Stín křídel, kapitola desátá: Hranice důvěry

Poznámka: název králoství Aranor jsem upravil na Selcaris. Důvod je ten, že jsem byl upozorněn na shodu a podobnost tohoto názvu s jinými fantasy. Název Aranor se mi musel do hlavy dostat podprahově a nejednalo se o kopírování. V rámci snahy o maximální originalitu díla jsem zvolil přejmenování a postupně název upravím i zpetně v předchozích kapitolách.

Tharok si otíral krev z paže, která mu pomalu stékala dolů, zatímco Garruk opatrně zkoumal svou nohu. Rána na jeho stehně byla hluboká a i přes provizorní obvazy krev prosakovala. Lorrin, se svou přeraženou sekerou, právě procházel mezi mrtvými skarathi, jako by hledal něco, co by mu nahradilo jeho zbraň. Všude kolem nich se válela těla nepřátel – někteří měli zlámané vazy, jiní byli rozervaní nebo spálení. Ticho noci bylo přerušováno jen praskáním ohně, který doutnal na několika místech.

Ryn seděl na zemi, opřený zády o strom, a třásl se. Zima prostupovala jeho tělem, ale to nebylo nic v porovnání s tím, co cítil uvnitř. Jeho mysl byla zahlcená, jeho myšlenky chaotické a temné. Pořád slyšel ten vítr, který rozmetával skarathi, cítil, jak se magie stala součástí jeho bytí. Ale teď, když adrenalin opadl, začínal chápat důsledky svého činu.

Poprvé v životě někoho zabil. A nejen jednoho člověka – byla to desítka mužů, možná víc. Všichni zemřeli jeho rukou, nebo spíš… něčím, co ho ovládlo. „Možná měli vesničané pravdu,“ pomyslel si, zatímco hleděl na své třesoucí se ruce. „Možná jsem opravdu zrůda.“ Tuto myšlenku si však netroufl vyslovit nahlas. Obával se pohledů ostatních – co kdyby s ním souhlasili? Co kdyby ho opustili? Co by si tu počal, úplně sám, v cizí zemi, pronásledovaný skarathi a Gorvethovými nohsledy?

„Ryne!“ Torganův hlas přerušil jeho myšlenky. „Vstávej, musíme vyrazit. Obávám se, že sem brzy dorazí buď další skarathi, nebo caldorští vojáci. Ani jedny z nich nepotřebujeme potkat.“

Ryn vzhlédl, jeho oči byly prázdné. „Ale co Tharok a Garruk? Jsou ranění,“ odpověděl tiše.

Torgan pokrčil rameny. „Jsou to tvrdí chlapi. Garruk má sice ošklivou ránu, ale zvládne to. A Tharok? Ten už bojoval s horšími šrámy. Hlavní je, že musíme zmizet odsud. Nemůžeme zůstat na místě plném mrtvol.“

Ryn se neochotně zvedl. Jeho nohy byly těžké a tělo unavené. Jakmile se narovnal, jeho pohled padl na mágovu hůl, která stále ležela vedle těla jejího majitele. Na okamžik se zdálo, že se hůl zaleskla rudým světlem, jako by ho volala. Ryn k ní přešel, sehnul se, vzal ji do rukou a zkoumal ji. Cítil v ní něco temného, něco nepřirozeného. Bez dalšího přemýšlení ji jedním mocným pohybem zlomil vejpůl a oba kusy odhodil do jezírka. Hůl se ponořila a rudé světlo zmizelo.

Vysedl na koně a připojil se k Torganovi, který už seděl v sedle a nedočkavě se ohlížel po ostatních. Lorrin si uvědomil, že je poslední, doběhl ke koni a vyskočil na něj. Torgan přejel celou skupinu pohledem, a kývl na znamení. Skupina se dala do pohybu. Určitě už bylo po půlnoci. Měsíční světlo bylo mdlé a pohybovali se pomalu. Bylo to dobře i kvůli Garrukovi, jehož noha stále krvácela. Ryn byl velmi unavený a nejraději by se uložil do trávy, která byla všude okolo a spal by. Lorrin se svým koněm se zařadil vedle něj, a takto mlčky pokračovali několik mil.

„Jak se držíš?“ zeptal se Lorrin, ale jeho hlas byl měkký, bez obvyklého tónu lehkosti.

„Jsem unavený,“ přiznal Ryn. „A mám pocit, že bych měl radši zůstat na místě. Prostě... usnout.“ Jeho hlas zněl vyčerpaně.

„To by nebyl nejlepší nápad, bratře,“ odpověděl Lorrin, jeho úsměv byl tentokrát plný soucitu, „musíme pokračovat, aby nás nedostihli.“

Ryn si nebyl jistý, jestli myslí caldorské vojáky či skarathi, ale vlastně mu to bylo jedno. Musel se přemáhat, aby zůstal vzhůru.

Garruk zničeho nic zastavil a pohlédl na svou nohu. Celá skupina ho mlčky sledovala. Poté se Tharok ujal slova.

„Torgane, musíme zastavit. Všichni potřebujeme odpočinek, zejména Garruk.“

Torganův pohled byl jako vždy kamenný, pak však přikývl. Ryn si uvědomil že celou cestu museli směřovat více na západ než na jih, protože se přiblížili až k úpatí hor.

„Počkejte tady, zkusím najít nějaký úkryt,“ pronesl Torgan a vyrazil k horám, které byly vzdálené ani ne míli.

Garruk se opatrně posadil a začal sundávat své obvazy. Tharok k němu přistoupil a omyl mu ránu vodou ze své lahve. Ryn sesedl z koně a usadil se vedle nich. Mlčky pozoroval Tharukovu péči o svého bratra. Lorrin mezitím pobíhal u koní. Když konečně našel silnější provaz a kus látky, jeho obličej se rozzářil. Položil věci na zem a začal improvizovat jednoduchá nosítka. „To je pro Garruka,“ oznámil svým druhům, „Až se Torgan vrátí, budeme muset překonat minimálně míli k těm horám. Takto si bude moci lehnout a koně ho potáhnou. Asi to nebude nejpohodlnější, ale určitě to bude lepší, než aby namáhal svou nohu.“ Poté se na všechny zazubil.

Garruk, který se opíral o kámen a držel si stehno, se na něj podíval, jako by Lorrin právě navrhl přenést ho na zádech. „Já? Na povozu?“ zabručel durthan. „Jsem stále schopný chodit, chlapče.“

„Ne, nejsi,“ odpověděl mu Lorrin s neskrývanou upřímností. „A pokud se snažíš dokázat, že ano, tak jsi tvrdohlavější než náš starý osel doma v Karethu.“

Tharok se zastavil a zavrtěl hlavou. „Durthan na povozu… to bude pohled,“ pronesl suše. Ale v jeho očích se zableskl náznak pobavení.

 

„Pokud mě to dostane odtud, udělám to,“ odsekl Garruk, jeho tón byl ostrý, ale ne nepřátelský. Poté se znovu podíval na Lorrina a dodal: „Ale jestli z toho spadnu, budu to počítat jako tvou chybu.“

„V pořádku,“ odpověděl Lorrin s hranou vážností, zatímco se sklonil a připevnil látku k provazu. „Budu tě hlídat, Garruku. Mimochodem, budeš obrácen zády k našemu směru,a. budeš tak moci pozorovat, zda nás někdo nepronásleduje.“

Tharok se opřel o strom, pozoroval je a tiše si promnul bradu. „Víš, možná jsi blázen, Lorrine, ale není to špatný nápad. Alespoň na chvíli budeme moct zrychlit.“

„Blázen, nebo génius? Koneckonců, někdo nás musí zachránit,“ usmál se Lorrin.

„Uvidíme, jak dobrý jsi v uzlech,“ zabručel Garruk, ale bylo vidět, že je trochu vděčný.

„Určitě jsem lepší v uzlech, než v boji s mečem,“ odpověděl Lorrin s úšklebkem.

Ryn nechápal, odkud se bere jeho pozitivita. Lorrin však vypadal nejspokojeněji za celou dobu co vyrazili z Karethu. Oba durthanové byli Lorrinovým nápadem překvapeni a potěšeni. Garruk si znovu obvázal nohu a přesunul se na proviznorní nosítka.

Asi po hodinědorazil Torgan. „Našel jsem vhodný úkryt, ale je to kousek dál, zvládneš to Garruku?“

„Zvládnu, náš mladý přítel mi vymyslel povoz. Povezu se jako král,“ usmál se Garruk, kterému se krátkým odpočinkem vrátily síly a dobrá nálada.

Torgan s uznáním prohlédl nosítka, a skupina pěšky vyrazila na cestu. Vpředu šel Torgan a Tharuk a vedli své koně. Garruk se vezl, a Lorrin s Rynem uzavírali skupinu. Ryn se stále tvářil zasmušile. Bojoval se svými temnými myšlenkami a únavou. Naproti tomu Lorrinova dobrá nálada téměř jako by svítila na cestu. Ryn už to nemohl vydržet a podrážděne na bratra vyštěkl.

„Co je to s tebou? Jak můžeš být teď tak šťastný a spojený? Za zády máme vojáky a asi další skarathi, durthanové jsou ranění a ty vypadáš, jako by tě to všechno vyloženě těšilo!

Lorrin se zatvářil překvapeně nad nenadálým přívalem drsných výtek svého bratra.

„Ryne, ty to nechápeš? Ty jsi opravdový gerakion! A umíš kouzlit! Dokázal si jedním kouzlem zabít deset lidí, možná víc, a všechny si nás zachránil! Je to neuvěřitelné co umíš, a je mi úplně jedno kdo nás dohoní, protože poté co jsme viděl co umíš, vím, že s tebou se nemusím bát nikoho! Bylo to úžasné Ryne. A já! Já jsem bojoval! Jako hrdina! Bylo to úžásné!“ vydechl Lorrin.

„Lorrine, ty blázne, vždyť jsme mohli zemřít!“ Ryn se zastavil a zoufale vydechl. Lorrinův nadšený tón ho neuklidňoval, spíš naopak. Zatnul ruce v pěst a otočil se k bratrovi, jeho oči se leskly potlačovanými slzami.

„Lorrine, to, co jsem udělal… nebylo úžasné. Bylo to děsivé. Cítil jsem, jak se mi vzduch podřizuje, ale já ho neovládal. To on ovládl mě! A ti muži… všichni zemřeli mou vinou. Já je zabil. Nechtěl jsem, ale stalo se to.“ Jeho hlas se třásl a každé slovo z něj vycházelo jako těžký balvan.

Lorrin zůstal stát a ztratil svou veselost. Jeho obvyklý úsměv se změnil ve vážný výraz, jak si uvědomoval hloubku Rynova zmatku a strachu. Přistoupil k němu blíž, jeho ruka se natáhla a sevřela Rynovo rameno.

„Ryne, poslouchej mě,“ začal tiše, „vím, že je to těžké. A chápu, že tě to děsí. Ale někdy se věci prostě musí stát. Můžeš nad tím přemýšlet jako o něčem hrozném, nebo jako o něčem, co nás všechny zachránilo. Nemyslím si, že tě ta síla ovládla. Naopak – tys ji použil, abys nás ochránil. Nezapomínej na to.“

Ryn mlčel a sklopil pohled k zemi. Slyšel šelest Garrukova provizorního povozu a šustění trávy pod nohama ostatních. Zdálo se, že celý svět ztichl, zatímco se snažil srovnat s tím, co právě slyšel.

„Ale co když mě ta síla zničí?“ zašeptal nakonec. „Co když jsem jen další z Gorvethových nástrojů, akorát o tom ještě nevím?“

Lorrin si povzdechl, sevření jeho ruky na Rynově rameni zesílilo. „To se nestane. Ne, pokud to nedovolíš. A hlavně, máš nás. Nejsem zrovna nejlepší bojovník, ale jsem tvůj bratr a nikdy tě neopustím. Nech mě ti pomoct.“

Ryn zvedl pohled a konečně se setkal s Lorrinovými očima. Uviděl v nich to, co vždycky – oddanost, lásku, a neotřesitelnou víru. „Díky,“ pronesl tiše. „Jen… já nevím, co dál.“

Lorrin se usmál, tentokrát bez přetvářky. „Dál půjdeme. Společně. A až to přijde, postavíme se tomu. A teď už pojď, než nás Torgan seřve, že jsme pomalí.“

Ryn přikývl, zhluboka se nadechl a znovu se vydal za ostatními. Slova jeho bratra byla jako balzám na jeho rozbouřenou mysl. Možná měl pravdu. Možná ještě není všechno ztraceno.

Dále pokračovaly mlčky, až do úkrytu, který našel Torgan. Na úpatí hor ležely velké kameny a skály. Místo si za velkou, ostrou skálou trčící ze země. Její eroze pokryla zem všude okolo pískem, ze kterého vyrůstalo několik tenkých kmenů náletových dřevin, osik, bříz a borovic. Místo bylo sotva velké, aby se tam vešli i s koňmi, takže je uvázali k velké borovici, která se tyčila vedle vchodu do jejich úkrytu. Nanosili si do úkrytu všechny věci, a Torgan dovolil rozdělat oheň. Bylo potřeba vyvařit Garrukovi obvazy a vyčistit jeho ránu. Obloha nad nimi se začínala zbarvovat to světlějších odstínů modři, ale v jejich úkrytu mezi skalami byla stále hustá tma. Ryn, Garruk a Lorrin se uložili ke spánku, zatímco Torgan a Tharok zůstali vzhůru na hlídce.

************************

Když se Ryn probudil, slunce už bylo dávno vysoko na obloze. Garruk stále spal, a vedle něz i Torgan. Tharok v kotlíku připravoval jídlo. Lorrin v táboře nebyl.

Ryn se pomalu posadil a promnul si oči. Jeho tělo bylo stále unavené, ale přeci jen se cítil o něco lépe než v noci. Zavrtěl hlavou, aby si vyčistil mysl, a pohledem přejel tábor. Garruk byl stále schoulený na svém provizorním lůžku, jeho obvazy byly čistší a pevněji utažené. Torgan ležel nedaleko, přikrytý pláštěm, jeho hruď se zvedala v pravidelném rytmu spánku.

Tharok stál u ohně, pomalu míchal obsah kotlíku a zdálo se, že jeho mysl je daleko. Ryn se zvedl, protáhl si záda a přistoupil k němu. „Dobré ráno,“ pozdravil tiše.

Tharok kývl, aniž by vzhlédl. „Jsi vzhůru brzy. Nebo spíš později než většina z nás.“

Ryn se pousmál, ale jeho pohled sklouzl k prázdnému místu, kde předtím ležel Lorrin. „Kde je můj bratr?“

Tharok se na okamžik zarazil a pak ukázal rukou směrem k úzké stezce vedoucí mezi skalami. „Šel na lov.“

Ryn se zamračil. Lorrinovo zmizení ho znervózňovalo. Přeci jen byli v neznámé zemi, a přestože Lorrin často jednal bezhlavě, tahle situace byla jiná. „Měl bych ho najít,“ rozhodl nakonec.

„Opatrně,“ řekl Tharok klidným hlasem, aniž by zvedl oči. „Nevíme, jak blízko mohou být caldorští vojáci nebo jiní nepřátelé.“

Ryn přikývl a rychle sebral svou dýku, kterou měl opřenou o kámen. Vyšel z úkrytu, snažil se co nejméně dělat hluk. Slunce vysoko na obloze mu dávalo dostatek světla, ale skalnatý terén byl zrádný. Pískem pokryté cesty se místy měnily v kluzké kameny, a Ryn musel několikrát zastavit, aby si udržel rovnováhu.

Netrvalo dlouho, než zahlédl Lorrina. Krčil se za balvanem na malé vyvýšenině, v rukou luk se založeným šípem, a upřeně hleděl před sebe. Vedle něj ležela nová sekera – pravděpodobně ta, kterou si vzal od jednoho ze skarathi. Ryn se zastavil a chvíli ho jen pozoroval. Lorrinův obvykle veselý výraz byl pryč, pevně se soustřel, eho ramena byla napjatá a jeho pohled soustředěný.

„Bratře?“ oslovil ho Ryn tiše a přistoupil blíž.

Lorrin sebou lehce trhl, jako by ho vyrušili z hlubokých myšlenek, ale hned se otočil a pokusil se o úsměv. „Ryne! Dobré ráno. Chtěl jsem zkusit něco ulovit. Pobíhali tu nějací zajíci, ale než jsem si připravil šíp tak zmizeli a teď jako by věděli, že tu čekám. Víš, mám pocit, že bych měl být skupině taky nějak prospěšný.“

„Nemluv hlouposti. Jsi prospěšný. Já…, „Rynovi se slova zasekla v krku, „ Torgan a durthané nejsou moji bratři. Jsem ti moc vděčný, že si šel se mnou. Dnes v noci si měl pravdu. Spolu půjdeme dál a ostavíme se všemu co nám bude stát v cestě. Najdeme toho gerakiona v Jolarethu.“

„A co potom? Co uděláme až ho najdeme?“

„Já nevím Lorrine,“ Odpověděl zašmušile Ryn, „ale vím, že on bude schopen odpovědět na moje otázky. A poté nás budou čekat nové výzvy. Já… potom co se stalo, už nikdy nechci, aby mě magie takto ovládla.“

„Budeš se chtít stát opravdovým gerakionem? Budeš se chtít učit? Je možné, že tam, kam tě výuka zavede, tě nebudu moci následovat, že se budeme muset rozdělit,“ poznamenal Lorrin sklesle.

„Já vím,“ přikývl Ryn. „I já o tom přemýšlel. Nechci abychom se museli rozdělit. Věřím, že najdeme cestu, aby si mohl být se mnou… pokud budeš chtít,“ dodal náhle.

Lorrin si klekl a začal prsty přejíždět po ostří své nové zbraně. „Víš, Ryne, včera v noci jsem si uvědomil něco důležitého. Ty… máš v sobě něco zvláštního. Něco, co já nikdy mít nebudu. A možná to ani nechci. Ale chci ti pomoci. Stejně jako tu noc co jsme odešli z Karethu, jsem tvůj bratr a vždy jím budu.“ Hlas se mu zlomil a jeho prsty se zastavily.

„Děkuji ti, Lorrine.“

Oba chvíli mlčeli a jen hleděli mezi skály. Poté Lorrin zvedl sekeru a opřel si ji o rameno. „Pojď, měli bychom se vrátit. Torgan nás zabije, pokud zjistí, že jsme tady venku jen tak bloumali.“

Ryn přikývl a společně se vydali zpátky k táboru. Oba mlčeli, ale mezi nimi panoval nový pocit porozumění. Ačkoli byl každý jiný, oba věděli, že se mohou spolehnout jeden na druhého – a to bylo v tuto chvíli to nejdůležitější.

*********************************************

V úkrytu zůstali celý den, a ještě drahnou část noci. Tharok byl s lovem úspěšnější než Lorrin a během odpoledne přinesl 4 zajíce. Torgan poté natrhal v okolí byliny a vytvořil z nich a rozpuštěného zaječího loje mast, kterou Garrukovi pomazal ránu. Odpočinek, teplé jídlo a Torganova mast durthanovi pomohli. Krvácení se zastavilo, rána se zatáhla a Garruk byl připraven vyrazit. Protože cestovali v noci, a nemohli se pohybovat moc rychle, rozhodl se Garruk, že již nepojede na provizorních nosítkách, ale půjde po svých. Tharuk si však pro jistotu přidělal nosítka na záda, a rozhodl se je vzít s sebou.

Po půlnoci, když se vyjasnilo a vysvitl měsíc se skupina dala na cestu. Postupovali pomalu, Garrukovo zranění nutilo všechny jít pěšky. Přesto ve skupině panovala dobrá nálada. Skupina kráčela pod jasným měsícem, jehož světlo házelo dlouhé stíny. Chlad nočního vzduchu byl ostrý, ale teplé jídlo a odpočinek jim dodaly sílu. Garruk, přestože šel po svých, měl nohu pevně ovázanou a na každém kroku bylo znát jeho odhodlání nepůsobit slabě. Tharok šel tiše vedle něj, vedl koně a občas na svého bratra mrkl, aby se ujistil, že se drží.

Lorrin se držel uprostřed skupiny, jeho nová válečná sekera se leskla ve světle měsíce. Občas si s ní pohrával, otáčel ji v rukou, jako by si na ní stále zvykal. Ryn kráčel vedle něj, jeho pohled však zůstával zamyšlený.

Torgan vedl skupinu vpředu, jeho bystré oči neustále přejížděly po krajině před nimi. Měl na sobě svůj ošoupaný plášť, který mu poskytoval ochranu před chladným nočním větrem. Občas se otočil, aby zkontroloval ostatní, jeho pohled se ale nejdéle zdržel na Rynovi.

Pokračovali jihozápadně, kde se měli dostat z širých plání Caldorie k Mezivlnnému háji, který se rozkládal mezi dvěma řekami. Divokým a nespoutaným Hučivým proudem na západě a klidnou a pomalu se řinoucí řekou Taldris na východě. Právě řeka Taldris byla jejich dalším cílem, a dle Torgana se měla nacházet přibližně týden cesty od nich. Měli ji překročit a pokračovat přes Mezivlnný háj k Hučivému proudu.

Lorrin se právě z dlouhé chvíle pustil do rozhovoru s Torganem.

„Jaký Velmor vlastně jě? Co nás tam čeká?“ ptal se zvědavě.

„Velmor, to je rozmanitý svět, ve kterém ochutnáš všechny chutě Eldorie,“ začal se zalíbením v hlase Torgan. „Samotný přístav Velmor je obchodním střediskem, místem, kde se potkávají všechny kultury. Mágové a velmoži Selcarisu, zástupci kamenného lidu, strozí válečníci Caldory, velmorští obchodníci a učenci, a dokonce i umírněnější zástupci skarathi. Celý velmorský svaz pak čítá několik dalších měst. Každé trochu jiné, ale stejné chutí svobody a obchodu. Velmorští muži byli vždy výborní mořeplavci a obchodníci, ale nikdy v sobě neměli dostatečnou autoritu. Jednu dobu se velmorská města připojila k pradávnému králoství Nyrelith, ale tento svazek dlouho nevydržel, a říše Nyrelithu byla později zničena skarathi. Velmor pak už navždy zůstal samostatným a svobodným. Jednu dobu vedl válku s Caldorou, která stála o jeho obsazení a připojení ke své říší, ale to už je také více jak 200 let, velmorský svaz si svou samostatnost udržel, ale válka obě strany akorát poškodila.“

„Myslel jsem, že Velmor je jendno město“ pokračoval Lorrin překvapeně.

„Ale ne,“ usmál se Torgan, „Velmor, to je 6 větších a významných, a nespočet malých osad, které se rozkládají všude kolem. My putujeme do města Jolareth – je to třetí největší město svazu po Velmoru a Selanaru, to je město na hranicích svazu a Caldory, a je známo pro své kováře a zbrojmistry. Většina zbraní, co mají caldorští vojáci je z tohoho města. Vozí se tam ta nejlepší ruda z ostrova Stahldros. Ale zpátky k Jolarethu, je to město, kde se nachází Velmorská Akademie. Schází se tam největší učenci a mágové Eldorie. A právě tam je náš člověk. Jednou jsem sloužil v jeho družině. Mimo to, že je to učenec a mág je to také výborný bojovník, jako všichni gerakioné, a jeho žoldácká družina, Orlí spár, byla v celém svazu vyhlášená. A taky velmi drahá,“ dodal nakonec Torgan s úsměvem.

Ryn se odhodlal vstoupit do jejich rozhovoru, „A ty myslíš, že nám tenhle člověk pomůže?“

„To nevím,“ odpověděl Torgan upřímně, „ale je to jediný gerakion, kterého znám, a jestli nám má někdo pomoci, bude to on.“

Ve vzduchu se vznášela otázka, která Ryna a Lorrina pronásledovala od útěku z Karethu, a Ryn si usmyslel, že tohle je správná chvíle, aby si vše konečně ujasnili.

„A proč mi vlastně pomáháš Torgane? Jsem pro tebe cizí člověk. Stále jsem nepochopil, jaký máš důvod, a zda ti vůbec mohu věřit.“

Chvíli bylo ticho. Nakonec se však ozval hlas – ne však Torganův, ale Garrukův.

„Stále pochybuješ o čestnosti našich úmyslů, Varngar?“ začal klidně, ale jeho tón se s každým slovem zostřoval. „Uvědom si, že jsme byli všichni tři připraveni za tebe položit život. Bylo by jednodušší nechat tebe i tvého bratra tady, uprostřed Caldory, a pokračovat si vlastní cestou. Ale my jsme to neudělali. Urážíš kameny i Torgana, pokud nám nevěříš.“

Garruk se k němu pomalu naklonil, jeho oči pálily jako uhlíky. „Naše úmysly jsou čisté. Náš lid chová velkou úctu k Varngar – v historii Durthanů existuje mnoho příběhů, kdy jste nám podali pomocnou ruku. A proto my vždy nabídneme pomocnou ruku vám. Je to otázka cti. Kdybychom tě neodvedli, tvůj lid by tě zabil. A pokud Torgan tvrdí, že zná Varngara, který nám může pomoci, já mu věřím. A ty bys měl taky... chlapečku.“

Rynovi došla slova. Přímá Garrukova odpověď ho zasáhla jako úder kladiva. Bylo zřejmé, že se dotkl jeho cti. Nastalo ticho, těžké a nepříjemné. Teprve po chvíli, když si Ryn konečně srovnal myšlenky, našel odvahu odpovědět.

„Omlouvám se ti, Garruku,“ začal tiše. „Já i můj bratr si velmi vážíme vaší pomoci a neměl jsem v úmyslu tě urazit. Ale pochop, že je to sotva deset dnů, co jsem musel opustit vše, co jsem znal. Svět, ve kterém jsem vyrůstal. Lidi, které jsem miloval.“ Jeho hlas se zlomil, ale pokračoval. „Proto si myslím, že mám právo na otázky, i kdyby měly urazit tvou čest.“

Znovu se rozhostilo ticho. Přerušil ho však Lorrin, který se nečekaně ujal slova.

„Bratře,“ promluvil s neobvyklou pevností. „Vím, že je to pro tebe těžké. Ale oni nám opravdu pomohli. A my teď nemáme jinou možnost než jim věřit.“

Ryn na něj hleděl s překvapením. Ta slova mu připadala ostřejší než Garrukův hněv. Ještě před několika dny byl Lorrin tím, kdo Ryna varoval před Torganem a jeho společníky. Co se změnilo? Najednou si připadal zvláštně osamělý.

„Ale Lorrine...,“ pokusil se bratra oslovit.

Lorrin ho přerušil. „Já vím, co chceš říct. Že jsem tě varoval. Že jsem ti říkal, abys byl opatrný.“ Na chvíli se odmlčel. „Jenže oni nám zachránili život. A byli připraveni nás chránit i před skarathi. Před Gorvethem. Jestli jsme měli pochybnosti, teď už si je nemůžeme dovolit.“

Nastalo ticho. Ryn na sobě cítil pohledy durthanů i Lorrina, ale nepromluvil. Torgan šel stále první a neotočil se, potichu stále upíral svůj pohled dopředu.

Najednou se Tharuk zastavil, jako když do něj uhodí blesk.

„Koně“ pronesl směrem ke svým společníkům.

Všichni se začali zmateně rozhlížet po okolí. V dáli na severu se objevila skupina jezdců s pochodněmi. Najednou uslyšeli i štěkot psů. Měli jejich stopu. Ryn se vyděšeně podíval po svých společnících, ale Torgan vypadal jako vždy klidně.

„Skarathi nemají psy,“ pronesl ke skupině „tohle budou caldořané.“

„Zkusíme jim zmizet?“ otázal se Ryn, ale Torgan zavrtěl hlavou.

„Garruk by s námi nezvládl držet krok, a pokud mají psy, budou schopni držet naši stopu. Půjdeme dál jakoby nic. Ostatně nevíme, co tu dělají a koho hledají, a my jsme jim nic neprovedli.“

Otočil se a vydal se dál na jihozápad. Ryn na něj chvíli překvapeně koukal, a poté se i s ostatními vydal za ním. Lorrin popoběhl a zařadil se vedle Torgana.

„Netvrdil si náhodou,“ začal svoji otázku uměle protaženým hlasem, „že když budeš chtít, tak tě žádný strážný z Caldory neobjeví?“

Torgan po něm střelil naštvaným pohledem. „Mám pocit, že okolnosti se od té doby změnili. Kdybychom do Caldory prošli bez povšimnutí, což bylo nemožné, byli bychom dnes dál a nikdo by nás nesledoval. Nepředpokládal jsem, že narazíme na tolik caldorských vojáků a skarathi k tomu.“

Ryn cítil, jak mu srdce buší až v krku. Štěkot psů sílil, a teď i on zřetelně slyšel dusot kopyt. Skupina však pomalu pokračovala potichu dále. Když jezdci a psovodi dorazili k nim, obklopili je ve velikém kruhu. Jezdci na ně shlíželi z výšky a psovodi drželi velké psy, kteří se stavěli na zadní a zuřivě štěkali. Skupina se semkla. Lorrin pevně sevřel svou sekeru a hledal očima možnost úniku a Ryn slyšel Tharoka mumlat směrem k Torganovi.

„Ten praporec je žoldácký, to nejsou caldorští muži.“

Psovodi se se střídavými úspěchy pokoušeli umlčet psy, a z kruhu jezdců jim vyjeli tři vstříc.

„Kdo jste a co tu pohledáváte takto v noci?“ ozval se drsný hlas z pod přilby jednoho z jezdců.

„V Caldoře bývalo dobrým zvykem, že se vojenská stráž nejdříve ohlásí, než se začne vyptávat,“ odpověděl Torgan neústupně a pokračoval, „Ovšem abys nás nemohl nařknout z nedostatku úcty k vojákům věhlasné Caldory, věz, že jsem žoldácký verbíř ve službách pánů z Velmoru a vedu nové brance z Thalanoru.“

Jezdci se po sobě podívali a pak seskočili z koní. Přišli blíže ke skupině, jeden z nich měl pochodeň. Natahoval ruku, aby pochodeň osvítila jejich obličeje. Poté se zarazil a překvapeně vydechl.

„Torgane! Jsi to ty? Všichni jsme mysleli, že jsi mrtvý!“