Anděl z Matarallu - Osmá kapitola

Kapitola osmá

Hrobka zapomenutých hrdinů

Po několika dnech plných cestování a dobrodružství dorazili Eliora, José, Sarina a Alysia k Hrobce zapomenutých hrdinů. Tento starobylý hrob, skrytý v hlubinách temného lesa, byl zahalen v mlze a tajemstvím, které se k němu vázala. Bylo to místo, kde se sbíhala minulost a přítomnost, kde se, jak věřili, ukrýval artefakt, který potřebovali.

Na okraji hrobky stály staré zříceniny a kolem nich se zdobily náhrobky hrdinů z dávné doby. Eliora se zastavila a rozhlédla se po okolí. „Je to tady,“ pronesla, její hlas byl sotva slyšitelný. „Musíme být opatrní. Legenda praví, že ti, kteří se odváží topit v paměti hrdinů, se musejí potýkat se strážci tohoto místa.“

Sarina cítila, jak jí srdce buší nadšením a nervozitou zároveň. Pohlédla na Josého, který stál vedle ní. „Jsi připravený, José?“ zeptala se s malým úsměvem, který jí rozzářil oči.

„Společně to zvládneme,“ odpověděl s jistotou a dodal: „Jsem připraven se s tebou podělit o každou chvíli.“ S těmi slovy ji nečekaně vzal za ruku a jeho pohled se setkal s jejím. Moment naplnil vzduch elektrickým napětím.

José v tom pomíjivém okamžiku, cítil, že se o něj Sarina opírá. Cítil ji blízko, i když dělali zásadní krok, toužil po tom, aby si tento okamžik navždy zapamatoval. „Sarino,“ pronesl a než se mohl zarazit, sklonil se k ní a políbil ji. Polibek byl jemný, ale v jeho hloubce se skrýval intenzivní pocit, který poprvé vyjádřili.

Sarina se rozkmitala a na okamžik pocítila, jak se jí svět kolem ní rozplynul. Odtáhli se od sebe a oba se zasmáli, jejich srdce pulsující něčím novým a vzrušujícím.

„Co se ti nelíbí?“ zeptal se s úsměvem na rtech José.

„Obávám se… že ses do mě zamiloval a já do tebe,“ odpověděla Sarina, plná radosti a nervozity.

Alysia, sledující jejich moment souznění, se usmála. „Pojďme,“ pobídla je. „Musíme najít artefakt než se objeví strážci.“

Jak vstoupili do Hrobky, vzduchem se naplnil zvláštní chlad. Stěny byly pokryty starodávnými runami a tma se zdála být živým tvorem, sahající po energii jejich duší.

Když prošli do hlavní síně, ozval se náhle silný hřmot, když se z hlubin pokřiveného jakéhosi brnění vynořilo tajemné zvíře. Bylo to obrovské podobné drakovi a pokryté šupinami. V očích mu jiskřilo nebezpečí a nad vlastním nebezpečím se vznášela touha po ochraně.

„To je strážce hrobky!“ vykřikla vyděšeně Alysia.

Zvíře zaútočilo, snažilo se je roztrhnout svými drápy. Eliora se postavila vpřed a vyslovila zaklínadlo ochrany, ale to nezabránilo strážci, aby uklouzl kolem ní. Najednou Elioru zasáhl do boku svými drápy a ona zakřičela bolestí.

„Elioro!“ křičel José a Sarina současně.

José cítící, jak se v jeho srdci rozlévá strach, se postavil mezi strážce a Sarinu. „Nechci, aby ti ublížil!“ zakřičel a vzal svou hůl. Svou holí bouchl o zem a ta se začala otřásat. Mezitím Alysia vytvářela ochrannou kouli.

Sarina, plná odvahy se chopila krystalu z Hrobky, který zářil jasně oranžovou září. Jak se moc soustředila, krystal začal pulsovat a spojil se s energií, kterou všichni vytvářeli. Světlo zaplavilo místnost a soustředilo se na strážce. José a Sarina zkombinovali svou magii, i když byla Eliora zraněná, odhodlání svých přátel ji povzbudilo, aby se postavila zpět.

S hrdinským výkřikem síly a vlivu jejich magie se náhle strážce v podobě draka zastavil. Eliora, motající se kolem se zaklonila, aby našla sílu v sobě. „Teď!“ zařvala, vyčerpávající energii, zatímco strážce byl konečně poražen paprskem světla, který ho pohřbil do samé tmy.

Potom se v hrobce zjevil Anděl. Jeho jasné slunce přes tmavá uzemí přineslo naději a sílu. „Jsem hrdý na váš odvážný čin,“ řekl Anděl s úsměvem. „Vaším činem jste ochránili Hrobku zapomenutých hrdinů.“

Eliora se s úlevou opřela hlavou o zeď. Tichým hlasem mu řekla: „Děkuji, Anděli, za vaši ochranu a vedení.“ Anděl se sklonil k Elioře, aby zjistil, jak hluboké má zranění na boku. Jeho zářivá energie naplnila hrobku, Eliora se snažila postavit a pokusila se otřít si krev z ran a cítila, jak jí magická síla krystalu pomáhá uzdravit se. Cítila podporu svých přátel a uvědomila si, že i když byla zraněná, její odhodlání a síla přátelství jí chránily.

„Děkuji, Anděli,“ pronesla Eliora s vděčností. „Dali jste nám sílu, abychom překonali strážce. S vaší pomocí máme šanci získat další artefakty, které budeme potřebovat k boji proti Efraimovi.“

Anděl se na ni však podíval vážně. „Pamatujte, že každé vítězství přitahuje více pozornosti temných sil. Efraim nebude sedět nečinně. Musíte se rychle pohybovat, abyste se vyhnuli jeho retribuci. Věřte však ve své spojení a to je vaše největší silou.“

Sarina a José stáli vedle sebe, vyměnili si pohledy. Sarina s povzbuzením v srdci, se rozhodla promluvit. „Pokud budeme stát při sobě, žádný temný král nás neporazí. Jsem tu s vámi, i když tma hrozí.“

„Společně vytvoříme armádu naděje,“ dodal José, jeho ruka se samozřejmě stále držela Sariny. „I když je před námi ještě mnoho překážek, naše láska a spojení nás chrání.“

Alysia se usmála na svou pozitivně naladěnou skupinu, cítila, že je nedílnou součástí této cesty, vzhlédla k Andělovi a laskavě se ho zeptala: „Kam teď zamíříme, Anděli? Jaké další artefakty musíme nalézt?“

„Další artefakt, který potřebujete, se nachází v Ruinách Ztracené citadely, kousek na východ odtud,“ řekl Anděl, jehož hlas byl jemný, ale plný síly. „Bývala domovem moudrých a mocných bojovníků, kteří věnovali své životy ochraně země. Jejich duchové vám mohou poskytnout neocenitelné rady a silný artefakt, jež potřebujete v boji proti Efraimovi.“

Když se rozhodnutí vyjasnilo, Eliora a její přátelé se vydali ven z hrobky. Cestou ven cítili, jak temný vzduch, který je ještě před chvílí obklopoval, začínal ustupovat. Eliora věděla, že porazili pouze jedno z mnoha nebezpečí, která je ještě čekala, ale také cítila sílu, která vycházela z blízkosti jejích přátel.

Jakmile opustili Hrobku zapomenutých hrdinů, slunce svítilo jasně, znovu naplnilo jejich srdce nadějí. Všechny zátěže, které je sužovaly, ustoupily a společně se vydali k Ruinám Ztracené citadely.

Cestou však José a Sarina kráčeli vedle sebe. V okamžicích, které sdíleli, začali poznávat hlubší city, které mezi nimi kvetly. Když si vyměnili pohledy, oběma bylo jasné, že jejich láska roste každou minutu, která uplynula.

„Vím, že je před námi ještě dlouhá cesta, ale mít tě po svém boku je nejlepší pocit, jaký jsem, kdy zažil,“ řekl José tiše, když se naklonil k ní.

Sarina cítíc se obklopena neznámou silou, se usmála. „Jsem vděčná, že jsi. Možná právě, proto jsem tu, abych se stala součástí téhle velké cesty. Jsem odhodlaná bojovat za to, co je správné.“

Všichni čtyři pokračovali v pouti směrem k Ruinám Ztracené citadely. V srdci cítili, že dnešní zkušenosti je posílily v boji proti temnotě, která se teď vzdalovala. Každé dobrodružství je připravovalo na další. Samotná láska byla vkladem do vítězství, jež je čekalo na obzoru.

Zatímco se Ruiny Ztracené citadely objevily v dáli, síla Anděla a krále Víriona se důvtipně spojila. Osud jejich budoucnosti zůstal ve vzduchu. Co všechno je čekalo na cestě k osvobození Matarallu?