Stín křídel, kapitola třetí: Útěk z Karethu

Ticho v místnosti bylo přerušeno pouze těžkým dechem všech přítomných. Dům se otřásal pod hrozivými zvuky shromážděného davu venku. Zněly dusavé kroky a tlumené hlasy, které občas zesílily do výkřiků plných hněvu a strachu. Vesničané z Karethu stáli před budovou a začali pokřiovat, aby Ryn vyšel ven, ať ji ho Torgan vydá, že musí předstoupit před soud a další podobné rozkazy, zatímco Torgan, durthané, Ryn a Lorrin byli uvnitř, a napjatě poslouchali.
„Je jich tam čím dál víc,“ zamumlal Tharok, jeho hlas zněl temně a klidně, jako by mluvil o počasí, ne o skupině lidí toužících po krvi. „Ale většina se drží před vchodem. Okna máme volná.“
„To stačí,“ odvětil Torgan, rychle přemýšlel, oči měl upřené na zavřená okna na zadní straně místnosti. „Rozrazíme okenice a vyrazíme do lesa. Tharoku – ty půjdeš první. Já s Rynem a Lorrinem za vámi, Garruk nás bude krýt zezadu.“
Ryn chtěl něco říct, chtěl se zeptat, co bude s jeho domovem, co bude s jeho rodinou, ale slova mu uvázla v krku. Torganův pohled byl tvrdý a nesmlouvavý, jeho plán jasný. Tohle nebyla chvíle pro otázky, ale pro rychlý útěk.
Garruk se přikrčil k okenici, jeho obrovské dlaně se přitiskly na rám a pak s hrubou silou vylomil celou konstrukci z dřevěného rámu. Okenice se s praskotem sesypaly na zem. Tharok to udělal na druhé straně. Celá akce jim zabrala jen pár vteřin, místo oken teď zely dva prostorné otvory. Ryn cítil, jak se mu srdce prudce rozbušilo, když skrz otevřený prostor zahlédl les na kraji vesnice, jako zelenou naději, temnou a bezpečnou.
„Jdeme!“ zašeptal Torgan. „Ryne, hned za mnou, drž se nízko.“
Ryn bez přemýšlení kývl a následoval Torgana k oknu. Zvenčí zaslechl další výkřiky, ale nezdálo se, že by si někdo uvědomil, co skupina uvnitř plánuje. Tharok se jako první protáhl ven, jeho mohutná postava se na okamžik ztratila v temnotě za domem. Garruk zůstal poslední, aby uzavíral skupinu.
Torgan vyskočil ven, lehký jako stín, a Ryn ho následoval. Když seskočil na zem za domem, cítil, jak mu tělem proběhla vlna adrenalinu. Uvnitř pořád zůstával Lorrin, neklidně se ošíval, a když se chystal protáhnout ven, Garruk ho uchopil jednou rukou za límec a přehodil si ho přes rameno jako pytel mouky.
„Co děláš?!“ sykl Lorrin, ale jeho hlas se ztratil v halasu vesničanů před domem. „Pusť mě dolů, dokážu běžet sám!“
„Nebudeš nám zpomalovat útěk,“ zavrčel Garruk a pevně sevřel Lorrina, jako by byl malým dítětem. „A teď ztichni.“
Ryn už chtěl zasáhnout, aby bratra bránil, ale Torgan ho chytil za zápěstí a jemně zatáhl. „Později, chlapče. Teď musíme pryč,“ zamumlal a rozběhl se směrem k lesu, s očima upřenýma vpřed.
Vše šlo rychleji, než Ryn čekal. Skupina se dala na úprk přes louku za domem, která byla ponořená do ranní mlhy, bosé nohy šplouchaly v mokré trávě a vzduchem se nesly tiché kroky durthanů. Ryn běžel vedle Torgana, srdce mu bušilo jako nikdy dřív, ale držel se, jak jen mohl. Viděl, jak Tharok proráží cestu vpřed, zatímco Garruk kryl zadní část skupiny.
Dostali se k okraji lesa, kde čekali tři koně. Jeden byl připravený pro Torgana, druhý pro Ryna, a třetí nesl zásoby naložené v pytlích. Durthané na koních nikdy nejezdili; byli na to příliš mohutní a silní, takže se raději pohybovali po svých. Garruk stále nesl Lorrina na rameni, ten se neklidně zmítal, ale věděl, že nemá šanci se z úchopu vymanit.
„Pusť mě dolů!“ sykl Lorrin podrážděně, když skupina zpomalila. „Můžu běžet, Garruku, nejsem dítě!“
„Není čas na hrdinství, chlapče,“ odsekl Garruk. „Pokud nás znovu začnou pronásledovat, chci mít jistotu, že nezůstaneš pozadu.“
Lorrin se snažil odpovědět, ale Garruk ho ignoroval, opatrně ho položil na zem a zkontroloval, jestli všichni dorazili. Ryn si všiml, že Lorrin vypadá poníženě a vzteky bez sebe. Ale věděl, že v tuto chvíli není čas se hádat – jejich prioritou bylo dostat se do bezpečí.
„Všichni jsou tady?“ zeptal se Tharok, jeho hlas zněl klidně a pevně.
„Jsme všichni,“ potvrdil Torgan. „Teď na jih. Pojedeme k hranicím Caldory. Tam můžeme ztratit případné pronásledovatele.“
Ryn se vyšvihl na svého koně a obrátil pohled zpět k vesnici. Přes louku už zahlédl několik stínů. Vypadalo to, že si vesničané konečně všimli, co se děje. Naštěstí teď měli náskok. Torgan zasyčel, aby na sebe upoutal jejich pozornost. „Připravení? Tak jedem!“
Kopyta koní začala bít do země, Garruk znovu chytil stěžujícího si Lorrina a skupina se rychle ponořila do stínu lesa. Durthané běželi po boku koní, jejich dlouhé, silné kroky jim umožňovaly držet tempo bez sebemenšího náznaku únavy.
Běželi několik mil, aniž by zpomalili. Lesem se nesly jen zvuky tlumených kroků, dech koní a tiché šepoty větru ve větvích. Nakonec, když byli dostatečně daleko od Karethu a v lese panovalo ticho, Torgan zvedl ruku, aby skupina zastavila. Garruk pustil Lorrina.
„Myslím, že jsme je setřásli,“ řekl, když zpomalili do kroku. „Ale nesmíme se zdržovat. Musíme co nejrychleji na jih, než si někdo uvědomí, kam jsme zmizeli.“
Ryn se rozhlédl po svých společnících. Torgan se díval zamyšleně na jih, směrem k hranicím Caldory. Garruk a Tharok stáli v klidu vedle koní, jejich široká hruď se zvedala a klesala v pravidelném rytmu. Lorrin stál stranou, stále ztuhlý od vzteku, ale očividně uvolněný, že se jim podařilo uprchnout.
„Děkuju,“ řekl tiše Ryn, nevěda, komu vlastně poděkovat, ale cítil, že to musí říct. „Za to, že jste mi pomohli.“
„Čas na díky teprve nastane,“ promluvil Torgan, „tohle byl první, ale určitě ne poslední krok, cesta před námi bude těžká, chlapče. Musíš být připraven na to, co přijde. Ještě nejsme v bezpečí.“
Ryn přikývl, ačkoli si nebyl jistý, co všechno ještě musí přijít. Jedno však věděl: musel pokračovat. A musel zjistit, co přesně se s ním stalo.
Torgan pokračoval, „Musíme sehnat dalšího koně a …“
„To tedy musíme, a pěkně rychle“ přerušil ho Lorrin, stále ještě vzteklý, z toho že byl nesen.
„Já nejsem žádné děcko nebo pytel mouky, abyste mě museli nosit“.
Garruk se na něj jen krátce podíval, ale mlčel. Zdálo se, že ho Lorrinovy výlevy nijak nerozhodily. Tharok stál vedle něj a potichu se zasmál, ale stejně jako Garruk neřekl ani slovo.
„Lorrine, uklidni se,“ zamumlal Ryn, jehož hlas byl unavený. „Vím, že to není příjemné, ale dostali nás odsud živé. O to teď šlo.“
Lorrin se jen zamračil a odfrkl si. „To možná, ale já se o sebe postarám sám,“ řekl tvrdohlavě, ale nezdálo se, že by to na někoho zapůsobilo.
Torgan zvedl ruku, aby upoutal pozornost skupiny. „Pojďme dál. Potřebujeme být nenápadní a pohybovat se lesem, abychom nebyli na otevřené pláni vidět.“
Sesedl z koně a Ryn ho následoval. Skupina vyrazila hlouběji do lesa, kde se mohli skrýt pod hustými větvemi stromů. Durthané šli tiše a s jistotou, jejich kroky byly pevné a soustředěné. Torgan seřadil koně za sebe a předal jejich otěže Garrukovi, Tharoka poslal napřed. Lorrin šel o několik kroků zpátky, stále poněkud vzpurný, ale držel se zticha.
Po nějaké době, když byli dostatečně daleko od vesnice a tempo se zpomalilo, Torgan začal mluvit. „Ryne,“ oslovil ho, aniž by se na něj otočil. „Vím, že máš spoustu otázek. Cesta před námi bude dlouhá, možná bychom mohli začít tím, co víš o gerakionech.“
Ryn chvíli mlčel, přemýšlel o tom, co odpovědět. O gerakionech slyšel jen legendy – příběhy, které si vyprávěli starší vesničané, aby vystrašili děti. „Upřímně řečeno, nevím toho moc. V Thalanoru o nich lidé mluvili jen jako o dávné historii. O tom, že kdysi chránili rovnováhu mezi národy a byli schopni ovládat živly. Ale to je všechno.“
Torgan přikývl. „Ano, to je většina toho, co se mezi lidmi říká. Ale gerakioné nebyli jen legendou, Ryne. Jsou skuteční. Jejich chrám se nachází vysoko v horách západně odtud. Není to tak daleko, ale žádný člověk do něj nikdy nenašel cestu sám. Proto my musíme najít gerakiona, který tě do chrámu dovede dříve, než nás najde Gorveth.“
„Gorveth…“ zašeptal Ryn. To jméno ho pronásledovalo od chvíle, kdy ho poprvé zaslechl ve vesnických příbězích. „Kdo to vlastně je? A jak ho znáš?“
„Příběhy o něm znají všichni, kdo cestují po Eldorii,“ odpověděl Torgan. „Býval mocným mistrem zemního řádu, jedním z nejváženějších gerakionů. Ale není to tak dávno co zradil svůj lid. Prohlásil se za pána všech elementů a snažil se ovládnout celou Eldorii. Jeho ambice vedly k rozkolu, válce, po které se zbývající gerakioné stáhli do ústraní a i Gorveth se ztratil. Skarathi začali pronikat dál na sever do Durogathu a na západ do Caldory. Někdo říká, že je ovládá Gorveth, někdo říká, že jen využívají možnosti, která se jim naskytla. Možná je pravda obojí. Co však vím určitě je to, že Gorveth je stále naživu. A stále shromažďuje moc.“
Ryn cítil, jak mu při těch slovech přejel mráz po zádech, ale napadali ho další a další otázky. „Co je to zemní řád? O jakých elemtech to mluvíš? A proč jsem se přeměnil zrovna já?“ zeptal se tiše. „Proč teď? A proč tady, v Thalanoru?“
„Na všechny tvé otázky ti nemohu dát odpověď,“ přiznal Torgan. „Ale mohu ti říct aspoň to co vím. Gerakioné ovládají silnou magii, kterou děli dle 4 základních elementů: vody, ohně, vzduchu a země. Každý gerakion, který projde výcvikem je pak členem jednoho z řádů, zasvěcenému některému z elementů. Nevím, jak si elementy vybírají, na toto ti dokážou odpovědět pouze gerakioné. Ve Velmoru znám někoho, kdo by mohl vědět víc. Orlí muž, který tam žije v ústraní. Pokud se dostaneme k němu, možná nám pomůže najít odpovědi.“
Ryn přikývl, i když měl stále více otázek než odpovědí. Torgan zřejmě věděl víc, než byl ochotný říct, ale zdálo se, že teď není čas na další vysvětlování.
Jak se pomalu blížilo odpoledne, Torgan zastavil skupinu na malém paloučku, kde se mohli ukrýt pod stromy. „Zůstanu tu s vámi, zatímco Torgan se pokusí získat dalšího koně a nějaké zásoby,“ oznámil Tharok.
„Vrátím se co nejdřív,“ řekl Torgan a rychle zmizel v houští, zamířil k blízké osadě, kterou znal.
Ryn a Lorrin se posadili poblíž ohniště, které Tharok zbudoval. Durthané a chlapci na sebe mlčky hleděli.
Poté se Garruk zvedl. „Půjdu ulovit něco k jídlu“ prohlásil, vytáhl obrovský luk a obří šípy odněkud z postroje koně, který nesl zásoby. Luk samotný byl větší než Ryn, a dvakrát tak větší než luk, který sebou měl Lorrin. Šípy byly spíše krátkými kopímy.
„Máš zajímavý luk Garruku“ pronesl Ryn, ve snaze prolomit nepříjemné ticho.
„To je durthanský válečný luk, je vyráběn ze dřeva speciálního stromu, který roste jen v Dugorathu, pokud vím. Pro náš národ ho vyrábí lidé z kmene Koth‘Ar, kmene Šedého kamene. Jsou to nejlepší kováři a zbrojíři našeho lidu.“
„Kolik máte v Durogathu kmenů? A z kterého jste vy?“ vyptával se Ryn.
Garruk se nadmul pýchou a začal „Já i můj bratr jsme z kmene Thulnar'tharn, Kamenných věží.“ A ukázal si na znak věže na své kožené tunice. „Náš kmen po staletí brání hranice Durogathu, jsme ti největší válečníci našeho národa. Poté máme ještě dalších 5 kmenů, Var‘Drom - kmen Rudé hory, Dronar’Lok – kmen Kaňonů, Hir‘thar - kmen Zelených údolí, Irlan‘thar - kmen Tiché země a Drom‘lok - kmen Horských pramenů“.
„A Vaše kmeny spolu žijí v míru?“
„Ano chlapče, jsme jeden lid, z jednoho kamene a jedné skály“ odvětil Garruk poněkud překvapeně. „Občas máme mezi kmeny neshody, většinou když se volí nový Kor’Thar’Ruk, vládce všem kmenů. Ale vždy držíme pospolu.“
„Kor’Thar’Ruk? To je něco jako král?“
„Kamenný lid nemá krále. Kor’Thar’Ruk je vůdce, který vládne všem zbývajícím kmenovým vůdcům. V překladu do vašeho jazyka to znamená Velký mocný kámen. Tento vůdce zůstává stále vůdcem svého kmene, a do ostatních kmenů nezasahuje, pokud kameny nejsou ve válce.“
Rynovi se povídání si s Garrukem líbilo, ten se však náhle otočil a odešel se svým obřím lukem do lesa.
Ryn chvíli sledoval, jak Garruk mizí mezi stromy, jeho kroky tiše zněly na měkké lesní půdě. Vzduch kolem byl naplněn vůní vlhké země a čerstvého listí. Lorrin zůstával zticha, stále ještě zamračený, zatímco Tharok opatrně přikládal ne oheň, aby udržel teplo.
„Kamenný lid je opravdu fascinující,“ zamumlal Ryn, přemítaje nad tím, co mu Garruk právě pověděl. Durthané byli mnohem víc než jen potulní válečníci jak si myslel. Jejich kultura byla složitá, plná tradic a hodnot, které Ryn sotva začal chápat. A přesto, navzdory všem těm novým poznatkům, cítil, že stále neví dost.
„Nevím, jestli bych to nazval fascinující,“ přerušil ticho Lorrin, jeho hlas plný pochybností. „Jsou to prostě další cizinci. A cizinci nám nikdy nepřinesli nic dobrého.“
Ryn se k němu otočil. „Proč to říkáš? Pomohli nám, když jsme to potřebovali. Kdyby nebylo Torgana a durthanů, kdo ví, co by se stalo v Karethu.“
Lorrin si odfrkl. „A co když mají své vlastní důvody? Nemyslíš, že Torgan a jeho druhové mají své vlastní plány? Proč by vůbec riskovali životy pro dva kluky z Thalanoru?“
Ryn si povzdechl a na chvíli zavřel oči. Chvíli chtěl Lorrina opravit, a říct pro jednoho kluka, ale hádka s bratrem byla to poslední, co potřeboval. Koneckonců Lorrin se mu vydal na pomoc, jako jediný. „Možná máš pravdu. Ale co když ne? Co když jsou to jediní lidé, kteří nám teď mohou pomoci? Musíme jim důvěřovat alespoň natolik, abychom se dostali k tomu gerakionovi ve Velmoru.“
Lorrin chvíli mlčel, než nakonec odpověděl. „Uvidíme. Jen doufám, že máš pravdu.“
Rozhovor ztichl a oba bratři se dívali do ohně. Ryn se znovu v myšlenkách vrátil k Torganovu vyprávění o Velmoru a gerakionech. Kdo byl ten orlí muž, kterého měli najít? A proč se Ryn proměnil právě teď, když gerakioné byli už tak dlouho jen legendou?
Netrvalo dlouho a z lesa se ozvaly kroky. Torgan se vrátil s novým koněm a podlouhlým balíkem. Ryn a Lorrin si všimli, že je nejen dobře zásoben, ale přinesl i něco, co upoutalo jejich pozornost.
„Přinesl jsem vám nějaké zbraně a alespoň koženou zbroj, to, co máte na sobě se hodí leda tak na pole,“ oznámil Torgan, když vyložil balík. „Pro vás oba. Budeme se muset chránit. Není to nejlepší výbava, ale prozatím to stačí. Zbraň v ruce může rozhodnout o tom, kdo přežije.“
Lorrin okamžitě přistoupil k balíku a vytáhl z něj lehkou tuniku z vařené kůže, koženou čapku a krátký meč. „Tohle je mnohem lepší než nic,“ pronesl s úsměvem, jehož hořkost však Ryn dobře vnímal.
Ryn si oblékl druhou tuniku a za opasek si strčil dýku, meč nechal ležet u ostatních věcí. Na přivedeném koni byly ze stran připevněny také dva kulaté dřevěné štíty. Jeden odpoutal a připevnil ho na bok svého koně.
Chvíli na to se vrátil Garruk, hodil mladého kance na zem vedle ohně, jeho tvář neprozrazovala žádné vyčerpání ani námahu. Byl to zručný lovec a zdálo se, že i těžký úlovek pro něj znamenal jen malou překážku. Vytáhl dlouhý nůž a začal kance s precizností zbavovat kůže. Jeho pohyby byly rychlé a jisté, zatímco se v lese začínalo pomalu smrákat. Oranžové a růžové odstíny nebe se mísily s tmavnoucím stínem stromů.
Ryn sledoval, jak oheň praská a světlo z něj odráží na tvářích všech přítomných. Cítil, jak se v něm mísí úleva, že unikli nebezpečí z vesnice, s napětím z toho, co je ještě čeká. Měl příliš mnoho otázek, ale odpovědi zatím přicházely jen zvolna, jako by byly zahalené stejným stínem, jaký teď obklopoval les.
Lorrin se posadil k ohni a prohlížel si svůj nový meč. Jeho pohled neustále utíkal k Rynovi, ale neříkal nic. Na čele se mu mračily vrásky, což bylo pro Lorrina nezvyklé. Byl zvyklý jednat přímo, ale tahle situace byla pro něj nová a neznámá. Ticho mezi bratry bylo dusivé, plné nevyřčených otázek.
Torgan zatím stál opodál, jeho oči bděle sledovaly les okolo nich. I když byli zdánlivě v bezpečí, nedával najevo žádné uvolnění. Věděl, že se mohou ocitnout v nebezpečí kdykoliv, a tak zůstával připravený.
Garruk dokončil přípravy kance a zavěsil ho nad oheň. Vůně masa se začala pomalu linout kolem tábořiště, naplňujíc vzduch příjemným pocitem klidu. Byla to ale jen dočasná úleva. Ryn věděl, že se tento klid brzy vytratí.
„Měli bychom vyrazit hned, jak se najíme,“ prohlásil Torgan, aniž by se otočil od lesa. „Nemůžeme tady zůstat dlouho, soumrak nám na cestu poskytne dobré krytí.“
Ryn přikývl, i když cítil únavu v celém těle. Každý sval ho bolel, a myšlenka na to, že se znovu vydají na cestu, ho tížila. Podíval se na Lorrina, který mlčky přikyvoval a dál se věnoval svému meči. Napětí mezi nimi však bylo stále patrné.
„To, co se stalo v Karethu…“ začal Ryn opatrně, ale Lorrin ho přerušil dřív, než mohl pokračovat.
„Nechci o tom mluvit,“ odsekl Lorrin. Jeho hlas byl ostřejší, než Ryn očekával.
Ryn si povzdechl, doufal, že Lorrin přijmul, co se stalo, a právě proto mu přišel na pomoc. Vypadalo to však, že jeho bratr o něm smýšlel podobně jako zbylí vesničané. Proč mu tedy přišel na pomoc? A proč se vůbec vydal s nimi? Chyběla mu Kaela, ta by pro něj jistě měla slova pochopení a útěchy. Ovšem ta mu na pomoc nepřišla. Kde vlastně byla ona a další sourozenci?
„Musíme zůstat spolu,“ promluvil Ryn k Lorrionvi tiše. „Ať se stane cokoliv.“
Lorrin neodpověděl, ale přikývl. Poté se otočil zpět k ohni, jak Garruk napíchl další kousky masa na klacky a položil je nad oheň. Pach pečícího se masa naplňoval mýtinu a na chvíli přehlušil všechny myšlenky a starosti. Přesto však ve vzduchu viselo napětí. Byli na útěku, a budoucnost byla stále zahalena v mlze. Mlčky snědli večeři a zabalili zbylé maso sebou. Poté zakopali kosti a vnitřnosti, a zbytky ohniště, aby po nich zbylo co nejméně stop.
„Pokud to zvládnete, zkuste se vyspat v sedle“ pronesl Torgan, „koně se budou držet v řadě. Dokud nedorazíme do Caldory, budeme muset cestovat hlavně v noci.“