5. Hradby města Elturel

“No konečně. Přísahám, že bejt v tom lese ještě další den, asi bych se zabil,” ulevil si Zherrai, když se skupina vynořila z lesa. Na obzoru se tyčily mohutné hradby, přesně jak jim říkala Hirx. “Tak jdeme, ať jsme do večera uvnitř. Chci navštívit pár starých známých,” popohnala všechny Lucretia. 

Procházeli kolem polí, na kterých pracovali rolníci a blížili se k městu. Podél cesty stálo více a více různých stanů a stánků, až se ocitli ve slumech, které kolem hradeb vznikly. “Co to tady dělá? Kde jsme se to ocitli?” zeptal se řecnicky Taln. “Vypadá to na uprchlický tábor,” konstatovala upírka. “Podivejte se na ty lidi, všichni to jsou mrzáci,” ukázal kolem sebe Coitanus. 

“Almužnu,” ozval se někdo, “dejte almužnu prosím vás. Ani na chleba nemám.” “Pomozte mému dítěti, je nemocné, potřebuje jídlo, bůh vám to oplatí,” slyšeli odjinud. Kolem nově příchozích se utvářel kruh žebráků. Nervózní Zherrai svěsil řemdih a rozkřikl se na ně: “Šáhnete na mě a budou vám chybět i ruce. Padejte odtud vy špinavci.” Loudilové při výhružce začali couvat zpět mezi stany.

“Proč musíš hned na všechny řvát a vyhrožovat jim?” zacloumal s tieflingem Taln. “Prostě nemam rád tuhle špínu. Ať dou radši makat, já jim určitě nebudu nic dávat,” procedil Zherrai. Popravčí ale pokračoval: “Mohli jsme od nich zjistit, jak se dostat do města. Nenapadlo tě, že tahle osada tady je z nějakýho důvodu?” “Měli bychom se rozdělit a poptat se, jestli někdo neví, co se tu děje,” navrhla Lucretia. Všichni souhlasili.

Neměli ale moc štěstí. Zdejší lidé měli dost svých problémů a na dotazy cizinců odpovídat nechtěli. Každý mluvil jen o tom jak jejich vesnice či město lehlo popelem, koho všeho ztratili, o co všechno přišli a ukazovali svá neodborně ošetřená zranění. 

“Zdravíčko,” oslovil Taln procházejícího muže,” nevíte náhodou jak se dostat do města?” “Náhodou to vím,” odpověděl kolemjdoucí. “Páni, to jsem nečekal. A můžete mi to prozradit?” “Potřebujete propustku.” “A tu seženu kde?” “Od strážných, co tu dohlížej na pořádek. Snažil jsem se pro sebe a dceru jednu získat, ale nejsme nijak užitečný pro město, tak musíme hnít tady,” povzdech si muž. “To je mi líto. Rád bych vám pomohl, kdyby to nějak šlo,” ujistil ho Taln. “Asi nemáš jak,” konstatoval a odešel svou cestou. 

Když se všichni zase shledali, vyměnili si kdo co zjistil. “Prej se dovnitř pouští na propustku, kterou vydávaj stráže. Ale dávaj jí jen užitečným lidem,” vysvětloval Taln. “Tak nějaký najdem a ukážem jim, jak jsme užitečný,” rozhodl Zherrai. Chvíli bloudili mezi stany, než si všimli hlídky dvou strážných. “Nechte to na mě, mám plán,” oznámila Lucretia a vydala se za nimi. 

“Zdravím vás pánové,” začala upírka, “mohli byste mě prosím pustit do města? Jsem osamělá a křehká dívka, která o všechno přišla. Sladce se vám odvděčím.” Strážní si jí prohlédli a jeden z nich řekl: “Další holka, co se za prodej svého těla chce dostat do města. Nejsi první ani poslední.” 

Lucretia znejistěla. “Ale, určitě budu nejlepší. Pusťte mě dovnitř a uvidíte, jak jsem užitečná,” zkusila to znovu. Druhý ze strážných promluvil: “Naše víra a služba nám nedovoluje vpouštět do města jen tak někoho. Pustíme jednoho a vtrhnou tam všichni. Prokaž svou hodnotu a dostaneš propustku.”

Upírka nevěděla co dělat. Urazila se a odešla za ostatními. “Ty strážný sou úplný hlupáci. Mohli mít nejlepší sex v životě, zadarmo, ale oni mleli jen něco o víře a hodnotě. Pche,” postěžovala si. “Půjdu to taky zkusit,” oznámil Taln, “pane Teapote, pojďte prosím semnou.”

“Dobrý den pánové. Znáte tady pana Benjamina Teapota? Je to známý doktor a bylinkář ze Scornubelu. Potřebovali bychom útočiště ve vašem městě, odkud by mohl pomáhat zraněným,” zkusil to popravčí. Strážní si harengona prohlédli a jeden z nich řekl: “Nejměl jsi náhodou ve Scornubelu čajovnu?” “Ano, měl,” přiznal Benjamin.

“Takže vy se lží snažíte vylákat propustku? To je nepřípustné,” rozohnil se druhý strážný. “Počkej,” klidnil situaci první, “já jsem k vám často chodíval na čaj. Děláte je skvělé. Pokud byste mi mohl nějaký dát, zapomeneme na toto nedorozumění.” Čajovník prohrabal svůj batoh a podal strážnému pytlíček: “Prosím pane, tento je z kopřivy a lišky. Přijde vám na chuť.”

Druhý strážný si mezi tím prohlížel Talna. “Ty vypadáš celkem schopně,” řekl mu, “je tu jeden problém, který by vám propustku zajistil. Víte, doba je zlá. Proudí sem víc a víc lidí, kteří nejsou zrovna v dobré kondici a hodně jich umírá. Město muselo přistoupit k pohřbívání do masových hrobů. Problém ale je, že ty hroby v noci vždy něco rozhrabe a znesvěcuje mrtvé. Pokud by se vám podařilo zbavit nás toho, co to způsobuje, osobně vás provedu hlavní branou do města.”

“To je zajímavá nabídka,” hodnotil Taln. “Kde by se to mělo dít?” “Na našem hřbitově, severně od města,” ukázal strážný směr. “Dobře, seženu pár lidí a půjdeme se podívat, co vám škodí,” dohodl popravčí.

“Takže teď jsou z nás hrobníci?” řekl Zherrai. “Je to jediná šance, jak získat propustku,” hájil se Taln. “No, pokud to fakt jinak nejde, aspoň máme šanci trochu si přilepšit od mrtvejch,” zablesklo se Coitanovy v očích. “Tak nás veď,” vydechla Lucretia.

Cesta na hřbitov nebyla dlouhá. Jak řekl strážný, nacházel se severně od města, v lehkém obklíčení stromů. Od okolí ho oddělovala kamenná zídka s ocelovou brankou, která při otevírání strašidelně vrzala. Hrdinové vstoupili na pohřebiště a dali se do pátrání.