9. Ruch ulic a šepot noci

“Já vážně nevim, co se stalo,” bránil se Zherrai. 

“Ne? Tak já ti to řeknu. Přišel jsi ke mě domu, poskytl jsem ti nocleh a svou nejlepší holku a tys to všechno proměnil na popel!” řval Tonny. 

“Ale já fakt nevim. V jednu chvíli jsme si to rozdávali zezadu a v další mě někdo polil a já držel kostru.”

“Dobře,” uklidnil se Tonny, “protože jsem laskavý, můžeme se dohodnout. Přijmete mou nabídku na práci a přivedete mi náhradu za tuhle dívku. Jinak máme problém.” Půl ork kývl na své bodyguardy. 

“Nemyslim, že je to od tebe fér,” chystal se protestovat Zherrai.

V tom se do místnosti prodral Kainmár, vzal tieflinga za tváře tak, aby nemohl mluvit a řekl mu svým chraplavým hlasem: “Ty už radši nemluv. Tohle je jen důkaz tvého bezvěrectví.” Taln mezi tím přijal Tonnyho nabídku. 

“Výborně,” pochválil si půl ork.

“Takže, u východní hradby za mostem na vás po setmění bude čekat můj člověk. Jmenuje se Nick. Řekne vám podrobnosti. Chci od vás ty nejlepší kusy a náhradu za tu tieflingu. Samozřejmě dohoda platí i ohledně platby,” vysvětlil Tonny.

Bylo brzké ráno, skupina měla celý den do setkání s pašerákem. Rozhodli se tedy projít si město a vydali se do obchodní čtvrti. Kainmár byl naštvaný na Zherraie za jeho lehkomyslné chování, nepokoru a bezvěrectví. Vzal si do hlavy, že to změní. Když přešli most do kulturní čtvrti, paladin se zastavil u oltáře svého boha, chytil tieflinga a silou ho posadil. “Běžte dál, přátelé. My se k vám přidáme později,” řekl Talnovi s Benjaminem a sedl si vedle Zherraie.

“Co se mnou chceš dělat?” ptal se tiefling. 

“Donutím tě přijmout víru, příteli.” 

“Pche, hodně štěstí,” vysmíval se Zherrai. 

Kainmár se nenechal vyprovokovat a poručil mu: “Zavři oči, uvolni mysl a kaj se.” Tiefling poslech a oba se dali do meditace.

Mezitím Taln s Benjaminem dorazili do obchodní čtvrti. 

“Mám tenhle hezký prsten. Našel jsem ho v té hrobce, ale rád bych ho zkusil prodat,” pochlubil se harengon. Vyhlédl si jedno zlatnictví přímo u přístavu, kde prodával příslušník nějaké vodní rasy.

“Zdravím, rád bych vám prodal tento prsten,” ukázal šperk Benjamin. 

Zlatník si ho vzal, prohlédl si ho a zeptal se: “Kolik bys za něj chtěl?” 

“Sedm zlatých, je vážně hezký že?” 

Prodavač se zatvářil překvapeně: “Pouze sedm zlatých? Za mě má větší cenu, ale dám ti kolik chceš.” Benjamin byl dobrák, neměl potřebu více peněz, proto ho i sedm zlatých potěšilo. 

Taln dostával hlad. Všiml si luxusně vypadajícího hostince, vedle kterého stál malý prkenný stánek. S Benjaminem k němu zamířili. Už z dálky popravčí cítil pach toho, co se tam prodávalo. Ve velkých hrncích se mísila šedá hustá hmota, ve které sem tam plaval kus masa či zeleniny. Prodával tam velký, tlustý loxodon.

“Pojďte, pojďte,” oslovil je prodavač hlubokým hlasem, “nacpěte si břicha mojí kuchyní.” 

“Co to vlastně je?” zeptal se Taln. 

Loxodon se hlasitě zasmál: “Tady zbytky od vedle. Vždy ráno mi to sem vyklopí, já to podupu, nahrabu to do hrnců, rozmíchám a prodávám.” 

Popravčímu začaly téct sliny. “Kolik chceš za porci?” zeptal se. 

“Jeden zlaťáček, ale že jsi to ty, klidně si dej do chobotu rovnou z hrnce,” řekl prodavač dobrácky. Taln nezaváhal a zabořil hlavu do jídla.

“Je to vynikající,” pochválil popravčí. “Pane Teapote, dejte si taky, pozvu vás,” řekl a hodil prodavači další zlaťák. 

Benjamin se přidal k hostině. “Je to vážně moc dobré,” přiznal když polk první sousta. 

“Mimochodem, já jsem Taln,” podal popravčí ruku loxodonovi. 

“Daniel,” stiskl jí prodavač.

Zherraie meditace už nebavila. Nedokázal zastavit myšlenky a neustále se mu promítaly obrazy sexu a násilí. Za to Kainmár upadl do náboženského transu. Svět okolo zmizel a on stál v nekonečném prostoru zahaleném hustou mlhou. Cítil přítomnost božské entity. Rozeznával její obrysy v mlze. Viděl obrovské tlusté tělo, které vypadalo pokrouceně a nezdravě. Poznal že to není jeho bůh.

Zherrai otevřel oči a všiml si, že Kainmár nevnímá okolní svět. Neváhal a využil situace. Nenápadně se dal na útěk za ostatními do obchodní čtvrti. V přeplněném městském sektoru je ale najít nedokázal. Povedlo se mu zabloudit ke stánku se zbraněmi, kde předchozí den vyměnil ghúlské ruce za dýku.

“Co ty tady zase chceš? Dlužíš mi dvacet zlatých,” okřikla ho prodávající tieflinga. 

“Jak to? Dal jsem ti přece ty kouzelné rukavice,” bránil se. 

“Myslíš ty useknutý ghúlský pracky? Ty nemaj žádnou hodnotu. Chci svoje peníze.” 

Zherrai ale peníze neměl, místo toho dostal nápad. “A co kdybych ti místo toho dal tohle kouzelné páčidlo?” vytáhl z batohu kus železa. 

Prodavačka si ho změřila pohledem a řekla: “Ale to přece musí mít mnohem větší cenu.” 

Zherrai věděl že má vyhráno. “Hele, že jsi to ty, dám ti ho místo těch dvaceti zlatých a budem vyrovnaný,” mrkl na ní. 

Prodavačka se radostně usmála: “Tím pádem jsme si kvit. Děkuju ti.” 

Tiefling nechtěl pokoušet štěstí ještě víc a tak odešel hledat své přátele. Našel je s hlavami zabořenými v nějaké páchnoucí hmotě.

“Co to sakra žerete?” zeptal se jich. 

“Zbytky, je to delikátní. Dáš si taky?” nabídl Taln. 

“Ne díky, mam rád svůj žaludek.” 

“Ale to víš že si dáš taky,” hodil popravčí další zlaťák Danielovi, nečekaně vzal Zherraie za hlavu a strčil mu jí do hrnce. 

Loxodon se hlasitě zasmál: “Další nový zákazník. Jen si dej, určitě ti bude chutnat.” 

“Fuj, jak to můžete žrát,” rozkřičel se Zherrai, když ho Taln pustil. 

“Nevim o čem mluvíš, je to výtečné,” pochvaloval si popravčí. Daniel se při tom vesele zasmál. Všichni uslyšeli, jak tieflingovo břicho kručí a protestuje nelibostí. 

“To mi připomíná, jak jednou Matilda nasbírala houby na čaj,” začal vyprávět Benjamin. “Měli to být hřiby, jenže nebyly. Byly to nějaké srandovní houby, po kterých nám všem bylo moc špatně a bolela nás bříška,” zavzpomínal harengon. 

“Jo, to teď přesně čeká mě,” bručel Zherrai.

Mezi tím, když Zherrai odešel, se Kainmár probral z transu. Byl úplně zmatený a jediné, o co mu šlo, byl jeho přítel. Rozběhl se tedy za ním, jenže na opačnou stranu, než tiefling šel. “Bože, pomoz mi ho najít,” křičel, “šířím přece tvé jméno a víru.” Doběhl až do obytné čtvrti, kde ztratil vědomí.

Probudil se ozářen silným světlem. 

“Vítej mé dítě,” oslovil ho majestátní hlas, “co si ode mě žádáš?” 

Kainmár v něm poznal svého boha. “Mám nové přátele, ale jeden z nich je nerozvážný bezvěrec. Chci ho naučit víře v tebe a šířit tvé učení.” 

“Nesmíš nutit ostatní, aby mne následovali. Tím je akorát odradíš,” vysvětlovala entita. 

“Ale, je mou povinností šířit tvé jméno.” 

“Tvou povinností odteď bude ochraňovat své přátele. Má přítomnost promlouvá skrze je.” 

“Dobře, bože. Přijímám tvůj úkol,” řekl Kainmár. 

Paladin ucítil, jak do něj někdo šťouchá klackem. Otevřel oči a uviděl kolem sebe kruh zvědavců. Zvedl se ze země, na které ležel, a lidé o krok ucouvli. Byl přece jen o hodně vyšší než ostatní. “Musím chránit své přátele!” zakřičel a dal se do běhu k obchodní čtvrti. 

“Támhle jste,” zvolal paladin směrem ke stánku, kde hodovali jeho společníci. 

“Hele, další hladovec,” rozesmál se Daniel. Taln, Benjamin a Zherrai se otočili na právě přibíhajícího Kainmára. 

“Jsem tak rád, že vás vidím,” blýskalo se paladinovi v očích. “Pojďte, čeká nás práce. Musím vás ochraňovat před zlem.” 

“Co se mu stalo?” ptal se Taln Zherraie. 

“Nemam tušení,” odvětil tiefling. 

Kainmár družinu vedl k hradbám, k místu setkání s pašerákem Nickem. Čekali do setmění, ulice se s přibývající hodinou vyprazdňovaly, až ve tmě bloudilo jen pár opozdilců.

“Vy jste od Tonnyho?” oslovila skupinu malá postava celá v černém oblečení. 

“Záleží kdo se ptá,” řekl Taln. 

“Jo, to budete vy. Já jsem Nick,” představil se cizinec. Byl to hobit. “Pojďte za mnou. Támhle v té věži mám podplacené stráže. Je tam podzemní tunel, který končí někde mezi stany na druhé straně,” vysvětlil jim.

Skupina následovala Nicka do strážní věže, kde ve sklepě sestoupili do tunelu. Byla to obyčejná vydlabaná chodba v hlíně. Dojít až na konec trvalo notnou chvíli. 

Nick se náhle zastavil a řekl: “Tak, jsme na konci. Až vylezeme nahoru, bude nejlepší se rozdělit. Porozhlédněte se po nejhezčích kusech a zkuste je přemluvit. Důležitý je, aby nevěděli co je čeká a kolik je to bude stát, dokud nebudou za hradbama. Jasný?” Všichni přikývli.

Hobit jako první vyšplhal po žebříku a odklopil poklop, který tunel schovával. Družina se ocitla mezi stany, postavenými kolem hradeb. Každý se vydal jiným směrem a snažil se najít lidi, kteří se nechají přemluvit k převedení. 

Benjamin stydlivě oslovil krásnou tabaxi s černou srstí. 

“Haló, slečno,” zašeptal. 

“Myslíte mě?” zeptala se. 

“Ano prosím,” přitakal, “chtěla byste se dostat za hradby?” 

“To bych chtěla,” usmála se na něj. 

“Dobře, pojďte prosím za mnou,” usmál se na oplátku.

Kainmár si vyhlédl skupinu asi dvanácti orkyň, které seděli kolem ohně. 

“Zdravím vás, válečnice,” oslovil je svým chraplákem. 

Ta největší z nich, pravděpodobně vůdkyně, se zvedla a stoupla si před něj: “Co chceš, tuláku?” Byla jen o kousek menší, než on. 

“Rád bych vám nabídl cestu za hradby.” 

“Ale, to je mi překvapení. Takže ty jsi pašerák jo?” zaujala útočnou strategii. 

“Nikoliv, jsem muž víry. Ale můj přítel se dostal do problémů a toto je jediná možnost, jak ho vykoupit,” vysvětloval paladin. 

“No, každý tady se chce do města dostat. Půjdu s tebou a až to půjde, vrátím se pro ostatní ženy,” rozhodla se náčelnice. 

Taln moc štěstí neměl. Jediný, kdo byl ochotný se sním bavit, byl pár trpaslíků. Nejprve si myslel, že jsou to dva muži, protože oba měli vousy, při rozhovoru ale zjistil, že jeden z nich je žena. Vyložil jim nabídku na převod. 

“A co nás to bude stať?” chtěla vědět trpaslice. 

Popravčí nedokázal lhát a přiznal jim: “Budete muset pracovat pro zdejšího pasáka.” 

“Ááá, tož to nevadí. My oba robili toto řemeslo, než nás zahnali sem. Pojdem s tebou radi,” řekla a oba si začali balit své věci.

Za to Zherraie se ten den drželo štěstí. Padla mu do oka nádherná harengonka. 

“Hmm, ahoj zajdo,” začal šarmantně. 

Líbil se jí a tak hrála jeho hru: “Ahoj fešáku, co bys rád?” 

“Mám pro tebe nabídku. Co kdybych tě dostal do města?” 

“To bych moc ráda. Ale, co za to budeš chtít?” ptala se. 

Tiefling se usmál a řekl: “O to se teď nestarej a pojď.” Sbalila si věci a následovala ho.

Všichni se sešli u poklopu do tunelu. Nick už tam na ně čekal v doprovodu vnadné elfky. Prohlédl si, koho kdo přivedl. “Dobrý, moc dobrý, horší a… co to sakra je?” ukázal na trpaslíky. 

“Hele, aspoň jsou dva a mají radost z toho, co je čeká,” bránil se Taln. 

“No, bude to muset stačil. Jdeme,” zavelel Nick.

Prošli tunelem, opustili strážní věž, přešli most a Nick vysvětlil ostatním: “Každý z vás mi dluží dvě stě zlatých. Kdo tuto částku nemá, automaticky se stává zaměstnancem laskavého Tonnyho.” Všichni převedení se na sebe zmateně podívali. Nikdo z nich tolik peněz neměl. “To jsem si myslel. Tak jdeme,” rozkázal hobit. 

Dovedl je až do kanceláře k laskavému Tonnymu. Půl ork si všechny důkladně prohlédl a zhodnotil. “No, měl jsem tu už i horší kusy,” řekl směrem k Talnovi s Kainmárem. “Ale vy dva, moc dobrá práce. Zkoušeli jste je?” zeptal se Benjamina a Zherraie. 

“Ne, ještě nebylo kdy,” hájil oba tiefling. 

“No tak běžte do pokojů a zjistěte, co umí,” poručil Tonny.

Oba páry tedy odešli a udělali, co se od nich očekává. Po návratu Zherrai i Benjamin nahlásili, že obě dívky umí opravdu hodně věcí. 

“Počkat, vy víte, co se po vás chtělo?” divil se Tanl u harengona. 

“No jistě, vždyť mám přeci čtrnáct dětí. A navíc, s Matildou jsme v mládí pořádali u nás v čajovně všelijaké hromadné akce,” vysvětlil Benjamin.

“No dobře. Musím uznat, že jste mě překvapili. Prosím, vašich padesát zlatých a jsme si vyrovnáni,” řekl k ostatním Tonny. 

“Tak a kde je teda Amélie?” chtěl vědět Zherrai. 

“Ano, Amélie. Pokud jí chcete najít, ptejte se v aréně,” nasměroval hrdiny půl ork.