Anděl z Matarallu - Desátá kapitola

Kapitola desátá

Boj se strachem

Alysia, José, Sarina a Eliora se postavili před Taliona v Ruinách Ztracené citadely. Talion, poslední z hrdinů citadely, je vyzval, aby se připravili na zkoušky, které je prověří ve všem, čím jsou.

„V této citadele leží mocný artefakt,“ pronesl Talion, jehož tvář byla vážná a plná důvěry. „Ale abyste ho mohli získat, musíte projít zkouškami strachu. Každý z vás musí čelit tomu, co ho nejvíce děsí. Pouze jakmile překonáte své obavy, může vám být ukázaná cesta k artefaktu.“

Eliora se postavila v čele skupiny. „Jsme připraveni. Naše přátelství a spojení nás posilují. Co musíme udělat?“

Talion ukázal prstem do temné chodby, která se zdála vést do hlubin citadely. „Vstupte do této chodby. Každý dostane svojí zkoušku, a když se navrátíte, popovídáme si o připraveném přístupu k artefaktu. Ale pozor – během zkoušky budete sami. Musíte důvěřovat svým vnitřním silám.“

José se podíval na Sarinu, v jeho očích byl stejně hrdý jako vděčný. „Pojďme na to spolu. Nebojím se ničeho, pokud jsi se mnou.“

Sarina se na něj usmála, její srdce prudce bušilo. „Jsem tady s tebou, José. Ať už se stane cokoliv, společně to překonáme.“

Jak kráčeli do temné chodby, každý z nich cítil, jak se na něj valí úzkost a strach. Eliora jako první, se posunula do tmy. Cítila tlak ze své minulosti, zodpovědnosti a strach z toho, co se stane, když selže.

„Nemám právo ochránit Matarall, pokud ani sama sebe nedokážu chránit,“ zašeptala, když se ocitla uprostřed tmy. Jak znenadání se z ničeho nic objevil bledý obraz jejího dávného ztraceného přítele, který se na ni dlouze díval.

„Vzdala jsi se svých snů, Elioro? Jsi slabá, nejsi hrdinkou, kterou by si měla být,“ zní jeho hlas ozvěnou v temnotě.

„Nejsem slabá!“ vykřikla Eliora a síla v ní rostla. „Mám přátele a lásku, která mě podporuje. Stojím tu, abych bojovala za mír!“

S tím obraz pomalu mizel, Eliora cítíla, jak se jí ze srdce ztrácí váha.

Na řadě teď byla Alysia. Vstoupila do tmy a s počátečním citem naděje, ale jakmile se dostala na druhý konec, začala cítit hrozbu – cítící se osamělá a bezmocná. Stíny kolem ní se transformovaly v setkání s rozpadajícím se obrazem její matky, která ji pokárala.

„Alysio, nikdy jsi nebyla dost dobrá. Jak můžeš být hrdinkou, když jsi selhala tak často?“ vyčítal hlas stínu.

Alysia zavřela oči, ale poté si uvědomila, že silní lidé jsou ti, kdo překonali své strachy. „Ne, tohle nebude mé zakončení!“ řekla přísně. „Mám sílu bojovat. Kdo mě zná ví, že srdce hrdiny spojuje službu v komunitě.“

Když si prošla svým procesem, stíny se začaly ztrácet a její vnitřní síla se posílila i tak dosud zraněnou tvář.

José zakročil jako třetí. Aby se dostal do tmy, cítil nápor jeho skrytých obav. „Musím vše překonat,“ povzdychl si, když zastavil na konci.

Objevila se před ním vize neznámého a v hlavě slyšel jeho hlas: „Nedokázal jsi ochránit svou matku a tím jsi ji zklamal a teď nedokážeš ochránit ani Sarinu!“

Stín jeho otce postupně vyvolával vizi za vizi. Pro Josého to byla jeho minulost – okamžiky slabosti, když poslal svou rodinu do nebezpečí. Stál tam, v temnotě a každá vzpomínka mu procházela tělem i duší jako jed.

„Sarino, selhal jsem,“ zaplakal.

Sarina, společně s ním cítila jeho bolest jako svoji. Rozhodla se, že ho neopustí a v tom najednou rozjasněla.

„Ale právě teď musíš mít víru v to, co se ukrývá ve tvém nitru,“ ozval se Sarinin hlas v jeho mysli. „Nesmíš mě zklamat při záchraně našich lidí, věř v sebe, José. Jsi silnější, než si myslíš. Neboj se! Nejsi sám, jsem s tebou!“

Cítil, jak mu síla váhy na srdci odlétla a vrátil se zpět k sobě. „Miluju tě, Sarino. Musím to dokázat… pro nás!“

Stín jeho otce, který se před ním stál a mu ještě řekl: „Jsi slaboch, který nic nedokázal. Jako malý jsi plakal jako holka a nikdy ses nechoval jako chlap, který dokáže ochránit své milované!“

José použil svou magickou hůl a zamířil na stín jeho otce, který se rozplynul ve stínu. Stačil mu říct: „Nejsem slaboch. Jsem silnější, než si myslíš a dokážu ti, že jsem hoden být hrdinou a ochránit své milované!“

Sarina byla na něj pyšná a hrdá, že to dokázal. Následně přišla na řadu Sarina, a když vstoupila do temnoty, cítila hluboké obavy. „Co pokud neuspěji? Co když před mými přáteli selžu?“ vzdychla.

V tu chvíli se před ní objevila černota a před ní se zjevil stín její sestry: „Proč se snažíš? Nikdy nebudeš dost dobrá. Jsi slaboch a vždycky jsi jím byla. Jsi zbabělec, protože nedokážeš bojovat za to, co chceš, nedokážeš se rozhodnout sama!“

Ale Sarina hrdě zvedla hlavu. „Možná jsem se bála, ale jsem tu přesně pro to, abych bojovala! Nezradím své přátelé ani lidi, které miluji! Možná jsem kdysi byla slaboch a byla jsem zbabělá, ale teď tu stojím, abych bojovala za to, co chci!“

Pozvedla ruce a vytvořila křišťálově bílou kouli, kterou poslala přímo na stín její sestry, který ji zasáhl. Vykřikla bolestí a její stín se rozplynul do tmy. Sarina si v tu chvíli uvědomila svou sílu a odhodlání.

Když se všichni vrátili do hlavního sálu citadely, Talion na ně čekal. „Vidím, že jste všichni překonali své strachy. Jste silnější, než jste si uvědomovali.“

Talionova přítomnost byla uctivá a Eliora mu poděkovala. „Děkujeme za zkoušku, kterou jsem podstoupili. Díky ní cítím, že jsme silnější, než předtím.“

„Jsem tu, abych vás vedl. Artefakt čeká ve skrytém chrámu v hlubinách citadely. Ale smrtonosné síly potřebují vaši sílu, abyste je porazili,“ dodal Talion, jehož oči se setkaly s Elioriinými.

Eliora se zadívala na Taliona a pocítila v srdci něco zvláštního – přitahování, které k němu cítila. Když se s ním setkala, její srdce prudce bušilo. Talionův vliv a teplo odpovídaly jejím zraněným a nadějným citům.

Najednou se propadli do hlubin citadely, kde v hloubi byl artefakt, na kterém ležela naděje celého jejich světa. Ten okamžik, kdy se jejich ruce setkaly s artefaktem, zaplnil vzduch magií a silou přátelství, lásky a odvahy.

S touto nově nalezenou silou se skupina otočila k sobě; srdce jim bušila jako nikdy předtím a oni věděli, že společně zvládnou cokoliv, co je čeká. Přátelství, láska, odvaha – to byla jejich cesta vpřed a zneklidňující hlasy minulosti už zní slabě.

Vydali se zpět silnější, svobodnější a s neochvějnou vírou v to, co je čeká.