Stín křídel, kapitola druhá: Stíny rozhodnutí

Ryna obklopovala temnota. Bolest pulzovala celým jeho tělem, a on vnímal jen ji. Ztratil pojem o čase a prostoru. Měl pocit, jako by se už nikdy neměl probudit. Poté se v temnotě začínaly objevovat záblesky.
Viděl oblaka kolem sebe, roztahující se jako stříbrná pavučina na obloze, slunce zářící nad ním, a zemi pod sebou, daleko a malou, jako by byla jen skvrnou v dálce. Letěl. Jak je to možné? Cítil, jak mu vítr proráží peří a jak se mu svaly v křídlech napínají. Slyšel slabé svištění vzduchu a cítil chladný, ostrý vítr, jak se mu prořezává tělem. Najednou si uvědomil, že má křídla – rozlehlá, silná, pokrytá lesklým peřím. V ten okamžik jeho tělem znovu prostoupila ohromná bolest. Poté se svět ztratil, a on upadl zpět do temnoty.
Záblesky světla se objevily znovu. Teď už neletěl, ale stál na obří sopce, sálající žárem, a zhlížel na černou, zohavenou zem pod sebou, ve které se jako rudí hadi kroutily potůčky lávy. Cítil teplo, jak mu stoupá po nohou, a pachuť síry mu dráždila nos. Peří na jeho pažích se třepetalo v horkém vzduchu, a pod ním se rozprostíralo moře žhavých jisker. Když si uvědomil, že jeho ruce s ostrými pařáty jsou pokryté peřím, projela jeho tělem další vlna bolesti a znovu ho stáhla do temnoty.
Takto se to opakovalo vícekrát. Vždy, když se mu objevil v hlavě další a další výjev, skončil vždy v záchvatu bolesti. Výjevy se objevovaly náhle – modrá obloha, rudé nebe plné žhavého popela, letící dravci v dáli – a mizely stejně rychle, jako se objevovaly. Měl pocit, že to trvá věčnost, a nakonec asi musel z bolesti omdlít, protože to přestalo. Nevěděl kdy, nevěděl jak. Nevěděl vlastně vůbec nic. Pomalu otevřel oči. Vůbec nevěděl, kde je, ani co tam dělá, vzpomínal si pouze na urputnou bolest. Ležel na zemi v temné místnosti, ale škvírami v zavřených okenicích pronikaly dovnitř drobné paprsky mdlého ranního světla. Pokusil se posadit. Jeho pohyb vzbudil pozornost někoho po jeho levé ruce. Promnul si oči a spatřil na zemi sedět ohromného durthana.
„Jak se cítíš?“ zeptal se durthan starostlivě.
„Kde to jsem? Co tu dělám? A jak jsem se sem proboha dostal? A kdo jsi ty?“ Ryn vychrlil první vlnu otázek, které ho napadly, a pak zaskočen přívalem dalších raději zavřel pusu a čekal na první odpovědi. Durthan se nejdříve usmál v odpověď.
„Pokud chceš znát odpovědi, měl bys své otázky pokládat po jedné“ řekl, znovu se usmál a pokračoval „Jsi na bezpečném místě, schovaný přede všemi. Přinesli jsme tě já a můj bratr, na rozkaz Torgana. A pokud tě zajímá, kdo jsem já, tak věz, že jsem Tharok, to ve vašem jazyce znamená „zrozený z kamene“.
Ryn musel uznat, že Tharok odpověděl na všechny jeho otázky, ale nepřipadal si teď o nic moudřejší. V tu chvíli se však otevřely dveře a vstoupil Torgan, který zaslechl jejich rozhovor z druhého pokoje. Opatrně pohlédl na Ryna a zeptal se „Ty se jmenuješ Ryn, že ano chlapče?“
„Ano“ odpověděl plaše Ryn.
„Ryne, věřím, že máš spoustu otázek, ale věz, že i já jich mám dost na tebe.“ spustil znovu Torgan, „Při svých putováním jsem viděl ledacos, ale Gerakiona v Thalaronu jsem dnes viděl poprvé. Vzhledem k tomu, že jsi by mimo celou noc počítám, že to byla jedna z tvých prvních přeměn?“
Rynovi se zatajil dech. O čem to Torgan mluví? Gerakion v Thalanoru? Kde? Zatím měl spíše pocit, že otázek přibývá, místo aby získával odpovědi, a o jaké přeměně to mluví?
„Jaká přeměna? Co se stalo? Řekne mi už konečně někdo, proč jsem tady?“ otázal se Ryn podrážděně.
Torgan se tajemně podíval na Tharoka a poté zpět na Ryna. „Ty si nic nepamatuješ? Nevíš, proč jsme tě sem přivedli?“
„Nevím.“ opáčil Ryn stále ještě podrážděným tónem „Kde je Darion a ostatní mí sourozenci?“ Vyskočil na nohy a už měl na jazyku další příval otázek, ale Torgan ho rychle přerušil.
„Ryne, počkej, posaď se a v klidu mě poslouchej“. Ryn ho chvíli vzdorovitě pozoroval, ale poté si sedl.
„Věřím, že máš spousty otázek a já se na ně pokusím odpovědět, ale teď nech chvíli mluvit mě,“ pokračoval Torgan opatrně „Stále jsme v Karethu, a ode mě ani od Tharoka ti nehrozí žádné nebezpečí, ba naopak, jsme tu s tebou abychom tě ochránili.“ V tu chvíli si Ryn všiml, že Torgan i Tharok jsou v brnění, a mají u opasku své meče. „Včera večer si přišel se svými bratry a sestrami do velké síně poslouchat mé příběhy. V průběhu vyprávění se ovšem stalo něco divného, velmi divného. Ještě nikdy jsem to neviděl na vlastní oči, ale jsem si celkem jistý, že přesně vím, co to mělo být.“
V Rynovi vzrůstala nervozita, ale zároveň se mu do hlavy začal vkrádat pocit poznání. Asi sám tušil, co se právě dozví, ačkoli se stále nemohl vzpomenout na to co se stalo. Ovšem to, co přicházelo bylo jeho součástí. Zatím nevěděl, co to je, ale věděl, že ač řekne Torgan cokoli bude to pravda.
„Ryne, poslouchej mě,“ řekl Torgan tiše, ale důrazně, přičemž sklonil hlavu blíže k Rynově. „To, co se stalo včera večer... to nebyla jen obyčejná nehoda. Viděli jsme něco, co nikdo z nás v Thalanoru neviděl po celé generace. Ty jsi... ty jsi jeden z nich. Jeden z Gerakionů.“
„Ne, to není pravda,“ zašeptal Ryn, jako by se snažil přesvědčit sám sebe. „Já jsem jen Ryn. Obyčejný farmář z Karethu.“
„Možná jsi byl,“ odpověděl Torgan jemně. „Ale to, co jsi včera večer cítil, ta síla... to není něco, co by zmizelo. A už tě to navždy změní. Lidé se tě bojí, protože vidí, že jsi jiný.“
Rynem projela směsice pocitů a najednou pocítil obrovský příval energie. Vzpomínky se mu vrátili. Rynovi se zatajil dech. Obrázky záblesků se mu v hlavě znovu mihly jako ozvěna bolesti. Peří, pařáty, křídla. Ano, viděl to. Cítil to. „Já… já jsem to cítil,“ řekl tiše. „Viděl jsem… létal jsem. Ale jak?“
„To byla tvoje první přeměna?“ zeptal se pomalu Torgan.
„Ano, nikdy předtím jsem to nezažil. Nechápu, jak se to stalo, ani proč se to stalo.“
„Na to ti odpovědět nedokážu, a myslím, že ani v Thalanoru není nikdo, kdo by to uměl. A to je jeden z důvodů proč si teď v této místnosti. Ryne, posledním orlím mužem z lidu Thalanoru byl Koran, před více jak 300 lety. Od té doby gerakioné z života Thalanoru zmizeli. Zanechali však po sobě krvavou stopu, a hrozba nového krveprolití je pro radu starších nepřipustitelná. Na to se až moc bojí Gorvetha. Jestli se nepletu, budou tě buď chtít zabít, anebo zajmout a poslat Gorvethovi přímo.“ řekl Torgan znepokojeně.
Gorvethovo jméno už Ryn znal z příběhů. Byl to zrádce orlích mužů, a byl to právě on, kdo stál za posledními velkými válkami v Eldorii. Tyto války se však Thalanoru zatím nijak nedotkly, a někteří namítali, že jsou jen výmyslem zpěváků a vypravěčů, stejně jako Gorveth. Určitá naléhavost v Torganově hlasu však nutila Ryna, aby ho bral vážně.
„Proč by mě chtěli zabít? Jsem přece muž Thalanoru, jako oni“ odpověděl Torganovi, "mám tu své bratry a sestry, a náš statek"
„Mužem Thalanoru si pro ně přestal být, ve chvíli, kdy jsi se přeměnil“ odvětil Torgan příkře a pokračoval. „Thalanor žije v klidu a míru už moc dlouho na to, aby kvůli jednomu orlímu klukovi obětoval svoje pohodlí.“
Torgan si povzdechl, jako by se chystal říct něco, co ho samotného tíží. „Ryne, musíme se bavit vážně,“ začal pomalu, pečlivě volil každé slovo. „Včera večer jsem pochopil jednu věc. Nemůžeš tady zůstat.“
Ryn se zamračil. „Jak to myslíš? Tohle je můj domov. Tady jsem vyrostl, tady je moje rodina.“
Torgan přikývl, ale jeho pohled byl smutný. „Já vím. Ale Thalanor už pro tebe nebude tím, čím býval. Lidé se tě bojí, nejspíš i tvoji sourozenci. Viděli tě proměnit se v něco, co považovali jen za povídačky a mýty. Někteří z nich si budou myslet, že jsi hrozba. A když se lidé bojí, dělají hrozné věci.“
„To není pravda,“ namítl Ryn. „Znám ty lidi. Jsou to moji přátelé, sousedé... Neublíží mi.“
Torgan si povzdechl a podíval se na Tharoka, který jen tiše seděl v koutě a sledoval jejich rozhovor.
„Možná ne všichni. Ale stačí, když se pár lidí rozhodne, že jsi pro ně hrozbou. Rada starších už o tobě určitě jedná. Vím, jak takové věci chodí. Budou chtít udělat rozhodnutí, které uklidní vesnici. A to rozhodnutí může být kruté.“
Ryn zavrtěl hlavou. „To je nesmysl. Nikdo mě nebude vyhánět. Neudělal jsem nic špatného.“
„Nejde o to, co jsi udělal, ale čím jsi se stal,“ odpověděl Torgan klidně. „Teď je na tobě, abys přemýšlel o tom, co dál. Jestli chceš přežít, musíš odsud odejít. A pokud se rozhodneš odejít, pomůžu ti, já i Tharok a Garruk.“
Ryn měl pocit, že mu pod nohama zmizela pevná půda. „Odejít? Kam bych šel? Nemohu tu nechat svoji rodinu, to prostě nejde…“
Torgan se chystal odpovědět, když náhle někdo zabušil na dveře. Bylo to hlasité, důrazné klepání, které nesneslo odklad. Tharok vstal a prošel do druhé místnosti ke dveřím, Garruk, který stál u nich je otevřel. Ve dveřích stál mladík, kterého Ryn ihned poznal. Byl to Kelan, Rynův dávný přítel. Spolu vyrůstali, chodili lovit a hrát si do lesů okolo Karethu. Kelan se při pohledu na durthany stojící ve dveřích zachvěl strachem. Ryn se na něj chtěl usmát, ale výraz v Kelanově tváři ho zarazil.
Kelan nevstoupil dovnitř, našel svým pohledem Ryna a promluvil: „Ryne,“ začal stroze, „ranní zasedání rady rozhodlo, že musíš předstoupit před starší. Máš se podrobit soudu.“
Ryn nechápavě zamrkal. „Soudu? Proč bych měl předstupovat před soud?“
Kelanův výraz byl tvrdý, chladný. „Víš dobře proč. To, co se stalo včera večer, to, co jsi udělal… Nemůže zůstat bez odpovědi. Rada rozhodne o tvém osudu.“
„Kelane, prosím,“ Rynovi se zadrhl hlas. „Nic jsem neudělal, jen jsem poslouchal Torganovo vyprávění…“
Kelan přistoupil o krok blíž, jeho pohled byl tvrdý, ale třásl se mu hlas. „Ryne, víš, že bych to neříkal, kdybych nemusel. Ale ty... ty už nejsi tím, kým jsi býval. To, co se stalo... děsí je to. Děsí to i mě.“
„Ty jsi můj přítel, Kelane!“ vykřikl Ryn, zoufale hledaje ve tváři druhého chlapce záblesk pochopení. „Víš, že bych nikdy nikomu neublížil!“
Kelan sklopil pohled. „Já vím,“ zašeptal. „Ale tady nejde jen o tebe. Rada rozhodla, že musíš před ně předstoupit. Lidé tě viděli… Viděli tě, jak se měníš na něco… na něco ne-lidského, na něco zrůdného! Na něco, pro co zde v Thalanoru není místo.“
Ryn cítil, jak mu vyschlo v ústech. Kelan, jeho přítel, mluvil s odporem a strachem, jako by se díval na nestvůru. „Nechápu to,“ zašeptal. „Jsem to pořád já. Proč se ke mně chováš takhle?“
„Nejsi to ty,“ odsekl Kelan nahněvaně. „Musíš se podřídit rozhodnutí rady. Oni vědí, co je pro Thalanor nejlepší.“
Ryn se chtěl hádat, chtěl vysvětlit, že to, co se stalo, byla nehoda, že nad tím neměl žádnou kontrolu. Ale něco v Kelanově pohledu ho přinutilo přestat. Uvědomil si, že i kdyby se snažil vysvětlit cokoli, pro Kelana a možná i pro zbytek vesnice, už nebude stejný. Stal se někým jiným, někým, koho se lidé bojí. Bojí se ho i Darion? Kaela? Kde jsou jeho sourozenci?
„Rada rozhodne o tom, co s tebou bude,“ zopakoval Kelan, jako by recitoval něco, co mu někdo přikázal. „A já jsem tu, abych tě doprovodil.“
Ryn přikývl a sklopil hlavu. „Ne, nikam nepůjdu.“ Jeho hlas byl slabý, ale pevný. Oči se mu leskly, když vzhlédl na Torgana a durthany.
„Pokud nepůjdeš se mnou, rozhodne o tobě rada bez tebe.“ Opáčil příkře Kelan a otočil se pryč.
Torgan zabouchl dveře. Společně s Rynem a Tharokem odešli zpět do zadní místnosti. Nikdo nepromluvil. Ryn měl v hlavě zmatek. Stále nechápal, čím se měl provinit, ale Kelanova reakce byla jasná. Nazval ho zrůdou. "Copak jsem zrůda?" pomyslel si Ryn. Ovšem z přemýšlení ho vytrhl rámus ode dveří. Garruk vstoupil do pokoje a v rukou pevně držel Lorrina.
„Pust ho!“ vykřikl na něj Ryn. Lorrin se bránil, škubal a snažil se uvolnit z durthanova sevření, ale Garruk nepovoloval. „Je to můj bratr!“ pokračoval Ryn.
„Pust toho chlapce“ pronesl klidně Torgan.
Durthan uvolnil své sevření, a teprve teď si Ryn uvědomil, že Lorrin má sebou luk, šípy a za opaskem sekeru.
„Co tady děláš Lorrine? A proč si ozbrojený?“ zeptal se zmateně.
„Přišel jsme ti pomoci. Po vesnici běhají blázni, kteří se snaží zburcovat ostatní a chtějí tě zabít.“ Odpověděl vyplašeně Lorrin.
„A ty myslíš, že jeden chlapec jim v tom zabrání?“ odfrkl si pohrdavě Tharok.
Lorrin už otevíral ústa, aby něco namítl, když si všichni uvědomili, že za ním je slyšet šramot. Zvenku se ozvaly kroky a hlasy. Vesničané se shromáždili před domem a jejich přítomnost byla cítit i přes zavřené dveře. Thalanorští lovci nikdy nebyli hluční, ale jejich kroky se zdály těžké, dusivé.
Rynův pohled padl na okno. Mezi mezerami v okenicích viděl několik stínů pohybujících se venku. Byli obklíčeni.
„Nemáme moc času,“ řekl Torgan tiše. „Pokud chceme odejít, musíme to udělat teď. Já tě ochráním, pojď se mnou.“
„Ale kam?“ zeptal se Ryn zoufale.
„Do Velmoru. Znám tam jednoho orlího muže… alespoň si myslím, že to je orlí muž, který by nám mohl pomoci. Je to čestný chlapík.“
„Do Velmoru?“ opakoval Ryn tiše, zatímco venku se začínaly ozývat hrozivé zvuky bouřícího davu.
Najednou promluvil Garruk, „Musíme jít teď. Kam půjdeme se můžeme rozhodnout po cestě, ale tady teď zůstat nemůžeme.“
Ryn se rozhlédl po svých společnících a přikývl. Durthan měl pravdu, i kdyby měl utéci jen z Karethu, vypadalo to, že v tuto chvíli mu nic jiného nezbývalo.
Otočil se na Lorrina, a chtěl se s bratrem rozloučit, ale ten jako by věděl co přijde, okamžitě odpověděl. „Já jdu s tebou. Jsi můj bratr, nenechám tě jít samotného.“
„Nebudu sám …“
„Na to teď není čas,“ zavelel Torgan „Garruku, koně jsou připravení?“
„Ano, ale už musíme jít“
„Tak tedy jdeme“ řekl rozhodně Torgan.