Stín křídel, kapitola sedmá: Velká rada

Zbytek dne strávila Alysia ve své cele. Sundala si brnění a společně s mečem ho vyčistila. Ladric ji nechal poslat čisté šaty a jídlo přímo do cely, nemusela se tak vydávat mezi své bratry a sestry a byla uchráněna před zvídavými pohledy a otázkami na svůj zážitek.

Ne, že by snad Alysia byla tak oblíbená – spíše naopak. Její blízký vztah s Kaelithem jako by kolem ní vytvářel neviditelnou zeď, která odrazovala ostatní učedníky. Mnozí se jí vyhýbali ze strachu, že by jejich neúspěchy mohly být posuzovány přísněji, kdyby byla v blízkosti. Její talent a rychlost, s jakou se stala jednou z nejslibnějších žaček ohnivého řádu, vzbuzovaly obdiv, ale i závist. Pro většinu svých vrstevníků byla Alysia nedosažitelným měřítkem – někým, koho bylo jednodušší se stranou obávat, než blíž poznat.

Snažila se usnout, ale její spánek byl neklidný a plný živých snů. Výjevy z minulosti ji pronásledovaly, především vzpomínky na bitvu Třesoucí se země. Ve snu opakovaně viděla svého otce, jak padl při útoku skarathi. Tentokrát však jeho smrt vypadala jinak – plameny, které ho pohltily, vycházely z rukou skarathského mága. Byla to skutečná vzpomínka, nebo jen její představivost, posílena vlastním zážitkem z bitvy? Počínající úsvit ji nakonec vytrhl z tohoto kolotoče myšlenek. Vstala a oblékla se, rozhodnutá najít útěchu v ranním tichu jídelny.

Doufala, že jídelna bude prázdná, ale několik bratří již sedělo na lavicích a tiše rozmlouvalo. Jeden z nich, zavalitý mladík s přívětivým úsměvem, na ni zamával. Nejprve ho chtěla ignorovat, ale když ji oslovil jménem, zamířila k nim.

„Dnes se bude konat velká rada,“ oznámil, zatímco si ji se zájmem prohlížel. „Svolali ji na základě tvého svědectví. Budou tam všichni představení a mistři.“

Alysia na sobě nedala nic znát, ale jeho slova jí rezonovala v hlavě. Mladík si její mlčení vyložil jako příležitost pokračovat.

„Je pravda, že jsi potkala divokého gerakiona?“ zeptal se s viditelným napětím.

„Ano,“ odpověděla klidně. „Ale nebyl úplně divoký. Měl za sebou určitý výcvik. A ovládal elementární přeměnu.“

Tato slova způsobila mezi bratry zmatek. Začali tiše debatovat a hádat se, co to znamená. Alysia se už nezdržovala, sebrala si chléb a sýr a zamířila zpět do své cely.

Takže velká rada, pomyslela si. Tohle bude rozhodující.

Hierarchie Aurethiru byla jasně daná. Vládla mu malá rada, složená z představených řádů a velekněze, aktuálně Elary. Velká rada zahrnovala širší okruh významných osobností, jako byli arcimágové a šampioni jednotlivých domů a směli se jí účastnit všichni gerakioné, kteří dosáhli úrovně mistra svého řádu. Pokud se měla konat velká rada i pro všechny mistry, musela proběhnout ve Velkém sále, což bylo velmi neobvyklé. Myšlenka na tento formální a neosobní prostor v ní vyvolala neklid.

Když se vrátila do své cely, čekal tam Ladric.

„Alysie,“ oslovil ji chmurně, „jsi předvolána před radu.“

„Velkou radu?“ otázala se, ale podle jeho výrazu už tušila odpověď.

„Nikoli, před malou.“ odpověděl Ladric, a zatvářil se překvapeně a naštvaně zároveň, znepokojen tím, že Alysia ví o zasedání velké rady, „Malá rada si tě chce vyslechnout, a teprve poté se setkáme na velké radě, abychom se rozhodli co dále.“

Alysia tušila, že toto přijde a byla na to připravená. „Pokud mám předstoupit, bude to rovnou před velkou radu, chci to vše vypovědět najednou a všem.“

Ladricovo naštvání očividně sílilo, ačkoli z jeho pohledu bylo jasné, že s podobnou odpovědí počítal. I tak se pustil do Alysiina přemlouvání.

„Alysie, dítě, to není dobrý nápad. Pamatuj, že si složila slib, a tím pádem se nesmíš protivit rozhodnutím rady.“

„Ladricu, víš, že nikoho zde v chrámu nechovám v úctě tak, jako tebe a Kaelitha, avšak moje svědomí mi velí předstoupit rovnou před velkou radu. Náš řád se musí dozvědět, že Gorveth do své armády vychovává gerakiony. Musí pochopit rozsah jeho počínání…“ pomalu umlkla, a pak, téměř přemožena emocemi pokračovala, „Ty jsi tam nebyl… ty jsi ho neviděl… však to byl ještě chlapec, dítě…“ šeptala Alysia a slzy jí stékaly po tváři.

Ladric k ní přistoupil a objal ji. Cítila, že on o ní také stále smýšlí jako o dítěti, minimálně v tuto chvíli. Bylo ji to však jedno. Potřebovala jeho otcovské objetí. Náruč, do které se často schovávala během svého výcviku. Náruč, která ji nikdy nezklamala, a vždy ji poskytla útěchu. Doufala, že ani teď ji Ladric neodmítne pomoci.

„Říkal jsem jim, že na tuto cestu nikdy nepřistoupíš,“ zašeptal Ladric, „zůstaň ve své cele, nechám pro tebe poslat“. Poté ji pustil a odešel z její cely.

***

Zbytek dopoledne trávila Alysia ve své cele. Bylo ji jasné, že zasedá malá rada, a připravuje si půdu a všechny scénáře na jednání velké rady, o kterém sama předpokládala, že bude bouřlivé. Věděla, že mezi představiteli řádu nepanuje shoda. Elara sice zastávala velmi konzervativní postoj, ve kterém ji malá rada podporovala, Kaelith však čekal na svou chvíli, aby věren impulzivní povaze svého živlu přešel do ofenzivy a zburcoval zbytek řádu.

Kaelith, jehož hlas byl jako plamen – silný, hřejivý, ale i nebezpečný – byl dlouhodobě známý svou touhou po změně. Věřil, že řád stagnuje a že vedení Elary, které dominovala opatrnost, dusí potenciál domů. V Aurethiru se vědělo, že Kaelith chce být příští veleknězem, a měl silného spojence ve Vayenovi, představeném větrného domu. Vayenova schopnost ovlivňovat ostatní svou lehkostí a šarmem byla legendární. Navzdory svému bezstarostnému vystupování byl nebezpečně strategickým hráčem.

V malé radě však stále byli dva proti třem, nemělo tedy smysl veřejně podkopávat důvěru ve vedení řádu, a celá rada tak navenek působila jednotně. Dnes se však měla konat velká rada, a pokud Vayen dokáže ukočírovat příslušníky svého domu, může být Elařina pozice zpochybněna.

Alysia si byla jistá, že z ohnivého domu nepůjde nikdo proti Kaelithovi, a také dobře věděla, že Elařin vlastní dům, dům země, je rozpolcený mezi věrností Elaře a Barynovi – šampionovi zemního domu. Baryn, neohrožený bojovník a první šampion celého řádu, byl symbolem síly a odhodlání, ale jeho věrnost se zdála být složitější, než by si kdokoliv myslel. Jeho pragmatický přístup k politice a rozhodování často vedl k tomu, že byl považován za jazýček na vahách.

Existovala tedy šance, že velká rada, která se měla konat poprvé za pět let, otevře Elařinu pozici a dojde k volbě nového velekněze. Velekněze směli volit všichni gerakioné, kteří dosáhli hodnosti mistra, a také každý gerakion s touto hodností se mohl o místo ucházet. V praxi se však o toto místo nejčastější ucházeli představení jednotlivých domů, výjimečně pak jejich arcimágové či šampioni.

Poslední volba se konala před více jak 30 lety. Tehdy vyhrála Elara nad vodním arcimágem Nivarelem, který byl respektovaný pro svou hlubokou moudrost, ale jeho konzervativní přístup nedokázal získat podporu mladší generace gerakionů. Od té doby nikdo novou volbu nevyvolal. Malá rada, které Elara předsedala, se však za tu dobu několikrát obměnila, a velká rada se za celou dobu konala pouze sedmkrát. Nikdy nebylo k volbě nového velekněze tak blízko.

Ve zdech Aurethiru panovala nervózní atmosféra. Alysia slyšela vzrušeně pobíhající bratry a sestry po chodbách, a šeptanda o možné změně vedení se šířila jako větrný oheň. Alysia věděla, že tento den může změnit budoucnost celého řádu.

Krátce po poledni pro ni přišel Ladric a odvedl ji do Velkého sálu. Před vstupem do Velkého sálu přešlapovali mladší gerakioné, kterým byl vstup na zasedání velké rady zapovězen. Jejich nedočkavost a zvědavost byla téměř hmatatelná. Když přicházela Alysia s Ladricem, uvolniljim cestu s téměř posvátnou úctou. Dveře do Velkého sálu se otevřeli a Ladric vstoupil, Alysia ho následovala.

Velký sál byl majestátní místností ve tvaru dokonalého čtverce, s vysokými stropy, které zdobily složitě vyryté reliéfy zachycující příběhy z historie řádu. Stěny byly z lesklého, světlého kamene, ozvláštněné mozaikami živlů, které se zdály jemně pulsovat magickým světlem. Všemu dominoval velký půlkruhový stůl z tmavého dřeva, stojící u zadní stěny naproti vstupu.

Uprostřed stolu seděla velekněžka Elara na vysokém křesle zdobeném rytinami symbolizujícími stabilitu a jednotu. Po její pravici a levici byli usazeni představeni jednotlivých domů, dva na každé straně. Hned vedle nich seděli arcimágové po pravici velekněžky a šampioni po levici. Gerakioné, kteří dosáhli hodnosti mistra, potřebné k účasti na velké radě, byli usazeni na dlouhých lavicích, které lemovaly obvod sálu.

V prostoru před půlkruhovým stolem stál vyvýšený stupínek, z něhož mohli jednotliví gerakioné případně vystoupit a hovořit k radě. Atmosféra v sále byla nabitá napětí, každý detail místnosti zdůrazňoval vážnost tohoto okamžiku.

Ladric doprovodil Alysiu k lavicím v první řadě, přímo naproti půlkruhovému stolu. Jakmile vstoupila do Velkého sálu, zatajila dech. Místnost ji ohromila svou velikostí a vážností. Její pohled putoval po vysokých zdech, magická světla, jemně pulsující v mozaikách symbolizujících čtyři živly, naplňovala prostor tlumeným zářením. Cítila, jak ji atmosféra této chvíle pohlcuje, jako by na její ramena dopadla váha celé tradice řádu.

Když se posadili, Alysia vnímala pohledy ostatních mistrů, cítila, jak její srdce bije o něco rychleji. Vzduch byl nabitý napětím, jako by každá přítomná duše čekala na bouři, která má brzy propuknout. Sálem probíhalo tlumené mumlání, jenž znělo jako vzdálený šepot větru.

Poté se postavila Elara a mumlání okamžitě utichlo. Její autorita naplnila sál a upoutala veškerou pozornost.

„Bratři a sestry,“ promluvila silným a pevně modulovaným hlasem Elara, „k malé radě se včera donesly závažné zprávy, kvůli kterým jsme se rozhodli svolat toto zasedání, neboť někteří z nás si myslí,“ při těchto slovech významně pohlédla po své pravici na Kaeltiha a Vayena, „že se jedná o tak závažnou situaci, že by o ní měl rozhodovat celý řád. Ještě, než přistoupíme k samotnému projednávání této záležitosti, bych vám ráda připomněla, že za dlouhou historii našeho řádu jsme byli vždy schopni vyhnout se ukvapeným a impulzivním rozhodnutím. Ať už vyslechnete cokoli, vězte, že naše životy a události našich dní jsou jen střípkem v historii našeho řádu. Řádu, jenž po dlouhá staletí pomáhá bránit mír a klid v celé Eldorii.“

Elara skončila dramatickou pauzou, během níž přejížděla svým klidným pohledem osazenstvo Velkého sálu. Po chvíli pokračovala: „A teď mi dovolte, abych předala slovo představenému ohnivého domu, Kaelithovi.“ Poté se usadila na své místo, přičemž její pohled setrval na Kaelithovi.

Kaelith se postavil, jeho přítomnost naplnila místnost. Jeho tmavě rudý plášť připomínal tančící plameny, a když přejel pohledem všechny přítomné, sálem proběhlo tiché šumění očekávání. Uklonil se a spustil: „Bratři a sestry, obávám se, že pro vás nemám dobré zprávy. Z celé Eldorie se k nám v posledních měsících dostávají znepokojivé informace o zvýšené aktivitě skarathi. O bojích na hranicích Caldory a ohnivého lidu, ale také o pronikání skupin bojovníků různých ras až daleko na západ a na sever. Naši nejbližší spojenci z království Aranor nás opakovaně žádají o pomoc s hlídáním jejich pobřeží, které opakovaně tyranizují pirátské lodě.“

Kaelith se na chvíli odmlčel, napil se vody, aby si pročistil hrdlo, a pak pokračoval s větší intenzitou hlasu: „Eldorie je zasažena nepokoji, jaké nepamatujeme více jak deset let. Máme velmi vážné důvody se domnívat, že většinu těchto událostí má na svědomí Gorveth.“

V sále to zašumělo, vzrušením, nesouhlasem, obavami. Kaelith pokračoval, jeho hlas nabral naléhavý tón: „Podle zpráv, které se ke mně dostaly, Gorveth již plně ovládl magii ohnivého živlu, a právě skrz ni si podmanil většinu skarathi, které teď využívá jako nástroj. Ale to není nejhorší.“ Sál zčistajasna utichl, jako by se i vzduch zastavil v očekávání. „Gorveth po Caldoře hledá mladé lidi s orlí silou, a dělá z nich své učedníky. Učí je syrové magii, a popírá všechny principy a zásady, které do výuky vkládáme my!“

Konec svého proslovu už musel téměř křičet, neboť v sále zavládl velký nepokoj. Mnozí mistři byli na nohou, překřikovali se navzájem, zatímco arcimágové a šampioni u půlkruhového stolu vzrušeně debatovali. Kaelith stál nehnutě a projížděl sál kamenným pohledem. Po chvíli se zvedla Aelindra, arcimág domu větru, a překřičela všechny v místnosti:

„Mistře Kaelithe, máš pro své tvrzení nějaké důkazy?“

Celý velký sál znovu utichl. Alysia, sedící v první řadě, to vše pozorovala s napětím. V duchu si přehrávala slova Kaelitha a nemohla se zbavit pocitu, že byla přesně vypočítána, aby zasáhla přítomné. Každý pohyb a gesto vypadaly jako součást dokonale připraveného představení. Přemýšlela, zda Kaelith a jeho spojenci připravují půdu pro něco většího, a v hloubi duše cítila, že její role v tomto plánu brzy přijde. Její srdce bušilo rychleji, ale na venek zůstávala klidná. Kaelith se odmlčel a pak pohlédl přímo na ní. Cítila, jak ji probodávají desítky dalších párů očí, ale zatvrzele koukala do těch jeho a snažila se z nich něco vyčíst. Míra napětí, která v tu chvíli panovala ve Velkém sále ji nutila k pochybám, zda se rozhodla pro správnou věc. V tu chvíli však Kaelith ukončil musčivé ticho.

„Mám důkaz,“ sáhl si do tuniky a vytáhl gerakionský pařát, a pokračoval „a mám i svědkyni.“