Stín křídel, kapitola třináctá: Nový směr

Zaklepala a vešla do pracovny. Ocitla se v přijímací síni, která byla rozlehlá, ale nepůsobila chladně. Stěny z tmavého kamene zdobily vyřezávané sloupy, mezi nimiž visely rudé závěsy s výšivkami symbolizujícími oheň a větrné proudy. Přestože místnost nebyla přehnaně okázalá, každý detail v ní vyzařoval řád a sílu.

Uprostřed síně stál široký, těžký stůl z leštěného černého dřeva, kolem nějž bylo rozmístěno několik křesel s vysokými opěradly. Na stole ležely svitky, rozložené mapy a několik knih, které kdosi zběžně prolistoval. Osvětlení zajišťovala nejen kouzelná světla, vznášející se podél stropu, ale také široký krb, ve kterém tiše praskaly polena, vrhající dlouhé stíny na kamennou podlahu.

Kaelith stál právě u krbu, jeho pohled byl zamyšlený, ale jakmile vešla, otočil se k ní. Nebyl zde však sám. Přítomnost Vayena ji nepřekvapila – očekávala, že zde bude. Ale když její oči přejely po místnosti a setkaly se s pohledem Baryna a Selariona, v hrudi se jí něco sevřelo. Zastoupení tu měly všechny čtyři domy. To nebylo obvyklé. Atmosféra v místnosti byla těžká, plná nevyřčených rozhodnutí, které teprve měly padnout.

„Alysio,“ oslovil ji Kaelith, „děkuji že jsi přišla. Chtěl bych, abychom využili většího klidu naší příjímací síně, tak abys mohla sdílet svůj příběh v této omezené společnosti. Všichni co jsme se zde sešli,“ při těch slovech se podíval na Selariona a Baryna, kteří stáli po jeho levici, „máme velký zájem na tom, ukončit Gorvethova zvěrstva. Mohla by si prosím našim hostům povědět co vše si viděla?“

Alysia se zhluboka nadechla. Byla překvapena Kaelithovým požadavkem. Znovu začínala cítit, že je pouze figurkou na Kaelithově hrací ploše. Ten pocit se jí nelíbil. Chvíli mlčela. Připadala si zvláštně – jako by znovu stála na té palubě, jako by moře pod ní dýchalo a oheň ještě stále plane. Slova se z ní nedrala snadno, ale když konečně začala mluvit, nebylo cesty zpět.

„Z moře se valila mlha,“ řekla tiše. „Tu loď jsme sledovali celý den – rychlá, černá, tichá. Pronásledovali jsme ji kvůli útoku na pobřeží. Celý den před bitvou nám unikala, ale jejich kapitán neznal místní moře a proudy tak dobře jako ten náš. Dokázal naši loď navést tak, že jsme je za soumraku dostihli.“

Odmlčela se a podvědomě sevřela dlaně v klíně. Věděla, že tehdy pocítila první záchvěv strachu. Ne ze smrti, ale z neznámého.

„Přeskočili jsme na jejich palubu. Věděli jsme, že musíme využít momentu překvapení, ale ona na nás už čekali na palubě.“

Při vzpomínce jí ztěžkl hlas. Věděla, že ne každý se vrátil.

„Začala bitva. Byli rychlí, ale nepříliš organizovaní. Spíš jako smečka než posádka. Námořník po mé pravé straně se okamžitě pustil do boje s mužem s těžkým kyjem. Ten měl sílu, ale byl nemotorný, tak mu podsekl nohy a dál se neotáčel.“

„Selcarský mág, který byl s námi se snažil udržet štít nad částí paluby, ale jejich lučištníci stříleli ze stěžně. Když zasáhli jednoho z našich, slyšela jsem výkřik a poté šplouchnutí, spadl do vody.“

Alysia si uvědomila, jak ostře jí ten výkřik utkvěl. Jako šipka, která se nikdy nezarazila.

„Bojovala jsem se dvěma skarathi měli ohnivé sekery a prudce se jimi oháněli, ale nebyli připraven na obranu. Odrazila jsem úder jednoho z nich, otočila se a srazila ho pěstí, a druhého jsme probodla. A právě v tu chvíli jsem ho uviděla.“

Ztichla. A pak – hlas pevný, ale v očích třpyt nevyřčeného děsu:

„Mladík. Nestál nijak výrazně. Byl v obyčejné vařené kůži, se zvláštním oštěpem, jehož račištěm si razil cestu skrz bojiště. Ale jeho pohyb… byl přímý. Nesledoval boj. Sledoval mě.“

Cítila, jak se v ní tehdy rozhostilo něco jiného než strach – byla to zvědavost smíšená s pocitem, že ten chlapec ví víc, než by měl.

„Přiblížil se a bez slova na mě zaútočil. Byl rychlý, ale jeho styl byl surový, neuhlazený. Šla jsem do protiútoku – podařilo se mi ho zasáhnout na rameni, ale nereagoval. Ani nezakolísal. Jako by bolest nevnímal. Oči mu dál plameně žhnuly, a svým oštěpem zápasil se stále stejnou zuřivostí.“

V místnosti to ztichlo tak, že bylo slyšet jen praskání krbu.

„A pak se začal měnit.“

Ztěžka polkla.

„Nepozvedl ruce. Nevyslovil slovo. Prostě to přišlo. Jako by ho to pohltilo zevnitř. Najednou z něj sálal oheň. Na zádech mu vyšlehly ohnivá křídla, celý se se rozzářil rudě, z rukou a nohou mu šlehaly plameny. Myslela jsem, že na mě bude křičet, ale když otevřel ústa, valily se mu z nich ohnivé jazyky.“

Alysia se dívala před sebe, ale už nebyla v sále. Byla zpět na té palubě, plameny jí šlehaly kolem nohou, žár ji tlačil dozadu.

„Jeho kůže praskala, z očí mu šla pára, křídla se mu roztáhla, ale stále byla ohnivá, nevytvořila se mu normální gerakionská. Byla jako plamen – krásná a strašlivá. Stál tam a svět kolem se zastavil.“

Sklopila oči.

„Nemohl to vydržet... nemohl.“ Slova se ji zasekával v hrdle, když se snažila popsat ten okamžik, který ji stále strašil v mysli.

„Bylo to jako výbuch. Jako když se probudí sopka. Oheň se vyvalil všude kolem – neměla jsem čas zareagovat, jen jsem padla na kolena a zvedla paže v obranné kouzlo. Jen díky tomu jsme neshořela. On naprosto ztratil kontrolu. Nevládl ohni, to oheň ovládl jeho.“

Zhluboka se nadechla.

„A shořel. Beze zbytku. Ne jako člověk, ale jako stín – rozpadl se. Nezbylo po něm nic. Jen několik pařátů… Bohužel sebou vzal velkou část naší posádky, která právě bojovala na jejich palubě i jejich loď.“

Zůstala stát a nepokračovala dál. Nikdo se jí neptal. Nikdo nepromluvil. Ticho, které po jejích slovech následovalo, bylo dlouhé. Téměř nesnesitelné. Oheň v krbu praskal pravidelně, jako by se ho to vše netýkalo, a Alysia měla dojem, že i stíny v místnosti zhoustly. Selarion se jako první odlepil od stolu. Jeho hlas byl klidný, přesto chladný:

„Říkáš, že se proměnil. Na okamžik. Byl to skutečný Gerakion?“

Než mohla otevřít ústa, Kaelith už stál po jejím boku. „Ne tak, jak je známe,“ odpověděl rychle. „Neprošel výcvikem, nebyl zasvěcen. Byla to divoká, nekontrolovaná přeměna. Musíme předpokládat, že Gorveth našel způsob, jak proces spustit… bez ochranných vrstev.“

Alysia uhnula pohledem. Neptali se jeho. Ptali se jí.

Baryn si zamyšleně mnul bradu. „Zachytili jste nějaké známky příprav, kouzla před přeměnou?“

Opět se otočil Kaelith. „Ne. Podle Alysiina popisu byla přeměna okamžitá. Instinktivní. O to nebezpečnější – představ si, Baryne, co by to znamenalo na bitevním poli.“

Alysia cítila, jak se její role zúžila. Už nebyla očitým svědkem. Stala se nástrojem jeho přesvědčování. Tón jeho hlasu byl pevný, ale... vypočítavý. Každé slovo mířilo na ně, ne na pravdu. Selarion si ji znovu prohlédl, ale tentokrát s náznakem pochyby.

„A ty, děvče... měla jsi při tom nějaký vjem? Magický otisk? Cosi... známého?“

Alysia se nadechla, ale Kaelith jí lehce položil ruku na rameno. Jeho gesto působilo přátelsky, ale bylo přesně načasované.

 

„Říkala, že se mu dívala do očí. Že v nich nebylo nic. Jen prázdno a plamen. Myslím, že to mluví za vše.“

Alysia se v tu chvíli přestala dívat na zbytek. Sledovala jen jeho ruku. V tu chvíli věděla, že nevede rozhovor – že je vedená. Její vnitřní hlas zesílil. Tohle není pravda. Ne tak, jak jsem ji cítila. Přeměna nebyla prázdná. Byla strašlivá… ale něco v ní bylo živé. Bolestivé. Možná zoufalé. Ale on to nepřipustí. Nehodí se to do jeho verze příběhu.

Vayen promluvil naposledy, jeho hlas byl o něco jemnější.

„Zachránila jsi několik lidí. To samo o sobě je hrdinský čin. Ale kdyby se přeměna opakovala… věříš, že bys ji poznala včas?“

Alysia zvedla oči – a poprvé tentokrát mluvila ona, rychleji, než mohl Kaelith zasáhnout.

„Poznala bych ten žár. Ten tlak ve vzduchu. Všechno kolem něj se změnilo. Vzduch zhoustl, světlo se zlomilo… Nešlo to přehlédnout.“

Zaznělo to pevněji, než čekala. A v jejím nitru se cosi vzepjalo. Tichý odpor, který už nedokázala potlačit.

Kaelith ji sjel pohledem, jako by ji chtěl pohledem zpomalit, ale neřekl nic. Když se setkání chýlilo ke konci, a všichni se začali pozvolna zvedat, Alysia neodešla. Počkala, až zůstane s Kaelithem sama. Dveře se za posledním hostem zavřely.

„Proč jsi to udělal?“ zeptala se tiše, její oči mířily k zemi, ale její hlas nesl pevný tón.

Kaelith se k ní otočil. „Udělal co?“

„Mluvils za mě.“

Zamrkal. „Chtěl jsem ti pomoct. Věděl jsem, že jsi rozrušená. A bylo důležité, aby pochopili, co to znamená.“

„Ale oni se ptali mě.“ Pohlédla mu do očí. „A tys jim nedal šanci slyšet, co cítím já. Jen to, co potřebuješ říct ty.“

Na chvíli bylo ticho.

„Alysio,“ začal smířlivě, „tady nejde jen o tebe. Jde o desítky dětí, které Gorveth může učit těm zrůdným technikám. Jde o náš řád. O přežití. Kdybychom jednali pomalu, mohli bychom ztratit víc než jen pár lodí u pobřeží.“

„A tak použiješ i mě?“ zeptala se napřímo. „Protože to máš promyšlené. Protože víš, co chceš slyšet, a já mám být jen ozvěnou.“

Kaelith ztuhl. „Není to tak jednoduché.“

Alysia zavrtěla hlavou. Cítila, že udělala něco nevratného. Ale bylo to správné.

„Ne. Právě že je. Já tam byla. Já to viděla. A tys to převyprávěl tak, aby se to hodilo. Nešlo ti o pravdu – šlo ti o sílu.“

Pomalu se otočila ke dveřím, u nich se zastavila, a aniž by se mu znovu dokázala podívat do očí pronesla: „Já ti věřila, Kaelithe. A možná ti ještě chci věřit. Ale už vím, že musím dávat pozor, čím se pro tebe stanu.“

Pak odešla. Bez dalšího slova. Za dveřmi se na okamžik zastavila, zhluboka se nadechla – a poprvé po dlouhé době měla pocit, že i přes nejistotu se nadechla vlastní silou.

V chodbách bylo šero a ticho. Kolem ní prošel mladý učedník, v rukou svíral svazek svitků, ale nevěnoval jí pozornost. Jen šum plášťů, šepot kroků a vzdálené ozvěny hlasů. Alysia se vydala bezmyšlenkovitě směrem, který znala – ale po několika krocích zpomalila. Kam vlastně jde?

Zastavila se. Opřela se o chladný kamenný sloup a zavřela oči.

Kaelith. Tolik let jsem mu věřila. Možná... až moc. Vždy byl silný. Ale dnes jsem poprvé viděla, že tu sílu používá i tam, kde by měl naslouchat. Vzpomněla si na plameny. Na křídla, která nebyla krásná, ale zuřivá. Na ten okamžik, kdy vzduch zhoustl tak, že nešlo dýchat.

Oheň. Nezkrotný, ničivý. Jako Kaelith. A já jsem mu dovolila vést mě tím žárem. Pomalu otevřela oči a pohledem sklouzla k severní chodbě. Tam, kde stála vodní věž.

Jestli má přijít rovnováha… musí přijít z druhé strany.

A v duchu uviděla jiný pohled. Safírový lesk čepele. Klidný krok. Oči, ve kterých nebyla ani výzva, ani ústupek – jen ticho. Kaeris. Ona není oheň. Ona je proud. Hluboký a trpělivý. Ale ne méně silný.

Věděla přesně co musí udělat. Okamžitě zamířila k vodní věži. Cestou potkávala skupinky gerakionů, kteří spolu stále vzrušeně rozmlouvali o prvním kole volby. Bylo jasné, že Selarion byl ze hry, ale v každém dalším kole se mohl přihlásit kdokoli další, kdo z volby ještě nebyl vyřazen. Představenou vodního domu byla Mirael, klidná vůdkyně, která málokdy projevovala emoce. Když nad tím Alysia přemýšlela, uvědomila si, že na venek působí velmi podobně jako Elara. Ne, to by nedávalo smysl. Pokud má někdo porazit Kaelitha, musí to být někdo nový. Někdo, kdo vzbudí emoce. Někdo, kdo se těší velké úctě, a budou ho následovat jak konzervativní členové řádu, tak ti, kteří touží stejně jako Kaelith nebo já vyrazit do boje. Kaeris bude ta pravá. To jméno neslo zvláštní sílu. Nebylo potřeba ho vyvolávat hlasitě – vyslovené šeptem působilo silněji než jméno, které se neslo sálem s patosem. Alysia si na to vzpomněla ve chvíli, kdy míjela ztišené skupinky gerakionů, rozmlouvajících o prvním kole volby. Selarion byl ze hry. Elara ztrácela dech, a bylo téměř jisté, že své místo neobhájí. V tuto chvíli to bylo jen čekání na to, kdy se Kaelith stane velmistrem. Ale pokud to mohlo dopadnout jinak, mohla být Kaeris překvapivým jménem, které změní průběh volby.

Byla šampionkou vodního domu teprve dva roky, ale její jméno bylo známé mnohem dřív. Nejmladší šampionka za dvě století – a přesto nikdy nevyhledávala pozornost. Klidná, soustředěná, neústupná. V jejích pohybech byl klid moře, ale i síla příboje. Krutá jen tehdy, když si to vyžádala situace – nikdy z touhy po moci.

Gerlath, který nosila, byl téměř stejně slavný jako ona. Safírové čepele s motivy vln tančily ve vzduchu s přesností i krásou. Baryn, nejsilnější bojovník řádu, o její zbrani řekl, že její rovnováha a vedení se vyrovná jen té jeho.

Alysia si ještě pamatovala první setkání s Kaerisinou zbraní – jak ji inspirovala při tvorbě vlastního gerlathu. Její výtvor byl silný a osobitý. Ale Kaeris... Kaeris ztělesňovala něco víc než sílu. Ztělesňovala důvěru. Mlčky ji následovali ti, kteří ji znali. Ne pro její postavení – ale pro to, kým byla.

Gerakionem se stala ve třinácti. V sedmnácti složila mistrovské zkoušky. A v první válce s Gorvethem se proslavila v několika bitvách. Byla oporou pro mladé i zkušené. Ukazovala, že ticho není slabost. A že odvaha může vzejít z rovnováhy, nikoli z hněvu.

Bylo jí teprve šestadvacet. Měla zvláštní dar – vůdcovství, které nevznikalo z titulu, ale z přirozenosti. Byla jako proud, který s sebou strhne každého, kdo se mu nepostaví – a přesto je v něm cítit řád.

Gerakioni, zejména ti mladší, ji zbožňovali. Ne pro její chlad – ale pro její pravdivost. Nikdy neslibovala vítězství. Jen přítomnost. Odvahu. Jasný směr. A ti starší, ti kteří celý život chránili stabilitu, v ní nacházeli vzácnou rovnováhu. Představovala nový typ síly – takovou, která nevzniká z touhy po moci, ale z tichého přesvědčení, že když je třeba, člověk musí vstát.

Alysia procházela chodbami, s v myšlenkách se utvrzovala ve vhodnosti své sestry ve zbrani stát se velekněžkou, a také si neustále dodávala odvahu ke svému kroku. Když dorazila do vodní věže, byly už chodby chrámu téměř prázdné. Vystoupala k pracovně představeného, ke které právě přicházel Selarion z druhé strany chodby.

„Alysio, copak tu děláš v tak pozdní hodině? Děje se něco naléhavého? Posílá tě Kaelith?“ Když vyslovil poslední otázku, zablesklo se mu v očích.

On mi neuvěří, pomyslela si Alysia. Myslí si, že jsem až moc blízká Kaelithovi. A má pravdu, do dnešního večera jsem byla.

„Ráda bych si s tebou promluvila. S tebou a Mirael… a také s Kaeris.“

V Selarionových očích se objevil další záblesk. Tentokrát však jiný. Záblesk překvapení, nebo snad vzrušení?

„To přicházíš v pravou chvíli. Vzhledem k napjatým událostem posledních hodin zde máme ještě v těchto pozdních hodinách schůzku. Myslím, že než začneme rokovat, můžeme tě vyslechnout.“ Otevřel jí dveře a pokynul jí rukou, aby vstoupila.

Pracovna představeného vodního domu byla na první pohled tichá a prostorná, ale v jejím nitru se skrýval jiný svět. Stěny byly obloženy hladkým mramorem v zelenomodrém odstínu, v němž se jemně zrcadlilo světlo. Při chůzi kolem nich Alysia měla pocit, jako by kráčela pod vodní hladinou – kresba kamene připomínala mořské proudy a tichý pohyb řas v hluboké tůni.

Uprostřed místnosti stál kruhový stůl z bílého kamene – dokonale hladký, matně lesklý a na dotek ledově chladný. Měl tu zvláštní vlastnost, že působil, jako by byl čerstvě zvlhčený, i když byl zcela suchý. Položit na něj dlaň vyvolávalo stejný dojem, jako by člověk sáhl do hlubiny, která nikdy nepoznala sluneční svit.

Jedna celá stěna místnosti byla prosklená, a za ní se rozprostíral korálový útes – obrovské akvárium zabíralo výšku i šířku celé stěny a jeho světlo proměňovalo pracovnu v neustále se proměňující prostor. Alysia se na okamžik zastavila a zapomněla na vše ostatní. V tichém šeru se před jejíma očima mihotali živočichové, kteří patřili k nejkrásnějším i nejpodivuhodnějším, jaké kdy viděla.

Mezi prasklinami v bílém korálu se proplétala štíhlá ryba s průsvitnými ploutvemi, jejichž okraje žhnuly do fialova – měsíční mečoun. Nad útesem kroužil pomalu modrý rejnok, jehož široká těla se vlnila jako tanec. V hloubce zahlédla i chobotnici, která měnila barvu, když se dotkla jiného kamene – nejprve tyrkysová, potom šedomodrá, až zmizela docela.

Na nejvyšším výběžku útesu se houpaly mořské květy – světélkující polypy s dlouhými vlákny, kteří se při každém pohybu vody rozevíraly jako pomalý dech. Jejich třepotání vrhalo po stěnách pracovny tlumené odlesky, které se přelévaly přes mramor jako živé stíny.

Bylo to tiché divadlo – pomalé, hypnotické a nádherné. Alysia se nadechla. Vzduch voněl slaně, ale jemně. Jako by se stala součástí podvodní svatyně. Tady byl klid. Tady byl důvod mluvit tiše a poslouchat beze slov.

„Vítej ohnivé dítě, co tě přivádí?“ Miraliin hluboký hlas vytrhl Alysiu ze soustředění, které věnovala obřímu akváriu. Mirael seděla u velkého bílého stolu, na kterém stál džbán s vodou a několika poháry.

„Chtěla jsem s tebou mluvit. S tebou a Selarionem…“ na chvíli se odmlčela, a když Mirael nic neříkala, dokončila svoji větu“ … a s Kaeris.“ V Miraeliných očích se zablesko, stejně jako předtím v Selarionových, ale jinak na sobě nedala nic znát.

„Dobrá, posaď se. Shodou okolností by se k nám Kaeris měla brzo připojit. Pokud nespěcháš, myslím, že by bylo vhodné na ni počkat. Mohu ti nabídnout pohár horské pramenité vody?“

„Ano“ odpověděla Alysia, které z nervozity vyprahlo hrdlo.

Selarion na nic nečekal, nalil Alysii pohár a usadil se ke stolu, Alysia si sedla také. Chvíli mlčky čekaly a koukali jeden na druhého. Alysia nechtěla čelit jejich pohledům a vrátila se k pozorování akvária. Jeden ze smaragdově zelených krabů právě sváděl boj s menší purpurovou chobotnicí. Měl nevýhodu v počtu končetin, avšak nemilosrdně se mu podařilo uštípnout chobotnici už dvě chapadla. Poté ho však zahalil temný oblak látky, kterou chobotnice vypouštěla, a Alysia věděla, že tohle bude jeho konec. Než se však oblak rozjasnil a Alysia mohla zpozorovat vítěze této bitvy, dveře se znovu otevřeli a vstoupila Kaeris. Pohlédla na Alysii, ale nedala na sobě znát žádné emoce. Přistoupila ke stolu a posadila se na místo, které jí pravděpodobně náleželo, ale které bylo nezvykle daleko od všech ostatních. Nepromluvila, pouze kývla na pozdrav. Slova se ujal Selarion.

„Vítej Kaeris, jak sis jistě všimla, navštívila nás Alysia. Chtěla by s námi třemi o něčem hovořit. Rozhodli jsme se počkat na tebe, takže zatím nevíme, čeho by se to mělo týkat. Avšak, teď, když jsme všichni, myslím Alysio, že můžeš začít.“

Alysia přejela pohledem všechny tři přítomné a poté se zastavila na Selarionovi, který jí předal slovo.

„Už jsi hovořil s Mirael a Kaeris o tom, co jsme vypověděla v Ladricově pracovně?“

Selarion se nejdříve zatvářil zmateně, než mu došlo, že Kaelith již není představeným ohnivého domu, a že se tedy schůzka neodehrála v jeho pracovně ale v Ladricově, poté však jednoduše zavrtěl hlavou.

„Ne, to jsme chtěli probrat zde.“

„Myslím, že to tak je lepší,“ vyhrkla Alysia, „jistě sis všiml, že Kaelith mě nenechal odpovědět na Vaše otázky. Ne snad, že by tím mohl změnit něco z toho co se tam stalo nebo že by snad nemluvil pravdu, ale jeho odpovědi byly formulovány tak, aby on dosáhl svého cíle.“

Mirael se vlídně usmála. Nedívala se přímo na Alysii, ale spíše přes její rameno, jako by si předem promýšlela, kam ten rozhovor směřuje. „Alysio, sama přece musíš nejlépe vědět, že Kaelith vždy vše podniká tak, aby dosáhl svého cíle. Jestli se nepletu, si jeho dvorní učednicí.“

Nevěří mi, napadlo Alysii. Co hůř, oni si myslí, že jsem jako on, a že mě sem on poslal.

„Ano, máš pravdu Mirael. Kaelith opravdu je takový. A já sama si myslím, že volba nového velekněze má přinést změnu, která nás postaví čelem k výzvě, která se jmenuje Gorveth. Ovšem Kaelithovi nejde doopravdy o to, popasovat se s Gorvethem, jde mu o moc. Chce být veleknězem, a udělá proto všechno.“

„Drahá Alysio, to kvůli tomu si za námi nemusela chodit, to si štěbetají ptáčci na střechách Aurethiru.“

Tentokrát to byl Selarion, který ji odpověděl, se sladkým úsměvem na rtech. U toho si prsty poklepával do opěradla křesla, v jakémsi tlumeném rytmu spokojenosti nebo možná i pobavení. Sklopila oči. Co si vůbec myslela? Copak ji někdo v takové situaci bude věřit, že by se postavila proti Kaelithovi?

„Vy to nechápete,“ vydechla, „vy jste neviděli toho chlapce. Já tam byla. Já s ním bojovala. Já viděla tu děsivou přeměnu, a to co napáchala. Já nechci být součástí Kaelithovi politiky. Já chci bojovat. Bojovat proti Gorvethovi, a proti jeho temným metodám, které způsobují takové hrůzy, jaké jsem viděla. Myslela jsem, že Kaelithovi mohu věřit. Zmýlila jsem se v něm. On nechce být veleknězem proto aby bojoval s Gorvethem. On jím chce být pouze proto aby jím byl! A vy tady sedíte, a díváte se na mě svými opovržlivými pohledy, že to je přece jasné! Ale o to tu nejde! Potřebujeme nového vůdce, který nás povede proti Gorvethovi. Takového, který pochopí, že je to jeho poslání, takový, který bude vůdce nejenom proto aby uspokojil své ego.“

Vyskočila a byla připravena odejít. Ovšem i Selarion vstal.

„Jestli je pravda co říkáš o tom chlapci, i my chceme takového vůdce. Ovšem jestli sis nevšimla, byl jsem z volby vyřazen! Je nanejvýš urážlivé, že jsem přijdeš a začneš náš poučovat!“

Alysia se zarazila. Hleděla do Selarionových tvrdých očí. Když sem přicházela, doufala v lepší průběh, ale poprvé za celou dobu měla pocit, že se komunikace někam pohnula. Poté promluvila Mirael, jasným, klidným hlasem, který však nesnesl odpor. Natáhla ruku před sebe dlaní dolů – gesto tiché autority.

„Posaďte se, oba,“ přikázala. A když ji poslechli, v místnosti zavládla znovu klidná, ale napjatá rovnováha.

„Alysio, vidím, že ti na dalším postupu řádu velmi záleží. Stejně tak i nám. Ale jak správně poznamenal Selarion, dnešní volbou byl vyřazen. Já sama se o místo velekněze rozhodně ucházet nebudu, a tak nevím, zda jsme schopni ti pomoci.“

Alysia na nic nečekala, věděla, že nemá smysl dál chodit okolo horké kaše. Napřímila se, její hlas zněl najednou pevněji, jako když se hladina přestane chvět. „Nepřišla jsem žádat ani Selariona, ani tebe. Přišla jsem požádat Kaeris.“