Stvoření pekla - Na sever

„Ať vzdá se naděje, ten, kdo branou jde,“ prozpěvovala Charis a pohupovala nohama visícíma přes okraj postele. Prostou ložnici začalo plnit první ranní světlo.
„Odkud to máš?“ zajímala se její starší sestra. Stála před ní oblečená do kroužkové zbroje. U pasu ji visel meč v prosté kožené pochvě. Zdála se být na cestu připravená už dlouho. Jako by snad ani nespala. Naposledy kontrolovala sedlové brašny položené na matraci. „Z tátových svitků? Víš, zlobil by se, že mu je čteš.“
„Táta tu ale není. Za chvíli odjedeš i ty a necháte mě tu jen se starou Ianthou a tím pitomým konírňákem.“
„Podkoním. Říká se mu podkoní,“ opravila ji Maria a utáhla přepásání cestovní deky.
„To nic nemění na tom, že je pitomý. Iantha říkala, že ti připravuje Šedivku. Všichni mu přitom říkali, že Šedivku nechceš. Že Šedivka je duší zákeřný kůň a dokázal by i kousnout, ale on prý, že né. Že Šedivka je nejstatečnější a nejsilnější.“
„Pitomec.“
Charis se zahihňala. Když ale viděla, že svou sestru nijak neodradila a ta stále pokračuje v přípravě na odjezd, rychle zas zvážněla. „To se vůbec nebojíš?“
„Samozřejmě, že se bojím. Ale už jsem odpřisáhla. Sice jen na štít, ale i tak… Bez té přísahy by mě nikam nepustili.“
„Bolelo to?“
„To tetování? Malinko krvácelo. Jinak jsem ho skoro necítila“
„Máš tu dlaň celou zarudlou.“
„To se zahojí. Hlavně že zas uvidím tátu… Na náměstí říkali, že před dvěma dny rozehnal zvířecí lid u Merského jezera, ztratil tam ale mnoho mužů a koní. Je tam i hodně raněných. Na březích pro ně teď staví opevněné tábory. Musím tátovi pomoct se o ně postarat. Snad ho ještě stihnu. Brzy vytáhne dál do Holtgevského hvozdu. Možná tam konečně zabije i Torvaina.“
Torvain bylo jméno, které u obyvatel Severní Týchie a především města Agrypa vzbuzovalo nenávist a strach. Náleželo starému šedému vlkodlakovi, který se objevil v Holtgrevském lese neznámo odkud a sjednotil místní kmeny zvířecích lidí. Agrypané zvířecími lidmi nazývali všechny, kteří mohli jakýmkoliv způsobem nabývat zčásti lidské a zčásti zvířecí podoby - ať už se jednalo o vlky, medvědy, kance či krysy. S blížícím se úplňkem Torvain rozděloval svůj kmen na menší dobře organizované družiny a ty vybíhaly z hvozdu a útočily na dřevorubecké osady, hliniště, statky i menší pevnosti. Zanechávaly za sebou jen spoušť a smrt. Každým rokem se vydávaly stále dál a dál. Když byl Mariin a Charisin otec Kýrios mladý, odvážil se Torvain se svou družinou vlkodlaků a Černým medvědodlakem Rešem do samotného města. Rychle překonali hradby a než se je podařilo zahnat, znesvětili Oleanské náměstí kusy lidských těl. Dvě velké trestné výpravy byly postupně vyslány na sever, do hlubin hvozdu. Žádné se však nepodařilo usmrtit Torvaina. Vždy se po čase vynořil z lesa a pokračoval v teroru. Jako velitel třetí výpravy byl po dlouhém rokování ustanoven stratég Kýrios.
„Proč musí táta do toho lesa? Vždyť tam jsou ty brány.“
„Jaké brány?“ zeptala se Maria a zamhouřenýma očima zkoumala usazeniny v lahvičce se zklidňujícím odvarem.
„Ty ve skalách. Kolem nich jsou jen samá varování. Prý i v nějakých divných jazycích. Hlavně… vzdej se vší naděje, ty, kdo procházíš. Asi tam mají sluje příšery. Proč taky jinak dělat brány…“
„Proto asi táta půjde dál do lesa. Třeba se je pokusí zasypat. Kolik jich tam vůbec je?“
„Prý že sedm. Dvě už mají být zavalené. Teda… alespoň to tak tátovi napsali.“
Maria se zaposlouchala do táhlého hlasu rohů ozývajícího se zdálky. Pak jeden zadul i v jejich ulici. Jeho tón byl tak silný, až s sebou trhla. „Už je čas,“ pousmála se na svou sestru a smažila se překonat vnitřní chlad. Přes ramena si přehodila tmavozelený cestovní plášť s vyšitým emblémem rodu Saril a popadla brašny i srolovanou deku.
Charis ji sledovala s rostoucím úděsem a mlčky ji následovala po schodech dolů a dál do ulice. Tam již čekal podkoní Jure a za uzdu držel Šedivku s připraveným sedlem. Když Maria k sedlu chystala brašny i deku, znovu se městem rozezněly desítky rohů vyzývající výpravu k odjezdu. Rychle dotáhla přezky a otočila se k Charis. Té se do očí začaly drát slzy. Maria k ní naposledy přišla, sklonila se a objala ji.
„Příšerně to tlačí,“ soukala ze sebe přes slzy Charis.
„Co?“
„Ty kroužky.“
„Ah, promiň,“ usmála se Maria a povolila v objetí. Pak sestru políbila na čelo, přišla k Šedivkovi a vyšvihla se do sedla.
„Slib mi, že se brzy vrátíš. Slib mi to,“ volala za ní Charis.
Maria převzala uzdu od Jureho. Dlaň ji v tu chvíli zaštípala. Vytetovaný symbol přísahy byl ještě příliš čerstvý. „Udělám pro to všechno,“ odpověděla a přiměla Šedivku ke kroku. Klapot kopyt se rozléhal ulicí. Naposledy se podívala na svůj domov porostlý břečťanem až k oknům v patře i na celou řadu domů v sousedství. Pak se odvrátila a pobízela koně na hlavní ulici, kde se vmísila do zástupu ozbrojených jezdců a jejich pěšího doprovodu.
Zástup Agrypanů směřoval k severní bráně. V té se do nich opřel silný vítr, který plnil vzduch ranním chladem a odpíral jim teplo prvních slunečních paprsků. Maria se přitáhla ke koňské šíji, ještě více se zabalila do pláště a shrbená se zaposlouchala do koňských kroků na dlážděné silnici. Každý krok byl jako úder srdce. Každý krok odměřoval její čas.