Vánek ve větvích vrb - kapitola 21

Jitra čtvrtého dne po rozdělení průvodu již bylo nepochybné, že nedovedou pokračovat dál. Předešlé noci ztratili doposud nejvíc životů. Salix stál nad příkopem a sledoval v ranní mlze tonoucí těla, než se vrátil ke své práci.

Pohled na ležení mu nabídl obraz naplnění Trichuriovy předpovědi - nemoc byla vysoce, pravděpodobně orofekálně nakažlivá.

Kolem přístřešků vztyčených nad nemocnými se unaveně pohybovali vitaloni držící noční službu, tiché stíny na pozadí mlhou rozechvělých ohňů. Ohnišť založili v táboře mnoho a plála neustále, neboť léčitelé začali převařovat veškerou říční vodu, se kterou manipulovali. Teplo nemocným však ohně poskytovaly zanedbatelné.

Salix viděl bezejmenou siluetu vitalona saeni, jak se opírá o chatrnou podpěru přístřešku a krčí se v kolikové křeči. Léčitelů mezi nemocnými každý den přibývalo. Každý den je také několik stále zdravých vitalonů a slerii opouštělo, vydávající se svou cestou do Lóx Taurel a nebo kamkoli jinam za životem. Pouze vitaloné thermentali zůstávali neochvějně pečovat o své mrtvé. A poté tiše obcházeli hranici tábora, jako by čekali na zbytek. I nyní je tam Salix vycítil, šklebící se šelmy, které nedávno přenechali jámu plnou mrtvých tomu, kdo ji měl zahrnout.

Salix netušil, proč on sám stále zůstává mezi nakaženými.

Trichurius s Artemisiem se již sešli k ranní poradě nad dalším postupem. Ve zdejším tábořišti si k tomu účelu zvolili starý pokroucený jasan, u jehož kmenu působili křehce a opomenutelně. Podobné se v posledních dnech stalo jejich zvykem - tápavé dohady s neuzavřenými závěry, popouzené křečovitou nadějí v lepší zítřek.

Kolik? zeptal se Salixe Artemisiův pohled. Stalo se již jistým zvykem, že v patách primvitalona Artemisia se přikulhal Salix. 

„Devatenáct.”

„To je téměř třetina,” zabručel starý Trichurius. Hlas měl ochraptělý chladem noci. „Z nás všech tady.”

Artemisius zaznamenával počty do skupinového ducha. Dívali se na skvrny ohňů v ranním příšeří.

„Nějaké zprávy od druhé skupiny?“

Slerii, kteří doprovázeli Trichuria, zavrtěli hlavami. S léčiteli a bojovníky přidělenými k nemocným s černými suchými bodláky ztratili kontakt před dvěma dny. Zvědové a poslové, které vysílali, se přestali vracet.

Mlha se srážela na větvích stromu a dopadala na ně v podobě velkých těžkých kapek.

„V noci se vrátili léčitelé, které jsme izolovali s nemocným, u něhož se objevily pouze kožní léze,” řekl Trichurius.

„Nu?”

„Mrtvý. Projevila se u něj dysenterická forma.”

Artemisius přikývl, štíhlým prstem si nerytmicky poklepával o loket druhé paže. Jeho myšlenku, že se jedná o tutéž chorobu s různými formami projevu, již zdejší vitaloné většinově uznávali. Jelikož jim však specifická léčba stále zůstávala neznámá, málokdo nad tím již uvažoval. Třebaže na Artemisiův popud pokládali Antharalovým léčitelům všelijaké otázky týkající se poříčí, ze kterého přišli, k žádným podstatným závěrů nedošli. 

„Přepočítával někdo průměrnou délku dožití od propuknutí prvních příznaků?”

„Stále stejná. Cirkulační selhání ze ztráty tekutin.”

„Změnilo se něco s tou vodou?”

„Zatím ne.”

 Dál se dívali na skvrny ohňů, někdo občas švihl ocasem nebo trhl uchem, na které dopadla kapka vody. Svítalo.

„Slyšel jsem bojovníky, jak tomu začali říkat,” poznamenal Trichurius. „Sněťový mor. Protože nás sžírá zevnitř. Rozežírá střeva a působí krevní výrony. A když se již nemá čím živit, propukne na povrch. Nemocné ta představa nepodporuje.”

„Může být dost dobře správná.”

„Nemůžeme něco takového tvrdit,“ přerušil je Salix. „Nevíme, jak vypadá střevo, nevíme, jak hluboké jsou ty léze.”

Mlč! řekl Sansal.

Přítomní nubeloři upřeli na Termentanta znepokojené pohledy. Salix se přistihl, že se zájmem studuje jejich mírně polekané tváře, jakoby náhle probuzené z pochmurné jednotvárnosti vyčerpávajících dnů. Zvláštní, jak blízkost smrti rozostřuje hranice obezřetnosti.

Trichurius si pročistil hrdlo. „Nevíme. Jsou věci, proti kterým musíme bojovat slepí. Ale přesto bojujeme.”

„Běž si odpočinout, Trichurie,“ řekl tiše Artemisius. „Je čas na chvíli přenechat boj zase mým kaedrům.”

Trichurius neodporoval. 

„Musím se opět vrátit k předešlým dnům, dokud je paměť skupinového ducha čerstvá,“ pokračoval již spíše pro sebe tmavosrstý primvitalon, pohledem vyprovazející Trichuriova záda. Nikdy si nevšiml, jak má starý nubelor zhroucený hřbet.

„Vrátím se k nemocným,“ řekl Salix.

Artemisius k němu obrátil lehce nejistý, ale smutný pohled: „A kdy jsi spal ty?”

„Teď nad ránem,” zalhal Termentant. Vnímá, co mu říkám? uvažoval. Že odpovědi jsou támhle v pachu přístřešku, ne ve vzpomínkách našeho skupinového ducha.

Artemisius vytáhl zátku z malé ampulky, kterou skrýval v dlani a podal mu ji. Salix se nadechl ostrého kafru a musel si na chvíli zacpat nosní dírky, aby se nerozkašlal. Jeho srdce však na stimulans zareagovala téměř okamžitě.

Artemisius si také přičichl. „Slepí tu bojujeme o životy, Salixi,” pronesl zastřeným hlasem, „ne o vědomosti.”