12. Mraveniště - přeživší

“Kdo je sakra Tantumverda?” zeptal Zherrai po přečtení vzkazu.

“Musíme jít a zjistit co chce. Hned,” rozkázal Taln a chystal se k odchodu z hospody.

“Počkej,” zadržel ho Kainmár, “pokud víš, kdo ta žena je, řekni nám to.”

“Dobře, je to moje matka. Nemáme spolu úplně ideální vztah, neviděl jsem jí několik let, proto se divím, že se najednou zajímá,” vysvětlil popravčí.

“Se svou maminkou bys měl být za dobře. Pojďte, pomůžeme Talnovi, aby se s ní usmířil,” řekl Benjamin a rozhopsal se ke vstupním dveřím Tancujícího ježka.

Ostatní ho následovali. Prošli obytnou čtvrtí k západní bráně a opustili město Elturel. Za hradbami se stále rozléhalo stanové město uprchlíků, kteří čekají na propustky do města. Prokličkovali se uličkami až do otevřených polí, odkud bylo vidět na vstup do jeskyně. Jak se přibližovali, začalo být patrné, že tam někdo čeká. Rozeznávali obrys ženy v šatech, ve které později poznali tu ženu, která v hospodě odvedla strážné u dveří do sklepa.

“Matko?” oslovil ji podrážděně Taln. 

“Ráda tě vidím,” usmála se žena.

“Co ode mě chceš? Roky se neukážeš a teď se začneš starat?”

“Odpusť mi, měla jsem spoustu práce.”

“Jasně, jako vždy. Co od nás teda chceš?” procedil popravčí.

“Hrozí vám nebezpečí. Chci vás zachránit. Víš, celou dobu jsem na tebe ze stínů dohlížela. Ale nemohla jsem o sobě dát vědět, abych tě nevystavila nebezpečí,” vysvětlovala Tantumverda.

“Jakýmu nebezpečí? Před čim nás chceš zachránit?”

“Pracuju jako dvojitý agent, sloužím spolku čarodějům a donáším jim informace o kultu Slaaneshe. Chystá se útok na Elturel, proto jsem tě kontaktovala. Chci tě zachránit. Sám si přece viděl, čeho jsou schopni.” 

Taln se rozzuřil: “Takže tys celou dobu byla ve Scornubelu a ani si nám nepomohla? Nechala bys nás tam umřít? Jako Torgena?”

“Prosím, pochop to. Nemohla jsem si dovolit odhalení. Kult by mě zabil,” naléhala Talnova matka. “Ale teď jsem tady a žádám vás, abyste šli se mnou a zachránili se.”

“Omlouvám se, říkáte, že se kult chystá zaútočit na město?” vmísil se do hovoru Kainmár.

“Ano. Chci vás zavést do bezpečí, ale podzemní cestou,” odpověděla Tantumverda.

“Tak pojďte kamarádi,” povzbudil ostatní Benjamin. “A ty, Talne, aspoň budeš mít čas usmířit se s maminkou.” 

Hrdinové tedy nejistě vykročili za Talnovou matkou do jeskyně. Sestupovali hluboko do podzemí, až jim za zády zmizelo denní světlo. Tantumverda ale magickým ohněm osvětlovala cestu. Dlouho nepadlo ani slovo. 

“Tohle se mi nějak nezdá,” prolomil ticho Taln. “Neměli jsme ti věřit a následovat tě.”

Žádná odpověď.

“Hele, dámo, kam nás to vedeš?” zeptal se tiefling.

Pořád nic. 

Poutníci se na sebe podívali, pochopili svoje úmysly a dali se do akce. Taln a Kainmár si připravili zbraně a Zherrai zezadu chylt Tantumverdu. Ta se mu v náručí rozplynula, byla to jen iluze. 

“Kurva, já to věděl. Jí se prostě nedá věřit,” nadával popravčí. Přerušil ho ohlušující hukot ze směru, kterým přišli. Strop jeskyně se propadal. Věděli, že vlezli do pasti. Taln popadl Benjamina a Kainmára, kteří neviděli ve tmě, a všichni se dali na útěk dál do hlubin země.

Zastavili se až na konci tunelu, v otevřené jeskyni, kde jim nehrozilo zavalení. Za zády jim usedal prach a obklopovala je temnota. Všichni ucítili nechutný pach smrti. Benjamin vytáhl z batohu pochodeň a zažehl jí magickým ohněm, který nepálil a nespotřebovával kyslík. 

Hrdinové stáli po kotníky v hromadách kostí, hnijícího masa a všelijakého starého oblečení. Prostor pokračoval do třech dalších tunelů a z jednoho uslyšeli zvuk, jakoby cupitání mnoha nožiček.

“Připravte se, něco se blíží,” rozkázal Taln. 

Všichni se chopili zbraní a vyčkávali. Z tunelu úplně vlevo vylezl obří mravenec, následován několika dalšími. Každý z nich byl velký jako dospělý kanec. Vůbec si ale nevšímali čtveřice postav, jen každý sebral kus hnijícího masa a zmizel v prostředním tunelu.

“Co to sakra je? Kde jsme se to ocitli?” nadhodil otázku Zherrai.

“Vypadá to jako velcí mravenci, kteří papají tady to masíčko,” konstatoval Benjamin.

“Pojďte odtud, ten smrad se nedá vydržet,” rozkašlal se Taln.

“Ale kudy? Chce se nám sledovat ty mravence?” váhal tiefling.

“Já bych šel tudy. Tam žádní mravenci nejsou,” ukázal harengon na tunel vpravo.

Hrdinové tedy opustili pohřební komoru. Tunelem se dostali do další, menší jeskyně, která byla zcela prázdná. Nabízela se jim cesta rovně, nebo malý tunel vpravo. Usoudili, že pravý tunel je moc malý na to, aby jím prolezl mravenec. Vydali se tedy tudy.

“Počkejte, osvítím nám cestu,” zastavil ostatní Zherrai. Z ruky mu najednou vyšlehl malý plamínek, který vrhl do tunelu. Malý světelný bod osvětlil siluety humanoidních tvarů a zhasl o stěnu.

“Od kdy tohle umíš?” sykl Taln na tieflinga.

“Od tý doby, co jsem u Tonnyho zapálil ten pokoj. Konečně se projevuje moje moc,” vysvětlil Zherrai.

“Dobře, teď ale musíme dávat pozor. Někdo tam je,” připravil si sekeru popravčí.

Ostatní následovali jeho příkladu a vydali se do tunelu. K jejich překvapení spatřili pět sotva žijících osob. Byl tam trpaslík bez nohou, elfka, která byla skalpovaná a chybělo jí ucho, harengon bez uší a dva lidé, jednomu chyběla levá ruka a oko a druhý byl viditelně celý polámaný. 

“Co… Kdo jste? Co tady děláte?” promluvil jeden z lidí chraplavým hlasem.

“Vlezli jsme do pasti. Zavedla nás sem jedna žena a zavalila za námi vchod,” vysvětlil Taln. “Co tady děláte vy?”

“Přežíváme.”

“Jak jste se sem dostali? Kdo vám to všechno udělal?” ptal se Kainmár.

“Ty lidi nahoře. A pak nás sem hodili jako žrádlo pro mravence,” dostalo se mu odpovědi.

“Byla to Tantumverda?” zajímal se popravčí.
“Nevím, kdo to je. Neznám ji.”

“Dobře. Můžeme pro vás něco udělat?” nabídl paladin.

“Pomozte nám,” zachraptěl muž.

“Dobrá. Přátelé, odejděte prosím. Já se o ně postarám. Jakožto muž víry, je mou povinností pomáhat ostatním. Nechte mě tedy toto vykonat,” požádal Kainmár ostatní. 

Trojice tedy odešla do předchozí jeskyně a vyčkávala. Mezi tím si paladin odvázal obvazy z rukou a přistoupil k trpaslíkovi. Nečekaně ho chytl za pahýly nohou a začal na něj přenášet Nurglův dar. Z rukou mu proudila zeleno oranžová energie přímo do těla nebohého trpaslíka. Skrz cévy se nemoc rychle šířila a pod kůží začaly růst nezdravé nádory a boule. 

Když Kainmár usoudil, že je nemoc zaseta, pustil trpaslíka, který se začal svíjet bolestí a přistoupil k muži bez ruky a oka. Za krk ho zvedl ze země a strčil mu prsty do důlku po oku. Muž se rozkřičel agonií, proti síle pologoliatha ale nic nezmohl. Do těla mu proudila stejná odporná magie, jako trpaslíkovi. 

“To nezní jako pomoc,” reagoval Zherrai na ozvěnu bolestných nářků přicházejících od přeživších.

“Rozhodně ne. Jedem tam,” rozkázal Taln.

Naskytl se jim strašný pohled. Jejich přítel zrovna pustil na zem bezrukého muže, který se v agonii svinul do fetální polohy a na těle se mu začaly objevovat zeleno oranžové boule. 

“Co jim to kurva děláš?” rozkřičel se popravčí.

“Pomáhám jim,” odvětil s klidem Kainmár.

“Jak jako? Podívej se na ně, vždyť trpí.”

“Nyní je další krok na nich. Pokud budou chtít, mohou žít. Jako služebníci něčeho většího.”

Oba nakažení vřeštěli bolestí a prosili o smrt. Taln k jednomu nešťastníkovi přistoupil se sekerou v ruce a ukončil jeho trápení.

“Co to děláš? Ty ničíš mou práci a mou víru,” vyštěkl Kainmár na popravčího.

“Já jen dělám svojí práci. Narozdíl od tebe. Tyhle lidi si zasloužej rychlou smrt, ne to, co jsi jim udělal ty,” opáčil Taln.

“Chtěli přece pomoc, tu jsem jim nabídl. Pak je pouze na každém z nich, jestli jí přijmou a znovuzrodí se jako služebníci mého boha.”

“Dobře, dáme jim tedy na výběr,” rozhodl popravčí. Promluvil ke zbývajícím třem, kteří se strachy krčili u stěny jeskyně: “Chcete rychlou smrt ode mě, nebo to, co s váma udělá on?”

Všichni chtěli rychlou smrt, až na elfku, která zaváhala. Taln pobídl Benjamina, aby všem dal nějakou houbu, která by jim zpříjemnila odchod. Harengon zašmátral v batohu a vytáhl tři fialové houby. Postupně dal každému přeživšímu jednu. Mezi tím Taln popravil druhého nakaženého.

Benjamin si schoval oči ušima, když popravčí stínal přeživšího harengona. Pak přišla řada na dalšího a zůstala jenom elfka. Kainmár k ní přistoupil a zeptal se jí: “Co ty? Chceš dostat můj dar?” 

Dívka, pod vlivem omamné houby, pořádně nevěděla co se po ní chce, proto jen hloupě přikývla.
“Dobrá tedy. Tato elfka chce mou pomoc a stát se součástí většího celku. Ustupte a nechce mě pracovat,” řekl Kainmár ostatním a položil dívce ruku přímo na skalpovanou hlavu. 

Do elfčina těla začala proudit nezdravá magie. Celou jí naplnila, pod kůží se jí tvořily nádory a cévy oranžově zářily. Dívka ale nevydala ani hlásku. Když jí Kainmár pustil, sesunula se na zem a schoulila se.

“Dále už je to na ní,” pronesl paladin.

Nikomu se v té malé místnosti nechtělo zůstávat déle. Poutníci se vrátili do předchozí jeskyně a pokračovali tunelem dále. Dostali se na další rozcestí, kde se dali cestou vpravo, která je zavedla do další kaverny. Tekla tam podzemní říčka, čehož všichni využili k odpočinku. Omyli se od krve, doplnili zásoby vody a utábořili se. Postupně každý upadl do neklidného spánku.