2. Město v plamenech

Talna probudil křik. Musel usnout na stole v hospodě. Příšerně ho bolela hlava a okolní hluk tomu vůbec nepomáhal. 

“Dělej, vstávej. Jsme v pěknym průseru,” lomcoval s ním Torgen. 

“Co. Co je?” vykoktal Taln. 

“Poplach,” byla jediná odpověď, kterou dostal. Půl ork ho pustil a s taseným mečem vyběhl na ulici následován malou goblinkou a tieflingem. Taln se s námahou postavil, popadl svou sekeru a následoval je ven z budovy.

Coitanus se s leknutím posadil. Na jeho tvář dopadala rudá záře skrz okno, do kterého se díval. Celý Scornubel hořel. Z venku k němu doléhal řev měšťanů a rachot zbraní. Jeho první myšlenky vedly k Lucretii. Vzpomněl si na celý večer, jejího klienta a to jak jí vysával krev. Rozběhl se do vedlejšího pokoje. Našel jí, jak v bezvědomí leží na posteli. Nedýchala. Chytil jí za ramena a zatřásl s ní.

“No tak holka, probuď se. Už si zvládla i horší věci.” Nic. “No tak, musíme vypadnout. Město je celý v plamenech.” Pořád nic. Dal jí facku. V tu chvíli Lucretia otevřela oči. “Konečně. Ten týpek ti dal pěkně zabrat, co?” řekl. “Tak dělej, musíme pryč.” 

Zmatená Lucretia nevěděla co se stalo. V jednu chvíli cítila bolest na krku a v další s ní lomcuje Coitanus a tahá jí ven před budovu. Necítila se být sama sebou, vše vnímala jinak, ostřeji. Byla z těch vjemů zmatená. Tiefling ji vyvedl ze vstupních dveří Propitého dna, jen aby oba zůstali zaraženě stát.

Oslnila je zář ohňů, které pohlcovali celé město. Před budovou stál hlouček lidí se zbraněmi a bojovali s nájezdníky. Panoval absolutní chaos. Lidé utíkali všemi směry, pronásledováni polozvířecími barbary. Tak to aspoň Coitanovi připadalo. Viděl velkého půl orka, jak svým mečem rozpůlil jednoho z útočníků a pomáhá goblince s jejím soupeřem, tieflinga, který řemdihem rozdrtil hlavu dalšímu a zdejšího popravčího máchajícího svou sekerou. Všechny je poznával z minulého večera.

“Co to je za parchanty?” houkl Zherrai. 

“Nevim, ale musíme rychle pryč. Je jich na nás moc,” křikl Torgen. Ale kudy, pomyslel si. Kolem obou bojovníků proběhl šedý harengon. 

“Benjo, kam běžíš?” lekla se Hirx. 

“Musím za svojí rodinou,” odpověděl Benjamin. 

Goblinka nezaváhala a rozeběhla se za ním: “Honem, musíme mu pomoct.” Torgen si povzdechl a vydal se za ní, následován Zherraiem a Talnem. Coitanus a Lucretia věděli, že největší šanci přežít mají s těmito hrdiny a dali se je sledovat.

Prodírali si cestu skrz poblázněné měšťany, odráželi útočníky a snažili se neuklouznout po kalužích krve, které zaplavovaly ulice. Hořící inferno pohlcovalo domy a strhávalo je k zemi, kde zavalovaly nešťastníky, kteří nestihli utéct. Torgen si všiml, co se děje v těch staveních, která ještě stála. Ty bestie znásilňovali, mučili a mrzačili obyvatele Scornubelu. Zvířecím rasám uřezávali uši a ocasy jako trofeje a teprve potom je zabíjeli. Více lidské rasy zneužívali jako dočasné sexuální hračky na jedno použití. 

“Hlavně se nedívej do těch oken,” poručil goblince, “tohle nechceš vidět.” Zherraie to motivovalo k letmému pohledu. To, co viděl ho zaujalo. Rasy jako tieflingové nebo elfové z nějakého důvodu netrpěli, ale byli někam odváděni.

Benjamin se zastavil na křižovatce ulic. Naproti němu stála jeho čajovna, kde se svou rodinou bydlel. Budova byla celá v plamenech. Ostatní se zastavili vedle něj a zděsili se. Jasně slyšeli křik jeho rodiny, uvězněné uvnitř. 

“Musím tam, zachránit co se dá,” chystal se harengon. 

Torgen ho ale zadržel: “Teď tam přece nemůžeš, ten barák za chvíli spadne.” 

“Když, mám tam přece všechny věci. Bez nich nedokážu uživit svou rodinu,” zaúpěl Benjamin. 

A pak se ozval hlasitý zvuk praskání dřeva a celá čajovna se zřítila. Benjamin padl na kolena a začal vzlykat. 

Hirx ho objala a řekla: “Třeba… Třeba to někdo přežil.” 

“No jasný, vždyť tam přece nikdo nebyl,” odpověděl jí. Ostatní se na něj udiveně podívali.

“Pane Teapote, jasně jsme slyšeli jak tam vaše rodina křičí,” ozval se Taln. 

“Ne, to je nepravda. To se vám jen zdálo. Moje rodina stihla utéct a čekají na mě někde v lese,” vyhrkl harengon. 

“Ale, vždyť jsme to všichni slyšeli,” podpořil popravčího Torgen. 

“Ne, všichni mi lžete. Matilda a děti se někde schovávají a já je musím najít,” odporoval dál Benjamin. Jeho mysl, aby se ubránila traumatu, se uzavřela, změnila. Postavil se a řekl: “Pojďte, musíme je jít hledat. Tudy.” A chystal se zmizet v davu. 

Hirx přítele chytila za ruku: “Počkej Benjo, pojď s námi. Pomůžeme ti je najít, ale nejdřív se odtud musíme dostat.” 

“Hej ty, modrej,” houkl Torgen na Coitana, “víš kudy pryč z města?” 

“Jo, tudy,” odvětil tiefling a rozeběhl se s Lucretií do postranní uličky. Ostatní ho následovali. Vedl je mimo hlavní cesty a pokud to bylo možné, skrývali se před nájezdníky. Pokud to možné nebylo, postaral se o bezpečný průběh Torgen, Zherrai a Taln. 

“Támhle končí zástavba. Tudy se dostanem do lesa,” ukázal Coitanus směr. Doběhli na začátek louky, která se ale hemžila útočníky a jejich zajatci. Konečně si mohli ty zrůdy prohlédnout. K překvapení všech to byli hlavně lidé, orkové a podobné rasy. Shromažďovali zde elfy a tieflingy a odváděli je dál od města, směrem k narychlo postavenému popravišti.

Torgen se s odhodlaností sobě vlastní rozeběhl s připraveným mečem k nejbližšímu nepříteli a jedinou ranou ho srazil k zemi. Následoval ho Zherrai s Talnem. Hirx se mezi tím snažila hlídat ostatní. Probojovávali se blíž a blíž k popravišti, dokud nezaslechli nádherný ženský hlas: “Vy z vyšších ras, elfové, tieflingové, váš pán vás volá. Smyslná Slaanesh se chystá ovládnout tento svět a dopřát mu dar nekonečné rozkoše. A vy jste vyvolení. Zotročte si nižší rasy a staňte po boku vašeho boha.”

Slaanesh, to už jsem někde slyšel, pomyslel si Zherrai. Nedokázal si ale vzpomenout kde. Bojovníci porazili posledních pár kultistů a stanuli před popravištěm. Na vyvýšené plošině z prken, u stínacího špalku stál ohromný, přes dva a půl metru vysoký, oteklý muž s krysím obličejem. Opíral se o svůj popravčí meč, který měřil bezmála tolik, co Zherrai a usmíval se na nově příchozí. Po jeho boku byla krásná, skoro nahá žena s rudou kůží. Její vzhled byl zvláštní, pokřivený, nikdo ze skupiny takového člověka dosud neviděl. Jemně držela svou hůl a promlouvala k davu zajatců. 

“Slaanesh je milosrdná. Pokud si nepřejete zemřít, prokažte mu svou víru. Popravte tyto bezvěrce a doneste mi jejich srdce,” ukázala žena směrem k hrdinům. 

“Jestli chceš moje srdce, poď si pro něj,” křikl Torgen. Krysí popravčí se zaculil ještě víc, zvedl svůj meč a houpavou chůzí se vydal směrem k bojovníkům. Prkna popraviště se pod jeho těžkými kroky prohýbala a skřípala. Sešel schody, které vedly na plošinu, dobelhal se k Torgenovi a vší silou se rozmáchl. 

Půl ork uskočil stranou. Pohyby popravčího byly pomalé a neobratné. Chtěl mu úder vrátit, délka protivníkova meče mu ale nedovolovala přiblížit se na dosah. Z druhé strany se pokusil zaútočit Taln svou sekerou, dostal ale ránu ohromnou pěstí, až udělal pár kroků zpět. Zherrai se chtěl také činit, ale uslyšel v hlavě podmanivý hlas té krásné ženy: “Ty k nim nepatříš. Jsi tiefling, čistá démonická krev. Patříš k nám. Jen pomysli na všechny ty bitvy, které pro nás vyhraješ, na ty muže a ženy, kteří ti budou sloužit. Víme po čem baží tvé srdce.” 

Zatmělo se mu před očima. Najednou nedokázal rozpoznat, kdo je jeho přítel a kdo ne. Pozvedl svůj řemdih a zaútočil na Talna. 

“Co to děláš? Já jsem přece na tvojí straně,” nechápal popravčí. 

Tiefling neodpověděl, jen dál bezhlavě mlátil svou zbraní do topůrka bránící sekery. 

 

“Co to ten Zherrai vyvádí? On se snad zbláznil,” řekla Hirx. 

“Dost možná,” odvětila Lucretia, “už včera byl takovej divnej.” 

“To on byl vždycky, ale na přítele by nezaútočil, na to ho znám až moc dlouho.” 

Benjaminovi jakoby se zdálo, že v houfu zajatců vidí malého harengona. “Maruško, co tam děláš? Počkej, je to nebezpečné,” zakřičel a rozeběhl se do davu. 

“Benjo, kam zase běžíš? Tam přece nejsou tvoje děti,” volala na něj goblinka. 

“To je ale sebranka,” povzdechla si upírka. 

“Rychle, musíme za ním a pomoct ostatním,” otočila se na ostatní Hirx. 

“Proč? Máme přece šanci útýct do lesa,” divil se Coitanus. 

“Hele, já je v tom nenechám, jsou to jediný, co mám. Klidně si utečte, jestli chcete,” naštvala se Hirx a vydala se za harengonem. 

“Počkej tu na mě zlato, ať se ti nic nestane, ano?” usmála se Lucretia na tieflinga a následovala ji. 

 

Torgenovi už docházel dech. Protivník byl sice pomalejší, měl ale mnohem větší sílu a dosah a půl ork se k němu nedokázal přiblížit. Navíc byl sám, Zherrai byl asi očarovaný a snažil se zabít Talna. Najednou se od něj krysí popravčí odvrátil a on si všiml, že se mu do boku zahryzl Benjamin a do druhého ho bodá Hirx dýkou. 

Lucretia se přikradla zezadu k Zherraiovi a bodla ho svou čepelí. Tiefling vykřikl bolestí, poznával už ale, kdo je přítel a kdo ne.

 “Děkuju, snad taky budu mít možnost píchnout si na oplátku do tebe,” usmál se na upírku. 

“Nech si zdát,” odsekla mu.

Čarodějka znejistěla. Nevěřila, že by měl proti nim někdo šanci. Rozhodla se svému katovi pomoci a sestoupila z plošiny. Tak jako byla krásná, byla i nebezpečná se svou holí. Její hněv padl hlavně na Lucretii, která zlomila její kletbu. Upírčiny zrychlené reflexy sice chvíli stačily vyhýbat se holi, pak ale dostala ránu do hlavy a svalila se na zem. Žena se už chystala seslat kouzlo na Zherrai, zabránila jí v tom ale dýka, která se jí zapíchla přímo do oka. Coitanus se odhodlal a přišel zachránit svou přítelkyni.

Mezi tím byl krysí popravčí obklíčen ostatními a dostával jeden úder za druhým. Už to vypadalo, že padne, on se ale otočil na Torgena a posledním mocným úderem před smrtí ho rozťal od ramene po pas. Půl orkovo tělo se začalo rozjíždět. Vypadl mu meč z ruky a obě jeho poloviny po sobě sklouzli na zem. 

“Ne,” hlesla Hirx. Padla na kolena vedle torsa svého opatrovníka a dala se do pláče. Okolní svět jakoby utichl. Z mraků plných kouře se spustil déšť. Všichni sledovali, jak malá goblinka křečovitě drží Torgenovo tělo kolem krku a sténá.

První se odhodlal Zherrai. “Hirx, musíme jít,” chytil ji za rameno. 

“Nešahej na mě,” okřikla ho. 

Tiefling stáhl ruku zpět a pokračoval: “Za chvíli tu budou kultisti z města, musíme vypadnout.” 

“Já nikam nejdu, nemůžu ho tady nechat.” 

“Hirx no tak, přece taky nechceš umřít,” zkusil to znovu. Na okrajích louky se začaly objevovat postavy.

“Už jsou skoro tady. Rychle, musíme do lesa,” varoval Taln. 

“Běžte beze mě,” špitla goblinka. Ostatní se rozběhli ke stromům, ale Zherrai tam nechtěl kamarádku nechat. Pokusil se jí od mrtvého přítele odtrhnout. 

“Nešahej na mě,” rozkřičela se, “já tu musim zůstat. Nech mě tu, já to zvládnu.” Tiefling už měl postavy zřetelně na dohled. Viděl jejich zkrvavená těla a zbraně, toužící po dalším krveprolití. 

“Promiň,” zašeptal a vydal se za ostatními.