Svobodná věda (I/3)

3.

Minule: Magikus Nimus ošetřuje pacienta a je následně zapojen do vyšetřování vraždy. Mezitím na faře:

--- --- ---

Byla sobota odpoledne, kněz Jarten seděl ve svém pokoji a připravoval se na večerní vigilii. Hlavní den uctívání Velkého Tvůrce byla neděle, velký biskup nařídil další slavnostní obřady v sobotu, protože lidé neměli v neděli čas. Takové nesmyslné vycházení vstříc nehodným, říkal si Jarten.

Nechtělo se mu do obřadů, jeho kolegové ho nikdy nebrali jako sobě rovného, protože neměl dar řídícího hlasu a tak nemohl provádět vrcholné obřady, musel jen stát opodál a němě ministrovat.

Dříve to Jartenovi až tak nevadilo, věřící měli spoustu potřeb i v průběhu týdne, musela se vyřizovat všelijaká administrativa. Měl co dělat a nikdy to nepřevyšovalo rozumnou míru. V poslední době se začalo všechno to příštipkaření Jartenovi zajídat, toužil sloužit Velkému Tvůrci jako jeho dva další kolegové, toužil po extázi bezprostředního kontaktu s Nejvyšším v okamžiku pozvednutí svatého kalicha. Někdo zaklepal na dveře, Jarten pozval návštěvníka dále. Byl to farář Lukret.

Zatímco Jarten byl mladý vysoký muž štíhlé postavy se světlými vlasy a hnědýma očima, Lukret byl malý podsaditý starší muž se šedivějícími tmavými vlasy. Přesto býval velmi čiperný a při obřadech plně koncentrovaný.

„Tak co, pane kolego, jste připraven na dnešní obřady?“ ptal se Lukret.

„No, jak se to vezme. Pomáhat vám můžu, ale jinak…“

„No tak, no tak, přece se nebudete podceňovat. Jsou mnohé dary od Velkého Tvůrce, každý mu slouží podle svých možností a schopností a vaše služba je mu jistě stejně milá, jako služba kohokoliv jiného z naší církve.“

„Opravdu si to myslíte?“

„Jistě, jste přece už knězem pár let a máte spoustu zkušeností. Kdysi dávno se církev obešla bez magie a možná to byla doba čistějšího způsobu uctívání Boha, než jsou ta naše dnešní zpestření bohoslužeb všelijakými triky. Důležitá je víra v srdci, ne to, co je vidět na povrchu.“

Lukret odešel a Jartenovi se hned lépe připravovalo na bohoslužby. Farář je rovný člověk a určitě mu nechtěl lichotit. Na druhé straně právě on se v magii vyžívá, Jarten nevěděl, co si má o tom všem myslet.

Harmelský kostel byla vysoká stavba se dvěma věžemi na západním průčelí. Tři lodě zaklenuté obloukovým stropem končily na východní straně předsazeným kněžištěm s hlavním oltářem.

Po sedmé hodině večerní vešli dva kněží, Lukret a Jarten, do chrámu a zazpívali úvodní chorál. Věřící se přidali a bohoslužba začala. Lukret pověřil Jartena čtením ze svaté knihy předků a potom nastalo vzývání nejvyššího. Lukret jako obvykle upadal téměř do transu, jak se poddával modlitbám litanií. Když došlo na svaté pozdvihování kalicha, vztáhl Lukret ruce a řídícím hlasem poručil svatému kalichu z kormatu vystoupit půl metru nad oltář. Oči všech shromážděných byly soustředěné na tento div, každý si představoval, jak v tuto chvíli vrcholného soustředění Bůh promlouvá k jeho duši. Lukret rozhodně nevypadal na to, že provádí nějaký trik, byl naprosto soustředěný, víra z něho zářila jako sluneční svit. Jarten stál opodál a i on byl unesen silou rituálu.

Po obřadu pozdvihování se oba kněží napili svaté vody z kalicha, následovalo žehnání s vkládáním rukou na hlavy věřících. Lidé přistupovali k oltáři, Lukret i Jarten brali jejich hlavy do dlaní a pronášeli žehnající slova. K požehnání přišli všichni, ať jejich duše trápilo cokoliv, v tuto chvíli se jim dostalo smíření s Bohem a každý s vděčností přijímal Boží milost.

Na závěr bohoslužby zazpívali kněží závěrečný chorál, lidé se přidali, nádherná hudba varhan završila setkání. Kněží odešli do přípravné místnosti a lidé se pomalu rozcházeli.

Jarten svlékl bohoslužebná roucha a pomodlil se předepsané modlitby. Lukret k němu přistoupil, vložil ruce na jeho hlavu a naprosto netradičně mu požehnal.

„Máte víru, kolego, nebuďte smutný, předejte všechny starosti našemu Pánu.“

Jarten odcházel do svého pokoje a v duchu mu stále zněla slova staršího kněze. Své víry se nevzdá, ať se děje cokoliv.