11. Tancující ježek

Ráno, po zaslouženém odpočinku, se hrdinové vydali do podniku Tancující ježek, kde by měla být Amélie. Kainmár samozřejmě věděl, kde se hospoda nachází, chtěl si ale cestou udělat jednu zastávku.

“Zastavíme se u mého přítele,” řekl.

“U koho? Nechci se už nikde zdržovat,” ptal se Taln.

“Jmenuje se Waltrus Bílý, bydlí po cestě. Nezdržíme se dlouho, slibuji,” vysvětlil paladin.

“A co tam chceš?” chtěl vědět Zherrai.

“Máme spoustu peněz, chci si koupit pár lektvarů. Waltrus je něco jako alchymista, má doma laboratoř,” vysvětlil Kainmár a odmlčel se. Po chvíli dodal: “Jak tak nad tím přemýšlím, možná bude lepší, když dovnitř nepůjdeme všichni. A mluvení nechte na mě.”

Po chvíli skupina došla k obyčejnému domu v ulici. Kainmár zaklepal na dveře a vzápětí si je někdo prohlédl kukátkem. Dveře se otevřeli a v nich stál postarší plešatý muž s bílými vousy. Pohledem si změřil příchozí a vyčkával.

“Zdravím tě, příteli,” promluvil paladin,” rád bych ti udělal obchod.”

“Ticho, ne takhle na ulici,” zašeptal unaveným hlasem muž a rozhlédl se okolo. “Kdo něco chcete, pojďte dál. Ostatní počkejte venku.”

Do domu vešel Kainmár se Zherraiem a následovali hostitele do sklepa. Byla to velká místnost plná všelijakého alchymistického náčení, beden se surovinami a knih. Tu se topilo pod kotlem, jinde pískala ucházející pára a támhle překapával extrakt do flakonu. 

“Co pro vás můžu udělat, pánové?” ptal se Waltrus.

První vyštěkl Zherrai. Vytáhl z batohu zrzavé trpasličí vousy a zeptal se: “Co dokážeš udělat z tohohle?”
Kainmár se na něj udiveně otočil: “Kde jsi to sakra vzal?”
“Je to z toho trpaslíka. Skalpoval jsem ho, když jste se nedívali.”

“Můžu ti udělat lektvar, který tě přemění na zrzavého trpaslíka,” řekl alchymista. “Mimochodem, slyšeli jste, že někdo zabil majitele arény? Ale nemusíte se bát, mě je to celkem jedno. Nenahlásím vás,” usmál se.

“Kolik bys za ten lektvar chtěl?” ptal se tiefling.

“Padesát zlatých, ale čím víc jich vezmeš, tím levnější budou,” určil cenu Waltrus.

“To je docela hodně. Zajdu se zeptat ostatních, jestli by nechtěli taky,” odkráčel Zherrai ze sklepa.

“A co pro tebe, příteli?” oslovil alchymista Kainmára.

“Nemáš něco, co by se hodilo v boji?” 

“Určitě. Když vypiješ tohle, budeš dočasně silnější. Po tomhle budeš mít zase tvrdší kůži. A díky tomuhle budeš rychlejší,” ukazoval Waltrus na flakony. 

“Hmm, vezmu si ten na sílu. Kolik za něj chceš?” vybral si paladin.

“Patnáct zlatých.”

 

Mezi tím se Zherrai ptal ostatních, jestli by nechtěli přeměňovací lektvar v trpaslíka.

“K čemu by nám to jako bylo?” nechápal Taln.

“Hele, copak si nikdy nechtěl zkusit vypadat jinak? Navíc, kdyby ses potřebovat ukrývat, tohle se ti bude hodit,” vysvětlil tiefling.

“Určitě se nechci měnit v trpaslíka. A nemam na to ani peníze,” uzavřel popravčí.

“Tak pojďte aspoň se mnou. Má tam hromadu věcí. Když ho zabijem, můžem si to všechno vzít.”

“Ty tu rozhodně nikoho zabíjet nebudeš,” vzpřímil se Taln.

“Tak mě zastav,” ušklíbl se Zherrai a vydal se zpět do sklepa. Ostatní ho následovali, odhodlaní předejít krveprolití.

 

“Takže dědo, uděláš nám ty lektvary a zadarmo, nebo tě to bude bolet,” vyhrožoval tiefling Waltrusovi.

“Ale, vážně? Já nejsem jen tak ledajaký trpaslík,” zasmál se alchymista a připravil si ruku na opasek.

“Ne, určitě tady nikoho nic bolet nebude,” mírnil situaci Taln. “Nestojíme o ty lektvary, ani o násilí. Zherraie vůbec neberte vážně.”

“Ale my jsme žádného trpaslíka nezabili. Jen jsme se bránili před plamínky, co na nás zaútočili,” vmísil se do hovoru Benjamin. Všichni se na něj nechápavě otočili.

“Waltrusi, dokázal bys namíchat něco, co by tady našeho přítele vrátilo do reality, když je mu takhle?” napadlo Kainmára.

“Určitě, to nebude problém. Potřebuji jen kousek jeho srsti.” 

Zherrai vytrhl harengonovi pár chlupů a podal je Waltrusovi. Ten se dal hned do práce. 

“Mimochodem, co ses to chystal udělat s tím opaskem?” zajímal se paladin.

“Zmizet. Nosím u sebe neustále silné kouřové lektvary. Jeden otevřeš a naplníš místnost neproniknutelnou mlhou,” vysvětlil alchymista.

“Kolik chceš za jeden?”

“Deset zlatých.”
“Vezmu si jich pět,” uzavřel obchod Kainmár.

 

“Tak hotovo, pět dávek tady na vašeho přítele. Bude to padesát zlatých,” vyskládal Waltrus flakony na stůl. “Ještě něco pro vás můžu udělat?”

“Chtělo by to něco zajímavého. Nemáš něco, co dokáže udělat chaos?” ptal se Kainmár.

“Něco bych tu měl. Jsou to zatím jenom experimenty, ale když to rozbiješ, chaos to určitě udělá. Dám ti každý za pět zlatých. A pak tu mám tuhle, kterou když rozbiješ, tak kapalina v ní vzplane a všechno v okolí začne hořet. Ta by byla za dvacet.”

“Skvělé, vzal bych si čtyři ty experimenty a jednu tu zápalnou. A něco na léčení bys neměl?”

“To víš že mám. Obyčejný nápoj života, za dvacet pět zlatých. Velký za padesát.”

“Hmm, to je docela hodně příteli. Něco levnějšího bys nenašel?”

“Vždyť mě znáš, já mám všechno. Můžu ti dát nepovedenou várku, léčí sice jen polovičně, ale od toho se odvíjí i cena.”

“Tak jeden prosím. A to bude vše,” uzavřel paladin.

 

Waltrus všechny vyprovodil ke dveřím a řekl: “Děkuji vám za obchod, určitě se zastavte znovu.”

“Rádi bychom, ale asi se už neuvidíme. Sbohem příteli,” rozloučil se Kainmár.

Po vydařeném nákupu paladin dovedl skupinu k podniku zvaném Tancující ježek. Byla to obyčejně vypadající hospůdka na rohu ulice v obytné čtvrti. Hrdinové vešli dovnitř a přivítala je milá servírka.

“Dobrý den, budete chtít stůl pro čtyři?” ptala se.

“Zdravím, zatím ne. Ještě se rozhlížíme,” odvětil Taln.

“Dobrá, kdyžtak si mě odchyťte,” usmála se dívka a odešla.

“Vidíte tu něco podezřelého?” rozhlížel se po hospodě popravčí.

“Nic tu neni. Jdu si dát na bar fantasy nápoj a poptám se tam,” oznámil Zherrai a odešel.

“Hele, támhle ti pánové asi něco hlídají,” ukázal Benjamin na dva zle tvářící se muže, kteří stáli přede dveřmi pravděpodobně vedoucími do sklepa.

“Za těmi dveřmi se určitě scházejí požitkáři,” konstatoval Kainmár.

“Sakra, budeme se muset probojovat. Jedeme pro Zherraie,” rozhodl popravčí.

Harengon ucítil, jak na něj někdo upírá pohled. Rozhlédl se a všiml si ženy, která si je důkladně prohlíží a jde něco říct mužům u dveří.

“Honem, nějaká paní si nás prohlížela a pak to šla říct těm pánům,” vyjekl Benjamin.

“Rychle pro toho Zherraie,” vykročil Taln.

Našli ho, jak si v klidu popíjí u baru a flirtuje se servírkou.

“Jdeme a připrav si zbraně,” táhl za sebou tieflinga popravčí. K jejich překvapení u dveří ale nikdo nestál. A navíc byly dveře pootevřené, jakoby někdo chtěl, aby šli dolů. Seřadili se tedy za sebe a vešli. Jako první sestupoval po schodech Kainmár, za ním šel Zherrai následovaný Benjaminem a poslední šel Taln. 

Ještě než došli na konec schodiště, ucítili pronikavý pach smrti. A po pár dalších stupních spatřili sklep. Byla to menší místnost plná mučících nástrojů, mrtvých těl připoutaných řetězy ke stěnám a všude byla krev. Ve středu prostoru stál oltář obklopený sedmi postavami v hábitech s kapucí a na oltáři ležela mrtvá dívka. Kultisté si z mrtvého těla ukrajovali kusy masa a syrové je pojídali.

“Hlavně potichu,” sykl Taln. Kainmár ale dostal záchvat kašle, čímž přilákal pozornost hodovníků.

“Ale ale ale, vypadá to, že se dostavil i dezert,” řekla osoba v čele oltáře a započal boj.

Jako první se vyřítil popravčí. Vyhl se kouzlu, které na něj seslal jeden z kultistů a jinému usekl ruku sekerou. Sám ale dostal zásah dýkou. Bylo mu to jedno, zuřil. Všechny žíly na těle se mu napnuly a kančí rysy se zvýraznily. Ťal znovu a rozsekl protivníka od klíční kosti po pas.

Benjamin přiskočil ke kanibalům na druhé straně oltáře, než byl Taln. Vypustil své spóry a pokusil se někoho trefit svojí paličkou. Měl úspěch. Jeden z nepřátel zavřískl bolestí, to jak mu palička zlomila kosti. Navíc si harengon zbraň obalil ve spórech, které se při úderu zavrtaly do těla a způsobily nekrózu.

Kainmár vyrazil popravčímu na pomoc. Vyhlédl si protivníka a máchl mečem. Trefil se, ale sám utrpěl zranění dýkou. Navíc se nestihl vyhnout seslanému kouzlu, kterého ho zasáhlo do ramene a popálilo mu kůži.

Zherrai přiběhl za Benjaminem. Řemdihem a štítem dodělal zraněného nepřítele, jeho místo však hned zastoupil další. Všude kolem létala kouzla a na harengonovu mysl toho už bylo moc. Z ničeho nic vytáhl dva hrníčky, nalil do nich čaj, smíchaný s nepořádkem z batohu, a podal je bojujícímu tieflingovi a kultistovi. Ti se na sebe jen zmateně podívali.

“Čas na čaj,” vykřikl Benjamin, ukázal na rozbité kapesní hodinky a odběhl k dalším postavám.

Zherrai zabil protivníka, stále překvapeného z šálku čaje, a v tu chvíli začal vidět rudě. Nedokázal rozeznat, kdo je přítel a kdo ne. Nejblíž k němu byl Taln, který zrovna s Kainmárem vyřídil dalšího nepřítele. Tiefling se k němu rozeběhl a udeřil ho řemdihem do hlavy. Popravčí ztratil vědomí a upadl na zem. 

Mezi tím nabízel Benjamin čaj dalšímu z kultistů. Ten se ale nenechal vyvést z míry a sekl harengona dýkou. To stačilo k tomu, aby se mu vrátila příčetnost. Přímo do protivníkova obličeje foukl své spóry a ten ihned začal vykašlávat krev. Odvrátil se stranou, čehož Benjamin využil a paličkou mu rozbil hlavu.

Kainmár byl obklíčen. Před sebou měl poslední dva protivníky a zezadu se přibližoval poblázněný Zherrai. Navíc, Taln zoufale potřeboval pomoc. Paladin proto otevřel jednu z kouřových lahviček a celá místnost se naplnila hustou mlhou. Všichni přítomní znejistěli, neviděli ani na pár centimetrů před sebe. 

Kultisté naslepo sesílali svá kouzla, doufajíc, že někoho zasáhnou. Kainmár s obtížemi našel Talnovo tělo a nalil mu do krku nápoj života. Popravčí se v zápětí postavil na nohy, byl ale slabý. 

Nepříčetný Zherrai tápal v mlze. Hořel touhou mrzačit, nikoho ale neviděl. Máchal kolem sebe zbraněmi, ale protínal jen vzduch. Pak dostal zásah kouzlem přímo do hrudi. Zbroj mu sice ochránila kůži, náraz měl ale takovou sílu, že si sedl na zem. Zatřepal hlavou a rudý kal mu zmizel z očí.

Díky směru, odkud kouzla létala, dokázali hrdinové najít zbývající kultisty a skoncovat s nimi. Benjamin potom dal Talnovi léčivý čaj a všichni čekali, než mlha opadne. Kainmár v ní ale rozeznával obrysy velké, tlusté postavy. Naslepo se za ní rozeběhl, nevšiml si stěny sklepení a vší silou do ní narazil hlavou. 

Paladinovo vědomí se ocitlo na zlém, nemocném místě. Všeobklopující zelená mlha, která vždy zakrývala pokroucenou postavu, se rozestoupila a odhalila entitu v plné kráse. Byla to obří obézní postava prolezlá červy a všelijakou havětí. Její zeleno šedá kůže pnutím praskala a odhalovala hnijící maso, nebo mokvala na místech hnisajících nádorů. Byl to sám Nurgle, otec nemocí. Ze svého kotle, kde vařil nové nákazy, nabral plnou lžíci a natáhl se ke Kainmárovi. Ten jen otevřel ústa a polykal vše, co mu pán chorob dal. 

“Odteď sloužíš mě,” zahřměl Nurgle a dal se do dávivého smíchu. 

Taln a Benjamin sledovali paladinovo tělo, jak se v bezvědomí nehty drápe do krve a strhává si kůži. Zarážející ovšem bylo, že rány hned začínaly uhnívat a zavírat se. Pak se Kainmár probral. Měl poblouzněný výraz a sršil energií. 

“Setkal jsem se s bohem,” řekl. “Dal mi napít ze svého kotle a já pochopil, co je můj nový úděl na tomto světě.”

“Dobře a jsi v pořádku? Právě ses drápal do krve a maso ti hned hnilo,” chtěl se ujistit Taln.

“Jistě příteli, nikdy mi nebylo lépe,” odvětil paladin a obvázal si rány novými obvazy.

Mezi tím dostatečně opadla mlha a Zherrai prozkoumal tělo na oltáři. Byla to zmrzačená elfská nebo půl elfská dívka s blonďatými vlasy. Tiefling v ní poznal Amélii. 

“Tak to vypadá, že Amélii už nezachráníme,” povzdechl si.

Ostatní se také podívali a Taln řekl: “Měli bychom aspoň její matce říct, co se s ní stalo.” Nikdo nebyl proti.

Benjamin se ještě porozhlédl po sklepě a našel starou knihu s názvem Kult Slaaneshe, kde byl například seznam rituálů, jak boha uctívat a podobné věci.

“Pojďte, tady už pro nás nic není. Musíme najít Améliinu matku,” řekl Zehrrai a zamířil ke schodišti, následován ostatními. Dveře do sklepa byly zavřené, i když je nechali dokořán, a byl na nich nějaký vzkaz. Tiefling ho vzal a na denním světle přečetl. Stálo v něm: Vyhledej mě u vstupu do jeskyně za západní hradbou, máme málo času. Tantumverda, matka.