Stín křídel, kapitola devátá: Skarathi

Skupina chvatně vyšla ze stanu, a zamířila ke svým koním. V ležení se pohybovali malé skupinky vojáků, ale každá měla své úkoly a nevšímala si jich. Torgan jim ještě ve stanu řekl, že bude lepší, pokud se budou chovat nenuceně, a nebude to vypadat jako když utíkají a měl pravdu. K ohradě s koňmi došli bez problémů. Když se chystali vysednout na koně, uviděli skupinu jezdců, jak se tryskem blíží ke stanu, odkud právě vyšli. Ve tmě se odrážela světla pochodní, a hlasy jezdců byly ostré, plné spěchu. Ten podezíravý voják zřejmě opravdu zburcoval Barzuka. Ryn cítil, jak mu v hrudi vibruje strach Ovšem ještě dřív, než stačili ke stanu dorazit, ozvalo se zatroubení rohu, a od hraničního hvozdu se rozlehl ohromný křik. Ležení, které ještě před chvílí dřímalo, se proměnilo v kotel chaosu. Vojáci pobíhali mezi stany, hledali své spolubojovníky a velitele, kteří vykřikovali povely a snažili se sehnat co největší množství svých lidí. U hraničního hvozdu se mezitím rozhořely silné plameny. Ryn cítil, jak mu srdce buší, jako by je mohl kdokoli slyšet.

Pak je poprvé spatřil – skarathi – ohnivý lid. Jejich těla jako by byla zčásti tvořena ohněm. Někteří nesli na rukou ohnivé koule, někteří naopak působili téměř lidsky, ale jejich zářící oči a strašlivé zbraně pokryté žhnoucími runami svědčily o něčem nelidském. Vypadali, jako by přišli z pekla. A hlavně jich byla spousta. Vzpomněl si, jak Tharok říkal, že v ležení může být tak 500 vojáků. Vypadalo to, že skarathi je přinejmenším také tolik. Tohle přece nemohla být ta malá skupinka lapků!

V řvavě, která nastala si jich už nikdo nevšímal, avšak to, co se právě dělo pohltilo i Torgana a durthany, kteří teď stáli a pozorně se dívali, jak se první linie skarathi potkala s dezorientovanými vojáky Caldory na hlídkových místech.

„Nebožáci“ poznamenal Torgan, s rukou na svém meči.

„Torgane, musím ti něco říct“ začal Ryn. Torgana jako by to vytrhlo z mdlob. Uvědomil si najednou, že zbytečně ztrácejí čas.

„Teď ne Ryne! Musíme utéct!“

„Torgane, poslouchej mě!“ vykřikl Ryn, jeho hlas se třásl strachem. „Viděl jsem Gorvetha. V té vizi. Viděl mě! Proto jsou tady. Jdou po mně!“ Torgan se na okamžik zarazil, v očích záblesk strachu, ale jeho čelist zůstala pevně sevřená. „Musíme zmizet,“ řekl nakonec, jeho hlas byl jako kámen.“

Vyskočil na koně, Ryn a Lorrin ho následovali. Kopl koně do slabin a skupina se vydala na jich. Durthané běželi po jejich boku. Drželi se na úzké zásobovací cestě, která přicházela z jihu. Noc byla jasná, ale světla bylo poskrovnu, nemohli se tedy pohybovat tak rychle jak by chtěli. Za sebou stále slyšeli hluk bitevní vřavy, a když se ohlédli, i na dálku viděli, že stany jsou v plamenech.

Asi po půl hodině Torgan prudce zastavil a zhluboka oddechoval, jeho pohled těkal mezi členy skupiny.

„Jsme dostatečně daleko?“ zeptal se Lorrin, ale odpovědí bylo jen Garrukovo pokrčení rameny. „Za námi to stále hoří,“ poznamenal Ryn tiše. Torgan ho přerušil: „Nepřestávej sledovat cestu. To, že jsme na chvíli v bezpečí, nic neznamená. Jedeme po zásobovací cestě. Nevím, jak daleko jsme od města, ale brzy musíme narazit na hlídku, která již buduje zátaras, pro případ, že by ti na severu svou bitvu prohráli.“ prohlásil Torgan klidným hlasem.

„Jak mohou vědět, že je na severu bitva?“ opáčil drze Lorrin.

„Signalizační plameny,“ řekl Torgan a ukázal na východ. „Caldořané je zapalují, aby varovali své zálohy. Už teď v Halviru svolávají nové jednotky.“

„Pro nás to znamená, že nemůžeme pokračovat po cestě. Považovali by nás za zvědy nebo dezertéry, a ani v jednom případě bychom z toho nemuseli vyváznout živí. A stejně tak by nám nepomohlo, kdybychom těm za námi odstraňovali překážky z cesty.“

„A co chceš dělat?“ zeptal se Ryn.

„Schováme se, minimálně do rozbřesku, než uvidíme na cestu. V to době již také bude po bitvě, a my budeme lépe vědět na čem jsme.“

Durthané přikývli, a Tharok se okamžitě vydal přes pastvinu, která se rozprostírala na západ od nich k malému uskupení stromů. Zbytek skupiny se vydal za ním. Noc byla tichá, až na zvuk jejich kroků a tlumené řehtání koní. Každé zašustění v trávě se zdálo příliš hlasité. Ryn neustále zíral do tmy za nimi, jako by tam každou chvíli mohl spatřit plameny skarathi.

„Není tu moc míst, kde by se dalo schovat. Pokud nás bude někdo hledat, může náš vystopovat až k našemu úkrytu“ poznamenal Garruk. Ryna už nijak nepřekvapilo, že to pronáší tak, jako by právě mluvil o počasí. V každé situaci vypadali durthané stále stejně rozvážně, a Ryn v nich málokdy zpozoroval nějaké emoce, tím méně strach či neklid. Garruk a Tharok působili tak klidně, jako by se snad nepohybovali skrze zemi plnou nepřátel, jen míli od krvavé bitvy. Ryn je obdivoval, ale jejich tichá rozvážnost ho zároveň znervózňovala. Jak mohou být tak klidní, když je každou chvíli může objevit buď to hlídka nebo skarathi?

„Lepší než nic,“ odpověděl mu Torgan, ale bylo vidět, že s ním souhlasí.

Urazili asi půl míle, než dorazili ke shluku stromů obklopujících malé jezírko. Kolem něj panovalo ticho, pouze noční vánek jemně čeřil hladinu. Měsíc, který se právě vynořil zpoza mraků, osvětloval břehy a vrhal stíny vrbových větví na hladinu. Koně uvázali k jedné vrbě na kraji jezírka, aby mohli pít, zatímco oni hledali vhodné místo, kde by přečkali noc.

„Tady,“ ukázal Garruk na suchou plošinu pod košatým dubem. „Bude tu závětří a zároveň dobrý výhled na cestu, odkud jsme přišli.“

Torgan přikývl, ale jeho pohled neustále těkal po okolí. Ryn si všiml, že zůstává v bojové pozici, ruku na rukojeti meče. „Nesmíme se tu zdržet déle, než je nutné,“ zamumlal žoldák, aniž by přestal sledovat stíny v lese.

Ryn se usadil na břeh jezírka, ruce zabořené do měkké trávy. Přestože jeho tělo bylo vyčerpané, jeho mysl byla jako vír. Obrazy z posledních hodin – vize Gorvetha, skarathi v ležení, plameny pohlcující stany – ho nenechávaly v klidu. Chtěl se soustředit na uklidňující zvuk vody, ale napětí visící ve vzduchu bylo příliš silné

Náhle ticho přerušil vzdálený křik a dusot. Ryn se okamžitě narovnal a otočil k místu, odkud přijeli. Torgan, který byl v mžiku na nohou, přiložil prst k ústům, aby je umlčel. Všichni naslouchali. Dusot zesílil – kopyta, hlasité hlasy, a pak záblesky světel, které se mihotaly mezi stromy.

„Skarathi,“ zašeptal Garruk s klidným, ale vážným tónem.

Na cestě, kudy přišli, se objevila skupina asi dvaceti skarathi. Pochodně v jejich rukou vrhaly tančící stíny na kmeny stromů. Byli hluční, ale pohybovali se rychle, jako by je vedl jasný cíl. Když dorazili na místo, kde se skupina před chvílí zastavila, jeden z nich zvedl ruku a zasyčel něco, co znělo jako rozkaz.

„Zastavili se,“ zašeptal Ryn a jeho hlas se třásl.

Skarathi se náhle rozprostřeli do dvou řad a začali prohledávat okolí. Jeden z nich, s výraznějšími plameny na hlavě, se sklonil k zemi, kde našel stopu. Další skarathi se k němu shromáždili, a po chvíli ukázal směrem k jejich úkrytu.

„Jdou po našich stopách,“ řekl Garruk a jeho hlas byl stále stejně klidný.

Torgan rychle vydal pokyny. „Připravte si zbraně, nemá cenu se pokoušet utíkat.“ Pak se společně s durthany přesunul potichu ke koním a připravil si do ruky luk. Tharok tasil svůj meč. Lorrin si také založil šíp a Garruk tiše svíral svoji sekeru.

Plameny skarathi se přibližovaly, zatímco skupina nervózně sledovala každý jejich pohyb. Napětí se dalo krájet, a Ryn cítil, že toto setkání nebude jen tak.

Torgan se zaměřil na jednoho z předních skarathi a vypustil šíp. Letěl přesně a pronikl přímo skrz jeho hruď. Ještě než se skarathi zhroutil k zemi, následoval další výstřel od Lorrina, který zasáhl svůj cíl do krku. Dva skarathi padli mrtví, ale ostatní spustili ohromný řev. Jejich pochodně zahořely jasněji a jejich běh se proměnil v trysk.

Torgan a Lorrin stihli každý vypustit ještě jeden šíp, ale oba minuly své cíle. Skarathi byli příliš blízko. Ve chvíli, kdy se vrhli do úkrytu, zasáhla Garrukova sekera dva naráz – její mohutný oblouk rozsekl jednoho do boku a druhého odrazil na zem. Tharok, obklopen čtyřmi nepřáteli, se hnal do útoku jako neúprosný vítr, jeho meč svištěl vzduchem a narážel do ohnivých zbraní nepřátel.

Lorrin bojoval se svou obvyklou dravostí, v jedné ruce sekerka, ve druhé meč. Odrážením úderů a vlastními rychlými protiútoky držel jednoho skarathi na uzdě, ale jeho pohyby začínaly zpomalovat. Torgan zuřivě máchal mečem, jeho zkušenosti z bitev byly znát – dokázal srazit několik nepřátel na zem, ale plameny z jejich rukou ho nutily ustupovat.

Ryn stál opodál, dýka v ruce, neschopen se hnout. Všechno se mu zdálo příliš rychlé, příliš divoké. Viděl, jak Garruk dostal zásah do nohy a jeden z nepřátel po něm skočil. Tharok měl krvavý šrám na paži, ale stále bojoval. Lorrin zaklel, když ho úder ohnivou zbraní srazil na koleno.

A pak se ozvala slova, která zněla jako hrom: „DOST!“

Jeden z nepřátel, skarathi s kroucenou holí a dlouhými černými vlasy svázanými do silného copu, vystoupil vpřed. Jeho hlas byl hluboký a mocný, a slova, která předtím pronesl, způsobila, že kolem dokola jejich úkrytu vzplály plameny. Oheň se přibližoval, žár byl téměř nesnesitelný.

Torgan zdviženou rukou dal povel durthanům a Lorrinovi, aby přestali. Byli obklíčeni plameny a ohnivým lidem. Tharok a Garruk, oba krvácející, stáli nehybně, zbraně stále připravené, ale jejich oči těkaly mezi nepřáteli a přibližujícími se plameny. Na zemi leželo osm mrtvých skarathi, ale dalších deset na ně mířilo hořícími zbraněmi.

„Vzdejte se,“ pronesl vůdce skarathi s chladným klidem, jeho hlas byl tišší, ale naplněný autoritou. „Položte zbraně, a možná vás necháme jít.“

„Odkdy ohnivý lid nechává své nepřátele pokojně odejít?“ odsekl Torgan, jeho hlas byl tvrdý jako kámen, ale v očích mu zábleskla nervozita.

Mág skarathi se zlověstně usmál a namířil sukovitou holí na Ryna, který stál s dýkou v ruce za svými přáteli. „Na vás nezáleží. Chceme jeho.“ Slova pronesl, jako by na něm už vlastně nebylo co rozhodovat.

Ryn ztuhl. Cítil, jak se na něj upírají všechny pohledy. Jeho tělo se třáslo, ale něco v něm jako by ho táhlo vpřed. Skoro mechanicky sklonil dýku a prošel kolem svých přátel, aby stanul přímo před vůdcem skarathi. Cítil na sobě pohledy Torgana a ostatních, jejich nevyřčené varování, ale nemohl se zastavit. Vůdce skarathi se usmál, úsměvem, který byl čirou posměšnou výhružkou. „Gorveth, náš pán, tě očekává,“ pronesl, jeho hlas byl jako praskání ohně. „Pojď s námi, a já je nechám jít.“ Krátce pokynul hlavou k Torganovi a ostatním.

„Já se ke Gorvethovi a k vám nikdy nepřidám!“ Rynova odpověď byla jako hrom. Slova se mu vynořila z hloubi duše, s odporem a odhodláním, které sám necítil už celé dny.

Úsměv vůdce zmizel, jeho oči se zúžily a jeho hůl vzplanula jasným ohněm. „Pak zemřeš,“ sykl, a v příštím okamžiku se po Rynovi ohnal hořící holí.

Ryn viděl, co přijde, jako by čas zpomalil. Měl pocit, že pohyb mužovi hole vnímá ještě dřív, než byl vykonán. Instinktivně zvedl ruku a odrazil útok stranou. Než si uvědomil, co dělá, jeho tělo se pohnulo samo. Skočil do vzduchu a v jediném ladném pohybu se začal otáčet kolem své osy. Ve vzduchu se jeho podoba hladce proměnila – křídla se rozvinula, jeho tělo pokrylo peří, jeho dýka zůstala pevně sevřená v pařátu. Vítr kolem něj zhoustl a v okamžiku se změnil v bouřlivý poryv. Když jeho tělo odpovědělo na sílu, kterou dosud neznal, cítil, jak mu každý sval naplňuje energie. Poryvy větru jako by ho povznášely výš a výš, každý pohyb křídel byl jako instinkt, který v něm ležel skrytý. Pírka na jeho pažích vibrovala ve vzdušných proudech, které ho obklopovaly jako živel, který k němu patřil.

Silný náraz vzduchu udeřil všechny skarathi jako vlna. Mág i jeho bojovníci byli smeteni na zem, plameny jejich zbraní pohasly, jako by je uhasil neviditelný proud. Ryn přistál zpět na zemi s elegancí dravce, jeho křídla stále napůl rozevřená. Jediným pohybem přeměnil svou dýku zpět do lidské ruky a vrazil ji mágovi do hrudi.

Vůdce skarathi se na okamžik napřímil, jako by chtěl promluvit, ale místo slov z jeho úst vyšlehlo jen pár jisker. Jeho tělo se zhroutilo do vlastního plamene a zaniklo. Ryn se ohlédl – ostatní skarathi leželi bez života. Vítr byl tak silný, že zlomil jejich vaz, a plameny, které je dříve obklopovaly, úplně vyhasly.

Ryn zůstal stát uprostřed ticha, jeho hruď se zdvihala, oči stále svítily modrou září. „To jsem… udělal já?“ zašeptal, než jeho tělo kleslo na kolena. Ruce sevřel do pěstí, ale jeho mysl byla prázdná.

Torgan přistoupil k němu a sevřel mu rameno. „Ryne,“ jeho hlas byl tentokrát měkčí, „ty… ty… zachránil jsi nás.“

Rynovy oči se setkaly s jeho. „Ale za jakou cenu?“ zašeptal.