10. Aréna

Ráno Kainmár vedl skupinu k aréně, aby se zde poptali, kde je Amélie. Koloseum se nacházelo v obytné čtvrti města, kde sídlila většina občanů a gladiátorské zápasy jim sloužily pro pobavení a udržení pořádku. Majitel arény, trpaslík Horacio, byl mezi lidmi velice oblíbený, i přes své vazby na podsvětí.

“Tak jsme tady, přátelé,” řekl chraplavým hlasem paladin. Stáli před vstupem do kolosea, hlídaném dvěma strážnými. 

“Kam se hrnete? Aréna je ještě zavřená,” chtěl vědět jeden ze strážných.

“Jdeme za majitelem. Chceme se ho zeptat na pár otázek,” vysvětlil Taln.

“Horácio teď nikoho nepřijímá.”

“Hledáme jednu dívku a Tonny nás poslal sem,” připojil se Kainmár.

“No, jestli vás poslal Tonny tak pojďte. Ale zodpovíte si to sami,” řekl strážný a pokynul jim aby ho následovali.

Vedl je útrobami kolosea, několik poschodí vzhůru, až k hlídaným dveřím. Vstoupili a ocitli se v místnosti s výhledem na celou arénu. Zády k nim seděl ve vypolstrované židli zrzavý trpaslík a věnoval svou pozornost mnoha papírům na stole před sebou.

“Zdravím,” promluvil jako první Taln, “vy jste Horacio?”

“Ano, to su já. Kdo jste a co tu chcete?” otočil se trpaslík ke skupině.

“Hledáme jednu dívku, Amélii. Tonny nás poslal za vámi,” začal Kainmár.

“Půl elfka, blond vlasy, velký kozy,” přiblížil Zherrai.

“Vskutku, takovů mi Tonny poslal. Proč vás zajímá?”

“Slíbili jsme její matce, že jí najdeme,” vysvětlil popravčí.

“Tak nám koukej říct, kde je,” dožadoval se tiefling. 

“A proč bych to robil? Já tu vedu byznys, nic neni zadarmo. Co mi za tu informaci možete nabídnůt?” začal smlouvat trpaslík.

“Sakra, další takovej. Jakoby nestačil Tonny,” mrmlal si pro sebe Taln.

“Co byste od nás chtěl, pane?” zachraptěl paladin.

“Su rád, že se ptáš. Dnes má být zápas, ale já nemam bojovníky. Ty vypadáš jako zdatný muž,” ukázal Horacio na Zherraie, “nastup dnes v aréně a já vám pak řeknu, co je s tou děvčicou. A když urobíš dobrů podívanou, dostaneš aj peníze.”

“To je dobrá nabídka,” zamyslel se Zherrai a začal se chvástat. “Strávil jsem mládí jako gladiátor, takže vím jak to chodí. Dokážu udělat tu nejlepší podívanou, takovou jsi tu ještě neměl. Chci sto zlatých.”

“Sto zlatých? Posral si sa? Však ťa nikdo nezná. Dám ti maximálně třicet, a to za každýho, kdo nastoupí,” podíval se trpaslík na Talna s Kainmárem.

“Já do arény určitě nepůjdu,” protestoval Taln.

Do řeči mu ale skočil Zherrai: “Půjdeme všichni tři. Tady Taln zabil už mnoho lidí a Kainmár na to sice nevypadá, ale je z hordy. Chci ale sto zlatých a předem.”

“Platí,” nastavil Horacio ruku. “Jak se vaše skupina jmenuje?”

“Čajový dýchánek,” vykřikl z ničeho nic Benjamin. Ostatní se na něj udiveně podívali, nestihli ale zaprotestovat.

“Dobře,” usmál se pro sebe trpaslík, “zápas je až večír, budete chtít zůstat u mňa?”

“Ano a chceme nějaký jídlo a holky,” diktoval Zherrai.

“Jistě, následujte prosím támhletoho strážného. Odvede vás do přípravny.”

Hrdinové se tedy nechali vést po všech poschodích zase dolu, kde dostali přidělenou velkou místnost plnou zbraní, brnění a cvičných panáků. Po chvíli jim sluha přivezl vozík, na kterém byla nahá orkyně obskládaná různými pokrmy, které město nabízelo. Zherrai si hned začal brát kousky jídla, převážně z intimních partií ženy. Taln si začal brousit sekeru, Benjamin si připravil panáka na cvičení, dal mu štít a kopal do něj a ve všem tom hluku se Kainmár pokoušel meditovat.

Paladinovi se nedařilo navázat kontakt se svým bohem. Byl v transu jenom napůl. Slyšel okolní zvuky, ale viděl kolem sebe jenom zelenou, nezdravou mlhu. A v té mlze rozeznával siluetu velké, tlusté a pokroucené postavy.

“Hele Benjo, nemáš nějaký houby, který by nám mohli pomoct při souboji?” napadlo Zherraie. 

“Hmm, podívám se,” řekl harenhon a pohrabal se v batohu. Pak vytáhl tři oranžové houby s kulatými klobouky a vysvětlil: “Tyhle vám umožní být mnohem rychlejší, než jste kdy byli.” Každému dal jednu a znovu se podíval do batohu. “Tyhle mám sice jen dvě, ale budete po nich silnější, než kdy dřív,” ukázal na špičaté, vrásčité houby hnědé barvy. 

“Myslím, že jednu bych si měl vzít já a jednu Zherrai. Taln je dost silný i bez nich,” navrh Kainmár. Ostatní souhlasili.

“Ale účinkují asi jen hodinu, takže je musíte spapat až před soubojem,” dodal Benjamin.

K večeru pro skupinu přišel strážný a vyvedl je k nástupní bráně pro gladiátory. Benjamin s ním pak odešel za Horaciem do jeho lože a ostatní se připravili na souboj. Po chvíli se otevřela brána a bojovníci nastoupili. Uvítal je hlas, který se rozléhal po celé aréně: “Dámy a pánové, představujeme vám dnešní utkání. Na jedné straně naši známí Ocelové pumy a na druhé nováčci Čajový dýchánek.” Při tom jménu si Zherrai odfrkl.

Ocelové pumy byli tři muži, všichni ve stejné zbroji a každý s kopím a štítem. Na první pohled to byli profesionální zápasníci. Zherraivi se zablesklo v očích. Vzpomněl si na svůj čas v aréně a s úsměvem se vrhl kupředu. Střetl se s jedním z protivníků, vyhnul se jeho kopí a svým řemdihem udeřil do soupeřova štítu.

Talna popadl vztek, vystouply mu všechny žíly na těle a ťal svou sekerou v půloblouku spoza hlavy. Jeho soupeř se pokusil krýt štítem, popravčího úder byl ale tak silný, že štítem projel a přesekl ruku, která ho držela. Gladiator se pokusil udeřit kopím, ale vyvedený z rovnováhy minul. Taln využil situace a jedním mocným sekem uťal soupeři hlavu. 

Kainmárovi se nevedlo dobře. Nepodařilo se mu vyblokovat soupeřův úder a hrot kopí mu projel bokem. Sám ale protivníka sekl mečem, požehnaným svatým ohněm, takže mu navíc způsobil popáleniny. 

Zherrai probodl svého soupeře hrotem na štítu a řemdihem ho trefil do hlavy takovou silou, že mu urazil spodní čelist. Pak vyrazil na pomoc paladinovi. Zezadu přišel k poslednímu soupeři, přesekl mu nohy v kolenou a na zemi ho dorazil řemdihem. 

Vyhráli a dav provolával jejich jména. Tiefling, opilý situací, povzbuzoval lidi v hledišti k většímu potlesku a předváděl se. “Jak se vám to líbí?” křičel, “chcete ještě?” A řemdihem mrzačil těla padlých Ocelových pum.

Kainmár si vyléčil zranění a dal se k odchodu, následovaný zhnuseným Talnem. Zherrai se rozloučil s publikem a jako poslední také odešel z arény. Tam už na ně čekal strážný, který je odvedl za Horaciem.

“Musim uznať, že podívanou umíš urobit dobrů,” pochválil trpaslík tieflinga. 

“Děkuju. A teď, zaplať.” ušklíbl se Zherrai.

“Samozřejmě. Na kolik si ceníš svoje vystoupení?”

“Dvě stě zlatých,” řekl tiefling bez zaváhání.

“No, radost mi to nerobí, ale zaslůžíš si je. Tak ber,” podal mu trpaslík těžký vak.

Zherrai se hned dal do rozdělování peněz na třetiny, každému bojovníkovi stejným dílem.

“A kde je teda Amélie?” ptal se Taln.

“Ach ano, poslal su ji požitkářům. Jako každého nepotřebného člověka od Tonnyho,” vysvětlil Horacio.

“Takže tu neni? To jsme tohle všechno dělali zbytečně?” naštval se popravčí.

“Kdo jsou ty požitkáři? A kde bychom je našli?” chtěl vědět Kainmár.

“Nooo, je to taková skupina různých ludí z města, co maj rádi hodně specifický věci. Scházejí se u Tancujícího ježka.”

“Všichni jste stejná špína, ty i Tonny. Zasraný překupníci s lidma. Nechci tvoje krvavý prachy,” hodil na zem pytlík se zlaťáky Taln a plivl na něj. Otočil se k odchodu, ale cestu mu zatarasil jeden ze strážných.

“Vypadá to, že máme problém,” řekl Horacio a popadl své těžké obouruční kladivo.

Hrdinové si sotva stačili vydechnout po gladiátorském souboji a hned se museli bránit uraženému otrokáři a jeho strážným. Zherrai přeskočil stůl a dal se s trpaslíkem do souboje, následovaný Kainmárem. Talna znovu popadl vztek a zaklenuli se do sebe se strážným, který mu zatarasil cestu. Druhý strážný si vyhlédl Benjamina.

“Nech mě být ty plamínku,” zavřeštěl harengon. Na jeho mysl toho ten den už bylo moc a začal mít vidiny ohňů, které pohltily jeho rodinu. Sám se jim ale vzdát nehodlal. Vypustil své spóry a paličkou se oháněl všude kolem sebe.

Tiefling s paladinem snadno přemohli trpaslíka a vrhli se na pomoc ostatním. Kainmár pomohl Talnovi s jeho protivníkem a Zherrai chtěl pomoci Benjaminovi.

“Aaaa další plamínek. Nechte mě být,” vykřikl harengon, když si všiml přítele. V jeho mysli byl každý proti němu. 

Poslední strážný se na tieflinga nechápavě podíval. Ten mu pohled oplati, spolu s úderem řemdihu. V místnosti nastalo ticho a všichni se uklidnili. 

“Ojoj, co jsem to vyváděl?” smál se Benjamin.

Taln si povzdechl: “Další zbytečné násilí. A jen kvůli jednomu trpaslíkovi. A ani nemáme tu holku.” Padl na kolena a začal se švihat po zádech svojí devítiocasou kočkou.

“Pojďte přátelé, měli bychom odtud co nejrychleji zmizet. Vím o jednom místě, kde můžeme přečkat noc,” řekl nakonec Kainmár.

Hrdinové se sbalili a potichu opustili koloseum. Paladin je vedl uličkami směrem k hradbám, kde byl v zemi vyhloubený převis, takže sem nebylo vidět z cesty. Navíc nedaleko tekla řeka, takže se všichni mohli umýt. Rozdělali si oheň, natáhli se na deky a postupně upadli do zaslouženého spánku.