Stín křídel, kapitola pátá: Caldora

Chvíli po poledni Ryna vzbudil jeho bratr. Bylo potřeba sbalit tábor a připravit se na cestu. Hraničním hvozdem chtěla skupina vedená Torganem projít ještě před setměním, jelikož za tmy by v lese pořádně neviděli, a mohli by proto narazit na caldorské hlídky. Odpoledne tedy v poklidu sklidili tábor, a Torgan jim přikázal, aby měli své zbraně v pohotovosti. Garruk vytáhl z pouzdra na zádech svoji obří sekeru, a oba durthané si nasadili své přilby. Jakmile se slunce začalo blížit o obzoru, vyrazili na cestu. Hraniční hvozd byl široky asi dvě míle, takže by měli být schopní ho překonat do hodiny, a objevit se na jeho jižní straně společně s noční tmou.

Ryn se přiblížil k Torganovi, který soustředěně sledoval okolí, protože se ho chtěl zeptat na spoustu dalších otázek.

„Proč caldořané hraniční hvozd nevykácí? Poskytuje přece nepříteli úkryt? Nebránila by se lépe otevřená krajina, kde by bylo na nepřítele dobře vidět na velkou vzdálenost?“

Torgan se pousmál, „Neuvažuješ špatně, ale Caldora má své důvody proč hraniční hvozd nechává být. Zaprvé, žádný seveřan nemůže tvrdit, že prošel do Caldory náhodou. Všichni thalanořané z blízkých osad hraniční hvozd znají, a jsou si moc dobře vědomy toho, že pokud ho projdou skrz, dostanou se do Caldory. Zadruhé Caldora nikdy nepovažovala Thalanor za hrozbu, a nikdo nikdy nepředpokládal, že by ze severu mohla přijít taková armáda, kterou by bylo potřeba pozorovat a bát se jí. A zatřetí, les tvoří přirozený obranný val. Žádná armáda není schopna ho překonat rychle a v útočné formaci. Na jižní straně lesa má Caldora strážní místa, která se dají dobře bránit, a jsou všechna na dohled od ostatních. Pokud by se přece jen nepřítel vynořil z lesa, narazí na opravdový obranný val. A ač by mohla být část jeho sil skryta v lese, nebude schopen se organizovat na tak malém prostoru, aby byl schopen úspěšně zaútočit.“

„A dokážeme proniknout kolem strážných míst?“

„V malé skupince jako je ta naše, a pod rouškou tmy, by to neměl být problém. I tak ale musíme dávat pozor.“

Dále pokračovali v cestě potichu. Dorazili na okraj lesa, kde do něj vstupovala cesta, dostatečně široká pro dva jezdce.

„Budeme se drže cesty, ale radši pojedeme mimo ní, kdyby tudy jela hlídka“ oznámil jim Torgan. Vjeli do lesa a pokračovali několik metrů od cesty. V lese už byla téměř tma, a tam museli postupovat velmi pomalu. Za chvíli zaslechly hlasy, a zvuk koňských kopit, a Torgan jim gestem naznačil, aby byli potichu. Lorrinův kůň však v právě tu chvíli zahřál. Hlídka složená ze 4 jezdců se zastavila.

„Kdo je tam?“ zvolal jeden z nich.

Lorrin popadl uzdu svého koně, a pomalu se s ním vyšoural z lesa na cestu.

„Co jsi zač chlapče?“ zeptal se muž, který byl pravděpodobně velitelem hlídky.

„Jsem thalanorský lovec pane“ odpověděl opatrně Lorrin.

„K čemu lovec potřebuje tolik zbraní?“ otázal se znovu kapitán a jeho pohled přitom přejížděl ze sekerky na jedné straně opasku k meči, který měl pověšený na druhé straně a k luku, který měl přehozený v pouzdře přes záda.

Bylo vidět, že Lorrin si neví rady, jak se ze situace dostat. Naštěstí ho nevědomky zachránil jeden z vojáků.

„Nepřišel jsi nám pomoct s tou chátrou?“

„Ano pane, přišel. Řekli mi, že si mám vzít co nejvíc zbraní co unesu,“ zareagoval pohotově Lorrin. Kapitán se na něj díval podezíravě, ale nakonec se s výmluvou spokojil.

„Za lesem, přibližně jednu míli jihovýchodně leží náš tábor. Hlas se u Barzuka, najde ti pořádnou zbroj, a zítra se můžeš zapojit.“

Vojáci ani nečekali na odpovědi, a pokračovali dál lesem. Lorrin se zařadil zpátky ke skupině. Torgan na něj koukal pohledem, kterým by ho nejraději roztrhl ve dví.

„Měl si velké štěstí chlapče“, poznamenal Torgan kousavě. Lorrin však drze oponoval, „Alespoň víme, koho tu hledají, a kudy nemáme chodit, až projdeme les,“

Ryn si pomyslel, že v tomto má Lorrin pravdu, a v Torganových očích vyčetl, že ačkoli se žoldák zlobí, stejně tak i on je rád za nové informace.

„Nemyslíš, že bychom měli Lorrina poslat k tomu Barzukovi?“ zeptal se opatrně Ryn. „Třeba bychom zjistili, co přesně se tu děje.“

„To je sice možné,“ odpověděl rázně Torgan, „ale pokud by Lorrin poté zmizel, považovali by ho za zvěda nebo dezertéra, a to by nebylo dobré.“

„A ten Barzuk, co je to za muže, neznáš ho?“

„Nikdy jsem o něm neslyšel, ale tito muži měli jiný praporec než královská hlídka, co jsme viděli ráno. Toto byli muži místního pána. Asi tak deset mil jihovýchodně leží pevnůstka. Její pán má za úkol chránit západní část hraničního hvozdu, pravděpodobně to bude některý z jeho kapitánů.“

Poté hovor utichl a skupina pokračovala dále mlčky. Jak se postupně blížili k jižnímu okraji hvozdu, začínalo se stmívat, a v lese už byla téměř úplná tma. Jak začínal les řídnout, začínali je uvítávat světla z pochodní a táborových ohňů.

„Co to má znamenat?“ vydechl Torgan, spíše pro sebe. Na jižní straně hvozdu stálo několik menších táborů se stany, rozestavěných kolem ohňů, a mezi nimi projížděli jezdci na koních s pochodněmi.

„7 táborů, v každém do deseti stanů, vypadá to tak na 500 vojáků Torgane“ poznamenal Tharok, který přejížděl očima po ohních, které jim chabě osvětlovaly výhled.

„Támhle je královský praporec Eldrica Valandora, poté jsou stany buďto bez praporců, nebo s praporcem věže, která stojí za stromy.“ pokračoval Tharok.

„To je znak Halvirů, strážců hvozdu,“ odpověděl Torgan a pokračoval „myslel jsem, že narazíme na jeden malý tábor, který obejdeme, ale budou mít v okolí hlídky. Plížit se kolem nich v noci by nebylo úplně dobré, a nejsem si jist, jestli by se nám to povedlo. Ráno zase nedokážeme projít, aniž by nás neviděli. Budeme se muset připojit k nim. Alespoň na noc. Pamatujte, že jste branci pro žoldácké skupiny z Velmoru.“

Vydali se na cestu, o pár desítek metrů později narazili na první strážné. Ozvalo se hlasité „Stůjte“ a když zastavili, přistoupil zprava i zleva muž s pochodní, osvětlili jejich obličeje a velitel hlídky si je pozorně prohlížel. Vypadal polekaně z ohromných postav durthanů, ale zároveň se tvářil tak, jako by je nepovažoval za nepřátele.

„Kdo jste?“ zeptal se, a přejížděl pohledem z jednoho na druhého.

„Jsme žoldáci z Velmoru, a byli jsme verbovat nové brance v Thalanoru,“ odpověděl Torgan a ukázal na Ryna a Lorrina. „Nijak jsme nechtěli narušit vaše hlídky, chtěli jsme Vás jen požádat, jestli bychom u vás dnes v noci mohli přespat.“

Strážný podezíravě pohlédl na dva chlapce, poté si pohledem znovu významně změřil Torgana. Nakonec přikývl. „Najdeme pro Vás nějaký stan,“ prohlásil a pohlédl na jednoho z mužů stojícího za ním. Ten zamával pochodní smluvený signál, a během chvíle se z tábora vzdáleného asi 300 metrů rozjeli jezdci s pochodněmi směrem k nim.

„Odveďte tyto muže do tábora, a ubytujte je v některém ze stanů. Jsou to žoldáci, mohlo by to zajímat Barzuka.“

Jezdec přikývl a pokynem hlavy naznačil skupině, že ho má následovat. Vysedli na koně a pomalu se vydali k jednomu z táborů, který nenesl žádný z praporců.

„Ubytuji Vás mezi ostatními žoldáky,“ začal jezdec, „přišli jste bojovat nebo jen procházíte?“

„O žádných bojích jsme se nedoslechli, naše cesta tudy vede náhodou, jsme na cestě do Velmoru.“ odpověděl Torgan klidně.

Jezdec znovu přikývl a dál nepokračoval. V tu chvíli se ale začal vyptávat Lorrin „A proti komu zde bojujete?“

Jezdec si Lorrina nejdříve pozorně prohlédl, protože ze začátku věnoval pozornost jen Torganovi a durthanům. Očividně ho překvapilo, že otázku položil nejmladší ze skupiny, chlapec, který vypadal, že sotva unese meč, který má za opaskem.

„Potuluje se tu nebezpečná sebranka,“ zamračil se jezdec, zatímco pohledem znovu přejížděl skupinu, jeho oči se na chvíli zastavily na durthanech. „Nejdřív jsme si mysleli, že to jsou obyčejní lapkové, co se pokoušejí drancovat. Ale pak jsme narazili na něco podivného – lidé, skarathi, dokonce i durthané, a všichni dohromady.“ Jeho hlas byl tišší, jako by si nebyl jistý, zda by to vůbec měl říkat.

„Skarathi a durthané spolu?“ zeptal se Torgan, jeho tón byl ostrý a znepokojený.

„Ano,“ přikývl jezdec a jeho oči znovu zabloudily ke dvěma ohromným durthanům. Garruk se na něj zašklebil, což způsobilo, že jezdec instinktivně sevřel otěže. „Nikdo z nás nepamatuje, že by tyhle dva národy někdy spolupracovaly. Pán Meren Halvir byl tak znepokojený, že poslal pro královské vojáky. Eldric Valandor přijel osobně. To už o něčem vypovídá.“

Torgan přikývl, ale jeho tvář zůstala nečitelná. „A co ta sebranka chce? Jsou tu na něčím rozkaz?“

Jezdec se opět zamračil. „To zatím přesně nevíme. Ale když jsme zajali jednoho ze Skarathi, prý byli všichni svoláni na rozkaz Gorvetha.“

Ačkoli byla již noc, a vzduch byl chladný, Ryn ucítil nenadálý přísun horka ve chvíli, když jezdec vyslovil Gorvethovo jméno. Zatřásl se a rozhédl se po svých společnících, ale vypadalo to, že nikdo si ničeho nevšiml, ovšem viděl, jak si durthané vyměnili zvídavé pohledy. Torganova tvář byla tvrdá, a jako většinou se z ní nedalo nic vyčíst.

„Děkuji za informace,“ řekl Torgan klidně. „Možná se někdo z nás připojí k vašim mužům, pokud budeme mít pocit, že můžeme být užiteční.“

Jezdec přikývl, zjevně unavený a stále lehce nervózní z přítomnosti durthanů. „Bude vás chtít vidět Barzuk. Připravte se na to.“

Když dorazili do jednoho z táborů, sesedli z koní a byli nasměrováni do stanu na okraji tábora. Ve stanu bylo deset lůžek, a u čtyř z nich byly složené brašny, náhradní boty jezdecké postroje. Zbylá lůžka byly volná. Vojáci jim donesli trochu jídla a umyvadla s vodou, ale nikdo se moc nezdržoval. Torgan přikázal durthanům, aby odstrojili koně a přenesli vše do stanu.

„Bude nás chtít najmout“ poznamenal Tharok.

„To určitě“ přikývl Torgan. Poté si všiml, že Ryn se tváří zvláštně. Poplašeně vyskočil, „Ryne, co se děje?“

„Nevím…, poté co ten jezdec promluvil o Gorvethovi, projelo mnou divné teplo“

„Přeměna?“ zeptal se bez okolků Torgan

„Nevím, při poslední přeměně jsem cítil spíše mražení“ odpověděl opatrně Ryn, ale začínal se cítit malátný, a všechno co viděl se začalo podivně rozmazávat.

„Co se to s ním dějě?“ vykřikl Lorrin

„Tharoku, Garruku,“ přikázal Torgan tiše, „běžte hlídat vchod. Nepotřebujeme, aby sem někdo vstoupil. Pokud je tu Gorvethova stopa, musíme být ostražití.“

S vyslovením Gorvethova jména se to stalo. Ryn padl na kolena, rozpřáhl ruce a prohnul záda. Vypadal nevinně, jako kdyby se měl modlit. Znovu se objevil tlak v zádech, a brnění v rukou. Příznaky přeměny na místech, kde se mu měla objevit křídla a pařáty. Bolest, která to vše provázela byla strašná, ačkoli to nebylo tak hrozné jako tenkrát ve velké síni. Ryn věděl, že nemůže křičet, protože stěny stanu ho mohli schovat, ale jeho křik by neutlumily. Křičel uvnitř sebe. Měl pocit, že ho bolest, kterou neuvolňoval křikem roztrhne napůl, ale věděl, že musí zůstat při vědomí. Nejasně si uvědomoval šeré světlo stanu, a Torgana, který klečel vedle něj. Jenže Torganův obličej mizel a místo něj viděl lesy a hory. Leťěl. Ucítil svá mohutná křídla a vítr v nich. A teď znovu uslyšel Torganův hlas, ačkoli jednotlivým slovům nerozuměl. Znovu letěl. Blížil se k veliké hoře, která neměla vrchol, ale byla zakončena velkou plošinou, na které stál veliký chrám. Znovu Torganův obličej „Ryne… zůstaň tu se mnou“. A pak najednou tma, i bolest ustala. Nejdříve si Ryn pomyslel, že znovu omdlel, uvědomil si však, že slyší Torganův hlas, a někde v hlavě jako by ho i nadále viděl, a věděl, že je přítomen ve stanu. Ne toto nejsou mdloby. Pak ze tmy před ním vystoupila žena. Starší, ale statná žena. Vysoká, s hnědými vlasy, v důstojných zelených šatech, a s dřevěnou, kroucenou holí v ruce. S holí, na jejímž konci byl usazený obří průhledný diamant. Ryn stále slyšel Torgana, ale jediné, čemu chtěl teď doopravdy věnovat pozornost byla ta žena.

„Buď pozdraven“ pronesla klidným, vlídným hlasem a pokračovala „jsem Elara, jsem velekněžka Aurethiru, chrámu všech gerarionů.“ Ryn chtěl něco odpovědět, ale nebyl toho schopen.

„Byl jsi obdařen obrovským darem, orlí silou, která z tebe činí gerakiona. Aurethir už na tebe čeká, přijď,“ pokračovala Elara. Aurethir už čeká...

A pak zmizela, a sní i tma. Znovu se předním objevoval Torganovův obličej. Bolest nebyla tak strašná. Vše se začalo rozjasňovat, slyšel Torganův hlas stále zřetelněji. Uvědomil si, že už neklečí, ale že je zhroucený na břiše. Chtěl se otočit, ale po jeho levé ruce v tom něco překáželo. Zkusil to tedy na druhou stranu, ale i tam něco bylo. A pak si to uvědomil, nebylo to něco, byl to on. Byla to jeho křídla. Polekaně zalapal po dechu a zjistil že místo ůst a nosu má silný zobák. Podíval se na své ruce a uviděl místo prstů silné pařáty. Postavil se.

Stál tam mezi Torganem, Lorrinem a oběma durthany a uvědomoval si, že se poprvé opravdu přeměnil. Najednou si uvědomil svá roztažená křídla, a složil si je na záda. Bylo to tak přirozené. Nepochopitelně ho tento moment naplnil ohromným štěstím, které se muselo zračit i v jeho výrazu, jelikož se postupně rozesmál Torgan, durthané a nakonec i Lorrin. Ryn tam stál mezi nimi, a měl pocit, jako by se znovu narodil. Stále v něm proudilo ohromné štěstí.

„Stalo se to,kompletní přeměna.“ vydechl Torgan. Lorrin na něj hleděl s něčím mezi úžasem a strachem.

„Jsi Gerakion, Ryne,“ pronesl Torgan pevně, „a teď už není pochyb. Tvoje cesta začíná.“