Po kolena - I.

Mžitky před očima, hlava mi třeštěla. Chtěl jsem mít klid, aspoň na chvíli. Smůla. Byl jsem po kolena ve sračkách. Moje dýka ležela jen jeden palec ode mě, ale nebyl jsem schopnej se pro ni natáhnout. Dusil jsem se, lapal po dechu. Jo, do krku se mi zařezával ocelovej drát. Někdo za mnou. Nevim, kdo, nevim jak, ale byl tam. Měl jsem několik posledních okamžiků. Svět se mi zužoval na malou skulinku. Kurva, dosáhnu na ten nůž? Ne. Zkusil jsem vytáhnout meč, ale prsty se mi třásly a přezka, co ho držela v pochvě, se ani nehla. Ruka mi ujela po vlastním potu, prsty drhly o kamennou dlažbu. Hlava mi padala na prsa, mozek řval. Vzduch, teď hned. Nebo konec.

Ticho. Jen hučení v hlavě. Oči se mi protáčely. Pak - žbluňk. Něco těžkýho dopadlo, začvachtalo. Krev. Cejtil jsem ji dřív, než jsem ji viděl. Horká, všude okolo. Sevření kolem krku povolilo. Najednou jsem letěl dopředu, kašlal, lapal po dechu jak urousanej pes. Plival jsem sliny, v puse cejtil měděnou pachuť krve. Nohy se mi třásly, uši pištěly a pořád jsem nevěděl, co se děje.

„Na vteřinku tě ztratím z očí a ty tu skoro vypustíš duši."

Zvedl jsem hlavu. Loreakan. Můj parťák. Užvaněnej elf, přesně ten typ hezouna s ostře řezanejma rysama a blond hřívou, kterej kdyby se neuměl rvát, nejspíš by skončil jako hračka nějakýho boháče. Teď se ale gebil jak panic poprvý v bordelu.

„Di do hajzlu," zachrčel jsem. Hlas jsem měl ještě zkroucenější a hlubší než jindy. Bolelo mě i mluvit. „Jsme ve slumu, měls bejt hnedka za mnou."

„Nechtěl jsem tě rušit," pokrčil rameny a nabídnul mi ruku, já ji ale ignoroval, vzal si dýku a postavil se těžce na nohy. Za mnou leželi dva chlapy, oba dva s proříznutými hrdly. Pořádný hromotluci. Skoro jako já. Skoro.

„Dobrá práce," přiznal jsem mu. „Příště dřív."

„Jasný chlapáku."

„Neříkej mi tak."

„Co uděláš, když nepřestanu?" Ticho, nechtěl jsem se dohadovat, krk jsem měl sedřenej na krev, každý slovo mě bolelo jak čert. A taky jsme měli práci v týhle díře. Bohužel.

Vykročil jsem z průchodu. Guthucký slum vypadal ještě hůř než posledně. Ulice zavšivený. Všude žebráci. Děvky - a kolem nich všechno ostatní. Jejich klienti. Jejich pasáci. Jejich děti. A pak ti pouliční rváči, co mi teď málem zakroutili krkem.

No, jo no, nikdo nemá rád místodržícího a jeho žoldáky. Příliš všem šlape na krk. Člověk se pak nemůže ani v klidu vychcat. Platil ale dobře, protože všichni platili jemu. Menší gangy, větší gangy i syndikáty. On byl zástupce krále, on to tady všechno neoficiálně vedl, on nastoloval nepsaná pravidla, která se dodržovala alespoň na oko. Což se rozhodně nedalo říct o těch psanejch.

A nebylo se čemu divit, Guthuk byl, co byl. Nezávislý město vklíněný mezi elfský dominia, Breatánský království a Spojený republiky. Přes moře sem zasahoval i Ruldžský sultanát. Každej si ho do jistý míry nárokoval, ale nikdo nebyl tak oprsklej, aby tam napochodoval se svou armádou. Teda zatim.

Dost oprsklý ale byli, co se týkalo obchodu. Skrz Guthuk šlo všechno svinstvo - zbraně, tvrdej chlast, kradený cennosti, drogy. Ale taky lidský maso. Otroci. Prostě místo, kterýmu se říkalo domov hodně těžko. Ale nic jinýho jsem nikdy nepoznal.

„Myslíš, že byli od Černých?" Loreakanův hlas přěťal tok mejch myšlenek. Byl napjatej. A měl proč.

„Nevim." Nebyli to Jestřábi. Ti pocházeli ze stepí - podsadití, se šikmejma očima a širokejma lícníma kostma. A na to ty dvě mrtvoly v uličce nevypadali. Nechtělo se mi to složitě vysvětlovat, tak jsem jen pokrčil rameny a vykročil. Loreakan se vydal v závěsu za mnou.

„Možná by bylo dobrý je prohledat."

„Možná."

Loreakan si odfrkl a teatrálně roztáhl ruce, aby začal napodobovat mou chůzi. Houpal se v bocích jak nemotorný medvěd, hrudník vystrčenej, ruce mu volně plandaly. Dělal to dobře. Asi tak chodim.

„Ach ano, já jsem Percival, zosobnění nezdolné síly," pronesl hlubokým, přehnaně dramatickým hlasem. „Sotva jsem unikl smrti v zapadlé uličce, když jsem si chtěl v klidu ulevit, ale to mě přece nemůže rozházet. Samozřejmě, si to teď s naprostým klidem namířím k Černým jestřábům a připomenu jim jejich dluh. Protože jistě, to spolu vůbec nijak nesouvisí."

"Tak holt zkapem," fakt jsem neměl náladu řešit detaily. Vždycky se to nějak ustojí, a pokud ne, tak už mě to nemuselo zajímat.

„Seš fakt neuvěřitelnej," zavrtěl hlavou. „Co když nás hned postřílej, co tam vlezem-" Zastavil se, jen na okamžik, než si sám tiše odpověděl.

„Tak holt zkapem. No jasně. Koneckonců, proč si dělat starosti, že?"

„Už tam skoro jsme." Nevnímal jsem ho. Před náma se pnula jedna z větších budov tady ve slumech. Puch, tak se jí říkalo. Smrdělo to tam jako všude jinde, ale byla to nálevna Černejch jestřábů.

Loreakan si povzdechl, ale už se ani neobtěžoval odporovat. Jen se lehce ušklíb a poplácal mě po zádech. „Dovnitř jdeš první, schytáš to za nás oba." S tím jsem neměl problém. Letmo jsem zkontroloval zbraně. Dýka připnutá k zápěstí - v uličce mi byla hovno platná, ale pořád tam byla. Další tři házecí dýky v bandalíru - na svém místě. Krátký meč v pochvě u levého boku - tam, kde měl být. A ještě můj palcát. Ocelová koule na ocelové tyči, zavěšená u pravého boku. Říkal jsem mu Tečka. Protože jedna rána znamenala konec.