčiteli širší a hlubší rozdíly mezi jejich niternými schopnostmi. Neměl pak podezírat Artemisia, primvitalona dvou kaedrů, kterýžto titul sám o sobě vypovídal o značné moci nitra? Nubelora, jež vládl jemnými vlákny celého skupinového ducha tak obratně a přirozeně?

Kolik nám toho v našem povzneseném nezájmu uniklo o nejpříbuznější Písni, posteskl si Salix Průvodcům, minulým, žijícím i nezrozeným. Kolik jsme přehlédli ze světa, zahleděni na vesmír. 

Který léčitel by se nadál, že Průvodce bez tváře může skrývat pod maskou takové myšlenky? odtušil zadumaný Sansalův hlas.

Salixe již jeho nežádaná slova dávno přestala překvapovat. Rozhlédl po místech, kde mohl tušit telepatický doslech léčitelů, avšak mezi mateřídouškovými svahy se pohybovaly pouze stíny slerii. A pro ně byl tento jazyk němým.

Své masky jsem se zbavil, nevzpomínáš?

Sansal se zasmál. Opravdu považuje lid tvé moci za svojí masku pouze tu koženou ohavnost, kterou si překrývate tvář? Přemýšlej, ty, co kráčíš Písní vesmíru.

Salix pronesl svá slova metaforicky, stejně jako si vyložil význam těch Sansalových. I tak se ale na jeho pobídku více oddal toku astrálního světa. Snad pronejvíc, aby se mrtvého léčitele správnou odpovědí co nejrychleji zbavil. Nehodlal se s ním dnes přít.

Stál každým kopytem na jednom břehu, avšak Sansalovo nitro bezprodlení nabylo téměř uvěřitelné podoby. Mé samotné tělo je mou maskou, řekl mu. Myslel jsem, že ji nosím pouze mezi léčiteli. Ale bylo to omezené mínění. Je to maska pro fyzický svět... A Salixova myšlenka se v proudech nehmotného prostoru zdánlivě nahodile dotkla osamělé vzpomínky. Netušil, komu ta vzpomínka patřila. Ale přišlo mu, že se ocitla zcela jistě na patřičném místě. Byla plná trpké líbeznosti a zahalena v šeď volavčího peří. Pokračoval tedy: Nosí ji každý z nás. Nubeloři i Latejci… Ale pouze málokteří ji dovedou převlékat, přeměnit ve volavčí křídla, na nichž přilétla krev a noc naší rasy…

Sansal jej zarazil. Bylo to vytržení silou téměř fyzické, a léčitelův duch ještě chvíli polekaně reflektoval obraz bezbřehé temnoty sálající z Písně vesmíru, s dvěma body jantarově planoucích očích. 

Vím, vykročil jsem daleko, chlácholil jej rozladěně Salix. Jsem unavený…

Latejci…, zopakoval léčitel. Pak se jeho nitro nuceně uklidnilo. Ne, nemluvme radši o tom, kam všude budeš jednou schopný nahlédnout. Chtěl jsem-

Co jsi tím myslel? zeptal se Salix. Avšak již tehdy měl pocit, že odpověď zná. A že ji rozumí mnohem více než Sansal, který musel bez výhrady následovat každý krok jeho nitra. Salixe však nepřekvapil význam jím vyřčených slov, který mohl být vykládán přinejmenším nejasně. Termentant cítil, co stálo nevyřčeno za slovy. Vnímal moc.

Sansalovo nitro bylo nyní slabé a skrčené. Podívej se na svou kůži nad hranicí srsti, jeho telepatická myšlenka byla stále roztřesená a spěchala rychle k původnímu tématu. Víš, co znamená můj léčitelský symbol, který jsem ti předal?

Je to letící ptak, Salix neměl náladu na Sansalovy vláčné proslovy. Chtěl se vrátit k vlastním myšlenkám. Utřídit si je v kontextu toho, co se právě stalo. A pátrat po tom v Písni dál.

To není žádný náhodný pták, Salixi. Je to drozd, řekl Sansal. Drozdi dovedou zpívat hlasy jiných ptáků. Je to jejich teritoriální strategie. Ptáci svým zpěvem vyznačují hranice svého území. Drozd ale může být kýmkoli a kdekoli. Je to jako jeho maska. Kterou dovede báječně používat.

Moci být kýmkoli a kdekoli zároveň znamená nebýt nikým a nikde nemít domov, řekl Salix. Byl jsi vetřelcem v cizím hejně, léčiteli?

A čím víc jsi ty, Salixi? Sansalův hlas již opět nabyl lhostejnou vyrovnanost mrtvých. Tak udělej, co ti Artemisius řekl. A chraň se neopatrnosti. Nepokoušej své schopnosti, Salixi. Hlas, kterým zpíváš, ještě dlouho nebude opravdu tvůj.