3. Útočiště lesa

“Kam to jdeme?” zeptala se holčička. “Do bezpečí, snad,” odpověděl jí otec. Na oba byl smutný pohled, stejně jako na ostatní z davu. Coitanus si prohlížel kolemjdoucí. Každý měl nějaké zranění, tady obvaz na hlavě, támhle narychlo zašitá kůže, tenhle přišel o nohu a tuhle skalpovali. Zamrazilo ho.

Taln se mezi tím ptal Benjamina: “Takže, um, pane Teapote, vy si vážně myslíte, že vaše rodina žije?” “Ano, samozřejmě,” odpověděl harengon, “oni jsou šikovní. Určitě to zvládli.” “Aha… Ale přece bylo slyšet, že jsou uvěznění v té čajovně.” “To není pravda. To bylo skřípání baráku. On byl totiž velice starý.” “A kde by na vás měli čekat?” vyptával se dál popravčí. “To nevím, to jsme se bohužel nedomluvili,” dostalo se mu odpovědi. “Aha,” zakončil Taln.

“Hele, jsi v pohodě? Vypadáš nějak bledě,” zajímal se Zherrai. “Ale jo, jen mám hrozný hlad,” vysvětlila Lucretia a usmála se na něj. Z koutku úst jí vykoukly špičky dlouhých zubů. “A ty zuby jsi měla takhle dlouhý vždycky?” pokračoval tiefling. “Asi jo, proč tě to zajímá?” “Je to divný, nepamatuju si, že bys je měla ten večer v hospodě. Co s tebou dělal ten týpek?” “Tak do toho ti už vůbec nic neni,” odbyla ho a uraženě odešla. 

Říkala pravdu, měla neovladatelný hlad po krvi. Už ho nezvládla déle potlačovat. Lucretia si vyhlédla osamělého chlapce, pravděpodobně čerstvého sirotka, a zlákala ho do nedalekého křoví na sběr lesních plodů. Hoch stihl jen lehce vykřiknout, než mu její ostré zuby prokously hrdlo. 

“Slyšeli jste to taky?” zeptal se procházející muž Talna a Zherraie. “Jo, jakoby křik dítěte,” řekl Zheraii. Taln, který měl díky svým prasečím genům citlivější sluch, určil, odkud zvuk přicházel. Trojice se tím směrem vydala a pročesávala křoviska. 

Když už to vypadalo, že pátrači upírku odhalí, přihopsal k nim Benjamin. “Nedali byste si šálek čaje pánové? Sám jsem ho dělal, je ještě teplý,” nabídl jim. “Co to má být? Máme tu nějakou práci,” nechápal muž. Čajovník se nedal: “Opravdu, je moc dobrý, na zahřátí a uklidnění. Krásně voní.”

Lucretia měla štěstí, harengonovi se podařilo ostatní přemluvit a společně odešli kousek stranou, kde si sedli na pařezy a popíjeli čaj. “To bylo těsný,” šept Coitanus. “Co tady děláš? Kde ses tu vzal?” lekla se upírka. “Sledoval jsem tě, tak jako vždycky.” “No jo, to jsi celý ty, nikdy mě nespustíš z očí, co?” “Na to se spolehni,” usmál se tiefling.

“Ten čaj je opravdu vynikající,” pochválil Taln. Ostatní přitakali. “Děkuji, můj vlastní recept. Je z bedly a levandule,” vysvětlil čajovník. “To je zajímavá kombinace, pane Teapote. Já jsem vlastně čaj od vás nikdy neměl. No, udělal jste si nového zákazníka,” řekl popravčí. Zherrai zalitoval: “Škoda, že nemáme víno. To bych si dal radši než tuhle teplou vodu.”

Dny plynuly a davy řídly. Lidé umírali na svá zranění, nebo se oddělovali od hlavní skupiny a šli vlastní cestou. Zherrai ale ztrácel nervy. Začala se projevovat jeho sadistická povaha. Bohužel to odnesla stará babička, která šla zrovna okolo. Vrhl se na ni svým řemdihem a vypustil celou svou zuřivost. 

“Už jsou tady!” zakřičel někdo. “Kultisti!” ozvalo se odjinud. V davu vypukla panika. Lidé odhazovali své věci a prchali naslepo do lesů v domnění, že je dostihli útočníci ze Scornubelu. 

“Co to sakra děláš ty úchyle!” rozkřikl se na Zherraie Taln, “vždyť ti nic neudělala, jen tady procházela.” Tiefling ho ale nevnímal, byl v transu. Těšilo ho způsobovat bolest a dával si záležet. Taln sice pracoval jako vykonavatel útrpného práva, měl ale slabou povahu a při zbytečném, nebo přehnaném násilí cítil nutkání trýznit se. Vytáhl svou devítiocasou kočku a začal se švihat přes záda. Ten pohled ale vzrušoval Coitana. Líbilo se mu sledovat utrpení ostatních a všelijaké další aktivity. Neodolal a začal se ukájet. 

“Aaaa, to jsem potřeboval,” vydech Zherrai. “Doufám, že ze sebe máte radost. Úplně všichni jsou pryč,” vypěnila Lucretia. Jediní dva lidé, kteří neutekli byla právě upírka a Benjamin. Taln se na tieflinga rozohnil: “Proč jsi to udělal ty úchyle? Vždyť to byla nevinná babička! Vůbec nic nedělala, jen tudy šla. Teď tu budeme bloudit jen v pěti.” “Hele, já za to nemůžu. Prostě se mi připletla do cesty. A támhle Coitanus si to pěkně užil,” ukázal Zherrai na druhého tieflinga, který si zapínal oblečení. 

“To je taky případ. Proč zrovna já jsem musel zůstat zrovna s váma,” povzdechl si Taln. “Ále, stařenka Pepříková už stejně neviděla a ani na jedno ucho neslyšela,” vysvětlil Benjamin, “bylo to pro ní vysvobození. Měli bychom hopsat dál, támhle tím směrem, kde hopsá Hektor.” Ostatní se na harengona udiveně otočili. Ten ale na nikoho nečekal a vydal se dál do lesa. “Pane Teapote, počkejte,” zvolal Taln a šel za ním. Zbytku skupiny nezbývalo nic jiného, než je následovat. 

“Tady, koukejte, pěšina,” zahlásil čajovník. Byli na cestě mnoho dní a jen bloudili lesem, bez známek civilizace. Nález cesty byla dobrá zpráva. “Ale kudy se vydat? Obě strany mizí v podrostu,” nadhodil Taln. “Můžeme se rozdělit a uvidíme, kdo bude mít štěstí,” napadlo Lucretii. Zherrai se rozhodl: “Já pudu tudy. Tenhle směr určitě vede ven z lesa.” Benjamin na to měl ale jiný názor. “Ne, hloupost. Musíme jít tudy. Viděl jsem tam Hektora,” oznámil a vykročil tím směrem.

“Zase má ty vidiny, to je hrozný. Přece nás nemůže víst on. Vždyť si ani neuvědomuje, co se s nim děje,” skuhral Coitanus. Chystal se ještě něco dodat, zůstal ale stát s otevřenou pusou. Před skupinou se z ničeho nic otevíral les a cesta je zavedla na louku, dokonale ukrytou za hradbou stromů. A co víc, stál tam dům.

Nebylo to typicky městské stavení. Bylo postaveno jen z lesních materiálů, jako dřevo a mech. Z komína se ale kouřilo a z oken šlo světlo. Blížila se noc a nikomu se nechtělo znovu spát na tvrdé zemi. 

“Měli bysme být opatrní. Nevíme, kdo tam bydlí. Navrhuji, aby šel první jen někdo z nás a zjistil, jaká je situace,” navrhla Lucretia. “Dobrý nápad,” přitakal Taln, “měl by jít pan Teapot, je z nás nejnormálnější.” “Co? Ten blázen?” nesouhlasil Coitanus. Zherrai se nechtěl dohadovat, chybělo mu pohodlí postele. Nečekal, až se ostatní domluví a vydal se k domu. 

Všimli si ho až příliš pozdě. “Co to děláš ty úchyle?” sykl Taln. Tiefling už ale bouchal do dveří a volal: “Haló? Je tam někdo? Máme hlad a jsme ztracený. Puste nás dovnitř.” Ostatní k němu přiběhli a chtěli mu zabránit v bušení, v domě ale slyšeli pohyb.