6. Za hřbitovní zdí

“Něco máme!” vykřikl Coitanus. S Lucretií stáli na okraji jámy, ze které se linul nechutný smrad rozkladu. “Aaaa, tenhle smrad znám. To je masový hrob,” zavětřil Taln. “Hele,” ukázal Benjamin, “támhle je ruka. A támhle nějaká kost.” “Zherrai, běž se tam podívat,” poručil popravčí. “Zbláznil ses? Ani mě nehne,” protestoval tiefling. Taln se na něj zašklebil, popadl ho a hodil s ním do rozryté půdy. 

“Děláš si prdel? Fuj kurva,” slyšeli nadávat Zherrai. “Pořádně to tam prohrab a prohlídni si ty mrtvoly, když už tam jsi,” posmívala se mu Lucretia. Coitana vzrušovala vidina toho, jak jeho přítel znesvěcuje mrtvoly. Zatím se ale ovládl. 

Zherrai prohrabával hlínu a prohlížel si ostatky. Po chvíli konstatoval: “Hele, vypadá to, že to někdo žral. Na všech jsou otisky zubů. Hnus.” Taln znejistěl. Představa, jak něco přežvykuje mrtvé maso nedělala dobře jeho slabé povaze. Zato druhý tiefling se nechával unést představivostí. Nenápadně se od ostatních vzdálil, aby měl soukromí a schoval se za velký náhrobek. Něco ho ale zarazilo. Kámen, za který si zalezl, byl poškrábaný, jakoby od silných drápů. 

“Hej, pojďte sem,” zavolal na ostatní. Pomohli Zherraiovi ven z jámy a prohlíželi si, co Coitanus našel. “To musela bejt hrozná příšera, když takhle dokáže rýt do kamene,” konstatoval Taln. Benjamin položil svou tlapku vedle škrábanců a řekl: “Ojoj, ten hladovec musel být pořádně velký.” “Jsme si jistý, že s timhle chceme mít něco společnýho?” ptal se ostatních Zherrai. “Pokud máš lepší nápad, jak nás dostat do města, tak mluv. Ale ty frigidní stráže snad nemaj o nic jiného zájem,” procedila upírka.

Coitanus se rozhlížel kolem. “Támhle jsou další,” ukázal. “Dobře, budeme je sledovat. Určitě nás zavedou za tim škůdcem,” rozhodl Taln. Vydali se tedy po stopě ze škrábanců a ta je zavedla až na konec hřbitova, kde v kopci stála stará šlechtická hrobka postavená z kamene.

Při tom pohledu všechny zamrazilo. Dřevěné dveře do mauzolea byly proražené zevnitř, jakoby něco velkého vylezlo z útrob země. “Znova se ptám, vážně s timhle chcem mít něco společnýho?” nadhodil Zherrai. “Ano, chceme. A ty jdeš první,” strčil ho Taln do temného průchodu. Zbytek je následoval.

Vzduch v hrobce byl starý a vlhký, prosycený plísní. Ve zdech podél chodby ležely kamenné sarkofágy vysoké řemeslné kvality. “Měl jsi pravdu,” řekla Lucretia Coitanovi, “třeba si vážně přilepšíme. Chlapci, zkuste jeden sarkofág otevřít.” Taln se Zherraim se pokusili odklopit kamenné víko. Zklamaně ale konstatovali, že na tohle nestačí. “No, škoda. Snad najdeme něco hlouběji,” povzdechla upírka.

Šli dál. Postupně je opustilo denní světlo a ocitli se v temnotě. Jediný, kdo ve tmě neviděl, byl Benjamin. “Já nic nevidím,” řekl. Taln se mu nabídl: “Já si vás vezmu na ramena a ponesu vás. Chcete?” Harengon souhlasil. 

Došli na konec chodby. Cesta dále pokračovala schodištěm do podzemí. Taln neodhadl výšku stropu a při sestupu se Benjamin na jeho ramenou uhodil do hlavy. “Au au, moje hlava,” zaskučel. “Moc se omlouvám,” litoval popravčí, “nestalo se vám něco?” “Ne, jsem v pořádku. Jen asi budu mít bouli,” ujistil ho harengon. Dál pokračovali se zapálenou pochodní.

Zde v nižším patře byl vzduch ještě vlhčí a plesnivější. Sarkofágy vystřídaly dřevěné rakve s postupnou klesající kvalitou. “Řek bych, že do tohodle se určitě dostanete,” ukázal do jednoho z výklenků Coitanus. Zherrai vzal svůj řemdih a praštil s ním do dřeva. Rakev se rozletěla a skupině se naskytl pohled na ostatky.
“Hmm, tak to moc nezbohatnem,” řekl modrý tiefling suše. Mrtvola na sobě neměla žádné pohřební šperky, ani jiné cennosti. Ležela tam docela sama. “No, moje motivace slábne. Jdem, ať už to máme za sebou,” vykročil Zherrai.

Jak se nořili hlouběji, v rakvích se začaly objevovat díry a některé byly rozmlácené úplně. “Tyhle jsou úplně prázdný,” prohlížel si je Taln. “Něco asi sežralo mrtvoly, co v nich byly,” konstatovala Lucretia. Coitanus si všiml stop po drápech okolo výklenků, stejných jako na náhrobcích venku.

“Musíme být blízko,” odhadoval popravčí. Měl pravdu. Chodba náhle končila a před průzkumníky zel ve stěně proražený otvor. Všude okolo na zemi ležely kusy zdiva a hlíny. “Takže to, co hledáme opravdu vylezlo ze země a prorazilo si to cestu celou hrobkou ven,” hodnotila Lucretia. 

Zherrai vzal svou pochodeň a vší silou jí hodil do otvoru. Ta neletěla příliš daleko, tunel nebyl tak hluboký, jak všichni očekávali. Povedlo se mu jí zapíchnout rukojetí do hlíny ve stěně a světlo ohně osvítilo zákrutu. 

“Hej úchyle, běž se tam podivat,” poručil tieflingovi Taln. “Proč já?” bránil se Zherrai. “Protože radši obětujeme tebe, než kohokoliv z nás,” popíchla ho upírka. “Jo, běž tam ty, stejně tě nikdo nemá rád,” přidal se Coitanus. 

“Já ho mám rád,” ozval se Benjamin. “Děkuju králíku, aspoň někdo,” procedil tiefling. “To na tom nic nemění. Jdeš tam stejně ty,” strčil do Zherraie Taln. “Fajn,” vykročil. Připravil si zbraně a ostražitě došel až k pochodni. Zákruta pokračovala kousek dál, kde navazovala na otevřený prostor vyhrabaný v zemině. 

“Vidim tam pohyb,” houkl tiefling na ostatní, “nějaký bledý postavy.” “Někdo by se měl jít podivat blíž,” napadlo Talna. “Zlato, běž se na to podívat,” otočila se na druhého tieflinga Lucretia. “No, tak dobře,” nejistě souhlasil. 

Když Coitanus procházel kolem Zherraie, napadlo ho si přilepšit. V nestřežené chvíli mu strhl váček se všemi penězi z opasku. Doplížil se až na okraj průchodu, přesně za hranicí světla a nahlédl dovnitř. Uviděl asi deset bledých, vyhublých postav, jak trhají dotažené mrtvoly, nebo se perou mezi sebou navzájem. 

Se strachem v očích se vrátil k ostatním a sdělil jim, co viděl. “Hmm, to zní jako ghúlové,” zamyslel se Zherrai. “Ty o tomhle něco víš?” podivil se Taln. Tiefling se začal vychloubat: “Jo, kdysi v aréně jsem s nima občas bojoval. Pěkný hajzlové. Zabiješ je jen tak, že jim oddělíš hlavu a spálíš je. Ale jinak se bojej světla.” 

“Pokud se bojí světla, můžeme zapálit pár rakví a naházet je dovnitř, aby na nás nemohli,” napadlo chytře Lucretii. Pokusili se tedy uskutečnit její nápad. Nedošlo jim ale, že dřevo je hodně staré a ztrouchnivělé, takže shořelo dřív, než s rakví vůbec stihli pohnout. 

“Tak to by bylo, někdo další nápad?” posmíval se Zherrai. “Můžeme přece vzít jenom to dřevo, hodit ho dovnitř a pak zapálit.” Všichni se překvapeně otočili na Benjamina. “To zní jako dobrý nápad,” řekl Taln a se sekerou v ruce se vydal k jedné z rakví.

Spolu se Zherraiem nadělali hromadu dříví, které ostatní házeli do ghúlího doupěte. Harengon si při nošení všiml něčeho lesklého v jednom z prázdných výklenků. Byl to starý zlatý prsten. Přeci jenom si někdo přilepšil od mrtvých.

Když byla hromada dřeva dostatečně velká, hodili na ní pochodně a po rozhoření vtrhli dovnitř. Naskytl se jim pohled na hnusné nemrtvé obludy potřísněné zaschlou krví. Některým z tlam plných zubů visely kusy mrtvého masa, jiní ve svých drápech drželi utržené končetiny, na kterých hodovali. 

Talna popadl vztek. Všechny žíly na těle mu vystouply, svaly se napnuly a jeho kančí rysy se zvýraznily. Bezmyšlenkovitě se vrhl po nejbližší obludě a ťal sekerou. Následoval ho Zherrai, který svým řemdihem drtil kosti a čepelí na štítu stínal hlavy. Benjamin otevřel krabičku se spóry, které zamořily okolní vzduch a na jeho povel napadaly každého, kdo mu uchtěl ublížit. Lucretia s Coitanem měli pouze dýky, ale svou hbitostí kompenzovali slabou útočnou sílu. 

Zherrai se dostal do problémů. Několik ghúlů ho obklíčilo. V tu chvíli tiefling ztratil příčetnost a projevil se jeho sadismus. Nehledě na své bezpečí, vrhl se na nepřátele a nepřestal je masakrovat, dokud z nich nezůstaly jen hromádky masa a kostí. 

Taln si všiml, co Zherrai provádí a naštvanost vystřídalo sebetrýznění. Vytáhl svou devítiocasou kočku a začal se bičovat. To se ale líbilo druhému tieflingovi, který byl celý den v pokušení. Výjev, jak jeden válečník masakruje nemrtvé a druhý se u toho trýzní byl příliš. Musel si odběhnout a uspokojit se.

Zbýval poslední nemrtví. Obklíčili ho, ale Benjamin zakřičel: “To je přece moje Esmeralda.” Všichni kromě Zherraie se zastavili, tiefling byl ale nepříčetný. Doslova rozpůlil nemrtvé tělo a se smíchem a nadávkami si spodní polovinu oblékl jako kalhoty, usekl ruce a ty si nasadil jako rukavice. 

Harengon propukl v nekontrolovatelný pláč: “To bylo moje dítě. Proč jsi ho zabil? On zabil mojí Esmeraldu.” Sesunul se na zem a objal si nohy. Ostatním dalo velkou práci přesvědčit ho, že ghúl opravdu není jedno z jeho dětí. 

“Hej, úchyle. Sundej si to a hoď to na hromadu ať to můžeme spálit,” okřikl Taln Zherraie. “Proč?” chtěl vědět tiefling. “Protože je to nechutný. Takhle nás do města opravdu nepustí,” vysvětlila upírka. Zherrai se nechal přesvědčit. “Ale rukavice si nechám,” dodal. Ostatní si povzdechli.

Když opustili hrobku, byl už večer. “Snad pořád budou hlídkovat ty stejný stráže,” řekl popravčí. Měli štěstí, hlídky se ještě nevystřídaly. Po návratu do slumů vyhledali dvojici, která jim úkol zadala a ohlásili jeho splnění.
“Páni, takže hřbitov je konečně zase bezpečný?” ujišťoval se strážný. “Ano pane,” přikývl Taln. “A tady je důkaz,” ukázal Zherrai rukavice. “To museli být obludy. Dobře, že jste to vyřešili,” pochválil druhý strážný. “Tak pojďte, nahlásíme to veliteli,” pobídli je. Tak se hrdinům otevřeli brány města Elturel.