Stín křídel

Kapitola první: Stín bolesti
Podzimní podvečer zahalil Thalaron do zlatavého světla. Slunce zapadalo za kopce a jeho paprsky se pomalu rozptylovaly v mlze, která se začínala plížit údolím. Země byla chladná a vzduch těžký, předzvěst přicházející zimy, která slibovala býti krutou.
Na polích u Karethu byla cítit tíha nadcházejícího večera. Ryn se napřímil a promnul si ztuhlá záda. Hluboko v prstech cítil chlad, který se mu vplížil pod kůži. Byl to 17 letý chlapec, vysoký, s tmavými vlasy, a šlachovitou postavou, tak typickou pro jeho rod. Vedle něj stál jeho nejstarší bratr Darion, opřený o motyku. Ryn na něj vrhl pohled, který říkal víc, než slova – potřebovali dokončit práci, a to rychle.
„Ještě jeden řádek,“ promluvil Darion, jeho hlas byl unavený, ale pevný. Darionovi bylo 22 let, byl to praktický člověk, kterému se nikdo z rodiny neodvážil odporovat, zvlášť když šlo o práci. Na jeho bedrech spočívala odpovědnost za celou farmu, od té doby, co otec zeslábl. „Jinak z té úrody zbydou jen zmrzlé pahýly.“
Ryn kývl a ohnul se zpět k půdě, s Lorrinem na druhé straně pole. Lorrin, třetí z bratrů, byl věčný rebel. Bylo mu 14 let, jeho tvář byla stažená, jak se tvářil naštvaně, že musí být ještě na poli. Ryn věděl, že by radši trávil čas někde jinde – v krčmě, nebo ještě lépe, na cestě pryč z osady.
„Ještě chvíli, a pak můžeme jít,“ řekl Ryn a pokusil se usmát. „Starej Torgan už bude ve velké síni. Nechceme přece přijít o jeho příběhy, že?“
Torgan Varak, starý thalaronský žoldák, byl legendou. Každý v osadě, ať už dítě či dospělý, ho chtěl slyšet vyprávět o vzdálených zemích Eldorie. Když Torgan přijel, neslo se to osadou jako šepot větru. Tentokrát prý přivedl dva válečníky z východu – durthany, obry z hor. A pokud se šeptanda nemýlila, měl promluvit také o gerakionech – legendárních orlích lidech, o bytostech, o kterých se ve vesnici mluvilo už jen v povídačkách. Gerakioné byli lidé se zvláštní schopností přeměny v orla, proto se jim také říkalo „orlí lidé“. V příbězích se vyprávělo, že dřív jejich moc byla tak veliká, že se před nimi skláněly všechny říše Eldorie. Byli to velcí válečníci a mágové, kteří ovládali magii živlů. Na západě v horách měl stát jejich tajemný chrám, kde se učili svým uměním. V Thalaronu však nikdo žádného gerakiona neviděl už celá staletí, a proto se gerakioni stali z hrdinů a ochránců míru a rovnováhy pouze mýtickými bytostmi, o kterých vyprávěli pocestní, když už do severních a odlehlých krajin Thalanoru zavítali.
Thalanor byla země, která ležela v údolí kruhového tvaru, ze tří stran obklopená horami. Jediné spojení se světem byla jižní hranice s královstvím Caldorie. Územní uzavřenost Thalanoru způsobovala i určitou uzavřenost jeho lidu, vůči cizincům a vlastně čemukoli cizímu. Avšak thalanorští byli dobrosrdeční lidé, vždy ochotni pomocí svým druhům z kmene. Žili v zemědělských osadách, a nezodpovídali se žádnému králi ani vládci. Kareth byl jednou z větších osad. V každé osadě byla rada starších, a jedinou povinností thalanorského lidu bylo odevzdávat čtvrtinu úrody do osadních zásob. V Thalanoru dnes bylo několik stovek osad, a jeho lid se živil převážně zemědělstvím a lovem. Díky tomu byli thalanorští muži většinou dobrými lukostřelci, a když bylo potřeba bránit se před nájezdníky a lapky, kteří přicházeli z hor, neváhali vzít do ruky zbraně a sjednat si pořádek.
Jižní soused, království Caldorie, nevidělo v Thalaronu žádnou hrozbu, a ani jeho dobitím by nezískalo nic, než jen pár polí a obyčejných vesničanů. Někteří dobrodružní thalořané už tak odcházeli do Caldorie, aby se většinou po několikaleté službě v královské armádě vrátili domů. Torgan Varak byl výjimkou. Odešel jako chlapec, a do Thalanoru se vracel jen občas, aby krátce poté znovu zmizel ve světě. Nikdo o něm moc nevěděl, kromě toho, že sloužil jako žoldák ve Velmoru, ale i dalších městech Svazu. Účastnil se spousty bitev, a dokonce bojoval i se Skarathi, při jejich posledním velkém povstání, které vedla Yrakha Žhavá koruna. I proto byli jeho návštěvy tak oblíbené. Uměl nabídnout příběhy jako žádný jiný tulák. Hlavně mladí chlapci jeho příběhy plné hrdinství milovali, a jejich otcové je nenáviděli, protože odváděli mladíky od práce na poli. Z Rynových sourozenců to byl hlavně Lorrin, jeho mladší bratr, který snil o tom, že odejde z Thalanoru do světa, a bude se živit jako žoldák. Otec o tom však nechtěl slyšet.
Slunce už úplně zapadlo, a nad obzorem zůstával pouze proužek světla, pole se zahalilo do šera. Oblékli si kabátce proti chladnému větru a vydali se směrem k osadě. Ryn začal cítit určité napětí. Bylo to zvláštní – vždy, když přicházeli slyšet Torganovy příběhy, se cítil natěšený, ale dnes se do jeho myšlenek vplížil znepokojivý pocit. Dnes bylo něco jinak.
Do rozvířených myšlenek Ryna vtáhla jejich sestra Kaela, která je dohnala na cestě k vesnici, společně se zbývajícími sourozenci. Byla laskavá a všímavá, stejně jako Darion, a z nich dvou se nejvíce podobala matce. Byla o tři roky starší než Ryn, ale na rozdíl od bratrů už měla svou vlastní rodinu v nedaleké osadě. I tak se často vracela, aby pomáhala svým sourozencům, kteří před nedávnem osiřeli. Kaela byla oporou pro všechny – uměla přiložit ruku k dílu a poradit, ale také dokázala uklidnit každou napjatou situaci. Sice zůstala v Thalanoru, ale přesto byla silnou a sebevědomou ženou, která si uměla prosadit svou, když to bylo potřeba.
„Co se tváříš tak zamračeně?“ ozvala se Kaela. „Snad nemáš strach z durthanů?“
„Ne,“ odpověděl Ryn a pokusil se zakrýt své starosti. „Jen bych rád věděl, co dnes bude vyprávět.“
„Já bych chtěla slyšet příbeh o gerakionech!“ připojila se Arlea, nejmladší z rodiny. Ryn měl ze všech sourozenců nejraději právě Arleu. Miloval její vášeň a fantazii, díky kterým se dívka dokázala vcítit do příběhů, které jim pak sama vypravovala s takovou jistotou, že kdyby Ryn nevěděl, že nikdy nebyla dál než v sousední osadě, býval by jí vše věřil. Aria byla ještě dítě, ale už teď bylo jasné, že ji bude lákat něco víc než jen život na farmě. Ryn se těšil na chvíle, kdy Arlea vyprávěla své vlastní příběhy o velkých hrdinech, kouzelných bytostech a vzdálených zemích. Milovala dobrodružství, a i když nikdy neopustila Thalanor, její mysl byla vždy o krok dál než všichni ostatní.
Vedle Arley kráčel Torren, jejich nejmladší bratr. Jedenáctiletý chlapec byl tichý a plachý, ale v lese se měnil v lovce s pevnou rukou. Už od dětství bral luk do rukou s jistotou a z lesa se často vracel s úlovkem větším, než by kdokoli očekával. Torren měl místo snění o dalekých cestách rád samotu lesa. Přestože byl stále mladý, už teď v něm bylo vidět tichou sílu, která jednou dozraje ve schopného muže. Do rozhovoru se nezapojoval, a jako vždy jeho tvář neprozrazovala žádné emoce.
Ryn měl pocit, že v rodině zastává pozici toho, kdo spojuje všechny tyto protichůdné světy. Na jedné straně miloval rodnou půdu a cítil povinnost pokračovat v rodinném dědictví, ale zároveň ho často přepadala touha po něčem větším. Byl to zvláštní pocit – patřit k něčemu a zároveň cítit, že je jeho osud někde jinde. Dnešní večer ten pocit ještě zesílil.
Darion, který šel vedle nich, se jen krátce usmál. „Všichni dnes večer uslyšíte krásné příběhy. Ale teď si pohněte, ať nepropásneme začátek.“
Velká síň osady byla již plná, když tam dorazili. Uvnitř bylo cítit směs potu, dřeva a kouře z ohniště, které praskalo uprostřed místnosti. Všichni se těšili na vyprávění. Místní sedláci, řemeslníci, ženy a děti seděli namačkáni na lavicích a někteří stáli podél stěn.
Vepředu, v samém středu síně vedle ohně, seděl Torgan Varak. Byl to vysoký muž se šlachovitým tělem a hluboko posazenýma očima, které vypadaly, že viděly více bitev a krveprolití, než by kdokoli z vesnice dokázal pochopit. Po jeho boku seděli dva durthané. Byli to mohutní válečníci, vysocí 8 stop, s kůží tvrdou jako skála. Durthanská říše se nacházela na východě, za pohořím zvaným Hradba. Dle pověsti ho vytvořili durthanští mágové, jako opevnění vlastní říše. Dva společníci Torgana však na mágy nevypadali. Jeden z nich měl u pasu dlouhý a široký meč, druhý měl přes záda zavěšenou válečnou dvojsečnou sekyru. Měli na sobě vařenou kůži a na ní vypálený znak kamenné věže. Ryn věděl, že durthanové žíjí v různých kmenech, a každý kmen je něčím významný. Podle vzezření těchto dvou, jejich zbraní, a jejich přileb položených vedle nich museli být durthanové s věží ve znaku z kmene válečníků, jistý si tím však nebyl. I přes teplo v síni, které pocházelo od zapálených ohňů, zaznamenal Ryn po svém příchodu zvláštní mrazení v zádech. Už by si skoro myslel, že má strach z durthnaů, ale těch už ve svém životě viděl spoustu, a pokud tito přišli s Torganem, nebyl důvod se jich obávat.
Jakmile poslední opozdilci našli svá místa, začal Torgan mluvit.
„Dnes vám budu povídat příběhy ze světa Eldorie,“ pronesl hlubokým, hrubým hlasem, který rezonoval celou síní. „Začneme daleko na jihu, v přístavním městě Velmor, kde zlato může otevřít mnoho dveří, ale kde čest a smlouvy mají váhu. Velmor není město, kde by byl prostor pro zradu a podvody. Přesto, jak už to bývá, ne každý dokáže odolat pokušení.“
Jeho hlas ztěžkl, jak pokračoval. „Jednoho dne přijel do Velmoru muž jménem Ravos, šlechtic z království minulosti, králoství Nyrelith, jehož země stála na pokraji války. Nepřítel – Ohnivý lid ze Skarathi – postupoval na jeho hranice a Ravos zoufale potřeboval zbraně, aby jeho armáda mohla čelit této hrozbě. Velmor je obchodní centrum celé Eldorie, a koupíte zde úplně vše, proto přijel Ravis právě sem. Přinesl celé jmění v drahokamech a zlatě, aby uzavřel dohodu.“ Při zmínce o ohnivém lidu Rynem znovu projel záchvěv chladu. Něco nebylo v pořádku.
Torgan se odmlčel a podíval se na posluchače. „Ravos si najal kapitána žoldáků jménem Vaelor, muže, který měl pověst schopného válečníka, ale ve svém srdci byl zrádcem. Zpočátku vše probíhalo hladce – dohody byly uzavřeny, lodě přistály v přístavu a zbraně se začaly nakládat. Ravos si myslel, že jeho království bude zachráněno. Ale Vaelor měl jiné plány.
Té noci, kdy měly lodě odplout, Vaelor zradil svého pána. S pomocí několika mužů v přístavu přepadl Ravosovy lodě, ukradl zbraně i zlato a zmizel. Jeho plán byl jasný – prodat zbraně přímo Ohnivému lidu, který obléhal Nyrelith. Vaelor věřil, že v chaosu války jeho zrada zůstane bez povšimnutí.“
Torgan se na chvíli odmlčel, aby napětí v místnosti vzrostlo. Podařilo se mu z Velmoru uprchnout i se všemi penězi, které získal. Zásoby i zbraně opravdu prodal podruhé ohnivému lidu, i když dostal méně zaplaceno. Nyrelith bez dodávek zbraní a zásob padl, a ohnivý lid zde zničil vše, co našel.
Vaelor se cítil okraden, a tak v ruinách Nyrelithu vyhledat vůdce ohnivého lidu, Velkara Plamenného vlka. Veliký válečník a dobyvatel Velkar se cítil uražen Vaelorovými požadavky, a jak to tak u ohnivého lidu bývá, nechal Vaelora zajmout a upálit. Vaelorova zrada se stala ve Velmoru legendou. Zná ji každý obchodník, a sama o sobě funguje jako neprolomitelný zákon Velmoru – kdo nedodrží své čestné slovo obchodníka, skončí v plamenech.“
Síní to zašumělo. Příběh Vaelora byl možná známý ve Velmoru, ale v Karethu ho dnes slyšeli poprvé. Ryn začínal ztěžka oddechovat. Něco se dělo, jen nedokázal říci co. Jeho sourozenci byli tak zabraní do příběhů, že si ho nevšímali.
Torgan si odkašlal, a poté chvíli mlčel, než znovu promluvil. „Druhý příběh vás zavede daleko na sever, do království Aranoru. Aranor není země, která by bojovala o bohatství. Ne, Aranor je království, kde vládne čest a síla, a kde muž, který nosí korunu, musí být skutečný král, aby si ji zasloužil.“
Torgan se rozhlédl po místnosti, jeho hlas ztěžkl. „Je tomu mnoho let, co vládl král Aldrik, mocný panovník, jehož jméno znali daleko za hranicemi jeho království. Aranor byl v té době jednou z nejsilnějších říší. Aldrik byl spravedlivý, ale tvrdý, a jeho říše se rozkládala od mořského pobřeží na západě až po východní hory. V té době bylo království Caldorie dvakrát tak menší, než je dnes, a jeho lidé i král poslušně vzhlíželi ke králi Aldrikovi. Slává Aranoru byla tak veliká, že se o ní doslechli i ohniví lidé. Mladý kmenový vůdce Os’Aar Kamar, se rozhodl vybojovat si slávu tím, že porazí krále Aldrika. Nejdříve ochočil toho největšího medvěda v lesích Eldorie, a poté dal dohromady ty nejstrašnější medvědí jezdce svého lidu, aby mohl vyjet do bitvy proti Aldrikovi.“
Rynovi už bylo opravdu zle, přerývavě dýchal, a přestával Torganové vyprávění věnovat pozornost.
„Když se to král doslechl, zavolal si své rádce a mágy, aby mu poradili. Nejvyšší mág Mestara mu poradil, aby se s Os’Aarem utkal sám na život a na smrt, a vyhnul se tak krveprolití, a lítým bitvám. Král však dostal strach. Už nebyl tak mlád, a pověsti říkaly, že Os’Aarmův medvěd je velký jako dům. Mestara mu ovšem poradil, že ať pro sebe získá čarodějnou zbroj, kterou dle legendy ukovali durthanové pro svého boha a stvořitele Kharoka.“
Torgan se naklonil blíž k ohni, jeho oči ztracené v plamenech. „Kharokova zbroj byla však po staletí ztracená. Podle záznamů ze starých svitků se ji Aldrik vydal hledat na ostrov Fjolran, kde ji měl uchovávat ve svém sídle durthanský šaman, který zbroj ukrald a odešel se s ní schovat na tento vzdálený ostrov. Když se to dozvěděl Os’Aarm, vydal se na ostrov také. Zbroj nenalezl ani jeden, ale utkali se zde v bitvě. Král Aldrik se svými rytíři, a Os’Aarm se svými medvědími jezdci. Byla to dlouhá a nemilosrdná bitva, ve které ohniví lidé od začátku prohrávali, až zůstal Os’Aarm v poli úplně sám. Jeho medvěd byl opravdu obří, a spolu dokázali pobít polovinu Aldrikovi armády. Když už však viděl, že je celá bitva ztracena, uprchl, a už ho nikdy nikdo neviděl. Král Aldrik se vrátil do své země, ale bohužel to pro něj byla poslední vítězná bitva. Ztráty, které utrpěl byly výrazné, a i on sám byl raněn. Brzy na to zemřel, a králoství Aranoru se začalo rozpadat, až z něj zůstala pouze malá země, velká asi jako Thalanor. Ovšem hrdá, a bohatá jak na zlato, tak vědomosti i historii.“
Když Torgan přestal mluvit, Ryn už měl před očima jen tmu, a sotva se držel, aby z lavice nespadl na zem. Po konci příběhu si Kaela všimla, že s ní není něco v pořádku.
„Co se dějě Ryne?“ zeptala se, a podezíravě ho přejížděla pohledem.
„To nic, jen se mi z toho horkého vzduchu zatočila hlava, půjdu se ven projít“ odpověděl jí Ryn. Její otázka ho vytrhla z temnoty a vrátila zpět do síně. Ovšem to, co cítil byl ohromný chlad, nikoli horkost. Nebyl si jist, proč ji neřekl pravdu. Zvedl se z lavice a začal se prodírat ven.
V síni bylo cítit napětí. Všichni čekali na to nejdůležitější, příběh o gerakionech. Gerakioné, orlí lidé, o nichž se vyprávělo jako o legendárních bytostech, napůl lidech, napůl orlech, byli pro Thalaron dnes jen legendami. Nebo v to tak alespoň všichni chtěli věřit. Orlí lidé byli totiž v Thalaronu spojováni s válkami. Pokud se někde objevili, znamenalo to, že se tam bude také bojovat. Zároveň lidé z Thalaronu neměli rádi magii. Tento prostý lid byl vlastně jediným národem z Eldorie, který neměl osvojenou žádnou magii, a v jeho středu nefigurovali žádní mágové nebo šamani. Orlí lidé a kouzla, to bylo v Thalaronu dobré pouze do příběhů. Thalaronští nestáli o hrdinské činy, nestáli o velkolepé bitvy, nestáli ani o Orlí lid.
„Poslední příběh bude o Gerakionech,“ Ryn se zastavil na cestě ven. „Byli to bojovníci, kteří se mohli proměňovat,“ pokračoval Torgan. „Okřídlené bytosti, kteří střežili rovnováhu mezi národy. Pak ale z jejich středu povstal zrádce, mistr zemního řádu, Gorveth, a prohlásil se ze mága všech elementů, vládce Eldorie a vyvoleného dle legendy, který uvede Eldorii do rovnováhy.“
Když Ryn poslouchal Torganovo vyprávění, pocítil, jak mu něco opět stahuje hruď. Jeho srdce začalo rychle bušit a ruce se mu začali třást. Najednou neslyšel, o čem Torgan dále vypravuje. Jeho pohled se zastřel. Tělem mu začínala projíždět nesnesitelná bolest. Měl pocit, jako by se mu kůže měla roztrhat. Na zádech, kde cítil obrovský tlak, na rukou a nohou. Na nohách mu začali vyrůstat obří pařáty místo prstů, ze zad mu najednou vylezla křídla, a ústa se mu začala měnit v ostrý zobák. Torganovo vyprávění utichlo, křičel jen vyděšený křik, a dusot prchajících nohou. Slyšel svoje sestry volat jeho jméno. Snažil se vydat k ohni, který ho zvláštně přitahoval, ale nebyl schopen jít rovně, vrávoral, a poté vysílením upadl. Snažil se znovu zvednout, ale nešlo to. Tělem mu projížděla ohromná bolest a pomalu upadal do mdlob. Poté ucítil, že ho zvedli dva silné páry rukou a odváděli ho pryč. V tu chvíli ale již upadal do stínů.