8. Noví známí

“Tak kam se vydáme dál?” nadhodil Zherrai, když odešli z Rudého korábu. 

“Netuším,” řekl Taln, “můžeme si projít město, když už jsme tady.” Benjamin sledoval, jak se strážní hádají s nějakou měšťankou.

“Tak mi přece pomozte. Ztratila se mi dcera,” křičela na strážné. 

“Pardon paní, ale kdybychom měli hledat každého, kdo tu v téhle době zmizí, nedělali bychom nic jiného,” vymlouval se jeden. 

“A my máme spoustu jiných povinností,” přidal se druhý. 

“Tak táhněte ke všem ďáblům, vy i ty vaše rozkazy,” propukla žena v pláč a sesunula se na zem.

“Koukejte, ta paní je moc smutná. Měli bychom jí pomoci,” řekl ostatním harengon. 

“Nehodlám pomáhat nějaký náhodný ženský,” procedil Zherrai. Pak si ale všiml, na koho Benjamin ukazuje a změnil názor: “I když, možná že se mi pomáhat chce.” Líbila se mu, byla to dobře tvarovaná elfka. Jeho chtivý záblesk v očích neunikl Talnovi, který se pro sebe pousmál.

“Zdravím slečno, pročpak pláčete? Stalo se něco?” spustil tiefling. 

“Ano, moje dcera Amélie se včera nevrátila z práce,” vysvětlila žena. 

“Kde vaše dcera pracovala?” zeptal se Taln. 

“V obchodní čtvrti, pomáhala v jednom stánku s ovocem.” 

“A jak vypadala?” 

“No, byla moc krásná. Byla to půl elfka, ale byli jsme si hodně podobné. Měla podobnou postavu jako já a stejné vlasy.”

Zherrai si dívku představil a rozhodl: “Pomůžeme vám najít Amélii.” 

“Vážně? Děkuji vám,” rozzářila se elfka. 

“Ale za vhodnou odměnu,” dodal tiefling a zaculil se. 

“Samozřejmě,” přikývla žena a dala se k odchodu.

“Tak vzhůru do obchodní čtvrti,” chystal se vykročit Zherrai. 

Nikdo z nich ale nevěděl kudy. V tom skupinu někdo oslovil. Byl to přes dva metry vysoký cizinec velice hubené postavy. Celé tělo měl omotané obvazy a na hrudi nosil starou plátovou zbroj. Nebylo mu vidět do obličeje, zakrývala ho maska a na zádech se mu houpal starý dlouhý meč.

“Viděl jsem, jak se bavíte s tou smutnou paní,” řekl cizinec pomalým, chraplavým hlasem. “Rád bych vám pomohl v hledání té dívky,” dodal. 

“Pardon a vy jste kdo?” zaujal obranný přístup Taln. 

“Jmenuji se Kainmár Dorvik, jsem paladin světla. Žiji v tomto městě a mohl bych vám dělat průvodce,” představil se.

Talnovi se nelíbil. Poznal, že má nějakou vážnou nemoc a měl strach, aby se nenakazili. 

“To je skvělé, potřebujeme průvodce,” řekl radostně Benjamin. 

“Vždyť je to nějakej nemocnej mrzák, ještě od něj něco chytnem,” vyjádřil nelibost Zherrai.

“Mohu vás ujistit, že má nemoc není nakažlivá,” bránil se Kainmár. 

“Vidíte? Ten pán je moc hodný. Nechce nám nic udělat,” přesvědčoval harengon ostatní. 

“Fajn, stejně nevíme kudy jít,” řekl nakonec Taln. 

“Mimochodem, já jsem Taln, tohle je pan Benjamin Teapot a úchyl,” představil popravčí skupinu. 

“Zherrai,” opravil ho tiefling. 

“Proč mu říkáš ůchyl?” ptal se Kainmár. 

“To poznáš,” procedil Taln. 

Vydali se do obchodní čtvrti a cestou se trochu více seznamovali. 

“Co jsi vlastně zač?” ptal se popravčí. 

“Jsem polo goliath. Moje matka byla v hordě a otec byl lidský kněz,” vysvětlil Kainmár. 

“Žiješ tu dlouho?” 

“Pár měsíců. Bohužel na ulici, mám díky tomu ale prochozené celé město,” přiznal paladin. 

“Tak jsme tu.” Před skupinou se otevíral obchodní sektor. Navazoval na sektor kulturní a končil přístavem na řece Splávka. Bylo to srdce celého obchodu města. Ulice byly plné všelijakých prodejen, od zbrojíře, přes zlatníky, až po oděvníky. Uprostřed čtvrti bylo otevřené prostranství, kde stálo stržiště se stánky. 

“Měli bychom se rozdělit a poptat se,” navrhl Taln. Všichni souhlasili a dali se do hledání. Taln oslovil podezřele vypadající osobu v postranní uličce, Benjamin se dal do řeči s pouličním umělcem a Kainmár se vyptával robustní prodejkyně uzenin. Nikdo z nich ale neměl štěstí.

Zherrai se vydal zeptat hezké tieflingy prodávající zbraně. Ta také o Amélii nic nevěděla. Zkusil tedy něco jiného: “Kolik chceš za támhletu dýku?” 

“Dvacet zlatých,” určila cenu. 

“Hmm a co kdybych ti nabídl tyhle kouzelné rukavice?” ukázal jí ghúlské ruce, které z nějakého důvodu stále nosil u sebe. 

“Pání, takové jsem nikdy neviděla,” uvěřila mu. “Jsi si jistý, že nemají větší hodnotu?” 

“Hele, že jsi to ty, vyměním ti je jen za tu dýku,” usmál se na prodávající Zherrai. Souhlasila. 

Kainmár se dal do řeči se svým známým, trpaslíkem u stánku s ovocem. “Hledáme jednu dívku, Amélii. Neviděl si jí?” zeptal se.

 “Tož to veš že ju znám. Ta děvčica robila u mňa,” odpověděl trpaslík. 

“Aha a nevíš, co by s ní mohlo být?” 

“To bohužal nevim. Prý sa motala kolem chlapů od Tonnyho. A pokad je to pravda, boh s ňou.”

Ke stánku přišel i zbytek skupiny a vyměnili si informace. 

“A kdo by ten Tonny měl bejt?” zeptal se Zherrai. 

“Řiká sa, že je to obchodník s lidma. Mal by mu patřit snad každej bordel tu v městě,” vysvětlil trpaslík. 

“Dobře a nevíte, kde bychom ho mohli najít?” chtěl vědět Taln. 

“Tož, praj má sídlo někde v chudinskej čtvrti. Ale nevim co je na tem pravdy.”

Hrdinové poděkovali za rady a vydali se do chudinského sektoru. Cesta vedla zpátky do kulturní čtvrti, kde pokračovala přes most. Před mostem stál oltář boha světla a paladin chtěl, aby se s ním ostatní pomodlili.

“To dělat nebudu,” řekl Zherrai. 

“Poslyš příteli, chybí ti víra a pokora. Poklekni vedle mě a uvolni svou mysl,” zachraptěl Kainmár. Tieflinga popadl vztek. Neměl rád, když mu nějaký pobuda rozkazoval. Vrhl se na paladina a dali se do rvačky. Kainmár byl ale polo goliath, i když na to nevypadal, měl mnohem větší sílu, než Zherrai. 

Paladin držel tieflinga na zemi a řekl: “Nechci ti ublížit, příteli. Pouze se snažím šířit pokoru a víru.” 

V tom se do toho vložil Taln. Chytil Kainmára zezadu do kravaty a odtáhl ho od Zherraie. “To stačí,” zavrčel. Tiefling využil situace a ztrhl paladinovi masku z obličeje.

“Pomoc, pomoc,” rozkřičel se při tom pohledu Benjamin, “všichni mě chcete nakazit. Já nechci být nemocný. Ne ne ne, nechoďte ke mě.” Schoulil se na zem a přikryl si oči ušima. Ostatní se přestali prát. 

“Pane Teapote, vás přece nikdo nechce ničím nakazit,” utěšoval ho Taln. 

“Ne ne ne, všichni jste nemocní,” skučel dál harengon. 

Kainmár k němu přistoupil, položil mu ruku na rameno a řekl: “Omlouvám se, jestli jsem vás vylekal. Opravdu vás ničím nakazit nechci. Pouze se snažím šířit slovo boží. Prosím, přijměte mou omluvu.” Nabídl ruku na usmíření. Benjamin se uklidnil, ruku stiskl a nechal se zvednout ze země. Pokračovali dál přes most.

Chudinská čtvrť vypadala jako zdejší obyvatelé, byla stará a nerudná. Domy zde byly zanedbané a mnohdy opuštěné. Ulice se hemžily žebráky a prostitutkami. Kainmár vedl družinu mezi domy, kde na nezastavěné ploše přespávali lidé bez domova. “Poptáme se tady, zdejší lidé mají oči všude,” rozhodl paladin.

Bohužel, nikdo o Tonnym nic nevěděl, nebo o tom nechtěl mluvit. Pak ale oslovili spícího opilce bez nohou. Ten, aby mu dali pokoj, jen ukázal na nedaleko stojícího muže a opět upadl do spánku. 

“Hej ty, prej víš něco o Tonnym,” oslovil muže Zherrai. 

“To záleží kdo se ptá,” odvětil muž. 

“Nech radši mluvení na mě, Zherrai,” odstrčil tieflinga Taln. 

“Zherrai? Nebyli jste v noci náhodou u Rudého korábu?” tázal se muž. 

“Záleží na tom?” chtěl vědět popravčí. 

“Přesně vás hledám. Tonny s váma chce mluvit. Pojďte za mnou.”

Následovali ho a muž je vedl do postranní uličky vedle hradeb, do posledního domu v ulici. Dveře hlídal mohutný ork s nevlídným výrazem. Vpustil je dovnitř a průvodce je vedl po schodech do patra, kde měl Tonny kancelář. U dveří stáli dva ještě větší orkové a po vstupu si všimli, že v místnosti jsou další dva. 

Za velkým dubovým stolem seděl postarší půl ork. Sice měl mládí za sebou, vypadal ale ve skvělé kondici. Všiml si příchozích a představil se: “Já jsem laskavý Tonny. Posaďte se.” Měl hrubý, autoritativní hlas. Hrdinové si sedli na připravené židle a čekali, co se bude dít. 

“Takže,” začal Tonny, “Zherrai. Hlavně s tebou jsem chtěl mluvit. Co sis jako myslel, že děláš? Nabízet chlast zaměstnancům? Opít se a dělat blbosti? A pak ještě ani nemít na zaplacení?” Tiefling nevěděl, jak se zachovat. Půl ork pokračoval: “Máš jediný štěstí, že sis to odpracoval a žes odvedl dobrou práci.” 

“Děkuju?” špitl Zherrai.

“Další věc,” pokračoval Tonny, “chtěl jsem vám poděkovat, že jste mi přivedli Lucretii. Je to skvělá zaměstnankyně. Už mi stihla vydělat pěknou hromádku peněz.” 

“Um, víte o tom, že je upírka?” zeptal se Taln. 

“Jasně, a co? To, že sem tam někoho vysaje je nic oproti penězům, co vydělává,” vysvětlil půl ork.

“Koukám, že už jste si i stihli najít náhradu,” ukázal Tonny na Kainmára. 

“Dalo by se říct, že si on našel nás,” konstatoval Taln. 

“Co jsi vlastně zač?” zeptal se půl ork. 

“Jmenuji se Kainmár, jsem jejich průvodce,” představil se paladin. 

“Hele Tonny, hledáme jednu holku, půl elfku Amélii. Nevíš o ní něco?” vpadl do hovoru Zherrai. 

“Takových pro mě dělá minimálně deset. Máš na mysli nějakou konkrétní?” 

“Včera měla zmizet z tržiště s tvýma lidma,” přiblížil Taln. 

“Hmm a co mi nabídnete za tu informaci?” ptal se Tonny. 

“Co bys od nás chtěl?” vyjednával popravčí. 

“Měl bych pro vás nabídku.” 

“Jakou?” chtěli všichni vědět. 

“Mám nedostatek lidí. Jak určitě víte, je omezený vstup do města, takže shánět nový lidi je těžký. Mám kontakt, který je na černo převádí přes hradby za horentní sumy, což nikdo z těch chudáků samozřejmě nemá, a tak končí u mě. Je to ale hodně rizikový, proto by se mi hodila parta schopných lidí. Sežeňte mi pár dobrých kusů a řeknu vám, kde ta holka je. A pokud budou stát za to, dostanete i nějaký peníze,” dal Tonny nabídku.

Nikomu, krom Zherraie, se nechtělo shánět lidi do otroctví. Tonny to věděl, řekl proto: “Vím, že je to složité rozhodování. Přijměte prosím mé pozvání na noc. Dám vám zadarmo pokoje a poskytnu vám své služby.” Jako první ukázal na Talna: “Tobě nechám přitáhnout koryto plné břečky, co ty na to?” Další oslovil Benjamina: “Hádám, že ty by sis dal něco exotického. Dám ti ochutnat černý lotos, dovezený až z dalekého jihu.” Pak se obrátil na Kainmára: “Ty bys asi uvítal nějakou koupel. Dole mám lázně, zajistím ti ozdravnou koupel.” Poslední nabídku dal Zherraiovi: “A tobě pošlu svou nejlepší dívku.”

Hrdinové nocleh přijali. Tonny každému zajistil, co jim slíbil. Za Zherraiem přišla nádherná rudá tieflinga. Splnila mu každé přání, ale pak se něco stalo. Když souložili zezadu, Zherrai upadl do transu. Vše okolo mu zčernalo a místo tieflingy držel okřídlenou démonku. Byla to Zariel, matka jeho démonské krve. 

“Sleduji tě už dlouho, mé dítě,” promluvila k němu. “Jsi silný válečník a děláš mému rodu čest. Nabízím ti dar,” pokračovala. 

“Jaký dar?” nejistě se zeptal Zherrai. 

“Dar ohně, část mé nesmírné moci. Přijímáš?” 

“Ano matko, chci to,” hlesl. 

“Tak si to vem. Ukaž mi, jak po tom toužíš.”

Zherrai bral. Dal průchod své agresi, trhal a bil, lámal a neustále přirážel, dokud ze Zarieliných ran nezačal proudit oheň přímo do jeho těla. Ve skutečném světě tieflingovo tělo zachvátil požár. Celý jeho pokoj shořel, spolu se vším, co nebylo z kovu. 

V Tonnyho domě byl vyhlášen poplach. Všichni se shromáždili u Zherraiova pokoje a nahlíželi dovnitř. Naskytl se jim pohled na hořícího tieflinga, jak souloží s ohořelou kostrou ženy a vše okolo je proměněno v popel. Tonny zuřil. Poručil někomu, aby Zherraie uhasil, což ho probralo z transu. 

“Doufám, že máš pro tohle vysvětlení,” procedil skrz zuby půl ork.