Stín křídel, kapitola šestá: Aurethir

Alysia letěla směrem k chrámu. Výhled na něj jí sice zakrývala hustá mračna, ale ona věděla, že tam je. Byla neuvěřitelně unavená. Z jejího pozorování situace se nakonec stala krvavá bitva. To, co právě zažila bylo strašné. Vyhráli, ale dalo se to vůbec považovat za vítězství? Alysia měla před očima hořící muže. A ten pach… pach hořícího masa. Byla to její první opravdová bitva. Stále ještě v chrámu podstupovala výcvik, a její řád se aktuálně nezapojoval do žádných šarvátek v rámci Eldorie. Období míru, jak to někteří mistři falešně nazývali, nastalo od poslední velké bitvy s Gorvethem. Tehdy skarathi zabili její rodiče, ale Gorveth ve své snaze neuspěl. Ovšem nezemřel. Byl zatlačen na Vorrath, a tam mohl dál spřádat svoje plány a nabývat na síle. Alysia nechápala proč proti němu nezakročí a neukončí tuto záležitost jednou provždy. Jak o tom, tak přemýšlela, uslyšela ve své hlavě hlas Elary „Pomsta na Gorvethovi život tvým rodičům nevrátí, a jeho porážka sama o sobě mír nepřinese“. Pořád dokola. Velekněžka byla neoblomná. A s ní i ostatní mistři jednotlivých řádů. Ovšem Alysia zažila něco, co jejich názor změní. Ve svojí brašně měla důkaz. Důkaz o zrůdnosti Gorvethova chování. Věřila, že to bude stačit, věřila, že tentokrát bude moci vyrazit do boje proti tomu netvorovi, který krade děti a dělá z nich monstra.

Sletěla dolů pod mračna a spatřila ho pár desítek metrů před sebou. Aurethir, mohutný chrám, stojící na stolové hoře, obklopen horami ze všech stran. Aurethir měl čtvercový tvar. V každém rohu stála mohutná kulatá věž s kopulí a každá z kopulí měla jinou barvu. V jihozápadním rohu stála rubínově červená kopule řádu ohně, v jihovýchodním rohu stála slonovinově bílá kopule řádu větru. V severovýchodním rohu, vedle ní, a úhlopříčně od rubínové kupole stála zlatavá kopule řádu země, a v posledním rohu safírově modrá kopule vodního řádu. Věže byly propojeny mohutnými zdmi po obvodech, které byly protkány chodbami a ve kterých se nacházely cely jednotlivých členů řádu, ale i jídelny, knihovny, stáje, zbrojnice a velké cvičící sály. Ze všech věží vedli také úhlopříčné zdi, které se protínali uprostřed čtvercového chrámu, kde z nich vyrůstala mohutná velká věž čtvercového tvaru, na jejímž vrcholku bylo cimbuří a uprostřed něj výrazná, 8 metrová socha zakladatele řádu, po kterém se celý chrám jmenoval.

Aurethir nebyl prvním orlím mužem, ale nechal postavit chrám a začal do něj zvát všechny lidi nadané něčím, co v té době bylo jmenováno jako orlí prokletí nebo také orlí požehnání. Aurethir tak stál na tomto místě již přibližně 1300 let, a za tu dobu jím prošly stovky různých členů a desítky představených. Ve zdech Aurethitu bylo 5 velkolepých knihoven, ve kterých byla zaznamenána většina moudrosti a historie Eldorie, ale také tajemná magie, a svitky s dávnými proroctvími. Pro Alysiu byl Aurethir domovem. Žila zde jedenáctým rokem, od svých 8 let. Narodila se sice na jihovýchodě Caldory, poblíž hranic se Skarathi, ale její domov se měl zapsat do historie. Právě vrchovinu poblíž vesnice si Gorveth se svou armádou vybral pro tábor, ze kterého měl vést rozhodující bitvu proti spojeným silám Eldorie. A vesnici samotnou nechal vyplenit nájezdníky z národu skarathi. Byla sice chráněná vojáky Caldory, ale jeden ze zrádných důstojníků se nechal koupit Gorvethem, a způsobil odvolání většiny vojáků jeho jednotky. Skarathi se vesnicí prohnali jako lavina, a téměř nikdo jejich řádění nepřežil. Mezi mrtvými byly i Alysini rodiče. Gorveth získal důležité strategické postavení, a mohl na spojenecké armády zaútočit ze dvou stran.

Alysia si pamatovala vřavu bitvy jen v nejasných obrazech. Hordy bojovníků skarathi, kteří proudili skrz trosky vesnice. Rudé záblesky jejich ohnivé magie, které pronikaly skrz škvíry do jejího úkrytu mezi zbytky zdiva jejich domu. Troubící válečné rohy. Křik a nářky. A poté zemětřesení. Zemětřesení, které nastalo pod přívalem armády kamenných mužů. Právě příchod durthanské armády byl zlomem. Armády, která měla být podle zpráv zvědů několik dní před tím rozprášena samotným Gorvethem. Avšak durthanský náčelník Korvan'Tharak, dokázal během neuvěřitelně krátké chvíle sehnat rozprchlé durthanské bojovníky, a dorazil právě včas. Jeho příchod, nepříteli do zad otočil vývoj bitvy, a Gorvethovi jednotky padly. Gorveth sám zmizel. Díky hrozivému dusotu durthanské armády se té bitvě začalo říkat bitva „Třesoucí se země“. Silná magie, která prostupovala bitevní pole a okolí probudila v Alysii první částečnou přeměnu. Nepamatovala si, jak se dostala ze svého úkrytu. Věděla jen, že ji země sbíral gerakion v ohnivě rudé zbroji, a odnáší ji sebou pryč. Probudila se se ze své letargie až o několik dní později, již v Aurethiru, a zjistila, že jejím zachráncem je Kaelith, tehdy pouze mistr ohnivého řádu. Pomalu se začala dozvídat více o svém původu. Řád ji přijal do učení a Kaelith sám dohlížel na její výcvik, a to i později, když se sstal představeným ohnivého řádu. Téměř jedenáct let se zde učila všem tajemstvím gerakionů, jejich historii a magii. Kaelith sám ji prováděl složitou cestou výcviku.

Alysia vzhlížela ke svému mistrovi, Kaelithovi, s bezmeznou úctou. Byl pro ni nejen učitelem, ale i vzorem síly, moudrosti a neochvějné oddanosti. Každé jeho slovo pro ni mělo váhu zákona, každé jeho gesto neslo důstojnost člověka, který zasvětil celý svůj život ochraně principů a hodnot řádu. V jeho přítomnosti cítila zvláštní směs respektu a nervozity, která ji nutila vážit každý svůj pohyb a každé slovo. Pro Alysii byl Kaelith tím, kdo ji zachránil z prachu minulosti, když ztratila rodiče během Gorvethova povstání. Jako osmiletou, ztracenou a vyděšenou, ji našel a rozpoznal v ní budoucího Gerakiona. Nabídl jí útočiště v chrámu a stal se jejím učitelem a ochráncem. Přesto k němu nikdy nepociťovala familiární blízkost. Kaelith byl příliš vznešený, příliš vzdálený, příliš soustředěný na své poslání, aby k němu mohla cítit cokoli jiného než oddanost a vděk. Možná protože Kaelith byl na Alysii neúprosně přísný. Její každodenní výcvik byl náročný a její pokroky vždy hodnoceny s tvrdostí, která někdy působila neústupně. Přesto věděla, že jeho přísnost má svůj důvod. Bylo to právě jeho vedení, které z ní udělalo to, čím dnes byla – nejmladší a nejslibnější učednici ohnivého řádu a možná celého chrámu. Alysia si často připomínala, že její schopnosti ovládat plameny a čelit nebezpečí jsou výsledkem jeho nekompromisního vedení. Občas však přemýšlela, jestli on v jeho očích vidí něco víc než jen žačku. Toužila po uznání, po tom, aby jednou řekl, že je na ni hrdý. Ale Kaelithovy emoce byly vždy skryté za zdmi jeho neochvějného klidu. Přesto se někdy zdálo, že ve chvílích, kdy sledoval její pokroky, v jeho pohledu probleskla hrdost. I kdyby to bylo jen na okamžik, pro Alysii to bylo dostatečné. Kaelith byl její kompas, její světlo v temnotě, a ona byla odhodlaná udělat vše, aby naplnila jeho očekávání.

Po 8 letech prošla první zkouškou, kdy se musela odebrat na horu Neutuchajícího vichru, a pomocí své magické síly ukovat svůj Gerlath. Meč, se dvěmi zahnutými čepelemi, které vycházeli z rukojeti naproti sobě.

Gerlath byl osobitá zbraň. Při výcviku v Aurethiru se gerakioné učili i kovářskému řemeslu a nauce o rudách, tak aby byli schopni si svůj gerlath ukovat sami. Při jeho tvorbě přenesli kus své magie do své zbraně, a právě úspěšné dokončení gerlathu bylo považováno za dokončení základního výcviku. Poté byli učednící prohlášeni za gerakiony a mohli Aurethir opustit a jít si svou cestou anebo zůstat nadále v chrámu a pokračovat ve výcviku na mistra svého řádu. Nebylo běžné, aby gerakioné opouštěli řád po ukončení prvního stupně výcviku. Většina gerakionů setrvávala v chrámu i nadále, jako řadoví příslušníci svých magických domů se dále učili a připravovali na mistrovské zkoušky. Pokud však při tvorbě gerlathu nebyl učedník úspěšný, musel setrvat v chrámu na další tři roky před dalším pokusem, a nebo ho navždy opustit. Osudovost této zkoušky znamenala, že v chrámu pobývali někteří učedníci dlouhá léta, než přistoupili ke svému pokusu. Studium v chrámu nemělo přesný časový rozvrh. Někteří učedníci byli schopni k prvním zkoušce a tvorbě Gerlathu přistoupit do 5 let, někteří jiní trávili v chrámu před touto zkouškou celá desetiletí.

Alysiin gerlath měl jílec z krásné, stříbřitě lesknoucí se oceli, a na křížových záštitách byl osázen rubíny. Čepel byla v žlábku zabarvena do ruda, a na vlnitém ostří tancovaly rudé plamínky. Šlo o nádhernou a nebezpečnou zbraň. Alysia ji pojmenovala Plamen osudu. Když se se zbraní vrátila, byla si poprvé ve svém životě jistá, že v Kaelithové pohledu vidí opravdovou hrdost. Tento pohled však trval jen kratičkou chvilku, než se mistr vrátil za své ohnivé hradby a znovu schoval všechny své emoce.

Teď byl její gerlath zašpiněný krví a kouřem, a ona věděla, že jakmile vylíčí, co se stalo, čeká ji jeho čištění. Stejně tak potřebovala vyčistit její zbroj. Byla to nudná práce, ale ona věděla, že monotónnost tohoto úkolu jí alespoň pomůže dostat z hlavy obrázky bitvy, které se jí neustále vracely.

Mimoděk se svou pravou rukou ujistila, že neztratila svou brašnu, kterou měla u boku a začala přistávat. S dotykem země se přeměnila do své lidské podoby a posledních 20 metrů k bráně došla jako dívka. Brána se před ní ihned otevřela. Strážní se ji uklonili a jejich přívětivý úsměv okamžitě vystřídalo zděšení, když si všimli jejího zakrváceného šatstva a zbroje. Nikdo z nich však nepromluvil. Alysia pokračovala rázným krokem přímo k ohnivé věži. Gerakioné, kteří ji potkali si ji zvědavě prohlíželi, ale nikdo z nich neměl odvahu ji zastavit a promluvit s ní. Alysia se díky svému vztahu s Kaelithem a díky svým schopnostem těšila velké úctě, zároveň z ní však měla spousta mladších učedníků strach.

Konečně došla k ohnivé věži. Hbitě vystoupala několik poschodí, až se ocitla před velkou síní ohnivé věže. Ta byla ovšem prázdná. Zabočila tedy vlevo a pokračovala na konec chodby k osobním komnatám velmistra ohně.

Vešla dovnitř a poklekla. Věděla, že pokud by pouze nezdvořile vtrhla dovnitř, a vychrlila na Kaelitha vše, co mu tak zoufale toužila říct, ani závažnost informací by ji neochránila před hněvem, který by za své počínání sklidila. Kolena ji tlačila do chladné kamenné podlahy, ale neodvažovala se pohnout. Musela být silná. Její ruce se však neklidně sevřely kolem brašny, v níž nesla důkaz. "Co když mi neuvěří?" proběhlo jí hlavou. "Co když to není dost?"

Velmistrovy komnaty byly rozděleny na jeho ložnici, jeho pracovnu s vlastní knihovnou, kde měl také uchován svůj gerlath a na přijímací síň, ve které se teď Alysia nacházela. Jednalo se o velikou místnost s masivním stolem, za kterým se nacházela vysoká okna, která začínala u podlahy a táhla se až k vysokému stropu. Po její levé ruce byl majestátní krb, a stěna po její pravé ruce byla pokryta knihovnami. Po stěnách visely obrazy předchozích velmistrů, a za stolem byl obraz Pyrethora, první velmistra ohnivého domu. Vůně hořícího dřeva naplňovala místnost a oranžové odlesky z plamenů tančily na lesklých hřbetech knih v knihovnách.

Alysia klečela a čekala. Jeho hlas, hluboký a ostrý jako čepel, se ozval od krbu: "Vstaň a pověz mi o své cestě."

Alysii vstala a přešla ke krbu. Čelem k ohni stál Kaelith, vysoký, hubený, ale svalnatý, v decentní rudé tunice, s černými kalhoty a strohým koženým opaskem. Měl krátce střižené černé vlasy a ostře řezanou tvář, ze které vyzařovala veškeré jeho tvrdost a preciznost. Za celou dobu se neotočil. Vedle něj stál Ladric, jeho pobočník a správce ohnivého domu. Ladric byl již starší muž, jeho tvář pokrýval bílý plnovous, hlavu však měl holou. Jeho oči byli srdečné a čišelo z nich teplo ohně. Byl oblečený v černých šatech, které byly zdobeny stříbrem. Alysia měla občas pocit, že Kaelith a Ladric nemohou být rozdílnější, oba však pojilo pevné přátelství a Ladric byl Kaelithovou pravou rukou v péči o ohnivý řád. Díky jeho srdečnosti to byl on, kdo nabízel útěchu všem studentům, a na setkáním ohnivého řádu vytvářel atmosféru jedné velké rodiny. Ladric se po Alysiině příchodu otočil a teď ji sledoval znepokojenýma očima. Alysia cítila teplo Ladricova pohledu, jako by ji chtěl ujistit, že je zde v bezpečí. Bylo to jiné než Kaelithova přítomnost – jeho oči vždy pronikaly přímo do duše, nutily vás pohlédnout na pravdu, ať byla jakákoli, a nést ji sami. Poté se jeho znepokojený pohled na okamžik stočil ke Kaelithovi, jako by hledal odpověď, než si promnul bradu a obrátil oči zpět k Alysiině tváři. Kaelith, jako by vycítil Ladricovo znepokojení, se také otočil a jeho oči se na okamžik zastavily na Alysiině tváři, a pak se znovu vrátily k plamenům. "Mluv," řekl. Jeho hlas byl jako oheň, klidný, ale plný hrozby, že může kdykoli vzplanout.

Alysia polkla, na okamžik zaváhala, ale pak sáhla do brašny a vytáhla pečlivě zabalený balíček. Rozvázala ho a odhalila černý, ohořelý pařát, který se na světle zaleskl rudými a zlatými odlesky. V místnosti zavládlo naprosté ticho, přerušované jen praskáním ohně v krbu.

Ladric vykročil vpřed a zamračil se. "To je… co si o tom máme myslet, Alysie?" Jeho hlas byl měkký, ale nesl v sobě znepokojení. "Odkud to pochází?"

Kaelith mlčel, jeho oči neuhnuly od plamenů, ale bylo vidět, jak se jeho ruka na okamžik zastavila u boků, kde obvykle spočíval jeho Gerlath.

„Z bitvy na východním pobřeží Aranoru,“ začala Alysia, její hlas byl pevný, přesto však nesl stopy únavy. „Spolu s kapitánem Aldarem jsem se připojila k obraně proti nájezdníkům, kteří útočili z lodí. Byli jsme varováni, že mezi nimi může být někdo z nás – gerakion. Kapitán měl pravdu. Byl tam.“

Kaelith se otočil. Jeho oči byly jako dva uhlíky, jejichž žár se mohl každou chvíli proměnit v plamen. „Elementární přeměna?“ zeptal se stručně.

Alysia přikývla. „Ano, pane. Proměnil se. Byl to oheň… vše kolem něj se vzněcovalo. Ale byl neovladatelný, spaloval všechno, včetně sebe. Nakonec jsem ho musela zastavit.“

Kaelith přimhouřil oči a přistoupil blíž. Pohledem přejel po ohořelém pařátu, jeho prsty se na okamžik dotkly jeho povrchu. „Zastavit?“

„Ano,“ potvrdila Alysia. „Byl příliš nebezpečný. Neměl kontrolu nad svým elementem, a… byl naprosto ztracen. Nebyla jiná možnost.“

Ladric se hluboce nadechl, jeho obličej odrážel tíhu toho, co slyšel. „Toto je šokující… Gerakion, který zřejmě neprošel výcvikem, ani naším řádem. Gorveth?“ Ladricovo obočí se stáhlo, jak zvažoval možné důsledky.

„Ano,“ odpověděla Alysia. „Věřím, že byl vycvičen Gorvethem. Jeho magie… byla syrová, destruktivní. Nebyla to magie, jakou známe my. Měla v sobě něco… temného. Jako by samotný oheň trpěl.“

Kaelith si pařát znovu prohlédl, jeho rysy byly nehybné, ale v jeho očích byl jasný záblesk pochopení – a hněvu. „To, co popisuješ, není pouze důkazem o Gorvethově působení,“ řekl tiše, jeho hlas však nesl sílu, která zaplnila celou místnost. „Je to také varování. Pokud Gorveth skutečně trénuje gerakiony, pak už nejde jen o našeho nepřítele. Jde o hrozbu, která ohrožuje samotnou podstatu toho, kdo jsme.“

Ladric pokýval hlavou a přistoupil k Alysii. Jeho oči byly vlídné, ale ustarané. „Udělala jsi, co bylo třeba, dítě. Neměla jsi jinou možnost. Ale otázkou je, co uděláme teď. Tohle…“ ukázal na pařát, „nesmí být ignorováno.“

Alysia se nadechla, připravena říct vše, co chtěla. „Pane, tento pařát je důkazem. Nemůžeme nadále čekat. Gorveth je stále na Vorrathu, ale jeho vliv roste. A pokud trénuje další gerakiony, kteří se obrací proti naší cestě, musíme jednat. Musíme—“

Kaelith zvedl ruku, čímž ji umlčel. Jeho oči byly tvrdé, jeho pohled ostrý. „Ne, Alysie. To, co říkáš, má váhu. Ale kroky, které podnikneme, nemohou být vedeny hněvem nebo strachem. A už vůbec ne pomstou.“

Jeho hlas byl tichý, ale každé slovo pronikalo do místnosti jako úder kladiva. „Přinesla jsi nám varování. A za to ti děkuji. Ale otázkou zůstává: jak daleko jsme ochotni zajít, abychom čelili této hrozbě?“

Alysia se chystala odpovědět, ale Ladric jí položil ruku na rameno. „To je otázka pro celý řád,“ řekl klidně. „Nejen pro nás tři. Děkujeme ti za to, že jsi měla odvahu toto přinést, dítě. Teď běž. Musíš si odpočinout.“

Kaelith přikývl, jeho pohled se znovu stočil k pařátu v jeho rukách. „Ano, Alysie. To, co jsi udělala, je důležité. Ale další kroky musí být pečlivě zváženy. Ladric tě odvede zpět.“

Alysia cítila, jak jí do tváře stoupá vlna horka – byla to směs frustrace, úlevy a vyčerpání. Poklonila se a otočila se k odchodu. Ladric se k ní připojil a spolu zamířili ke dveřím, zatímco za nimi Kaelith zůstal stát u krbu, ztracený ve svých myšlenkách.