Stvoření pekla - Vzdej se vší naděje

Vědom si poledního světla pronikajícího skrze husté koruny stromů, zastavil stopař Amias oba své následovníky. I když ho mnozí nazývali mladým, nemohli popřít jeho zkušenosti. Zažil předchozí trestnou výpravu do severních hvozdů. Několik let dlouhých bojů s divokými kmeny zvířecích lidí. Byl možná v polovině své cesty životem, ale řekl by že viděl až příliš mnoho.
Zůstal stát. Pohledy druhů zkoumaly okolní křoviny a sjížděly k jeho zátylku.
„Tady?“ Calixův šepot zněl jako křik. Již nějakou dobu nezaslechli žádná zvířata ani ptáky.
Amias pokýval hlavou a zvedl ruku jako výzvu k opatrnosti. Ten pach znal až příliš dobře. Rezavý a zemitý zápach se nesl z blízké úžlabiny. Pozvolna v něm probouzel dávné pudy přežití.
Na jeho znamení se rozestoupili a plíživě postupovali vpřed. Nervózně přitom svírali své luky. Při každém hlasitějším zašustění listí či zavrzání kožených zbrojí se zastavovali a dlouze poslouchali.
Sestupovali křovinatým svahem ke dnu úžlabiny, kde tekl mělký lesní potok. Mezi větvemi a listím rozpoznávali místo bitvy. Okolí potoka bylo poseto desítkami těl. Krev se mísila s blátem.
Pelga shlížela na mozaiku stop vyplňující prostor mezi padlými. Když ji Amias letmo pohlédl do tváře připadala mu podivně bledá. Pak ho upoutal pohyb. Jeden z ležících vojáků musel nějak vytušit jejich přítomnost a napínal ruku směrem k nim. Posledními zbytky sil se dožadoval pomoci.
Než se mu vydali vstříc, dlouze stáli mezi stromy a shlíželi do úžlabiny. Šípy založené v tětivách.
Prsty ležícího vojáka, zahnědlé zaschlou krví, byly roztažené křečí. Dlaň skýtala pohled na umazané tetování štítu.
Amias k muži pokleknul a uchopil jeho nataženou ruku. Cokoliv se ležící muž snažil sdělit, vyslovit nedokázal. Ze rtů se mu dralo jen chroptění. Amias sledoval mužův pokousaný krk i krví nakreslený symbol na jeho pancíři. Dlouhou vlnitou čáru připomínající hada přetínal ve spodní části klenutý oblouk. Věděl, že zvířecí lid často trhá umírající na kusy. Nechává jen ty prokleté. Přemítal, zda by i tento muž podlehl kletbě dřív než svým zraněním. Zda by ztratil veškeré stopy lidskosti a stal se krvelačnou bestií.
Od opasku přitom odvazoval měch s rulíkovým odvarem. „Pij, Strážce Agrypa,“ šeptal, když mu měch přidržoval u úst. Po několika úderech srdce se do úžlabiny opět vrátilo ticho a voják po krátkém mručení nalezl klid.
Pelga se opatrně přiblížila za Amiova záda, aby ji co nejlépe slyšel. „Jsou poblíž?“ špitala.
Stopař před ní zakroutil hlavou. K jejímu údivu náhle promluvil. „Nevrací se na místa obětin,“ ukázal na krvavý symbol. „Podívej, sami označují prokleté. Nalezení kmene je pak jejich zasvěcením…“
„Co je to za znak?“
„Krvavý had. Uctívají ho jako božstvo. Někdy mu kreslí i křídla. Vidíš?“ ukazoval na oblouk křižující vlnící se linii.
„Bestie,“ mumlal Calix a převaloval ležící těla, „zabily snad všechny léčitelky.“
„Vraťme se,“ naléhala Pelga. „Už víme, co se stalo.“
„Ne,“ odsekl Amias a rychle se postavil. „Ještě tu bude žena. Vždy nechají muže a ženu. Jestli přežila, tak posílí Torvainovu smečku.“
Světlovlasou dívku našli na okraji bojiště. Seděla opřená o rozvětvený kmen. Do kůry drápy vyryly hadí znak.
Hnědnoucí krev ji vytvořila skvrnu na čele a skoro celé levé tváři. Očima, které prožily hrůzu, pozorovala příchozí. Dýchala mělce, ale stále.
Amias k ní přidřepl a pozoroval, jak se chvěje. Kroužky zbroje byly na několika místech zprohýbané. Prošívanice páchla potem a krví.
„Pij, Strážkyně Agrypa,“ nabídl ji měch. Dívka trhla hlavou. Několikrát zacukala koutky jako by si na řeč teprve rozpomínala. „Ne… ještě ne.“
Stopař se podíval se na dívčinu dlaň spuštěnou v listí. Všímal si tlustých černých linií vytetovaného štítu. „Víš, že není lék. Časem se z tebe stane zrůda…“
Mlčela, opírala se hlavou o kmen a sledovala paprsky pronikající mezi listím.
Pelga nervózně přešlapovala a nejraději by byla pryč.
Po chvíli Amias znovu promluvil, „Přísahy jsou tím, co nás od bestií odlišuje. Nedají se jen tak odříct. Vím, že osud dokáže být často krutý a znám mnohé, kteří smrt poznali příliš brzy… přesto… nikdo z nás neví proč a kam nás osud doopravdy vede. Konec jedné z cest může být začátkem jiné. Naše duše možná jen odcházejí na jiné místo. Lepší místo. Prosté bolesti i utrpení. Naším údělem je se tam vydat… dřív či později…“ měch s odvarem se přiblížil k Mariiným ústům.
„Ještě mi řekni… Jsou tu brány?“
„Jaké brány?“ udiveně na ni zíral.
„Prokleté brány… ve skalách.“
„Kdo ti o nich řekl?“ zamračil se Amias, „nevyprávíme o nich na potkání.“
„Řeknu ti to… ale ty mi řekni o branách.“
Dlouho váhal. Pak pomalu přikývnul. Touha znát jméno vynašeče byla příliš silná. Dívka brzy zemře, a to co ji poví odejde s ní. „Jedna je blízko, asi tímhle směrem,“ ukázal.
„Co je za ní?“
„Nikdo neví. Řekl bych, že tam jsou doupata bestií a dávné chrámy jejich božstva.“ Netušil, jestli ho dívka vůbec poslouchá. Přišlo mu, že se víc zaobírá větvemi nad jejich hlavami. „Tak kdo… Kdo ti o nich řekl?“
„Sestra. Jestli ji potkáš… vzkaž jí… chtěla jsem se vrátit. Jen jsem myslela… na tátu… a žádná přísaha… by mě neodradila… abych ho zas viděla.“
„Sestra?“ vyprsknul Amias. „Kdo je tvá sestra?“ dožadoval se okamžité odpovědi.
Dívka ale stále vzhlížela ke světlu mezi listy a tvářila se jako by tam snad ani nebyl.
„Kdo je tvá sestra?“ zopakoval Amias.
„Spíš se ptej, kdo je její táta,“ ozval se Calix, „S léčitelkami měla být i stratégova dcera.“
Amias vzal do ruky cár pláště ležící poblíž, prohlédnul si zbytky emblému a v duchu několikrát zaklel.
„Tak už ji nějak donuť,“ naléhala Pelga. „Musíme vyrazit. Jestli tam máme dojít před setměním…“
Amias však zůstával rozpolcený. Ke Kýriovi vždy vzhlížel. Kdo jiný, než Kýrios by mohl porazit ta zvířata? Stratég bude chtít vědět, co se stalo s jeho dcerou. Má snad být tím, kdo ukončí její život? A jak to má sdělit? Co když žal zatemní stratégův úsudek?
„Pij,“ ozvala se znovu Pelga.
Maria uchopila Amiovu ruku s měchem a něžně ji odtlačila stranou.
„Vím, co musím udělat,“ zadívala se mu do očí, „ale také chci využít všechen čas, co ještě mám. Ta proměna… není náhlá. Ještě chvíli budu sama sebou.“
„Chce se z toho vyvléct,“ supěl Calix, „přísahy platí pro všechny bez rozdílu.“ Klouby prstů obepínal jílec dýky.
„K čemu to?“ zajímal se Amias, „Svou přísahu stejně budeš muset naplnit.“
„Já vím… jen… teď můžu za jednu z bran. Dlaci mě budou brát jako jednu z nich. Dřív, než se začne kletba rozmáhat… tak zjistím, co tam je.“
Calix si nevěřícně odfrknul. Amias se zamyšleně mračil. „Jak mám vědět, že se nechceš stát jednou z nich? Budu mít jen tvé slovo.“
„Budeš mít slovo stratégovy dcery.“
„Zoufalý člověk vzývá i bohy, kteří nejsou,“ zadíval se na ní dlouze Amias.
„To se za ty brány plánujete vydat sami? Mám teď šanci zjistit, proč na nás útočí. Možná i to, co stojí za samotnou kletbou… Chci jen pomoct. Tak jak ještě dovedu.“
„Dobře,“ dostal ze sebe stopař po dlouhém zvažování, „nečekej ale, že tě čeká osud jakkoliv přívětivější. Spočinout bezbolestně a v klidu lesa může být milosrdenstvím, které již nedostaneš.“
„Vím,“ odpověděla Maria a pozvedla dlaň.
Amias přikývnul a rychle vstal. Odhodlaně popadnul luk a pokynul druhům, ať dívce pomohou na nohy. Některé rány se ji přitom znovu otevřely a vyloudila ze sebe bolestivý vzdech.
Calix s Pelgou ji podpírali z obou stran a provázeli přes bojiště. Zápach smrti byl tak silný, až se ji obrátil žaludek a vyplivla před sebe kyselou pěnu. „Meč,“ ukázala malátně před sebe. Amias se zastavil, zvednul zbraň a prohlížel si blátem zašpiněné rytiny. Pak k ní přišel a meč ji vrátil k pasu.
Vydali se směrem, který dřív stopař ukazoval. Zanedlouho došli ke skalnímu výběžku. Vystoupali strmou a úzkou soutěskou až k plošině a otvoru ve skalní stěně. Jeho okraje byly opracovány až s geometrickou přesností. Pokud tam dřív byly nějaké nápisy, dávno zašly větrem a deštěm.
Maria se opřela o stěnu a sbírala dech k cestě do hlubin pochmurného tunelu.
„Počkej,“ ozval se náhle Amias. „Vem si to, přísahu znáš.“
Maria opatrně převzala měch s odvarem. „Děkuji, děkuji za všechno,“ letmý úsměv ji zkrášlil tvář. Pak se odvrátila a pomalu vkročila do ústí tunelu. Každý další krok zněl silnější ozvěnou. Nataženými prsty se dotýkala mokrých stěn. Z tunelu proti ní vanul chladný vítr. Mířila stále hlouběji a hlouběji.
„Radši se vzdej vší naděje,“ zvolal za ní Amias a sledoval, jak její světlé vlasy mizí ve tmě.