Stín křídel, kapitola čtvrtá: Putování

Následující týden se pro ně stal únavným koloběhem noci a dne, cestování pod rouškou tmy a mlčení. Skupina putovala výhradně v noci, kdy krajinu zahaloval chladný klid a neproniknutelná tma. Na výměnu slov nezbýval prostor – každý z nich byl zahloubaný do vlastních myšlenek, do vytrvalého rytmu nočního putování. Ticho se stalo jejich průvodcem, a i když věděli, že by potřebovali mluvit – plánovat, přemýšlet nad tím, co bude dál – nikdo z nich nepromluvil. Bylo to, jako by krajina sama na ně uvalila závoj mlčení. Ryn si všiml, jak jeho společníci vnímají svět kolem sebe – Torgan se neustále ohlížel přes rameno, Tharok a Garruk kráčeli sebejistě jako stíny, a Lorrin kráčel tiše, neodlučitelně zavěšený za nimi, jen občas se na něj Ryn ohlédl, aby zkontroloval jeho výraz.
Každý den byl pak naplněn rutinními činnostmi: stavbou přístřeší, zapalováním ohňů, a obstaráváním skromných zásob. Durthané měli za úkol hlídat okolí – jejich instinkty a zkušenosti z temných lesů Durogathu jim umožňovaly vnímat pohyby zvěře i případných cizích kroků. Torgan byl obezřetný a zajišťoval, aby každý měl zajištěnou výstroj, nebo aspoň zbraň po ruce. Lorrin trávil dny tichým zkoumáním okolního lesa, byť se od tábora nikdy nevzdaloval na příliš dlouho. V hustém příšeří lesa udržovali koně pod přísnou kontrolou a dbali, aby se co nejméně ozývali.
Jakmile zapadlo slunce, skupina sbalila svůj tábor, a teprve s příchodem naprosté tmy se odvážila vyrazit dál. Noční cestování po širých pláních bylo náročné. Byli odkázáni jen na chabé světlo hvězd a měsíce, který občas vykoukl mezi mraky. Před sebou viděli planiny – rozlehlé, jako moře trávy, která se vlnila pod nočním vánkem. Každá planina, kterou přešli, je o kousek přiblížila k úpatí hor na západě.
Chvílemi jeli rychleji, kdykoliv měsíční světlo osvětlovalo cestu. Ticho panovalo dál, a kromě vzdáleného šepotu trávy a dusotu koní nezaznívalo ani slovo. Ryn si začínal zvykat na nové noční ticho a temnotu, v níž pouze důvěřoval zkušenostem svých průvodců. Každý večer s sebou přinášel novou výzvu – nikdy přesně nevěděli, co je čeká, nebo jak blízko jsou hranicím s Caldorou.
Týden takové cesty přinesl únavu, ale také disciplínu. Torgan a durthané začali Ryna a Lorrina učit základy boje s mečem. Každý den, kdy zastavili v lese, trávili část odpoledne tím, že si cvičně zkřížili zbraně. Torgan ukazoval Rynovi různé techniky a nabádal ho k soustředěnosti, zatímco Tharok a Garruk trénovali Lorrina, jehož houževnatost rostla každým tréninkem, byť ho stále ještě nechuť ke durthanům neopouštěla.
Ryn si uvědomoval, jak rychle se mění. Každý den s ním tříbená disciplína a poznání nové cesty vytvářely nového člověka. Každou noc v sedle se mu však vracely vzpomínky na Kareth, na jeho sourozence, na jeho překotný útěk. Někdy měl chuť zatáhnout silně za otěže svého koně a upalovat zpět do Karethu, avšak poté si vzpomněl na rozvášněný dav vesničanů a tyto vzpomínky zapudil. Často vzpomínla na své sestry a bratry. Neveděl, jestli na něj zanevřeli jako ostatní vesničané. Věděl jen, že pomoci mu přišl jen Lorrin, a bál se Lorrina zeptat, co si o tom všem mysleli ostatní. Bál se dozvědět pravdu. Což když ho Arlea a Torren také považují za zrůdu? A co teď dělá Darion, když se musí sám postarat o své dva mladé sourozence? I když už byli rodiče po smrti měl vždy k ruce Ryna s Lorrinem, a společně práci na farmě zvládali, ale teď? Možná že se Kaela s manželem přestěhují k nim na farmu, teď tam pro ně bude místo, i pro jejich děti, které určit brzo přijdou. Uvidí je však Ryn někdy? Vrátí se vůbec do Karethu?
***
Po týdnu putování planina před nimi začala mizet, a les se začal rozpínat od upatí hor, dál na východ, až se zdálo, že po celé délce jižního obzoru je jen les.
„To je hraniční hvozd,“ řekl Torgan nad ránem, když jim vycházející slunce ukázalo pohled na souvislý les, vzdálený několik mil před nimi. Noc byla temná, a museli se pohybovat velmi pomalu. Les spatřili až s prvními paprsky.
„Hraniční hvozd?“ otázal se překvapeně Lorrin, „Co to má být?“
„Je to 2 míle široký pás lesa, na jehož jižní straně se nachází Caldora. Před setměním budeme schopni překonat ho. Musíme však být opatrní. Ačkoli Caldora nemá obavy z útoku, který by přišel od severu, stejně se na jižní straně nacházejí obranné tvrze, a vojáci z Caldory mají velmi rádi přehled o všech, kdo hvozdem prochází.“
„A mají důvod nás nenechat projít?“ připojil se Ryn s další otázkou.
Torgan neodpověděl hned, „Mají i nemají,“ začal tajemně, „Pokud to jde, snažíme se jejich kontrolám vyhýbat, nemají cizince v lásce, a několikrát jsme s nimi měli drobné neshody,“ pokračoval Torgan a tahal se přitom za bradu. Tharok se při jeho slovech nahlas rozesmál.
„Kameny nemají neshody“ řekl pobaveně, „ale když chceš zastavit valící se kamen, potřebuješ hráz, ne malého člověka.“
Torgan se na Tharoka podíval tvrdým pohledem a řekl „Tentokrát musíme být co nejvíc nenápadní, a nesmíme vyvolávat žádné malicherné konflikty, rozumíš?“
Zamířili na západ, k pásu lesu na úpatí hor, který navazoval na hraniční hvozd, Tharok se nepřestával usmívat, bylo na něm však vidět, že Torganovi nehodlá odporovat.
Čím déle cestovali, kladl si Ryn stále častěji otázku, jak se právě bratři z kamenného lidu stali Torganovými společníky, ale přišlo mu neslušné se zeptat. Očividně však chovali oba durthané k Torganovi velký respekt, a bez námitek plnili veškeré jeho rozkazy. To Rynovi nahánělo strach. Mohl mít pocit, že se s durthany začíná sbližovat, věděl však, že pokud by Torgan přikázal, Tharok ani Garruk by neváhali jeho a Lorrina bez otázek zabít.
Jak se blížili k lesu, jejich tempo zpomalovalo, až šli všichni vedle sebe, tiší a ostražití. Hraniční hvozd od nich byl vzdálen jen pár desítek metrů. V přítmí stromů začali tvořit svůj malý tábor. Ryn se cítil velmi unavený a chtěl se vyspat. Věděl, však, že by si měl s Torganem promluvit dopředu o dnešní noci. Potřeboval vědět, co všechno se může stát až překročí hranice do Caldory.
„Torgane?“ oslovil ho Ryn váhavě.
„Ano?“ odpověděl Torgan a tázavě nadzdvihl obočí.
„Co když nás vojáci zastaví a budou kontrolovat? Je sice možné, že projdeme před hlídkami zde na severu, ale Caldora je veliká, a budeme ji muset projít celou“ pronesl Ryn s obavami v hlase.
Torgan se na něj ohlédl, váhavě přikývl a pronesl: „Nemusíš se ničeho bát. Caldora vždy hleděla k severu s despektem, nikoli s obavami. Hlídky, pokud nás zastaví, nebudou tři seveřany považovat za nic nebezpečného, a nezapomeň, že o tobě nic nevědí. Gorveth sice možná má zvědy všude a musíme postupovat tak jako kdyby po nás již šel – a to zatím není jisté – ale jestli něco vím jistě, budou caldroské hlídky nebezpečnější spíše pro jeho služebníky než pro nás.“
Než se stihl Ryn na něco dalšího zeptat, vyskočili durthané na nohy a hnali se na kraj lesa, schovávájíc se za největšími stromy, které míjeli. Torgan vyrazil stejně, a Ryn s Lorrinem na nic nečekali, a postupovali za nimi. Zastavili se každý za jedním stromem a čekali. Garruk jim prstem přiloženým na ústa naznačoval, že mají být zticha. Za chvíli to zaslechl i Ryn – dusot kopyt. Vyhlédl z poza stromu a spatřil, jak se z lesního přítmí hraničního hvozdu, jen několik desítek metrů před nimi, vynořila skupina jezdců v tmavých pláštích. Jeli po okraji hvozdu, těsně u stromů, téměř splývali se stíny, jen občas se mihli v matném světle. Jezdec v čele měl na dlouhém kopí připevněný černý prapor se štítem. Štít byl rozdělen na 4 pole, dvě červená, dvě bílá, která tvořila šachovnici. Na dálku Ryn nedokázal rozeznat, co přesně je na bílých polích zobrazené.
„To je jezdecká kontrola,“ zašeptal Torgan, když se jezdci přiblížili na dohled. „Vojáci Caldory – a takhle přesně monitorují hranici se Skarathi, ne s Thalanorem.“
Jezdci, aniž by je zpozorovali, projeli podél okraje lesa a znovu zmizeli v jeho stínu. Jejich postavy i těžká výzbroj však v tichém šeru působily znepokojivě.
„Kdyby věděli, že jsme tady, obklíčili by nás. Tohle není běžná patrola,“ pokračoval Torgan, jeho hlas byl zamyšlený a podbarvený náznakem obav.
„Viděl jsi ten prapor Torgane?“ otázal se Tharok
„Ano, viděl, Eldric Valandor. Ale co dělají jeho muži zde na severu? Možná se něco stalo. Taková hlídka tady znamená, že v Caldoře panuje strach nebo nejistota.“
„Strach? Caldora je přece silná země, největší říše Eldorie. Proč by se měla něčeho bát? A kdo je to Eldric Valandor?“ otázal se Ryn.
„Jako vždy až moc otázek“ odpověděl Rynovi Tharok jako první.
„Eldric Valandor je synovec krále, jeden z nejvlivnějších mužů celé Caldory, a hlavně první králův maršál. Není zvykem, aby se jeho muži pohybovali na severu země. Většinou jsou u hranic se Skarathi.“ přitakal Torgan s pohledem upřeným na temný obzor. „Zjevně mají důvod obávat se něčeho, co přichází ze severu nebo možná…“
„Z východu?“ přerušil ho Tharok.
„Možná,“ Torgan pokrčil rameny. „Skarathi začali pronikat do dalších částí Caldory a mluvilo se o tom, že pronikli až do Durogathu. Je dost možné, že teď Caldora posílila hlídky po celém obvodu, i když by mě zajímalo, co by hledali tady na západní straně.“
„Myslíš, že nás budou chtít zastavit?“ zeptal se Ryn, jehož zvědavost přecházela do znepokojení.
„Zastavit? Nejspíš ne,“ řekl Torgan, ale jeho hlas zněl nejistě. „Ale musíme být opatrní. Budeme pokračovat v cestě, jakmile se setmí. Tady si odpočineme, ale bez ohně a v naprostém tichu. Nechceme žádnou pozornost.“
Tharok s Garrukem přikývli a začali potichu stavět přístřešek mezi nízkými větvemi stromů, pečlivě ho ukrývajíce, aby nebyl vidět z otevřené krajiny. Ryn a Lorrin jim pomáhali, a všichni se pohybovali v napjatém tichu, poslouchali každý šelest i praskot větvičky pod nohama.
Když vše připravili, Torgan se k nim obrátil a zašeptal: „Cesta před námi nebude lehká. Vypadá to, že Caldora je na pozoru. Vačer překonáme hvozd a pak zamíříme na západ k horám. Musíme projít nenápadně, nikdo nesmí poznat, že jsme překročili hranici.“
Ryn s Lorrinem se usadili na padlou kládu pod přístřeškem a Garruk jim každému podal kus tmavého chleba a zbytky pečeně z mladé srny, kterou ulovil včera. Tharok šel schánět čerstvou vodu, zatímco Torgan se posadil k nim. Pohlédl na Ryna, a viděl v jeho zachmuřeném obličeji spoustu otázek, a tak se rovnou dal do vyprávění.
„To, co jsme viděli je průzkumná jezdecká patrola. Kolem hlídaných hranic jich většinou objíždí několik. Vždy, když jsem je potkal, bylo to na hranicích se Skarathi. O tom, co dělají tady Vám bohužel víc neřeknu. Ale musíme být velmi opatrní. Jich se bát nemusíme, ale to, že jsou tu oni znamená, že tu poblíž může být i někdo další. A ten pro nás může být více nebezpečný než oni.“
„A kdo by to mohl být?“ vyhrknul Lorrin
„Možná Skarathi, možná nějací lapkové, kteří se skrývají v lesích Thalanoru a loupí v Caldoře…“ začal Torgan.
„… anebo také Gorvethovi lidé“ dodal za něj Ryn.
„Ano, nebo Gorvethovi lidé. Ale ti určitě nehledají nás. Je moc brzo aby se Gorveth dozvěděl o tom, co se stalo v Karethu, a určitě by sem takto rychle nedokázal dostat své bojovníky.“
„K čemu nám je, že nehledají nás? Zaútočit nás mohou tak jako tak ne?“ vyhrkl trochu poplašeně Lorrin.
„To si nemyslím,“ uklidňoval ho Torgan „pravděpodobně mají svůj úkol, a nejsme pro ně zajímaví. I tak bude nejlepší, když se vyhneme jak hlídce, tak tomu, co hledá.“
„A kudy budeme pokračovat?“ dotázal se zvědavě Ryn
Torgan vytáhl ze sedlové brašny mapu, a Ryn měl poprvé ve svém životě možnost spatřit celou Eldrorii. Torgan se zapíchl prstem na jihozápadní cíp Thalanoru a začal popisovat.
„My jsme tady, a pokud to dobře půjde, budeme se držet hor, až k Hučivému proudu, a vydáme se po jeho proudu, a poté se přiblížíme a budeme na jih pokračovat podél Morlaithského lesa. Do Velmoru to už bude poté jen kousek. Pokud nás nic nezdrží, je to cesta tak na 6 měsíců. Pokud však budeme i nadále cestovat v noci, bude to trvat déle. Možná až dvakrát tak dlouho.“
„A je po Caldoře potřeba cestovat v noci? Říkal jsi přeci, že nám od caldořanů nic nehrozí“ namítl Ryn.
„Hrozí – nehrozí … byl bych raději kdybychom byli více v utajení, minimálně až budeme cestovat okolo měst a osad“ trval si na svém Torgan.
„A co cestovat po řece?“ ozval se zničehonic Lorrin
„To je sice nejrychlejší cesta, ale na řece se není kam schovat. Navíc na řece jsou kontroly. Král nenechává cizince jen tak sjíždět řeky v jeho království. Museli bychom všude vysvětlovat, kdo jsme a kam míříme, a to by nebylo šťastné.“
Pro svou cestu už dříve vymysleli zástěrku. Torgan je měl najmout v Thalanoru, jako dva nové žoldáky pro města Velmoru. Na této výmluvě nebylo nic extra podezřelého, ale i tak se zdálo, že Torgan nestojí o to, aby někdo věděl, že budou skrz zemi procházet.
„Nebude více podezřelé, pokud se budeme pokoušet skrývat?“ nechtěl se nechat odbít Lorrin.
„My se nebudeme chtít skrývat, my se skrývat budeme. Mezi tím je rozdíl. Pokud já nechci, aby mě caldroské jednotky našly, tak mě nenajdou, je ti to jasné, chlapče?“ odsekl Torgan.
V tu chvíli to Rynovi došlo. To, jak to Torgan řekl, napovídalo, že mu nejde o to, aby někdo nepotkal Ryna s Lorrinem. V Caldoře je nikdo neznal, a nebylo nic špatného ani nezákonného na tom se stát žoldákem ve Velmoru. Torgan nechtěl, aby někdo v Caldoře spatřil jeho. Ale proč? A proč se sem tedy vydal? Byl Ryn tím důvodem? Znamenalo to, že riskuje pro něho? Může mu tedy více důvěřovat? Nebo se má více obávat, o to, jaké s ním má Torgan úmysly? Co se stane, pokud Torgana někdo pozná? Budou ho caldorští vojáci chtít zajmout?
Ryn měl od odchodu z Karethu pocit, že každou vteřinou ho napadají nové a nové otázky, ale nikdo mu na ně nebyl schopen dát odpovědi. Torganovi věřil – nic jiného mu ani nezbývalo – ale věděl, že na toto se ho musí zeptat. Ale ne před durthany, ne před Lorrinem.
Lorrin naštěstí sám poznamenal, že se jde vyspat a Ryn souhlasil. Čekal, až usne, a poté se vydal za Torganem, který seděl opodál a hleděl směrem k hraničnímu hvozdu. Torgan si ani nevšiml, že k němu Ryn přichází, a zdál se být hluboko ponořený v myšlenkách. Když Ryn dorazil, na chvíli se zarazil – nevěděl přesně, jak začít. Pak si však připomněl, co všechno s Torganem od začátku cesty zažil, a rozhodl se mluvit narovinu.
„Torgane,“ začal tiše, aby neprobudil Lorrina. „Mohu se tě na něco zeptat?“
Torganův pohled se zvedl, jeho oči se na okamžik přimhouřily a zaostřily, když si uvědomil Rynovu přítomnost. „Samozřejmě, Ryne,“ odpověděl klidně. „O co jde?“
„To, co jsi říkal o tom, že nechceš, aby nás tady kdokoli spatřil… mám pocit, že jsi nemluvil úplně o nás všech.“ Ryn se snažil vážit slova, aby byla co nejopatrnější, „Cítím, že možná… že možná nechceš, aby někdo viděl tebe.“
Torgan na něj chvíli hleděl, pak se podíval zpět do temnoty lesa. Dlouze zhluboka vydechl a přikývl. „Máš dobrý postřeh,“ pronesl tiše. „Ale věř, že bych vás na takovou cestu nevzal, kdybych si nebyl jistý, že mám vše pod kontrolou.“
Ryn se rozhodl jít dál. „Takže máš s Caldorou nějakou historii?“ Neodvažoval se zeptat na víc, ale Torgan mu mírným pokývnutím dal najevo, že může pokračovat. „Když jsi říkal, že je lepší se vojákům vyhýbat... znamená to, že by tě mohli poznat? Že by tě mohli chtít zajmout?“
Torgan se pousmál, ale byl to úsměv temný a unavený. „Z řadových vojáků by mě asi nikdo nepoznal, a určitě by mě nikdo z nich nechtěl zajmout. Ale znám jejich kapitány. Víš, kdo velí caldorským vojákům, Ryne?“
Ryn se zarazil. „Ne, to netuším,“ odpověděl upřímně.
„Caldorským jednotkám většinou velí nějaký z caldorských šlechticů. Z každého šlechtického rodu slouží králi vždy alespoň jeden muž. Je vycvičen jako důstojník a nasbírá zkušenosti. Když by došlo ke konfliktu, je schopný zmobilizovat své poddané a zorganizovat je do bojového oddílu. Je to dobrý systém, který tvoří podporu už tak silné caldorské armádě. Napadlo tě někdy, Ryne, co znamená mé druhé jméno? Torgan Varak?“
Rynovi to pomalu začalo docházet. Podíval se na Torgana s vytřeštěnýma očima a vyhrkl, „Ty jsi caldorský šlechtic? Ale vždyť po Thalanoru se povídá, že jsi jeden z nás, že jsi thalanořan, který se stal žoldákem.“
Torgan se klidně usmál a pokračoval. „Oboje je pravda, Ryne. Narodil jsem se v Thalanoru, na severu, v osadě Tholgar. Ještě, než jsem přišel na svět, můj otec zmizel na lovu v horách. Prostě jednoho dne odešel na lov a už ho nikdy nikdo neviděl. Pravděpodobně tam zemřel. Má matka prodala farmu, naložila mě a mé dvě starší sestry na vůz a vyrazila na jih. Dojela až do Caldorie, do městečka Valfort. Ve Valfortu vládl mladý pán, který zrovna přišel o ženu a syna. Moji matku před něj předvedli vojáci, kteří ji zastavili na silniční kontrole. Držela mě v náručí a plakala, aby ji propustili a nechali putovat dál na jih. On ji však nepustil. Tak moc mu, s plačícím dítětem v náručí, připomínala zesnulou ženu, že ji přesvědčil, aby se stala jeho paní, a já se v tu chvíli stal jeho synem.“
Torgan se na chvíli odmlčel a hleděl na Ryna, který z příběhu vypadal překvapeně, téměř až vyděšeně. Poté pokračoval tišeji, jako by mluvil jen pro sebe. „Caldorské zákony neumožňují, abych se stal jeho dědicem, ale jeho synem jsem se stal. Dostal jsem i jeho rodové jméno, Varak. Matka mu pak porodila další dva syny, on však mě miloval jako vlastního a vždy se ke mně tak choval. Poslal mě do armády, aby mi dal alespoň nějakou poctu vyčleněnou pro jeho syny, a zbylé dva si tak mohl nechat na svém panství, blízko u sebe, protože už byl starý a nemocný. Já jsem byl vycvičen na důstojníka u caldorských průzkumníků a účastnil se jedné z válek se Skarathi. Byl jsem dokonce povýšen na kapitána a později na warluka – velel jsem třem tisícovkám mužů. Ale poté…,“ Torgan ztišil hlas, jako by i zmínka o tom byla tíživá. „Poté jsem prohrál jednu bitvu a… a odešel jsem. To je vše, co teď potřebuješ vědět.“
Ryn viděl Torganův vzdálený pohled upřený do temnoty a slyšel bolest v jeho slovech. Bylo jasné, že vzpomínka na minulost byla i po těch letech pro Torgana těžká. Nakonec Ryn jen mlčky přikývl a zůstal po jeho boku, ponořený do myšlenek. Některé otázky však nedaly Rynovi spát. Jakou chybu Torgan udělal? Co ho přimělo zanechat všeho a stát se žoldákem, vyhnancem i tulákem?
Po chvíli Torgan konečně zhluboka vydechl a položil mu ruku na rameno. „Ryne, jsi bystrý kluk,“ řekl s tichým úsměvem, v jehož hloubce bylo cosi temného a vzdáleného. „Ale zatím ti můžu říct jen to, co jsem ti řekl. Nechci, aby cokoli z mé minulosti ohrozilo vás. Dokud cestujeme potichu a opatrně, máme šanci do Velmoru dojít, aniž bychom upoutali pozornost.“
Ryn si tiše povzdechl a přikývl. „Děkuji ti, Torgane.“ Ač cítil, že dostal jen část odpovědí, bylo jasné, že Torgan v sobě nese víc, než je ochoten přiznat. Tajemství, která nyní kolem Ryna vířila, byla temná, snad až příliš temná na to, aby byla odhalena za jediný den.
Torgan se znovu zahleděl do temnoty lesa, jako by tam hledal něco, co už dávno ztratil. Ryn ho chvíli sledoval a pak, uspokojen aspoň částečným pochopením, odešel k místu, kde spal Lorrin. Zavřel oči a nechal myšlenky odplout s vědomím, že cesta je teprve na začátku.