Anděl z Matarallu - Sedmá kapitola

Kapitola sedmá

Temné síly a síla lásky

 

Cesta k Hrobce zapomenutých hrdinů vedla skrze husté lesy, kde stíny činily každý krok stále napínavějším. Eliora, José, Alysia a Sarina kráčeli ve skupině, přičemž slyšeli šumění větví a drobného zvířectva, které se skrývalo před nebezpečím. V srdci každého z hrdinů pramenila nová síla a odhodlání, ale klid, který pociťovali, byl klamný.

„Musíme být opatrní,“ pronesla Alysia, když se zastavila a rozhlédla po okolí. „Temné síly mohou být kdekoli, a pokud nás napadnou, musíme být připraveni.“

Sarina cítila napětí a vítr ji jemně hučel kolem uší a pohrával si s jejími dlouhými kaštanově hnědými vlasy. Věděla, že si musí stále pamatovat slova, která jí José řekl, jeho vyjádření dávalo smysl celému jejímu putování. „Nebojte se, budeme stát všichni při sobě,“ pronesla tiše, když zvedla hlavu k Josému.

José se na ni podíval svýma čokoládově hnědýma očima a bylo v nich víc než jen odvaha. „Myslím na to, co se stane, pokud se setkáme s Efraimovými rytíři. Naše láska, pokud je silná nás chrání,“ řekl José a jeho hlas byl klidný jako letní den.

Sarina zčervenala jako rajče, ale cítila, jak v ní sílí pocit sounáležitosti. „Chci, abychom čelili jakémukoli nebezpečí společně. Bojím se, ale když jsi u mě, je mi rozhodně lépe.“

Jak pokračovali dál, vzduch kolem nich začal houstnout. Zákoutí lesa se zdála být přimo zasněná, avšak ve chvíli, kdy se opřeli do dalšího kroku, zaslechli vzdálené zachechnutí – zlomyslný smích, který se odrážel mezi stromy.

„To nejsou jen stíny,“ poznamenala tiše Eliora, když se blížili k vyčištěné ploše. „Něco se děje.“

V tom okamžiku, jak se zdálo, lesní ticho se roztrhlo, když se z temných úkrytů vynořili temní rytíři – bezohlední služebníci Efraima. Představovali si vynucené mocnosti a děsící pohledy, které by zahnaly i nejstatečnější bytosti.

„Další cizinci,“ pronesl nejvyšší z rytířů, jehož hnědé oči žhnuly. „Odvážili jste se vstoupit na území Morskar a zaplatíte za to svou krví.“

Eliora si stoupla vpřed, její hrdost se probudila. „Nepřicházíme s vámi bojovat, ale abychom ochránili naše království. Jsme připraveni čelit vám, pokud nám bráníte.“

Sarina stála vedle Josého, cítila jeho energii, která pulsovala skrze jejich pokožku, jen při pouhém dotyku jejich rukou. „My jsme síla, i kdybychom padli, naši lidé se nevzdají!“ bránila se, zatímco upřeně se podívala rytířům do očí.

José, cítící rozpor mezi strachem a láskou, se postavil vedle Sariny a chytil ji za ruku. Oba věděli, že musí čelit riziku společně. „Nechceme se vás bát,“ pronesl s pevností, „jen se snažím najít artefakty pro záchranu našeho království.

„No, tihle malí hrdinové nechtějí vzít na sebe svou zodpovědnost. Zajmeme vás a vezmeme krystal i vaši kouzelnou moc!“ rozesmál se rytíř zlověstně.

Temní rytíři se vrhli vpřed, ale Eliora zareagovala rychle. „Připravte se! Spojte své síly!“ její hlas se nesl jako hrom a naplnil je odhodláním.

Sarina a José se chytili za ruce, s touhou spojit své síly. „Za Matarall! Za naše spojení!“!“ vyšli v duchovní jednotě.

José a Sarina cítili, jak se jejich duše mísí, a jejich spojení vytvořilo paprsek světla, který se vznášel k temným rytířům.

S hrdinskou odvahou a vibrací jejich vzájemné lásky, světlo explodovalo a obklopilo temné myšlenky, které se pokusily útočit. Rytíři ustoupili, jejich tmavé obličeje byly přímo rozptýlené pod silou, která je otřásala.

„Jak je to možné? Co…?“ vyhrkl jeden z rytířů před samotným rozporuplným pohledem jeho kolegů.

„No! Zas to s námi není úplně dobré!“ rozkřikl další a poprvé se vytratili do hloubky lesa.

Jak útočili temní rytíři, José a Sarina stále drželi srdce u srdce. „Cítíš to?“ zeptal se José, jehož tvář byla blízko k její. „Naše spojení nám dává sílu. Cítil jsem, že když jsme spolu, jsme neporazitelní.“

Sarina se podívala do jeho očí, a v tom okamžiku, její strach ustupoval, zatímco se v ní probouzel hlubší pocit. „Ano, José. Naše láska nás posilňuje. Není to jen magie, ale i to, co cítíme.“

S úderem srdce ve svém hrudníku, vyhráli a s temnými rytíři nejprve utekli do hlubin lesa, Eloria opustila nepřátelské území s přáteli bok po boku. Cítili, jak je spojení s každým vítězstvím silnější, a jak nebezpečí z temných sil podkopává jejich stávající síly.

Když se zastavili a uvědomili si, co se stalo, Elya je pozorovala a v jejích očích se zjevila výjimečnost. „Sarina a José, máte něco, co vás spojuje, co ani magie nemůže znemožnit,“ prohlásila s úsměvem. „To je síla lásky.“

Sarina pocítila radost a úlevu. „Ať se stane cokoli, nebudeme nikdy osamoceni,“ řekla se s vděčností v očích. „Teď, když jsme společně, překonáme všechno.“

Jak se magie spojila v silném prvku mezi nimi, rozsvítilo se jejich magické světlo. José a Sarina cítili, jak se jejich duše mísí a jejich spojení vytvořilo paprsek světla, který se vznášel k temným rytířům.

S hrdinskou odvahou a vibrací jejich vzájemné lásky, světlo explodovalo a obklopilo temné myšlenky, které se pokusily útočit. Rytíři ustoupili, jejich tmavé obličeje byly přímo rozptýlené pod silou, která je otřásla.

 „Jak je to možné? Co…?“ vyhrkl jeden z rytířů před samotným rozporuplným pohledem jeho kolegů.

„Zas to s námi není úplně dobré!“ rozkřikl se další a poprvé se vytratili do hloubky lesa.

Jak temní rytíři útočili, José a Sarina se stále drželi za ruce. „Cítíš to?“ zeptal se José, jehož tvář byla blízko k její. „Naše spojení nám dává sílu. Cítil jsem, že když jsme spolu, jsme neporazitelní.“

Sarina se podívala do jeho očí, v tom okamžiku její strach ustupoval, zatímco se v ní probouzel hlubší pocit. „Ano, José. Naše láska nás posilňuje. Není to jen magie, ale i to, co cítíme.“

S úderem srdce ve svém hrudníku, vyhráli a temní rytíři utekli do hlubin lesa, Eliora opustila nepřátelské území s přáteli bok po boku. Cítili, jak je spojení s každým vítězstvím silnější a jak nebezpečí z temných sil podkopává jejich stávající síly.

Když se zastavili a uvědomili si, co se stalo, Alysia je pozorovala a v jejich očích se zjevila výjimečnost. „Sarino a José, máte něco, co vás spojuje, co ani magie nemůže znemožnit,“ prohlásila s úsměvem. „To je síla lásky.“

Sarina pocítila radost a úlevu. „Ať se stane cokoli, nebudeme nikdy osamoceni,“ řekla s vděčností v očích. „Teď, když jsme spolu, překonáme všechno.“

S rozhodnutím a láskou ve svých srdcích, pokračovali v cestě k Hrobce zapomenutých hrdinů, aby získali další artefakty, které byly nezbytné k tomu, aby porazili temnotu, která ohrožovala celý Matarall. Bez ohledu na to, co by je čekalo, byli připraveni čelit každému nebezpečí – stejně jako láska, která se mezi nimi rozvíjela, byla silnější než jakýkoli temný stín, který by se je snažil zastavit.