I. Vrchol poznání

1.

Ozvalo se kovové hrčení telefonu, Nimus natáhl ruku a vzal do ruky sluchátko.

„Nimus, magikus medikus, prosím,“ řekl Nimus do sluchátka.

„Tady je Kromerová, pane Nimusi, musíte přijet, manžel má hrozné bolesti.“

„Zkoušeli jste volat do špitálu? Možná by více lékařů mohlo více vědět, co vy na to?“

„Pane Nimusi, jste náš rodinný léčitel, přece nás nenecháte vláčet se po špitálech.“

„Dobře, paní, Kromerová, přijedu.“

Nimus uklidil stůl, vytáhl svůj oblíbený translet a vyslovil slovo řídícího hlasu pro nabití kormatu praenergií ze žíly pod domem. Translet se kovově zaleskl, byl připraven k použití. Nimus vzal translet, uložil ho do tašky, kde měl další předměty léčitelské profese, oblékl se a sešel dolů po schodech. Před domem právě procházel malý mužík s velkým psem, pes si přičapl a udělal potřebu přímo před Nimovýma nohama.

„Tedy, sousede, tohle provádíte v magické čtvrti? Styďte se,“ řekl Nimus mužíkovi.

Ten jen cosi zamumlal a hleděl zmizet magikovi z očí. Nimus překročil exkrement, v duchu nadával, přešel ulici a odemkl svoje auto. Hodil tašku na vedlejší sedadlo, usedl za řízení a uvolnil západku rotábula klíčem ve zdířce na přístrojové desce. Potom zařadil rychlost a stiskl pedál uvolňovače brzdy, rotábulum se dalo do práce, vůz poskočil a s rachocením vyrazil kupředu.

Večerní ulice Harmelu byly jako obvykle pusté, obzvlášť v magické čtvrti se v noci nikdo jen tak netoulal. Nimus řídil a přemýšlel nad svým osudem léčitele v zapadlém městě zapadlého království Bojdry, žádné optimistické myšlenky ve svém mozku nevykřesal. Projel kolem pošty a vydal se hlavní ulicí kolem centra, potom odbočil vlevo a uháněl po výpadovce západním směrem.

Dům pana Kromera stál nedaleko výpadovky v boční Slapové ulici. Nimus zaparkoval auto a zazvonil u dveří. Kromerová otevřela, byla bledá s kruhy pod očima, zvala Nima dál a brebentila.

„To je dobře, že jste tady, pane Nimusi, už jsem se nemohla dočkat, pojďte se mnou do pokoje, prosím, manžel leží na gauči, ne nemusíte se zouvat, pojďte dál, pojďte.“

Nimus vešel do pokoje, postavil brašnu na křeslo a přistoupil k nemocnému. Kromer ležel a sténal, pot se mu řinul po čele.

„Pane Kromere, copak jste to zase snědl, určitě jste nedodržoval dietu. Žaludeční vředy dovedou být pěkně nepříjemné, říkal jsem vám to přece.“

„Pane doktore, je mi zle, udělejte něco,“ hekal Kromer.

Nimus vytáhl z tašky translet, namířil ho na Kromerovo břicho a vyslovil formuli řídícím hlasem. Z transletu vyskočilo několik jisker, Nimus přejížděl transletem kolem Kromerova žaludku a opakoval magickou formuli. Po chvíli translet odtáhl a díval se na Kromera. Tomu se viditelně ulevilo, posadil se na gauči a rukou si přejel pro břiše.

„Je to pryč, pane doktore, je to pryč!“ zvolal Kromer.

„Pryč je jenom vaše bolest, pane Kromere, vaše vředy jsou v žaludku pořád, na jejich odstranění moje magie nestačí, vlastně na jejich odstranění žádná magie nestačí. Měl byste jít do špitálu, aby vám vředy vyřezali, jinak nebudete mít nikdy klid.“

„Děkujeme, pane Nimusi,“ řekla Kromerová. „Kolik to bude stát?“

„Takže 100 korun za výkon, 50 korun za výjezd a 20 korun urgentní příplatek, celkem 170 korun, paní Kromerová.“

Kromerová šla do kuchyně a za chvíli se vracela se dvěma stokorunovými bankovkami.

„Nezlobte se, ale asi nebudu mít zpátky, nemáte drobnější?“ řekl Nimus.

„Nechte si to, pane Nimusi, nechte si to všechno. Vždycky jste nám vyhověl, jsme vaši dlužníci.“

„Sice to odporuje profesním zvyklostem, ale dobrá. Pro příště máte u mě jeden urgentní příplatek odečtený. Na shledanou pane Kromere,“ řekl Nimus a šinul se ke dveřím.

Kromerová ho vyprovodila na ulici a znovu děkovala, Nimus blahosklonně přikývl a šel k autu. Zpáteční cesta byla klidná, město už usínalo, poslední opozdilci z odpolední směny v továrnách se trousili po ulicích a spolu s návštěvníky hospod mířili všichni k domovu. Nimus zaparkoval auto ve své uličce a šel ke dveřím. Byla už tma, takže rozsvítil luminu, pověšenou vedle dveří a vyšel nahoru po schodech do bytu. Z krámu v přízemí se ozýval nějaký hluk. Jeho podnájemník, prodejce amuletů, měl patrně ještě nějakou práci, nebo měl v krámu zloděje, to Nima nezajímalo.

Chvíli seděl s knížkou v křesle, nechtělo se mu ještě spát. Vzal si svůj lví amulet, pověsil si ho na krk, ze stolu sebral malý kapesní translet a sešel dolů ke dveřím. Před domem vytáhl translet, vyslovil magickou formuli a proměnil psí exkrement v hroudu hlíny. Spokojeně pak vykročil ke kostelu.

Na náměstíčku před kostelem Velkého Tvůrce svítilo několik lumin, u dveří kostela ležel v papírových krabicích žebrák a cosi si opilecky mumlal. Nimus prošel kolem, přešel náměstí a podloubím prošel do městského parku. Tady byl naprostý klid, sem se v noci nikdo neodvažoval. Světlo lumin z Hradební ulice sem zalétalo jen v nesmělých paprscích, Nimus kráčel pod vzrostlými stromy k altánku, kde se posadil na lavičku a poslouchal zvuky usínajícího města.

„Taky nemůžete spát?“ ptal se mladý muž, který se zastavil u Nimovy lavičky.

„Něco v tom smyslu,“ odpověděl Nimus. „Můžete si sednout, jestli chcete.“

Muž si přisedl na druhou stranu lavičky a nic neříkal.

„Těžký den?“ zeptal se Nimus.

„Něco v tom smyslu.“

Nějakou dobu seděli mlčky, pak se mladý muž zvedl a kráčel k podloubí. Nimus seděl ještě chvíli na lavičce a přemýšlel. Dostalo se mu magického vzdělání, uměl ovládat řídící hlas, studium anatomie mu umožnilo živit se jako léčitel, nebyl to zase tak špatný život. Tady na malém městě lidé špitál zrovna rádi nevyhledávali, magikus medikus měl pořád co dělat. Uvažoval, jestli by si přece jen neměl dodělat medicínu. Lékař s magickými schopnostmi, to by bylo terno. Jenže dalších dlouhých pět let studia mu připomínalo noční můru, přece jen zůstane u své nynější profese. Vstal z lavičky, prošel náměstí, žebrákovi hodil do klobouku korunu a pak se odebral domů.