Stín křídel, kapitola osmá: Zrození gerakiona

Ryn stál uprostřed stanu a fascinovaně se prohlížel. Tam, kde normálně bývaly jeho ruce, mozolnaté od farmářského náčiní, byly končetiny pokryté zvláštními šupinami a jeho prsty se přeměnily v dlouhé pařáty. Vypadaly úplně přesně jako pařáty dravých ptáků, které Ryn vídával v thalanorském údolí, akorát byly větší. Nikdo ve stanu nepromluvil a všichni ho dál užasle sledovali. Poté, co si prohlédl své ruce, si znovu uvědomil svá křídla. Rozhodl se je roztáhnout, a to, co následovalo, byl ten nejpřirozenější pohyb, jaký kdy Ryn zažil. Přesně cítil pohyb jednotlivých svalů a proudění vzduchu, který čechral jeho peří. Najednou ho napadlo, že by se na svá křídla chtěl podívat, a ačkoli to bylo nemožné, podařilo se mu otočit hlavou tak, že opravdu viděl na svá záda a křídla. Lorrin v tu chvíli překvapeně vyjekl. Ryn opravdu mohl svou hlavu vytočit výrazně dále, než by to kdy zvládl jakýkoli člověk. Pohlédl z obou stran na svá křídla, která byla bílá s výrazným ocelově modrým vlnkováním. Při pohledu na ně si Ryn pomyslel, že jsou nádherná.

Vědomí vlastní přeměny ho na okamžik zcela pohltilo. Fascinace jeho novou podobou přehlušila vše ostatní. Byla to krása, ale také neznámá síla, která ho naplňovala zmatkem. Neuvědomoval si, jak dlouho tam stál a jak dlouho se prohlížel. Nevnímal nikoho ze svých druhů, tak moc byl fascinován svým vzhledem. Najednou však uslyšel jako z dáli Torganův hlas.

„Ryne! Vzpamatuj se.“

Trhl sebou a upřel pohled na Torgana, aby mu dal najevo, že ho slyší.

„Ryne, takhle nemůžeš zůstat. Brzy pro nás jistě pošlou a budeme muset předstoupit před toho, kterého nazývají Barzuk. Dokážeš s tím něco provést?“

Poprvé od své přeměny se pokusil Ryn promluvit, vědom si svého zobáku. „Ale já nevím, co mám dělat, nevím, jak to mám vrátit.“ Jeho hlas zněl divně, lehce šišlavě, protože jeho jazyk neměl obvyklou oporu ve rtech a zubech, ale výsledek byl výrazně lepší, než Rynovy obavy.

„Musíme ho schovat, než přijdeme na to, jak to vyřešit,“ poznamenal klidně Tharok.

Torgan se na něj podíval pohledem, který ze všeho nejvíce připomínal otázku, zda to myslí durthan vážně, pak ale poněkud překvapivě přikývl.

„Garruku,“ otočil se k druhému z durthanů, „ty tu zůstaneš s Rynem a já s Tharokem a Lorrinem půjdeme k tomu jejich Barzukovi. Ryne, ty se schovej pod plášť a přes hlavu si dej kápi. Když to půjde dobře, přijdeš na to, jak to vrátit dříve, než kdokoli cizí vejde do stanu.“

Ryn přikývl na souhlas. Garruk mu podal svůj velký durthanský plášť a Ryn se do něj schoval celý i s křídly, hlavu s ostrým zobákem skryl pod kápi. Poté sledoval, jak se Torgan s obavami v očích obrací a vychází ze stanu, následován Tharokem a Lorrinem, který nervózně hladil ostří své sekyrky, kterou měl za pasem.

Garruk se na něj podíval a jejich pohledy se setkaly. Pokoušel se z durthanových očí vyčíst nějakou emoci, ale jeho pohled byl stejně kamenný jako Garruk sám. Chvíli na sebe mlčky hleděli. Poté se Garruk otočil, přešel ke vchodu a chvíli se rozhlížel po okolí. Strčil hlavu zpátky do stanu a posadil se na jedno z polních lůžek, které pod jeho vahou zoufale zaskřípalo. Znovu pohlédl na Ryna.

Ryn byl z celé té situace nervózní. Jeho nadšení z přeměny vystřídaly obavy. Co když už nikdy nebude člověkem? Co když se jeho bratři z vesnice nemýlili, když v něm viděli něco neznámého, děsivého? Myšlenky na minulost se mu vracely a dusily jeho nadšení. Netušil, co si teď myslí Garruk. Přítomnost durthana ho však zároveň uklidňovala, i když trapné ticho mezi nimi bylo téměř hmatatelné.

„Garruku?“ oslovil durthana Ryn opatrně.

„Ano, Varngarr?“ odpověděl Garruk neutrálně.

„Já... totiž... jak jsi mi to řekl?“ vyhrkl Ryn překvapeně.

„Varngarr. To je slovo mého lidu pro ty, kterým vy říkáte gerakioné. Znamená doslovně Meč větru.“

„Aha, děkuji za vysvětlení. Garruku, já nevím, co říci. Ta přeměna… chci říct…,“ co však chtěl Ryn říci, nevěděl. Chtěl tak moc přerušit to dusivé ticho. Ticho, které zdůrazňovalo výjimečnost jeho přeměny. Ticho, které ho tak moc oddělovalo od Garruka i od celého světa, ve kterém až donedávna žil. Světa, ze kterého ho někdo násilně vytrhl, a který dnes večer on sám dobrovolně opustil.

Garruk, jako by vycítil jeho pochyby a nejistotu, se rozhodl sám ukončit tíživé ticho.

„Nemusíš říkat nic, Varngarr. Kamenný lid má v úctě ty členy vaší rasy, kteří se mohou přeměnit. Považujeme to za veliký dar. Garruk byl kdysi v království Aranor, a tam je spoustu takových Varngarr jako jsi ty. I tam to považují za dar. Obdarované děti tam cvičí a uctívají, téměř jako bohy. Buď hrdý na to, kdo jsi. Je to dar a ty o něj musíš pečovat.“

Ryna zavalil pocit ohromné vděčnosti ke Garrukovi. Slova, která od něj slyšel, byla přesně ta, která potřeboval, aby mohl zahánět pochybnosti ve své hlavě. A znovu v něm probudila jeho přirozenou zvídavost.

„Co jsi dělal v Aranoru Garruku?“ otázal se zvědavě, přičemž úplně zapomněl na své předchozí rozpaky. Garruk, který si toho všiml se nejdříve mírně uchechtl a poté se dal do vyprávění.

„Můj otec je náčelníkem Thulnar'tharn, Kamenných věží, a já i můj bratr jsme jako vyslanci našeho kmene a lidu procestovali většinu zemí Eldorie.“

„Ty jsi synem náčelníka?“ vydechl Ryn. „A proč si mi to neřekl dřív? Co vlastně děláš zde? Jaktože se syn náčelníka potuluje s žoldákem zeměmi Eldorie? A který z vás je starší, kdo bude příštím náčelníkem?“ Otázky se z Ryna hrnuly raketovou rychlostí.

Garruk se znovu zasmál a pokračoval, „Zase ten nekonečný příval otázek. Chceš slyšet vyprávění o Aranoru nebo ne?“

„Ano, promiň mi to.“

Garruk přikývl a dal se do vypravování, „Jak už jsem říkal, můj otec je náčelníkem našeho kmene, byl velkým přítelem Korvan'Tharaka, Kor’Thar’Ruka který vedl náš lid proti Gorvethovi. Jako jeho přítel vedl část armád našeho lidu v poslední válce. Jelikož se podařilo Gorvehta zahnat, uspořádal aranorský král velkou slavnost, na kterou pozval zástupce všech sjednocených národů Eldorie, které bojovali proti Gorvethovi. Předběhl v tomto caldorského krále, a to je i jeden z důvodů aktuálního nepřátelství mezi Aranorem a Caldorou, ale to bych moc odbočoval. Jelikož můj otec se nevyžívá v lidských slavnostech a hostinnách, vyslal do Aranoru své dva syny, mě a Tharuka. Po dva týdny trvaly oslavy a hostiny, a během té doby se aranorském dvoře pohybovali caldorští šlechtici, velmorští velmoži, durthanští vyslanci a zástupci Varngarr. Během té doby jsme s Tharukem poznali spoustu zajímavých lidí. Konkrétně nejzajímavější byl jistý obchodník z Velmoru, který měl velký zájem, aby se udatní válečníci z Kamenných věží stali jeho vojáky a aby chránili jeho i veškeré jeho obchodní zájmy. Nabídka to byla veskrze velkorysá, a tak jsme se s bratrem vydali do Velmoru, kde jsme zařídili vstup durthanských bojovníků do jeho služeb. Tam jsme také potkali kapitána jeho jednotek, Torgana. S Torganem jsme se pak účastnili spousty bojů. Teprve bitva udělá z mužů opravdové přátele. Torgan se za ta léta stal téměř naším bratrem. Kdybychom měli sedět doma, pouze bychom stárli a museli bychom se dohadovat s dalšími náčelníky a mocnými muži našeho lidu. A lidé z Kamenných věží jsou bojovníci. My potřebujeme bojovat, a tak s Torganem putujeme po Eldorii a hledáme místa kde nás potřebují. A abych ti odpověděl na poslední otázku – Tharok je starší, a je tak předurčen stát se příštím náčelníkem našeho kmene. Ale kamenný lid žije dlouho Varngarr, déle než lidé. Ačkoli je mi 48 let, pohledem mého lidu jsem jen o málo starší než ty pohledem tvého lidu.“

Poté se Garruk na chvíli odmlčel, a nakonec svůj projev zakončil dotazem, „Odpověděl jsme na všechny tvé otázky Varngarr?“.

Ryn z pod kápě pohlédl na úsměv na Garrukově tváři a pokoušel se mu ho oplatit, ačkoli nevěděl, jak takový úsměv může vypadat, pokud máte místo úst zobák.

„Ano, a omlouvám se ti za mou nezdvořilost“ pronesl Ryn vážně a s přehnanou úctou.

„Ne že když teď když víš, že jsem synem náčelníka, budeš se mnou mluvit jen takto!“ pohrozil mu stále se usmívající Garruk.

Ryn nadále seděl potichu schoulený v durthanském plášti a myšlenky se mu vířily hlavou. Ačkoli Garrukova slova přinesla klid, nemohl se zbavit pocitu, že jeho nová podoba je zároveň darem i prokletím. Pohled na ostré pařáty, které se skrývaly pod těžkým materiálem, ho děsil i fascinoval.

„Garruku,“ ozval se po chvíli, „co si myslíš, že s tím můžu dělat? Jak mohu svůj dar ovládnout?“

Durthan chvíli mlčel, jako by přemýšlel nad správnými slovy. „Ovládnutí takového daru nepřichází přes noc, Varngarr. Tvůj lid musí mít způsob, jak tě to naučit. Ale…“ odmlčel se a jeho pohled ztvrdl, „připrav se na to, že cesta k ovládnutí bude dlouhá a plná bolesti.“

Ryn polkl, ale přikývl. „Udělám, co bude potřeba,“ řekl s odhodláním, i když hluboko uvnitř se třásl.

Garruk se ušklíbl. „To je správná odpověď. Zkus meditovat. Najít původ sebe sama v sobě. Tam, někde uvnitř je tělesná schránka Ryna, tak jak se znáš. Jak tě známe mi. Musíš ji najít, a ona pak přijde k tobě.“

Ryn úplně nechápal co tím Garruk myslí, a jeho nepochopení se muselo zračit v jeho tváři, neboť Garruk pokračoval.

„Zavři oči Ryne,“ odmlčel se a čekal, dokud Ryn opravdu nezvařel oči, „a teď se vydej do svého nitra. Hledej sám sebe.“

Ryn nevěděl, co přesně Garrukova slova znamenají, ale zavřel oči a pokusil se ponořit do svého nitra. Zpočátku cítil jen chaos a zmatek, ale postupně se objevily obrazy. Louka. Známá louka u Karethu, kde si jako dítě hrával. Byla prázdná, až na orla kroužícího vysoko na nebi. Když si všiml, že ho Ryn pozoruje, přestal kroužit a vydal se směrem na západ, k úpatí hor. Orel Ryna tak moc fascinoval, že se chtěl vydat za ním, ale neměl křídla. Jen co na to pomyslel, změnila se jeho podoba na gerakiona, roztáhl křídla, udělal dva rychlé kroky, vyskočil a vzlétl. Nabral vzdušné proudy do křídel a stoupal. Cítil, jak mu vzduch čechrá peří. Vytočil hlavu nejdříve do leva a poté doprava, výrazně více, než by zvládl jakýkoli jiný smrtelník a zpozoroval orla. Mířil stále na západ, a tak se vydal za ním. Krajina pod nimi se náhle rychle změnila. Rozkvetlou louku teď vystřídali zasněžené vrcholky hor. Orel stále letěl před Rynem, teď se mu ale začínal vzdalovat a mizet v bílých oblacích. Ryn se snažil přidat, ale stále nemohl orla dohonit. Orel najednou zahájil střemhlavý sestup skrz oblaka. Ryn na okamžik zaváhal. Oblaka pod ním působila neprostupně, a i pokud by zvládl jimi proletět, neviděl, jak vysoko je nad zemí, a zda je střemhlavý manévr, jaký předvedl jeho průvodce dobrým nápadem. Něco ho však nutilo orla následovat, a tak se ve vzduchu sklonil a prudce prorazil oblaka pod sebou. Nakumulovaná vlhkost okamžitě prostoupila jeho oblečením a cítil, jak se mu kapičky vody srážejí na perutích. Během chvíle se však objevil na druhé straně. Jeho oči oslepila záře, která vycházela z chrámu před ním. Zakryl si oči křídlem, a zůstal nehybně viset ve vzduchu. Nebyl si jistý, jak je to možné, když jeho křídla nevyvíjela žádnou činnost, uvědomil si však náhle, že ovládá vítr, který do něj tlačil a udržoval ho na místě. Jeho oči se přizpůsobili ostrému světlu, a on znovu pokračoval v letu, a ukončil kouzlo. První kouzlo, které kdy použil!

Orla už neviděl, ale věděl, že cílem jeho letu je chrám. Přistál na zemi pár desítek sáhů od chrámu. Znovu se přeměnil do své lidské podoby a plynule z letu přešel v chůzi. Se vzrůstajícím vzrušením se přibližoval k chrámu, téměř už běžel a nedočkavostí skoro nedýchal, když v tom se zem před ním otřásla a pukla. Puklina v zemi se začala rozšiřovat, a začal z ní také tryskat oheň. Poté ze zářivě rudého ohně vylétl gerakion s ocelově šedým peřím na hlavě a křídlech. Vznášel se ve vzduchu před rynem, a vlál za ním zelený plášť. Ačkoli Ryn nevěděl, jak na to přišel, byl si jistý, že to byl Gorveth. Gerakion ho pozoroval kamenným pohledem, a když se jejich oči setkali, Ryn měl pocit, že se mu bolestí rozkočí hlava. Upadl na zem, chytil se za hlavu a svíjel se v urputné agónii doprovázené hlasitým křikem.

V další chvíli na sobě ucítil pár mohutných rukou, které s ním třásli.

„Ryne! Ryne!“

Přestal se zmítat a ztichl. Otevřel oči. Chrám zmizel, stejně tak puklina v zemi, oheň i Gorveth. Byl zpátky ve stanu, ležel na zemi a měl znovu svou lidskou podobu. Garruk klečel na zemi vedle něj a stále ho držel svýma velkýma rukama. Ve stanu byli také lidé, které Ryn neznal. Pochopil, že to musí být caldorští vojáci.

„Co to s ním bylo?“ ptal se právě jeden z nich.

„Jen noční můra,“ odpověděl Garruk, „už jsme dlouho na cestě, neměl možnost si pořádně odpočinout, a asi se mu zdálo něco ošklivého.“

Vojáci nevypadali, že by je odpověď uspokojila. V tu chvíli vstoupil do stanu Torgan a zbytek jejich skupiny.

„Co se tady dějě?“ vyštěkl Torgan.

„Ten chlapec měl nějaký záchvat.“ odpověděl jeden z nich.

„Žádný záchvat, jen noční můra“ trval si na svém Garruk.

„Noční můru poznám,“ odsekl voják, „ale tohle? Co se tady děje? Co jste zač? Tohle musím nahlásit Barzukovi.“ Z jeho tónu čišel vztek i podezření. Pravou rukou se chopil jílce meče a napůl ho vytáhl z pochvy. „Mluvte! Nebo si to s ním vyřídím sám!“

Torgan ustoupil o krok, ruce držel v klidu, ale jeho pohled ztvrdl. „Uklidni se. Nikdo nic neskrývá. A jestli máš pochybnosti, můžeme zajít za Barzukem spolu. Ostatně právě od Barzuka teď přicházím. Nemyslím, že je potřeba abys tam chodil. Vypadal, že si chce spíš pořádně odpočinout.“ pověděl, teď již výrazně klidnějším tónem Torgan.

Voják stále podezíravě přejížděl očima z Ryna na Garruka a poté ihned na Torgana. Poté sundal ruku z meče, pohledem přejel všechny své druhy, a pak jim kývnutím dal najevo, že společně s ním mají opustit stan. Jakmile byli všichni venku, Torgan se otočil ke Garrukovi.

„Co se tu ksakru stalo? A co všechno viděli?“

„Naštěstí neviděli nic,“ odpověděl klidně Garruk, „ale co přesně se stalo nevím. Zkoušel meditovat, aby se vrátil do své lidské podoby, upadl do tranzu a pak upadl na zem, začal sebou škubat a křičet a přeměnil se zpátky. Teprve poté přišli ti vojáci. Nemohli nic viděť“ dodal nakonec, když viděl ustaraný Torganův pohled.

„Dobrá, ale to nemění nic na tom, že musíme zmizet, hned. Ten Barzuk se mi vůbec nelíbíl. Hodně a zvědavě se vyptával, a nemyslím, že by nám věřil víc, než my jemu. A ten strážný se jistojistě vydá dřív nebo později za ním. Odcházíme.“

Rynovi se hlavou honily desítky otázek. Otázek ohledně přeměny, ohledně orla, který ho zavedl k tomu velkolepému chrámu. Otázek ohledně tajemného gerakiona z jeho vize. Otázek ohledně Gorvetha. Byl si jistý, že to byl on. A byl si také jistý, že když on viděl Gorvetha, viděl také Gorveth jeho. Teď už o něm ví. Ví ale také, kde se Ryn nachází? Dokáže ho najít?

Rynovy pochyby byly zřetelně znát všem ostatním. Nervózně po něm pokukovali, a urychleně balili všechny věci.

„Torgane …“ začal Ryn, ale žoldák ho ihned přerušil.

„Teď ne, Ryne,“ přerušil ho Torgan ostře. „Musíme zmizet. Později bude čas na otázky.“

Ryn sledoval, jak se ostatní připravují na odchod, a jeho mysl se stáčela zpět ke vizi. Chrám, orel, oheň… a Gorveth. Ten pohled. Přísahal by, že Gorveth viděl přímo do něj. Ale viděl i Ryna? A pokud ano, ví, kde je?

„Ryne! Pohnout!“ Torganův hlas ho vytrhl z myšlenek.

Ryn přikývl, ale úzkost v jeho hrudi zůstala. Byla to jen vize? Nebo varování?