Stvoření pekla - Holtgreve

Větve dubů se skláněly nad úzkou stezku vinoucí se podél lesního potoka. I když byly stále vysoko nad ní, cosi Mariu neustále nutilo se v sedle hrbit.
Mnoho léčitelek pocházelo z prostších poměrů a stezkou kráčelo pešky. Mísili se k nim muži Agrypské domobrany. Vzduch sytil pach potu pod koženými kyrysy. Kopí nesli opřená o vlněné nákrčníky. Olivka, stejně jako koně zámožnějších měšťanů, kráčel pomalu vedle jejich dlouhého zástupu. V samém čele jel velitel výpravy Linos Bion doprovázený obrněnými jezdci. Každou chvíli se u něj protáčeli zvědové nebo udílel rozkazy běžcům. Ti pak i svými psi mizeli v křovinatém svahu.
Maria z něj neměla dobrý pocit, musel být ještě mladší než ona. Od chvíle, kdy se zvědové střetli se zvířecími lidmi v krátké šarvátce, ji jeho rozkazy připadaly unáhlené a zbrklé. Aby se toulavé smečce vyhnuli, zvolil mnohem delší a severněji vedoucí cestu.
Jako by to snad mělo dlaky nějak odradit. Spíš jim to dá víc času, říkala si, když upírala oči k zarostlému svahu za potokem.
Jedna z léčitek vykřikla a ukazovala někam k hřebenu, „tam, mezi stromy.“
Bion se chvíli radil se svými jezdci a ti pak zamířili podél zástupu v protisměru.
„Obranné postavení, jezdci na křídla,“ zaslechla jednoho z nich.
Chvíli ještě sledovala obzor. Pak stočila Olivku a zamířila na konec zástupu. Přišlo ji zvláštní, že Bionovo pravé křídlo bude mnohem silnější než měšťanské levé. Všude zněl dusot nohou, jak pěšáci urychleně zaujímali pozice ve formaci a chystali kopí.
Když dojela až nakonec, zjistila, že všech devatenáct jezdců se již zformovalo do dvou řad. Zbylo na ni místo až na samém kraji. Místo největší cti. Všichni na ni budou spoléhat a nesmí je zklamat.
Vyrovnala Olivku s ostatními koňmi a tasila meč. „Blíž k sobě,“ křičel projíždějící Bionův jezdec a snažil se zmenšit rozestupy mezi kopiníky. Pěší masa se pohnula a od jezdců na jejím křídle ještě víc poodstoupila.
Přistihla se, jak ji buší srdce. Přesto nikde žádné dlaky nezahlédla. Nervózně těkala pohledem kolem sebe až k ní jezdec vedle vztáhl ruku a snažil se ji uklidnit.
Když k němu otočila hlavu zaslechla výkřiky, „tam.“ Koně frkali a funěli. Začala se znovu nervózně rozhlížet.
Šedý vlkodlak musel být schovaný někde v úžlabině potoka. Vyběhl ze svého úkrytu a zamířil k nim. Keře na svahu se jeden po druhém začaly hýbat.
„Čas přísah, za Agrypo,“ zaznělo z několika hrdel. Šedý vlkodlak běžel podél stezky ve stopách výpravy. Maria už věděla, že běží proti ní. Stejně tak ale věděla, že musí zůstat na místě. Nesmí porušit formaci.
Ozbrojenci byli poblíž, a přesto cítila nesnesitelné osamění. Olivka se plašil a vzpouzel. Snažila se ho alespoň mírně pootočit a krýt se za jeho krkem. Levou rukou na uzdě ho ale nedokázala přimět. Tetovaná dlaň ji pálila.
Šedý vlkodlak se přikrčil a skočil. Nastavila jeho směrem ostří meče. Prackou srazil čepel stranou. Zakousnul se jí do břicha a strhnul z koně. Tvrdě dopadla na záda. Nohy zůstaly ve vzduchu, jak ji vlkodlak držel v tlamě. Olivka se vyplašeně rozběhnul pryč podél řady kopiníků.
Jezdci máchali meči a snažili se dlaka zasáhnout. Uhýbal jejich ranám a vláčel ji přitom po zemi.
Zbroj chrastila. Hvízdalo ji v uších a svět se rozmazával v bolestivé mlze. Kopyta dusala všude kolem její hlavy.
Vlkodlak vrčel a jeho stisk povoloval. Stávala se pro něj zbytečnou zátěží.
Jednomu z jezdců se podařilo seknout dlaka přes hřbet. Vydral ze sebe zaskučení a Maria mu vyklouzla z tlamy.
Ležela, kde ji pustil a nedokázala se pohnout. Vlkodlak od ní odběhnul a sápal se po dalším jezdci. S vytím se k němu přidávali další útočníci.
„Jdu tam,“ zaslechla, když lapala po dechu a snažila se zorientovat. Někdo ji sevřel za ramena a táhnul k formaci pěšáků. Musela to být jedna z léčitelek. Kopiníci se na chvíli rozestoupili a pustili je do bezpečí za svá záda.
„Držte ji pevně,“ poroučela léčitelka mladším novickám. Nádechy byly jako bodání jehlou.
Kopiníci zaryčeli, když kanci udeřili do jejich řad. Ke kvičení se přidávalo syčení jezevců a pískot krys. „Bion, Bion,“ přihnala se jízda z pravého křídla. Pokusila se útočníky rozehnat. Zanedlouho se ale ocitli v říčním korytu mezi neutuchajícím přívalem dlaků a bodci vlastních pěšáků. Jejich koně ržáli a plašili se.
Marii se vracel zrak. Všímala si rukou, které se jí snažily rozepnout opasek a vyhrnout kroužkovou zbroj. Vše ji kvůli tomu ještě víc bolelo. Prošívanice se k ní lepila.
„Krev,“ vykřikla a zbledla, „Ne… Ne… Ne, je tam krev.“
Cizí ruce ji okamžitě pustily. „Nic už nezmůžem. Je prokletá,“ odtáhla se léčitelka a sáhla po noži.
„Nejsem,“ křičela Maria a přitom věděla, že lže. Docházelo jí, že se stala první obětí bitvy. Jed vlkodlačího kousnutí se brzy rozleze do celého těla.
Léčitelka ji třesoucí se rukou přiložila nůž ke krku. Za jejími zády jeden z kančích lidí prorazil formaci. Dva krysodlaci se vrhli na povalené kopiníky a vecpali se do vzniklé mezery. Za nimi se drali další.
Někteří z jezdců pobídli koně pryč od bitvy. Pěšáci zadních řad pouštěli kopí a obraceli se na útěk. Léčitelka zaklela a rozeběhla se za nimi. Jak vstávala, nechtěně řízla Mariu do čela. Další a další členové výpravy vybíhali mezi stromy.
Zvířecí lidé se je jali pronásledovat a lovit. Probíhali kolem ní. Věděla, že musí pryč. Převalila se na břicho, zabořila prsty do bahna a pokusila se přitáhnout. Plazila se a nevěděla kam. Po tvářích ji stékaly slzy bolesti. Zbroj táhla k zemi stále víc.
Za jejími zády se ozvalo odfrknutí. Ucítila pach mokré srsti. Šedý vlkodlak ji znovu našel.