Svobodná věda (I/5)

5.

Minule: Nimus je unesen do domu zavrženého mága Hufloga v Mastexu. Mezitím kněz Jarten slouží s farářem Lukretem bohoslužbu a přemýšlí nad svou budoucností.

--- --- ---

Lukret vstoupil do Jartenova pokoje.

„Pane kolego, slyšel jsem, že nás opouštíte.“

„Ano, pane faráři, musím si srovnat myšlenky, rozhodl jsem se odejít a žít jako poustevník.“

„Nebudu vám to vymlouvat, mnozí významní kněží byli určitý čas poustevníky. Může to pomoci vaší osobnosti, nebo ji to taky může zničit, záleží jen na vás. Nicméně budete nám chybět, nemusím vám říkat, jak jste pro tuto farnost potřebný.“

„Mrzí mě to, ale nemůžu jinak. Cítím, že potřebuji meditovat, abych se ujistil o svém povolání. Pokud dojdu k závěru, že mám být knězem, vrátím se.“

„Přeji vám vše dobré, nechť vás provází Velký Tvůrce na všech vašich cestách. Jděte v pokoji.“

Jarten vyšel z fary jen s malým balíčkem náhradního oblečení a nastoupil do autobusu na vysočinu. Vystoupil v Žernově a zamířil nahoru do lesa. Postavil si jakousi boudu z větví pod stromem a věnoval se meditaci. Teprve odpoledne se vydal obstarat si něco k jídlu. Našel nějaké lesní jahody a borůvky, trošku málo pro dospělého muže, jenže poustevník si nemůže vybírat. Sedl si před svou chatrč a přemýšlel.

„Co tu děláte, člověče?“ zeptal se Jartena hajný, který procházel kolem.

„Jsem kněz Velkého Tvůrce Jarten, potřebuji meditovat, zvolil jsem si cestu poustevníka.“

„A máte co jíst? Nebo budete chytat kobylky?“

„Nevím, ještě jsem nad tím neuvažoval.“

„Řeknu to ve vsi, že tu máme svatého muže, určitě vám něco přinesou. Nemůžu si vzít na svědomí, že mi v lese umře hladem kněz.“

Hajný odcházel a Jarten se za ním díval. Dobrý muž, možná to nebude tak zlé. Trošku se uskrovnit musí, pokud mu lidé pomůžou, přežije.

V noci budily Jartena zvuky lesa. Ozývaly se žáby, sovy a nějaká další zvířata, které nedokázal určit. Posadil se před chatrč a konečně se mu dostalo daru pořádné meditace.

Viděl před sebou své mládí, studium v semináři, marné pokusy o zvládnutí magických rituálů i posměch spolužáků, kteří měli dar řídícího hlasu. Uvědomil si závažnost kněžského povolání, cítil opět ty chvíle, kdy mu na mysl přišla jasná výzva od Velkého Tvůrce, aby mu sloužil. Vzpomněl si i na své dětství a láskyplný domov, na svoji zemřelou maminku a tátu, který živil rodinu z mizerného platu dělníka v textilní továrně.

Potom se vrátil do současnosti a uvažoval nad farností v Harmelu. Viděl zástupy věřících, kteří přicházeli na bohoslužby, a zástupy lidí, kteří víru opustili a stali se z nich bezprizorní poutníci širým božím světem. Opět se před ním otevřela touha získávat lidi pro Velkého Tvůrce, hlavou se mu hnala ohnivá kázání bratrů řeholníků, která vyslechl za dob svého studia.

Uvědomil si svoji nedostatečnost. Před Velkým Tvůrcem byl každý člověk jako malá loutka vláčená osudem. Každý má nějaké chyby, on nemůže sloužit Bohu plně, protože nemá magické schopnosti. Znovu se mu připomněla slova faráře Lukreta, že důležitá je víra v srdci.

Jarten se dlouho do noci modlil, teprve k ránu se chvíli vyspal. Během dopoledne přišla nějaká žena a přinesla mu v kastrůlku polévku a kousek chleba. Jarten poděkoval, požehnal ženě a ta radostně odešla. Jarten se najedl a pár hodin si zdříml. Potom se opět věnoval meditaci, stále si nebyl svým povoláním úplně jistý.