4. Tali Žížala

Otevřely se dveře a v nich stála malá gnomka. Neměřila ani metr, šedé vlasy jí nezbedně poletovaly vzduchem a byla oděná v oblečení z mechu a kůry. 

“Ale, kohopak to tu máme?” promluvila vysokým pisklavým hláskem. “Poutníci, dobrodruzi, vypadáte, že jste zažili i lepší časy. No, pojďte dál, nemůžu se na vás dívat, jak tam stojíte.”

Následovali ji do hlavní místnosti, kde si všichni posedali do křesel. 

“Jmenuji se Tali Žížala, jsem druidka zdejších lesů,” představila se gnomka. 

“Já jsem Taln, tohle je Zherrai, pan Benjamin Teapon, Lucretia a Coitanus,” představil družinu popravčí. 

“Dáte si něco k jídlu a pití? Vypadáte hrozně pohuble. Museli jste bloudit hrozně dlouho, než jste ke mě zavítali,” nabídla Tali.

“Jo, dal bych si nějaký maso a víno,” prohlásil Zherrai. 

“Bohužel, mám jen rostlinnou stravu. Ale pokud vám nevadí chléb a trnkové víno, ráda vás obsloužím,” konstatovala druidka. 

“No to je úžasný. Po všech těch dnech si ani nedáme pořádný jídlo,” naštval se tiefling. 

Taln ale mírnil situaci: “Promiňte jeho chování, on není úplně v pořádku. Budeme rádi za cokoliv.” 

“Já si nedám, děkuji,” oznámila Lucretia. 

“Ale copak zlatíčko, jsi celá bledá a pohublá. Musíš přece mít hlad,” divila se gnomka. 

“Vážně, jsem v pořádku.” 

“No dobrá tedy. Ale kdyby cokoliv, neboj se si říct,” usmála se Tali. “A co vás sem vlastně přivádí? Povídejte, odkud jste? Já se mimo svůj les jen tak nepodívám, vůbec netuším, co se ve světě děje,” vyzvídala.

Při té otázce všichni sklopili oči. Nikomu se o tom nechtělo mluvit. 

Po chvíli ticha se odhodlal Taln: “No, víte, utekli jsme ze Scornubelu. Na město zaútočil nějaký kult, Slaanesh nebo co, nevim, neznám to. V noci začalo hořet a měli jsme co dělat, aby jsme se vůbec dostali do lesa. Ale ty zvěrstva co dělali lidem.” Zamrazilo ho. 

Zherrai převzal slovo: “Ty, co byli spíš zvířata, mrzačili zaživa. Řezali jim uši, ocasy a tak. Ale rasy jako jsem já a támhle Coitanus nějak uctívali. Mluvili o nás jako o vyšší rase a nabízeli nám moc a slávu. Nebudu lhát, byl jsem docela v pokušení.”
“To je hrůza,” zhnusila se Tali. “Taková brutalita. Proč by to dělali? Chudáčci mněšťani. I vy jste chudáčci. Jsem ráda, že jste došli až ke mě a můžu se o vás dobře postarat,” zaculila se. 

“Měli jsme velké štěstí, že jsme došli k vašemu domu,” odpověděl Taln.

“Pokud pro vás můžu ještě něco udělat, klidně si řekněte,” nabídla druidka a podívala se na Lucretii. “Vážně nechceš něco k jídlu nebo pití? Nevypadáš vůbec dobře.” 

Upírka měla důvod, proč nic nechtěla. Celou dobu měla zvláštní pocit, že Tali není tím, za koho se vydává. V tom dostala nápad: “Ráda bych si došla na toaletu, pokud můžu.” 

“Určitě, pojď za mnou.”

Gnomka vyvedla Lucretii za dům, kde u lesa stála latrína. 

“Páni, máte moc hezkou zahradu,” obdivovala upírka rostlinstvo. 

“Děkuji. Je to moje chlouba, mnou vyšlechtěné rostliny. Jen škoda, že ke mně moc často někdo nezabloudí, aby si je mohl prohlédnout. Prosím, přičichni si jak krásně voní,” pobídla Tali.

Lucretia se naklonila k jednomu obzvláště velkému květu a nenápadně si připravila dýku. Už se chystala druidku napadnout, když ucítila jemné píchnutí na krku. Sáhla si na to místo a nahmatala šipku. “Smůla holka, neměla sis dávat tak načas,” zaslechla ještě, než upadla do bezvědomí.

Zherraie probudilo světlo. S námahou otevřel oči a uviděl Hirx, jak mu podává jeho zbraně. 

“Dělej, nemáme moc času,” sykla na něj. Tiefling neměl tušení, co se stalo. Poslední, co si pamatoval, bylo, jak se baví s ostatními a popíjí celkem dobré víno a pak černo. 

“Co se stalo? Kde to jsem? A kde jsou ostatní?” ptal se. 

“Jsou v těch kokonech,” dostalo se mu odpovědi. “Dělej, pomoz mi je dostat ven.”

Pokusil se vstát, ale byl k něčemu přilepený. Obepínala ho silná pavučina. Leknutím sebou trhl a vyskočil na nohy. 

“Áááá, co to je?” zakřičel. 

“Vysvětlim ti to pak, teď mi ale musíš pomoct dostat ven i ostatní, jinak nebudem mít šanci,” ujišťovala ho Hirx, která mezi tím rozřízla další kokon, ze kterého vypadl Benjamin.

Zherrai se rozhlédl kolem sebe. Museli být v nějakém obrovském pavoučím hnízdě. Stromy kolem nich byly celé obalené pavučinami a kolem něj stálo několik dalších kokonů, jako ten, ze kterého vylezl. K jednomu přišel a po celé délce ho rozřízl. Na zem se svalil Taln. Společně s goblinkou vysvobodili ostatní a mezi tím, co se vzpamatovávali, vysvětlovala Hirx jak je našla.

“Když jste utekli do lesa, ještě chvíli jsem oplakávala Torgena. Bylo mi jedno, že by mě měli ty hajzlové chytit. Pak mi ale došlo, že tohle by Torgen nechtěl, takhle zahodit život. Měla jsem co dělat, abych taky utekla. V lese pak nebylo těžký sledovat, kudy jste šli. Cesta byla tak udusaná, že jsem ani nemusela hledat stopy. Pak jsem narazila na místo, kde ležela hnijící mrtvola nějaký babky. Nevim co se stalo a nehodlám to zjišťovat,” podívala se na Zherraie a pokračovala, “odtamtud vedlo jen patero jasně zřetelných stop, což mi došlo, že budete vy. Takhle jsem došla až k domu tý gnomky, zrovna ve chvíli, kdy vás tahala někam do lesa. Vkradla jsem se dovnitř, vzala vaše zbraně a šla vás zachránit.” 

Zherrai si všiml, že má na krku pověšený medvědí zub, který nosil Torgen. Chystali se k útěku, cestu jim ale zastoupila Tali. “Ale ale ale, copak to tu máme? Někdo se nám snaží překazit krmení? No, vypadá to, že se dostavil i dezert,” zaskřehotala a přivovala svá zvířata. Skupinu obklíčilo několik černých pavouků, velkých jako psi, kteří se snesli z úkrytu stromů. 

První se do boje překvapivě vrhl Benjamin. Na jeho oslabenou mysl toho už bylo moc. Zdálo se mu, jak z útrob pavouků křičí jeho děti a nepříčetně na jednoho skočil a hryzal ho svými zuby. Ostatní ho následovali. Museli ale dávat pozor na pavoučí kusadla, napuštěná silným jedem a uskakovat pavučinám, které po nich stříleli. Navíc na ně druidka sesílala svá kouzla, takže se proti nim obrátila i příroda. 

Taln sekerou roztínal členitá těla, Zherrai z nich řemdihem dělal mastné fleky a Lucretia s Coitanem svými dýkami naopak jehelníčky. Pobili všechna zvířata a otočili se k druidce. Zherrai se k ní s ohněm v očích rozeběhl, ona ale vyvolala hustou mlhu. Lucretia po ní naslepo vrhla dýku, ale minula. Tali se podařilo utéct. 

“Svině jedna. Škoda, že se mi nedostala do rukou. Takhle s náma vyjebat. Nejdřív nám dá najíst a pak nás zneužije jako žrádlo pro tyhle obludy,” nadával Zherrai. 

“Buďme rádi, že je pryč a že nás našla tahle malá goblinka. Děkuju ti,” usmál se Taln na Hirx. 

“No, myslim, že se jen tak nevrátí. Navrhuju podivat se jí do baráku, co tam má za poklady,” navrh Coitanus. Nikdo nebyl proti.

Bohužel, Tali cennosti neměla. Byla to chudá druidka, která žila skromný život. Benjamin ale našel něco zajímavého. Byla to schránka plná houbových spórů. Nádoba se dala otevřít, čímž se spóry vypustily, kroužily kolem něj a reagovaly na jeho povely. Hrdinové si alespoň doplnili zásoby jídla a pití ze spíže, kterou našli.

“Když pudete tímhle směrem, za pár dní byste měli dorazit k Elturelu,” ukázala Hirx směr. 

“Ty s náma nepůjdeš?” podivil se Zherrai. 

“Ne,” odpověděla rozhodně goblinka, “vypadá to, že svět čeká apokalypsa. Zkusim najít svou rodinu a usmířit se. Pokud máme umřít, tohle chci mít uzavřený.” 

Benjamin vytáhl z batohu pytlíček a podal jí ho: “Na přilepšení, přijde ti na chuť, uvidíš.” 

“Děkuju Benjo,” usmála se. 

“No tak se drž a hodně štěstí,” popřál jí Zherrai a objal ji. 

“Sbohem,” špitla goblinka, když jí pustil a dala se na cestu. Neohlížela se. Skupina čekala, než jim zmizí mezi stromy a vyrazili směrem k městu Elturel.