Svobodná věda (I/20)

20.

Minule: Nimus se setkává s Jartenem, ten je Kulmem propuštěn, ale než stačí odejít, naštvaný Nimus sešle kletbu šílenství na Kulma.

--- --- ---

Nimus naložil Jartena do auta a vyrazil do Galdy. Když ho Trens uviděl, usmál se a běžel k němu.

„Bratře Nime, já věděl, že se vrátíš, naše Paní nikoho neopustí.“

„Mám tu vaši sošku, Trensi, můžeme ji umístit na její místo u pramene. A přivedl jsem vám hosta.“

„Aha, pan Jarten. Budete mi zase kázat o jediném skutečném Bohu?“ zeptal se Trens.

„Vy se znáte? No ovšem, jste oba kněží,“ řekl Nimus.

„Nepřišel jsem vám nic kázat, pane Trensi,“ řekl Jarten tiše.

„Ne? Tak proč jste přišel?“

„Trensi,“ začal Nimus. „Pan Jarten zažil zjevení bohyně Jasny.“

„Skutečně?“ vydechl Trens a díval se překvapeně na Jartena.

„Už je to tak. Vaše bohyně ke mně přišla ve snu a dala mi vzkaz pro pana Nima. Tedy ona mi neřekla, že je to vzkaz pro Nima, ale nakonec to pro něho bylo.“

„Vaše cesty se spojily díky naší Paní?“ ptal se nevěřícně Trens.

„Trensi, nemučte pana Jartena,“ řekl Nimus.

„To není mučení, bratře Nime, můžeš dát sošku bratru Jartenovi?“

„Jistě, proč ne.“

Nimus podal sošku Jartenovi, ten ji vzal do rukou a díval se vyděšeně na její obličej tolik podobný jeho zjevení. Soška se celá rozzářila neobyčejným jasem. Trens poklekl před Jartenem.

„Bratře Jartene, přijmi moji úctu, ty jsi náš pravý velekněz.“

Jarten držel zářící sošku a hlavou se mu hnaly všelijaké myšlenky. Nejraději bych tu nebyl, řekl si.

V tom okamžiku se ocitl na nějakém krásném místě, trávou k němu kráčela Jasna, stromy kolem ní rozkvétaly, u jejích nohou pobíhali dva bílí králíci a na nebi zpíval slavík.

„Nějak brzy jsi přišel, Jartene,“ řekla Jasna.

„Já, já nevím, co se to děje,“ vyhrkl Jarten a střídavě se díval na sošku a na její skutečný vzor.

„Když nevíš, musím ti to říci. Moje podobizna v tobě probudila velkou moc. Na cokoliv pomyslíš ve jménu svatém, to se stane skutečností. Chtěl jsi být někde jinde, kde jinde se může ocitnout ten, kdo si získal moji přízeň? Kde jinde než u mě. Tvůj čas však ještě nepřišel. Nyní se vrátíš do světa lidí a budeš žít podle svého svědomí. To ti jistě napoví, co máš dělat.“

Jarten se ocitl opět na návsi vesnice Galdy, tentokrát se na něho vyděšeně dívali Trens a Nimus. Jarten jim opakoval, co mu řekla bohyně. Trens se celý rozklepal ze síly zjevení.

„Bratře Jartene, milost naší Paní k tobě je výjimečná. Zůstaň tu s námi a veď její věrné k lepším dnům,“ řekl Trens.

„A co bude se mnou?“ zeptal se v rozpacích Nimus.

„Ty, bratře Nime, jsi nám přinesl sošku, nikdy na tebe nezapomeneme. Nyní ale musíš jít. Sám jsi řekl, že nejsi vyznavač naší Paní. Zmýlil jsem se, když jsem tě považoval za pomazaného, můžeš mi odpustit?“

Nimus pokrčil rameny a řekl: „No jistě. Služebník posloužil svému pánu, služebník může jít.“

Odešel k autu a vracel se do Harmelu jako spráskaný pes.