Paralelní svět-5

Major Karel Pokorný běžel po svahu a po chvíli se přikrčil za velkým kmenem stromu. Zpoza něho se přes brýle pro noční vidění pátravě zadíval před sebe. Uviděl hned několik postav jdoucích v rojnici.
„Pane podplukovníku, mám je na dohled. Mohl bych jich pár zastřelit,“ sdělil do mikrofonku, jehož držátko se táhlo od ucha, ve kterém měl naslouchátko.
„Střílejte slyšitelně, ale ne na ně!“ odpověděl mu podplukovník Michal Novotný a major hned stiskl na pistoli tlačítko, kterým se pistole přepínala do slyšitelné střelby. A ta vzápětí zazněla. Kolem nejblíže k němu jdoucího německého vojáka zasvištěly dvě kulky a jedna se zaryla do kmenu stromu. Němec se vrhl hbitě na zem. I ostatní vojáci sebou praštili na zem a hned stříleli jeho směrem. On však již přikrčen utíkal pryč a jen slyšel práskání výstřelů.
Kapitán Jan Skácel se chystal v lehu podrazit nohy německému vojákovi, který byl od něho vzdálen necelý metr v porostu, když v tu chvíli uslyšel výstřely. Uviděl, jak se Němec zastavil a otočil se dozadu. Další výstřely padly vzápětí.
„Čtyři muži zůstanou tady. Ostatní na ten kopec!“ vykřikl německý důstojník od cesty, na které stále hořel vrak automobilu. Voják stojící v porostu se rozeběhl zpět k cestě. Kapitán si oddechl. V naslouchátku se ale ozval hlas nadporučíka Mirka Vincenta, který na dálku ovládal miniletadélko, ve kterém byla umístěna mikrokamera.
„Pane kapitáne, vaším směrem běží jeden voják!“
„Dík, už ho vidím!“ odvětil a převrátil se hned na druhý bok. Přes větve houštin spatřil rychle se přibližující postavu. Už nebyl čas se odplazit stranou. Sotva voják doběhl těsně k němu, tak mu pravou nohou podrazil nohy. Němec se skácel k zemi, načež ho kapitán prudce udeřil hřbetem pravé ruky do zátylku. To mu umožnilo to, že voják neměl na hlavě helmu, ale čepici. Po úderu zůstal německý voják ležet omráčen. Kapitán se bedlivě rozhlédl všemi směry a poté se vzdálil dále do lesa.
Podplukovník Michal Novotný táhl bednu kolem zčásti zřícených hradeb a trnul při prvních výstřelech. Moc dobře si uvědomoval, v jak nebezpečné situaci se ocitli.
„Pane podplukovníku, kapitán zdárně unikl a major také prchá vojákům tak, že utíká podél kopce a obloukem se vrací zpátky. Už je setřásl. Němci vytvářejí velkou rojnici a jdou z kopce dolů,“ oznamoval mu nadporučík.
„Dobře. Němce nenapadne, že bude chtít utíkat zpět na kopec,“ konstatoval podplukovník.
„Pozor! Velitel těch vojáků si vzal čtyři muže a míří s nimi na kopec. Brzo dojdou ke zřícenině!“ řekl varovně nadporučík.
„Sakra. Tu bednu tady nikam nestačím schovat,“ mínil podplukovník.
„Za chvíli jsem u vás!“ ozval se ve sluchátku hlas majora Pokorného.
„Mířím taky zpátky na kopec!“ hlásil kapitán přes vysílačku, když se obloukem vracel ke kopci a přeběhl cestu, po které přijela německá jednotka. Za okamžik vběhl do zalesněné stráně.
Měsíční svit dopadal intenzivně na okolí zříceniny a v něm byla jasně vidět pětice postav, která pomalu k zřícenině kráčela. V jejím čele šel velitel vojáků a jako první uviděl vykopanou díru v zemi.
„Buď tady něco chtěli zakopat a nebo něco vykopali,“ pronesl a přehlédl pátravě obrysy zříceniny. Poté se zadíval zkoumavě na zem. Díky jasné noci mu neunikly rýhy od bedny.
„Tady něco táhli,“ řekl a zatímco dva vojáci vešli do zříceniny, on se dvěma dalšími šel pomalu podle rýh. A ty vedly do místa, kde se na začátku svahu krčil podplukovník Novotný, který v ruce svíral pistoli a tu zalícil na přibližující se trojici.
KONEC PÁTÉ ČÁSTI