Vánek ve větvích vrb - kapitola 20

Antharal, jeho saenar-kaedr a slerii, o které pečoval, přibyli od východu, od břehů Lóxilaety. Vynořili se z pásu lužních lesů, bezradní a špinaví. 

Začínalo se oteplovat a jarní deště již tou dobou téměř vymizely. 

Salix spočíval na prosluněné trávě, z dosahu stínů jejich přístřešků, a monotónními pohyby zápěstí vymíchával v objemné třence kostivalovou mast se základem ze včelího vosku. Ve snaze předejít zhrudkovatění na ní pracoval již bezmála půl dne, s pečlivou jemností, ke které ho nabádal Sansal. Průvod se zastavil kvůli okolnostem příchodu zubožené skupiny nubelorů.

Termentant vystavoval své tělo sílícím slunečním paprskům, ležel na plecích, s pravou zadní končetinou volně propnutou, ostatními složenými pod trupem. Zem byla stále chladná a přes krycí srst začal zanedlouho pociťovat její přetrvávající vlhkost, chromé klouby však vystavoval teplu a jak mu bylo jako řádnému léčiteli známo, teplo ulevovalo od chronické nezánětlivé bolesti.

Půda voněla po hlíně s nádechem tlející loňské trávy, v zeleni bující skrz rezavá stébla pobíhali drozdi a hledali potravu.

Salix se plně soustředil na svoji práci. Píseň vesmíru nechával volně prolínat skrze svého ducha, vnímal jí podvědomím, avšak mělce a bez stanoveného cíle. Nepátral po místě, které maně zahlédl po posledním rozhovoru s Artemisiem na mateřídouškou porostlém pahorku, ani po vědění, které tam pocítil. Stejně jako nepátral onu noc ani žádné noci následující. Na slunci mu bylo příjemně.

Přesto o těch slovech nepřestal přemýšlet. Mé tělo je mou maskou. Nosí ji každý z nás. Nubeloři i Latejci. Ale pouze málokteří ji dovedou převlékat, přeměnit ve volavčí křídla, na nichž přilétla krev a noc naší rasy…řekl tehdy Sansalovi a věděl, že to nejsou jeho slova. 

Přemítal, zdali takto vnímají své promlouvání oracloni, když vyslovují své věštby. Cizí slova… Či cizí vzpomínka? Že by se oraclonská Píseň času splétala s jeho Písní vesmíru podobně, jako Píseň ducha? Zavrh to. Salix již dlouho nepotkal žádného oraclona, jakoby je válka umlčela v období, kdy byli zvláště potřeba, avšak vybavoval si vibraci jejich Písně. Byla jiná. Byla pro něj neuchopitelná stejně jako duch skalního rysa, kterého se jednou pokusil zmocnit. Nikdy dříve se cizími Písněmi hlouběji nezabýval, avšak nepochyboval, že funguje na odlišném principu, stejně jako nitro šelmy. 

Navíc si byl jistý, že té hvězdné noci nalezl něčí osobní vzpomínku, nikoli událost ve výseku proudu času, do kterého nahlíželi věštci. Také věděl, že zcela nedosáhl jejího plného obsahu. Byla to odpověď na Sansalovu otázku, ovšem, ale skýtala další hlubší informace.

Poprvé si Salix uvědomil, jak moc se Sansal Písně vesmíru bojí. Termentant zcela nesdílel jeho obavu z vědomostí, třebaže k Písni a její moudrosti choval obezřetnou úctu. Byla to ovšem jeho Píseň, moc kterou chtěl využívat, ne se jí nechat zastrašit. Od onoho jasného večera pociťoval touhu využívat jejích možností o to více. Svoje meškání si odůvodňoval nepříznivým prostředím cesty. 

Z nejbližšího přístřešku, sešitých, dotenka vyčiněných kůží napnutých na jednoduché kostře z dlouhých kůlů, k němu tlumeně doléhaly zvuky rychlého rozhovoru. Hlasy stoupaly v hádce. Salixovy oči nepřehlédly takovou vzdálenost, ale pod přístřeškem byli přítomni i léčitelé jeho kaedru a skupinový duch mu mohl poskytnout obraz. Salix měl v těch obrazech oblíbenou kratochvíli, třebaže byly celé jen změtí barev, nálad a fyzických pocitů. Představovaly ostatně přehled vjemů přijatých léčitelivými smysly, tak jak je dovedla převyprávět Píseň ducha. Salix se v nich rád učil číst. 

V hlasech vřela podrážděná nejistota. Salix již znal barevný tón emanace nitra velícího slerii Ralsaeho. Přel se s dalším bojovníkem, který páchl bahnem lužních lesů. Přítomni byli i primvitalné Trichurius a Eimeria, jejich obavy však byly tiché. Třebaže přístřešek patřil Artemisiově kaedru, samotný jeho primvitalon mezi nimi nebyl.

Salix třel mast a nepřítomně pošvihával žíněmi ocasu. Netušil a vskutku ho nějak nezajímalo, nad čím přesně se bojovníci a léčitelé přou a proč se průvod tak nevídaně dlouho zdržuje. Bzučivá tenze prostoru jej však vybízela k bdělosti. Až později Salix zjistil, že ono napětí vznikalo ve skupinovém duchu léčitelů v očekávání dlouhé a náročné práce. Nebylo příznivé období pro hledání odpovědí na vrtošivé jinotaje Píseně.

Vánek tiše ševelil v trávě.

Salix třel mast, okrajem vědomí obracel onu cizí vzpomínku na Latejce, volavky a krev v mysli a druhým jeho okrajem naslouchal velícímu slerii, hašteřícímu se s vitalony. Zpomalování pohodu bojovníky zřídka těšilo.

Plnou pozornost upřel k přístřešku až tehdy, kdy k němu dorazil Artemisius. Spolu s ním přiklusala i plavá Ailiel a podsaditý strakatý nubelor v doprovodu dvou Ralsaeho bojovníků. Čtveřice si držela od cizího strakoše nápadný odstup. A Artemisius křičel. Salix nikdy nebyl svědkem toho, že by Artemisius křičel.

Nikdy jsem nebyl svědkem toho, že by Artemisius křičel, řekl udiveně Sansal. Nikdy.

Ralsae chce pochodovat. Artemisius na něj právě křičí - tedy patrně nechce, zabručel Salix.

Tebe nezajímá, proč je tolik léčitelů u těch nově příchozích?

Ne.

Ale je tam i tvůj kaedr. Mělo by.

Artemisius nám nakonec řekne, co máme dělat a oč jde. Salix neopatrným pohybem tloučku utrhl od okraje třenky velký kus nerozmíchané masti.

Já bych se o takové události - jako léčitel Artemisiova kaedru - zajímal, pokračoval Sansal. Navíc máš v té masti cucky. Musíš ji znovu rozehřát. Když budeš pokračovat takhle, stejně ji už nevymícháš do použitelné konzistence.

Salix se zahleděl k ohništi při Artemisiově přístřešku. Poté shlédl k hrudkovitému obsahu v třecí misce. Víš, že jsi svého mohl dostát i jiným způsobem?

Rozlámaně se postavil a mírným obloukem zamířil k ohništi. Sansal neodpověděl, avšak Termentant si byl vědom jeho zadostiučinění i zvědavosti upřené směrem k přístřešku.

„ - zkrátka ráno s námi, nebo tu zůstaňte,” dolehl k Salixovým uším podrážděný hlas o kopí opřeného Ralsaeho.

„Opakuji ti, že moji nubeloři už neujdou ani krok.” Lužním bahnem čpějící slerii patrně velel přivší skupině. Měl kosmatou srst horského lidu, avšak i přes ni byla patrná jeho zchátralost. „Většina mých vitalonů zemřela.”

„A umírají další!” To promluvil Artemisius, značně rozladěný. „Antharal mi teď ukázal jejich nemocné. Nejsou schopni pochodu.”

Salix naplnil vodou, nanošenou od potoků napájejíchích Lóxilaetu, mělký kotlík a Ralsaeho odpoěď pro něj zanikla v jejím žbluňknutí. Žádný z nubelorů pod přístřeškem mu nevěnoval zvláštní pozornost.

„Plně chápeme vaši nepříjemnou situaci, veliteli Narellone.” To promluvila Eimeria ke kosmatému bojovníkovi, smířlivě, „avšak nesmíme zapomínat ani na bezpečí našich nubelorů. Podle tvého vyprávění a slov vašeho primvitalona Antharala, která teď potvrzují naši léčitelé, se jedná o velmi těžkou nákazu.”

„Nevíme, jestli je nakažlivá,” povzdechl si strakatý Antharal.

„A proto vás žádáme o co nejvčasnější pomoc!” udeřil Narellon kopytem do země. Ralsaeho bojovníci výhružně sklopily uši, ale jejich velitel věnoval pozornost svým léčitelům: „Artemisie, Eimerio, Trichurie, žádný z vás už nepošle další vitalony svého kaedru mezi nakažené, pokud vám to nedovolím, jste si toho vědomi?”

„Jsme vitaloni, Ralsae,” odpověděl Artemisius se stupňujícím se rozhořčením, „jsme zde, abychom léčili.”

„A já jsem váš velitel!” Ralsae švihal ocasem ve vzduchu, „a rozhoduji v zájmu toho, abych celý tenhle pochod dovedl do Lóx Taurel. Pokud možno co nejrychleji a pokud možno ve zdraví.”

Salix si povšiml Ailielina pohledu a obrátil pozornost zpět ke kotlíku s vodou. Ponořil do něj kus látky, na nějž položil misku s nepovedenou mastí a zavěsil jej nad oheň. Přikládal třísky, aby udržel plamen živý, avšak nízký a zaujatě pozoroval povrch masti.

„Eimeria i Artemisius mají pravdu, Ralsae,” promluvil Trichurius. Byl jedním z nejstraších vitalonů v průvodu, avšak jeho úsudek si zachovával pověstnou brisknost. Proto hovořil zřídka. „I ty máš pravdu. Dej nám den. Rozhodnutí podobná tomuto není radmo uspěchat. Primvitalon Antharal nám jistě svými informacemi pomůže v následném rozhodování.”

„Hodláte zvažovat, zda nás tu necháte pomřít na cestě nebo ne?!” rozkřikl se Narellon. 

„Budeme zvažovat, jak nyní nejlépe naložit se všemi nubelory na této pláni,” povzdechl Trichurius. „Neboť stejně jako tví nubeloři můžeš být nemocen i ty. A nyní i my. Může být pouhou otázkou času, až se u nás choroba, je-li kontagiózní, projeví -.”

„Proč jste jim sem tedy vůbec umožnili vstoupit?!” vyhrkl Ralsae na všechny a nikoho zvlášť. „Proč jste je přivedli do mého tábora?!”

„Protože jsme vitaloni,” zopakoval Artemisius s vděčným pohledem směrem k Trichuriovi. „Dej nám ten den. Pokusíme se najít nejlepší řešení. Uvítáme, když se připojí každý tvůj léčitel, v jehož to bude silách, Narellone.”

Velitel Ralsae jim věnoval odměřený pohled zpod zamračeného čela a zvláště si všímal, aby prostor mezi jím a Narellonem s Antharalem byl co možno největší. V dlani hnětl ratiště kopí. „Jeden den,” zabručel nakonec a gestem vyzval své bojovníky ke kvapnému odchodu.

„Jeden den,” zopakoval Trichurius. „Abychom se dali do práce.”

Skupinový duch ševelil naléhavostí a nejistotou. Salix slyšel, jak se primvitaloni za jeho zády odhodlaně rozcházejí ke svých saenar-kaedrům. Mast se na mírném ohni lenivě roztékala.

Artemisius poslal Ailiel pryč s požadavkem, který Salixovu sluchu ve zvuku vření vody zanikl. Artemisiovy blížící se kroky nepřeslechl.

Primvitalon vyšel z pod svého přístřešku, protáhl si záda, jakoby byl znuděný v ten nejobyčejnější den svého života a beze spěchu došel k Salixovu ohništi. Tábor kolem nich tonul v chaosu.

„Co by jsi udělal na mém místě?” zeptal se Artemisius.

Salix se neohrabaně zvedl na nohy, až mu páteří vystřelila tupá bolest. Zmateně švihl ocasem. Primvitalon se zdál navzdory svému nedávnému rozčilení chladný a nečitelný. Salix musel při své výšce zaklánět hlavu, aby viděl do jeho klidné tváře. 

Sansal zarytě mlčel. A to byl pár chvil nazpět tak výřečný.

Artemisius svoji otázku zopakoval: „Slerii se bojí a vitaloni si neví rady. V Narellonově táboře jsem viděl dysenterické onemocnění, které prý neodpovídá na známé léčby. Viděl jsem i jakési černé, suché boláky. Jak by ji postupoval?”

Salix utišil rozvlněné cípy své moci. Čeho se Artemisius snaží dosáhnout, zkouší mě právě z léčitelství?

„Pokud k dané chorobě neznáme specifickou léčbu, musíme ji léčit symptomaticky…” řekl.

„Samozřejmě,” Artemisius zklamaně máchl rukou, jako by hovořil s pomalým učedníkem. „Jak si však jistě vyposlechl, primvitalonství není pouze o hledání způsobu léčby. Jsou tu téměř tři stovky nubelorů na pochodu, který musíme téhle situaci přizpůsobit. Opravdu začneš jako první prohlížet nemocné?”

Termenant si skousl vnitřek tváře. Neměl tyhle Artemisiovy otázky rád. Neboť neviděl pod jejich povrch. Pod přístřeškem se začínaly scházet Artemisiovy saenar-kaedry.

„Rozdělil bych průvod,” řekl po krátkém zamyšlení. „Ať u nemocných zůstanou jen ti nejpotřebnější. Zbytek může Ralsae odvést do Lóx Taurel. Avšak nikoho z Narellonovy skupiny.”

„Co když léčitelský tábor bez ochrany bojovníků napadnou Latejci?”

„Nemusíme naše nemocné skrývat. Latejci se bojí smrti více než my. Jistě se také bojí více průjmu než zranění utržených v boji.”

„A na co se zaměříš při následném studiu nemoci?”

Salix málem samovolně vyhrkl, že by samozřejmě provedl pitvu zemřelých (pozn. 4). Musel se opět kousnout do tváře. Artemisiovy rychlé otázky jej vyváděli ze vsugerace léčitelské role. Bezděčně si vzpomněl na volavky, na jejichž křídlech přilétla krev… Volavky hojně žily na Lóxilaetě, podle jejíhož toku směřoval průvod k lóxtaurelské nížině.

„Prý přišli od řeky. Řeka je nám lesním nubelorům cizí. Prve bych uvažoval nad místy, odkud mohly chorobu přinést. Mohlo by to napovědět mnohé o její podstatě. V lužních lesích přebývá všelijaká havěť.”

Artemisius se smutně pousmál, sotva znatelně pozvedl koutek svých přísných tenkých rtů. „To není vůbec špatná teoretická úvaha.”

Salix mu nerozuměl. „Proč se mnou o tomhle hovoříš?” Už opět nedovedl potlačit šepot.

Nyní se primvitalon Artemisius usmál více. Více široce a více smutně. „Příliš přemýšlíš. Byl by jsi lepší primvitalon, než výrobce mastí. Zhas ten oheň, nebo poprvé v životě uvidím vřít kostivalovou mast.”

pozn.4: vitaloni saeni provádějí pouze povrchovou chirurgii. Hluboké operativní jakožto i pitevní zákroky nejsou považovány být v souladu s úctou k tělu. Falaenopovy úvahy o pitvě srdce byly ne zcela patřičným žertem, který mu můžeme odpustit snad pouze s ohledem na nerozvážnost jeho mládí. Na opačnou stranu, čeho se dopouštějí ve svých jeskyních vitaloné thermentali, málokoho zajímá.

----------------

Zdravím tentokrát u menšího flashbacku! Tak co, myslíte, že Artemisius opravdu chová vůči Salixovi nějaké větší podezření, že mu nedá chvíli klidu?:)