Svobodná věda (I/22)

22.

Minule: Jarten je přivítán jako velekněz bohyně Jasny, Nimus se stává mistrem magických umění.

--- --- ---

U posvátného pramene v Galdě se scházelo stále více lidí, každý chtěl vidět vrácenou sošku, každý se chtěl sejít s novým veleknězem. Přicházeli lidé z celého okolí, ve vesnicích víra v bohyni života nikdy zcela nevyhasla.

Jarten byl stále na pochybách. Jeho život se náhle zlomil, měl sloužit bohyni, o které už nyní nepochyboval, jenže on byl přece kněz Velkého Tvůrce. Jak skloubit dohromady své původní poslání a nynější nové povolání? Trens byl Jartenovi k ruce a učil ho jednoduché obřady uctívání bohyně Jasny. Bylo to tak odlišné! Zatímco Velký Tvůrce byl uctíván ve vznešených kostelech, obřady k úctě bohyně Jasny se konaly výhradně ve volné přírodě, jelikož správnou bohoslužbu nebylo možné provádět ve stavbách zhotovených lidskou rukou. Bohoslužba Velkému Tvůrci sestávala z pevného schématu, jehož středem bylo pozdvihování svatého kalicha a žehnání věřícím. Obřady u posvátného pramene se konaly každé ráno a večer, pokaždé však bylo něco jinak, kněz uzpůsobil obřad momentálnímu naladění věřících a počasí.

Jarten trávil většinu dne v rozjímání. Díky bohyni Jasně se u něho projevila schopnost ovládat magické postupy pouhou myšlenkou, nepotřeboval tedy řídící hlas. Kdyby se nyní vrátil k původnímu poslání kněze Velkého Tvůrce, mohl se stát plnohodnotným uctívačem. Na druhou stranu by to k bohyni bylo poněkud nefér, kdyby jí darovanou schopností uctíval jiného boha. Opat Yzmit mu řekl, že i sama Jasna respektuje Velkého Tvůrce. Když tedy uctívá Jasnu, uctívá tak vlastně život v celém stvoření. I opačná pozice byla možná – uctívání Velkého Tvůrce zahrnovalo i úctu k životu. Jarten najednou chápal vzájemnou kompatibilitu obou vyznání, proto zřejmě nestála církev Velkého Tvůrce nikdy přímo proti církvi bohyně Jasny.

V neděli přišlo na ranní obřady několik stovek lidí, prostranství před studánkou bylo doslova narvané. Na Trensovi bylo jasně vidět strach o zachování neporušenosti posvátného pramene. Musel požádat několik místních mužů, aby velký zástup shromáždili výhradně pod úrovní pramene, příliš mnoho lidí by pramen určitě znečistilo. Jarten přijal velký zástup bez problémů, byl z Harmelu na velký počet věřících zvyklý. Společná modlitba vyvrcholila zpěvem chorálu, který bylo snad slyšet až v Hadrenách.

* * *

Kněz Velkého Tvůrce v Hadrenách Dravid zpozoroval úbytek věřících a jelikož Galda patřila formálně k jeho farnosti, vydal se tam, aby zjistil, co se děje.

Obrovský zástup lidí v obci i přilehlém lese ho zaskočil. Jeho farníci ho normálně zdravili a nadšeně svému pastýři vyprávěli o novém veleknězi a zážitcích z ranní bohoslužby. Dravid rozhodně nijak nadšený nebyl. Dokud si lidé v Galdě uctívali Jasnu sami, nechával vše bez připomínek. Nyní ale odcházeli k Jasně věřící Velkého Tvůrce a jeho kněz dokonce řídil obřady. Dravid se rozhodl, že to tak nenechá. Vydal se do Harmelu za farářem Lukretem.

„Pane kolego, nemám dobré zprávy,“ řekl Dravid. „Váš kolega Jarten uctívá bohyni Jasnu a vede k tomu spoustu lidí z mé farnosti.“

„Jarten? Tohle nemůžete myslet vážně. Jarten byl vždy věrný uctívač Velkého Tvůrce, o jiná náboženství se snad ani nezajímal.“

„Bohužel, nejspíš se všechno změnilo. Nyní je v Galdě a zástupy lidí přicházejí ke svatému prameni. Chtěl bych vás požádat, abyste svého podřízeného povolal zpět do Harmelu, třeba pak lidé přestanou k Jasně utíkat.“

„Jarten se vydal na cestu poustevníka, nechtěl jsem mu bránit. Ovšem za této situace se budu muset rozmyslet, jak zasáhnout. Postarám se o to, pane kolego. Pokud je Jarten důvodem k vzestupu kultu Jasny, potom ho musím přivést k poslušnosti.“

* * *

V úterý ráno se v Galdě objevila patrola policie a sháněla se po Jartenovi. Lidé je poslali k roubené kněžské chaloupce, netušili, že jim policisté přišli velekněze odvést.

„Pan Jarten?“ zeptal se velitel policistů.

„Ano, to jsem já, co mi chcete?“

„Mám tu příkaz pro vaše předvedení do Harmelu.“

„To bude nějaký omyl,“ řekl Trens, který stál vedle Jartena.

„To není omyl,“ začal policista. „Podle výnosu našeho krále Grozmara III. o domovském právu je třeba, aby se občané nevzdalovali na delší dobu z místa svého trvalého pobytu. Na podnět faráře Lukreta, zaměstnavatele a ubytovatele pana Jartena, jsme byli pověřeni přivést jmenovaného do jeho domovského města. Pokud bude chtít pan Jarten následně změnit své místo trvalého pobytu a získat domovské právo tady v Galdě, musí toto své rozhodnutí oznámit církevním a státním úřadům v Harmelu. Pane Jartene, půjdete s námi.“

Jarten neprotestoval, věděl, že policisté mají pravdu. Rozloučil se s Trensem a nechal se policisty dopravit do Harmelu.