Lapis Lazuli - Prolog

„Hursti!!" Zaznělo tmou a do noci se začal ozývat hluk podobný tlučení kladiva o rozžhavený kov. Rozeznělo se na poplach. Okamžitě mi došlo, co se stalo. Někdo na nás útočí.
    I přes všechen ten hluk a matčino pobízení jsem nedokázala udělat ani ten nejmenší pohyb. Byla jsem v šoku, neschopna se hnout.
    Teprve až nářek mé malé sestřičky mě probral, a tak jsem začala horečně pomáhat mamce. Vzaly jsme si malý ranec s nejnutnějšími věcmi, který jsme měly sbalený a nachystaný pro případ nouze. Já nesla mou čtyřletou sestru Tamiru a mamka všechny věci, které jsme si přichystaly.
    Vyběhly jsme do ulic jen v noční košili. Všude okolo nás plály ohně. Ten řev, nelidský a zvrácený, plný touhy po krvi a zabíjení, se mísil se zoufalým nářkem vyděšených měšťanů - matek a jejich dětí, mužů řvoucích v agonii na zemi. Viděla jsem starce a stařeny, jejich bezmocné vyděšené pohledy. Moc dobře věděli, že se nestihnou schovat a utéct do bezpečí. A tak se narychlo loučili se svými nejbližšími s vědomím, že je to naposled, co je vidí živé.
    A přesto jako by mi někdo dal na uši klapky a já nic neslyšela. Nedokázala jsem vnímat své okolí, jako kdyby to byl jen zlý sen, ze kterého se brzy probudím. Probíhaly jsme městem a razily si cestu vyděšenými měšťany.
    Mamka mi něco vysvětlovala, ale nerozuměla jsem jí. Jediné co jsem slyšela, byly moje myšlenky: „Strážný nás varoval před Hursty, ale jediní Hursti široko daleko jsou Or." Honilo se mi hlavou, pak mi došlo: „Vždyť ti přece patří k Muradské dohodě!" Něco mě ještě napadlo, už jsem to skoro měla, když tu mi někdo položil ruku na rameno a má myšlenka se rozplynula jako pára nad hrncem.
    Byla to matka: „Irin, pojď!"
    Až teď jsem si uvědomila, že už jsme na úpatí svahu, kde je kryt. Nechtělo se mi jít, a tak jsem se, abych to aspoň o pár vteřin oddálila, naposledy podívala na své milované město Arat - můj domov, můj celý svět.
    Byl to hrozný pohled. Ve městě plály ohně a až k nám byl slyšet hluk vřavy. Až mě píchlo u srdce z toho pohledu. Bylo to tak krásné město, plné smíchu a slunce.

    Pak jsem se otočila a město navždy nechala za sebou.