Stvoření pekla - Pád

Stvoření pekla - Pád

Anotace: Lenost, kapitola 2

„Pane Ormazde. Pane Ormazde. Ještě jeden příběh,“ volal Todor, nejstarší ze skupiny dětí. Nadšeně přibíhaly na náměstí a jejich nohy pleskaly o kamennou dlažbu.
Ormazd se ohlédl jejich směrem. Zrovna seděl na kraji kašny a rovnal svitky do dřevěné truhličky. Modré roucho měl na několika místech ušpiněné od prachu cest, černou hůl opřenou hned vedle sebe.
„Tak příběh?“ podíval se na Todora, když doběhnul až k němu. „A to jsem chtěl už vyrazit. Neměl bych se moc zdržovat… nechat se zdržovat. Vždyť ty příběhy… všechny ty příběhy už znáte.“
„To nevadí,“ vychrlil Todor, „s každým vyprávěním žije příběh dál.“ Ayla zběsile kývala na souhlas a skoro si ani nevšímala svého mladšího bratra Ariho, kterého pořád pevně držela za ruku. Velkou část cesty ho doslova táhla za sebou. Teď byl v obličeji celý rudý a snažil se popadnout dech. Caleb za nimi mlčel a jen nedočkavě přešlapoval.
„S každým vyprávěním, žije příběh dál,“ přitakal Ormazd a pousmál se. Tohle si bude muset zapamatovat. „Dobře, ale jen jeden příběh,“ shlížel na děti blahosklonně. Tak jaký chcete slyšet, než se vydám na cestu?“
„Ten o pádu rudého draka,“ neváhal Todor.
„Vyzdvižení Šechtova orbu,“ zakřičel Caleb.
„O Lilith a Samaelovi,“ přisadila se Ayla.
„To je nuda,“ stěžoval si její bratr Ari, „Radši boj Livjátana… nebo toho druhýho draka.“
„Budiž to tedy příběh o rudém drakovi,“ pronesl napůl nepřítomně Ormazd, když příběh lovil v paměti. „Snad vám bude přínosný. Hlavně v téhle době.“
Odkašlal si a začal:
„Když se vojska ďáblů utkávala s démony již třítisící rok, byl zaset rozkol mezi rudým drakem Iblísem a jedním z velitelů jeho ďábelských vojsk, Rameelem. Ten sloužil drakovi již od vzpoury ángarů v říši Hefónské a přišel sem se svými následovníky jako vyhnanec.
Iblís toužil po naprosté porážce démonů. Ángar Rameel se přisazoval za vyjednávání s Mamonem a Ašmodaiem, kteří již byli válkou unaveni a toužili po míru.
Ani jeden však nedokázal jakkoliv ustoupit tomu druhému. Proto se Rameel rozhodl draka přepadnout se čtveřicí svých nejvěrnějších. Byli to Paimon, Dagan a bratři Šamsiel a Hasdiel.
Pětice ángarů se utkala s drakem nad Propastí ve městě Šeol. Bojovali udatně. Pak však drak ukousl jedno z Hasdielových křídel a ten se zřitil do Propasti. Šamsiel se hnán vztekem vrhl kupředu a byl zcela pozřen. Dagana rozsápaly drápy. Paimonovi krvácejícímu z mnoha ran se ale podařilo prorazit blánu dračího křídla a ten začal klesat.
V tu chvíli uchopil Rameel svůj planoucí meč a volným pádem z výšin se vrhnul vstříc drakovi.
Ani veškerá jeho síla nestačila k tomu, aby prorazil dračí pancíř. Uvědomil si však něco jiného. Že se společně řítí vstříc Propasti. Uhýbal drápům i zubům a čekal na správný moment.
Když klesli tak, že rozpoznával jednotlivé střechy domů, odrazil se Rameel od dračího pancíře a znovu vzletěl. Mnohem větší dračí tělo ale klesalo dál. Než mohl Iblís roztáhnout křídla při pokusu znovu vzletět, byl již v Propasti.
A Propast má moc uchvacovat vše, co je v ní. Až do dnešních dní bojuje drak se silou, která ho vtahuje do hlubin zapomnění, vstříc konečné smrti…“
Todor nadšeně zatleskal. „Rameel je ten největší hrdina, co znám. Jak byl jen statečný.“
„Hrdina?“ nakřivil Ormazd obočí. „Rameel následně proklel všechny své ángary. Při oslavách míru nechal do vína přimíchat Livjátanovy slzy. Po provedení rituálu ztratili svobodnou vůli a Rameel tak stvrdil svou moc. Kletba na mnohých navíc zanechala stopy. Připomínají teď spíše seschlé a prázdné skořápky svých bývalých já.“
„Nesmysl,“ vykřiknul Caleb, „Proč by to dělal?“
Ormazd k němu pootočil hlavu. „To nikdo neví… i když…“ přešel v šepot, „myslím, že se Rameel bál. Bál se, že někdo z nich nakonec draka osvobodí. Tedy alespoň jeho mnohem lehčí duši. Aby drakovo tělo nemohl nikdo usmrtit a jeho duše tak neunikla, nechal Rameel zakrýt Propast obřím monolitem. Část města přitom musela být zbořena, když byl tažen až z Tartarských hor.“
Děti zíraly a ani nedutaly. „Také se říká, že do monolitu nechal vyhloubit tunel. Možná, aby mohl s drakem promlouvat, možná, aby se mu mohl vysmívat. Ústí tunelu je ale zapečetěno mocnou branou, kterou prý dokáže otevřít jen on sám.“
„Domů děcka,“ zavolal Taban, otec nejstaršího Todora. Ormazd byl natolik zabraný do vyprávění, že nedokázal určit kdy a odkud přišel.
„Čaroděj už musí jít a měl by být na cestách opatrný, když takhle mluví o našem zachránci. Nebýt jeho, ještě bychom vídali pochodující vojska ďábelských legií i všech těch cizáckých žoldáků. Jestli nám má někdo vládnout, ať je to Rameel.“
„Pokud vím, tak je tu stále pánem Belfegor,“ zamrkal Ormazd překvapeně.
„Belfegor je jen neschopný matlal. Co pro nás kdy udělal? Navíc… jedna říše má mít jen jednoho vládce. Co děcka?“
„Toho největšího hrdinu,“ vyhrknul Todor, když ho Taban zvedal ze země a usazoval si ho za krkem.
„Pokud tu někdy bude jen jeden vládce,“ zamumlal Ormazd a uložil truhličku se svitky do cestovního vaku, „neměli bychom přehlížet kým skutečně je.“
Nikdo mu už nevěnoval pozornost. Taban mu ukazoval záda a obklopený dětmi spěchal do jedné z přilehlých ulic.
Ormazd zadumaně sjel z fontány, oprášil roucho a popadl svou černou hůl, „Brzy se ukáže, kým skutečně je Rameel,“ mumlal si pro sebe, „Jen se bojím, že to bude příliš brzy.“
Autor Pavlich, 05.12.2024
Přečteno 32x
Tipy 1
Poslední tipující: Pavel D. F.
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
líbí

Děj se v této kapitole trošku zpomalil, ale zase jsme si mohli přečíst příběh o Rameelovi. Vyvíjí se to slibně, nezbývá než čekat na další kapitolu.

05.12.2024 15:19:31 | Pavel D. F.

© 2004 - 2024 liter.cz v1.7.2 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí ⋅ Osobní údaje ⋅ Provozovatel