Svět Aris Kapitola XXIII

Stattholm bylo menší sedmi tisícové město, obehnané kamennou hradbou. Zde přenocují jen jedinou noc, poté bude Haxmannova družina pokračovat následující den do Geldu oklikou . Bylo to na přání Allastara, který po návratu ze svého honu na nájezdníky chová podezřele klidně. Nikomu sice stále neřekl, co se událo, když na tlupu zabijáků narazil. Ani trpaslíci z chování elfského mága neměli moc dobrý pocit.
Haxmann se jen Allastara zeptal, jestli byli naživu někteří zajatci.
Allastar jen nesouhlasně zavrtěl hlavou s tím, že přišli už pozdě.
Haxmannovi bylo jasné, že lže. Už jen při pohledu na mágovi strážce, kteří se vrhli na měch s vínem a mezi sebou si šuškali svědčilo o mnohém.

Před otevřenou bránou do města bylo rozloženo několik kempů dalších družin, jenž se utábořili před hradbami po úspěšném honu na noční čarodějnice. Zdejší starosta města neměl v lásce dobrodruhy, proto je nechtěl ubytované uvnitř města.
Což neplatilo pro Allastara (a jeho zlato), jenž si zaplatil v nejlepším městském hostinci pokoj.
Haxmann přijal s díkem pozvání k táborovému posezení od velitelů družin, kterým se podařilo odkoupit sele na rožeň.
Během večerního posezení se Haxmannova družina vyslechla několik historek a nemilých zpráv, jenž zužuje Severní provincii Říše.
Jedna skupina dobrodruhů mluví o temných silách, jenž se pomalu probouzí na severovýchodě, za pevnostním městem Thallos. Z místa, kde raději utíká vše živé.
Družiny dobrodruhů raději míří na jih, jen aby se vyvarovali nešťastnému osudu, jenž je tady může potkat. Už jen pouhé zprávy, které Haxmannova družina dostala o mutantech, jenž okupují severské hory nahání hrůzu i nejotrlejším bojovníkům
Erzim suše polkl a třásl se strachy při pomyšlení, že by narazili na tyto stvůry. Na lidi, jenž poznamenala magie Dragothů. Díky možnosti mutací svého těla během boje z nich dělá extrémně nebezpečné a nevyzpytatelné nepřítele. Ještě více Erzima děsilo, že tito mutanti požírají své nepřítele hned na bojišti. Při pomyšlení, že bojuje a hned vedle něj mutant požírá ještě zaživa třeba Bhörna zvedal Erzimovi žaludek. Podle dobrodruhů je celý sever prokletý a nevyplácí se tady zdržovat.

,,No.... vypadá to, že bude ještě veselo." pronesl zamyšleně Bhörne, když se skupina odebrala do své části tábora.

,,Ber to s rezervou. Nezapomeň, že lidé mají tendenci přibarvovat a vymýšlet si. Mutanty ještě beru, ale temné síly, před kterým utíká i zvěř? To už je moc." namítal Stass.

,,Pokud mě paměť ještě slouží.." přidal se Höwertz ,,Tak dle popisování se může jednat o probouzení nekromanta."

Od ostatních si vysloužil poněkud rozpačité pohledy. Höwertz jen pokrčil rameny ,,Je to tak. Naposledy se dle zápisků probudil nekromant před více jak třemi sty lety."

,,Človíček má pravdu." souhlasil Borin ,,Náš otec bojoval proti Vlně."

,,Vlně?" zopakoval Axtell. Trpaslík souhlasně zabručel.

,,Ano. Tak se tomu říká. Představte si tisíce pochodujících, nebo běžících mrtvých těl přímo na vás.
Vypadá to jako nezadržitelná lavina, která tě chce pohltit. Nepotřebují odpočívat, jíst a neznají strach. Prostě zombie." poté si trpaslík odplivnul.

,,Při poslední Vlně padlo pět lidských měst, a zahynulo téměř sto padesát tisíc lidí." dodal Wardin, když si prohrabával vousy.

,,Tohle mě určitě uklidnilo!" zavrčel Zuckermann.

,,Bych se ani nedivil, že by to byla pravda." prohlásil Axtell ,,Všechno jde pěkně do prdele, takže proč by nemohl být nekromant a nebo mutanti ne?"

,,Máš recht, z tebe by byla pěkná zombie!" zasmál se Zorid, jenž se opíral o berli.

,,Jedna z nejkrásnějších a nejroztomilejší, jaký tenhle svět poznal!" zasmál se Axtell a rukou si prohrábnul vlasy.

,,Tohle je už moc! Raději jdu spát!" kroutil nevěřícně hlavou Stass.



Erzima vyděsili během noci dvě věci. První byli tiché kroky, které zaznamenal a druhá, že usnul na hlídce. Trhnul sebou a vymrštil se na nohy. Kousek od něj stáli nehnutě tři postavy, hledící přímo na něj.

,,Kdo jste!" vyhrkl ze sebe Erzim.

,,Drž hubu a buď v klidu!" zavrčela na něj jedna z postav. Rozespalý Erzim rozpoznal Zuckermannův hlas, trochu se uklidnil. Vedle Zuckermanna stál Axtell a Zorid.

,,Kam jdete?!" zašeptal tentokrát Erzim. Trojice si měnila mezi sebou pohledy.

,,Na loupežnou výpravu! Jdeš s námi?" zeptal se Axtell.

,,Eh.... cože?! Ne! Nemůžu! Mám hlídku!" odvětil zaskočeně Erzim.

,,Tvé vynikající hlídky jsme si dobře vědomi!" zachichotal se Zuckermann.

,,Pojď s námi!" zopakoval Axtell.

,,Nemůžu! Kdy by hlídal?!" bránil se Erzim.

,,Neboj se chlapče!" pronesl Stass, který předstíral spánek ,,Klidně jdi s nimi. Budu rád, když půjde taky někdo trošku zodpovědný, stejně nemůžu při tom kraválu usnout."
Zuckermann se nad jeho poznámkou o zodpovědnosti Erzima zasmál, načež ho musel Axtell umlčet, aby neprobudil celý tábor.



Čtveřice prošla hlavní branou do města, s navlečení do plášťů s kapucemi se pohybovali po vedlejších uličkách, vyhýbající se pokud možno jakéhokoli kontaktu s místním obyvatelstvem.

,,Můžete mi konečně říct, kam vlastně jdeme?!" vyhrkl stydlivě Erzim.
Ostatní kumpáni se zastavili, každý se několikrát ohlédl do každé uličky.

,,Milý novici!" začal odpovídat na jeho otázku Axtell ,,Nacházíme se kde? Přece ve Stattholmu! Známé město s těmi nejlepšími obchodníky vynikajícího vína!"

,,Aha, takže jdeme krást víno. Že mě to nepřekvapuje." odvětil suše Erzim.
Zorid se opřel o jeho rameno ,,Ne ledajaké víno!" dodal.

,,Přesně! Zdejší vína se vyvážejí do všech koutů Říše těm největším zbohatlíkům!" přitakal Axtell.

,,Nemluvě o jejich ceně! Obyčejní lidé, jako my na něj nikdy nebudeme mít dost peněz." upřesnil Zorid. Erzim souhlasně přikyvoval hlavou.

,,Jasně! Takže jste si řekli, že půjdeme riskovat svůj život pro váš blbej chlast!" chytil se Erzim za hlavu. Trojice kolem něj vytřeštila oči ,,Blbej?!" řekli zároveň.

,,A na co potřebujete zrovna mne?" napadlo Erzima otázka.

,,Pochopíš hned, jakmile budeme na místě." mlžil Axtell s nevinným výrazem v obličeji.
Erzim jen povzdechl a začal litovat své přítomnosti u této "výpravy".



Čtveřice se zastavila v úzké uličce u menšího náměstí.
,,Plán je následující" začal Axtell ,,Pronikneme tady tím okýnkem do sklepa, kde vezmeme pár láhví toho nejlepšího vína, jaké tyhle končiny můžou nabídnout!"

,,A jak chceš přes tohle proniknout?" zeptal se Zuckermann a ukázal na mříže u ventilačního okna sklepení. Zorid se nad jeho poznámkou usmál a z kapse u pláště vytáhl lahvinku se zelenou tekutinou.

,,Tenhle dárek od našich milých trpošů nám dopomůže k našemu úspěchu!" usmál se Zorid.

,,Jo. Trpoši chtějí dvě flašky, tak na to mysli!" řekl Axtell.

Erzim chvilku nechápal, na koho je jeho řeč myšlena. Když se podíval každému do tváře, pochopil proč je vlastně tady. Přesto vykulil oči, jak nejvíce dokázal a ukázal na sebe.
Trojice jeho spolubojovníků jen pokynuli hlavou a souhlasně zabručeli.

,,Proč zrovna jako já tam mám vlézt?!" začal prskat Erzim.

,,Protože někdo musí hlídat! "odvětil Axtell ,,Zorid je zraněný a Zuckermann je kokot! Ten by to posral hned na samém začátku."

Zuckermann při úsměvu vycedil směrem k Axtellovi své zuby, a ukázal mu vztyčený prostředníček.

Erzim se chytil za hlavu a dlouze vydechl. Věděl, že nemůže couvnout. Navíc jakékoli námitky by mu tady nepomohli.

,,Tak dobře!" souhlasil naštvaným tónem Erzim ,,Hlavně mě tady nenechejte!"


Axtell vylil obsah lahvinky na mříže. Tekutina okamžitě začala po kontaktu s ocelí prskat a mírně zapáchat, přitom se začala tavit. Poté Axtell hodil na roztavenou ocel potrhanou hadru.

,,Vlez tam!" zavelel směrem Erzimovi.

Erzim pohlédl kolem sebe, doufající, že půjde kolem nějaká osoba, která by zhatila plány téhle šílené trojice. Bohužel pro něj nebyla v okolí žádná živá duše.
Nakonec sklopil zrak k okénku a dodával si odvahu.
Trojice jeho kumpánů ho povzbuzovala, Erzim však nadále váhal.

,,Sakra chlape! Na tohle nemáme celou noc!“ zavrčel Zorid.
,,Pomoz mi ho chytit a narvat ho tam!“ navrhl Axtell a společně s Zuckermannem chytili Erzima a začali jej mačkat dovnitř.

,,Co blbnete! Přestaňte!“ zlobil se Erzim, mávající rukama kolem sebe.

Nakonec se jim povedlo mladíka nacpat, což bylo pro Erzima bolestivé, jelikož neměl se čeho chytit a skrz okno dopadl ve sklepení drtivě na záda. Na zemi se snažil trochu vzpamatovat a snažil se pořádně nadechnout.

Okýnkem se protáhla Axtellova hlava ,,Žiješ ještě?“ zeptal se.

,,Nikdy mi nebylo líp!“ zavrčel Erzim a pomalu se stavěl na nohy.
Chvíli mu trvalo, než přizpůsobil oči temnotě, která ve sklepení byla.
Axtell mu poté podal lucernu.
Erzim viděl dlouhé řady regálů s vínem. Museli tady být snad deseti tisíce láhví vína.

,,No? Tak co Erzime? Co vidíš???“ zeptal se Zorid.

,,Je toho tolik, že to nestačíte do konce života vypít!“ pronesl zoufale Erzim.

,,To by ses chlapečku divil, co my zvládneme vychlastat!“ odvětil mu Zorid.

,,Bezva! A jaké vlastně chcete?“ zeptal se Erzim.

Trojice skloněná u okénka si vyměnili poněkud prázdné pohledy.

,,Tak co teda?!“ zavrčel Erzim.

,,Mno Erzime…. Tak daleko jsme s naším plánem nedošli.“ pravil zahanbeně Axtell.

,,Si děláš srandu?!“ vyhrkl ze sebe Erzim a chytil se za hlavu ,,Já tady riskuji, že skončím na šibenici a VY ještě nevíte, co chcete?!“

,,Jen klid mladej!“ uklidňoval ho Zorid ,,Tyhle vína, co vidíš jsou šunty! Ty nejlepší bude mít zamknuté ve skříni. Najdi ji!“

,,To se mi fakt jenom zdá!“ litoval Erzim sám sebe, poté se vydal na průzkum sklepení.
Osobně nečekal, že to tady bude tak veliké. Chvilku se i bál, že se tady v tom bludišti regálů ztratí.
Došel na konec, až k velkým dubovým dveří, za nimiž byli schody do přízemí. Po pravé straně dveří si díky světle lucerny všiml výkladní skříni s mřížemi.
To byla ta dobrá zpráva pro Erzima. Horší byla, že na koberci před skříní ležel hodně obézní pes, který připomínal buldoka.
S takovou novinkou se tedy vydal zpátky, ke svým kumpánům.

,,Ta co? Našel si?“ zeptali se všichni tři naráz, když uviděli světlo lucerny.

,,Jo.“ odvětil Erzim ,,Ale má to problém!“

,,Jakej?“ opět odpověděli zaráz.
,,Leží před tou skříní takovej divnej, vyžranej pes! Tvrdě chrápe, takže si mne nevšiml.“

,,Dortík ještě žije?!?!“ vyhrkl Zorid ze sebe a podíval se Axtellem vzájemně do očí.

,,Dortík?“ zopakoval Erzim.

,,Ten pes je snad nesmrtelnej!“ řekl pobaveně Axtell.

,,Vy toho psa znáte?“ zeptal se Axtella Zuckermann.

,,Jo! Naposledy jsme tady byli krást tak před třemi lety. V té době ten pes musel mít aspoň dvacet let.“

,,To je dobrá zpráva mladej!“ pronesl vítězoslavně Zorid.
,,Proč myslíš?“

,,Protože majitel tomu čoklovi natolik věří, že schovává klíče ke skříni s tím nejlepším vínem pod ten koberec, na kterým Dortík každou noc chrápe.“ řekl Zorid a usmál se ,,Stačí ten klíč zpod koberce vytáhnout, aniž bys toho psa probudil.“

,,A co se stane, kdybych ho probudil?“ zeptal se Zorida, přitom si utřel pot z čela.

,,Chlapče, to nechtěj!“ přidal se Axtell. Zuckermann nahodil nechápavý obličej.

,,Ten pes nekouše, ale ty zvuky, co vydává je k nevydržení.“ dodal Axtell.

,,Tak, tak. Zní to jako by kvičelo podříznutá svině, stará ženská a hromada pištících dětí zaráz. A věř mi, že ten řev probudí i hluchýho!“ přitakal Zorid.

,,Bezva!“ zavrčel Erzim ,,Jako jak to mám udělat! Poradíte mi?!“

,,Poraď si! Ber to jako přijímací zkoušku do naší družiny!“ zachichotal se Axtell.


Erzim polknul směsici nadávek a vydal se zpátky ke skříni. Cestou přemýšlel, jak vytáhne ty klíče, aniž by toho psa vzbudil. Když došel na místo, tak jej stejně nic kloudného nenapadlo.
Ten obézní pes ležel na boku a hodně hlasitě chrápal. Fakt neskutečně hlasitě. Znělo to, jako by někdo někoho škrtil. Erzim mu lucernou zamával před očima.
Dortík nijak nereagoval. Tedy až na to, že otevřel víc tlamu a vyletěl z ní obrovský jazyk, kterým okamžitě poslintal už tak poslintaný koberec.

,,Tohle se mi fakt jenom zdá!“ zavrčel potichu Erzim. Klekl si před psa a začal jednu svoji ruku podsouvat pod koberec. Dortík začal při chrápání divně sípat a začal sebou ve spánku cukat, když se Erzimova ruka dostala pod tělo psa. Okamžitě ruku vytáhl, a čekal jestli se pes neprobudí.
Dortík se po chvilce uklidnil a pokračoval v tom svém chrápání.
Erzim položil lucernu vedle sebe a chytil se rukama za hlavu.

,,Sakra! Jak to mám udělat, abych ho nevzbudil!“ řekl si sám pro sebe.
Hlavou mu proletěla myšlenka, že by psa zabil, ale tohle Erzim okamžitě zavrhl. Nebude zabíjet nevinné zvíře jen kvůli nějakému vínu. Zkusil tedy znovu ruku pod koberec, tentokrát z jiné pozice.
Opět Dortík začal sípat a vypadalo to, že se začíná probouzet.
Erzim okamžitě ruku z pod koberce vytáhl a začal zlehka psa hladit po hlavě. Což zaslouženého psího veterána ve spánku uklidnilo.
Erzim se poté postavil na nohy a začal nervózně přešlapovat zleva doprava.
Potom zkusil tentokrát odtáhnout koberec i ze psem. Což mělo za následek, že pes otevřel oči a posadil se, přitom začal kňučet. Jeho ospalé oči hleděli na vyděšeného Erzima, který očekával jen to nejhorší.
Jenže místo toho začal Dortík vrtět svým krátkým ocasem.
Erzimovi spadl kámen ze srdce, když si uvědomil, že Dortík není žádné krvelačné monstrum, jen mazlivý a přítulný psí stařeček.
Erzim ho začal hladit po celé délce jeho těla, což přivádělo Dortíka pomalu k extázi.

,,Ale ty seš teda hodnej pejsek!“ řekl uvolněně Erzim. Hladil ho nejméně pět minut, než si vzpomněl, proč je tady dole ve sklepení. Nedokázal pochopit, proč ho Zorid varoval, aby jej neprobudil.
Jeho slova pochopil okamžitě, jakmile vytáhl klíč zpod koberce.
Dortík začal nešťastně kňučet, pomalu začal přecházet ve štěkající sténání.
Erzim reakčně začal Dortíka okamžitě hladit, což psa uklidnilo.

,,Aha! Takže proto!“ řekl Erzim nahlas. Začal přemýšlet, jak takovou situaci vyřešit.
Využil příležitosti a otevřel klíčem skříň, stihl nabrat do brašny pět láhví vína, než začal Dortík znovu vyvádět. Musel Dortíka znovu uklidnit hlazením, po jeho krátké srsti a pobídnul jej, aby šel za ním k oknu.
Cestou musel dvakrát zastavit a pohladit Dortíka, aby ho udržel v klidu.

,,Zadařilo se?“ zeptal se Axtell.

,,Něco tady mám!“ pronesl vítězoslavně Erzim.

,,Jen pět flašek?! Doval jich víc!“ zavelel Axtell. Přitom pohlédl na psí tvář, jenž rozpoznal ve světle lucerny.

,,Nazdar Dortíku! Ty ses fakt za ty roky nezměnil!“ zasmál se Axtell od ucha k uchu.

Erzim tedy v doprovodu svého psího ´´ochránce´´ několikrát otočil pro další lup.
Cestou však musel hladit psa, aby nevydával žádné zvuky.

,,Ještě tam něco je?“ zeptal se Erzima Zorid.
,,Jo. Ještě asi tři flašky!“

,,Tak tam pro ně ještě skoč! Jde ti to skvěle!“ nabádal ho Zorid a skrz okno natáhnul svoji ruku s podivně zapáchajícím měšcem.

,,Fuj! Co tohle je?!“ vyděsil se Erzim a zacpal si nos. Přitom druhou rukou hladil psa.

,,Kravský lejno! Dej to do skříně! Ať má majitel od nás taky nějakou, pěknou památku!“ nabádal Erzima Axtell.

Erzim pokrčil rameny, bez jediného slova chytil zapáchající měšec, jenž držel nataženou rukou, co nejdál od sebe. Zatímco v druhé držel lucernu.
S Dortíkem v patách a několika mazlícími zastávkami naposledy došel ke skříni.
Na prázdnou polici ve skříni položil měšec s lejnem, nabral poté zbývající flašky a pocitem úspěchu se vydal zpátky.
Bohužel poněkud zapomněl na svůj psí doprovod, nechtěně mu Erzim šlápnul na přední tlapku. Dortík okamžitě začal hystericky a bolestivě skučet, štěkat a kňučet co nejhlasitěji uměl. Byl to skutečně nepříjemný zvuk, jenž byl slyšel ven, ale i do pater domu.
Erzima to vyvedlo natolik z míry, že zakopl o lucernu a padal zády na jeden regál, který svou váhou Erzim srazil na druhý regál. Tím spustil krásné domino regálový efekt, kdy skříně padali jedna za druhou při zvuku rozbíjejícího se skla.
Erzim neváhal ani vteřinu a okamžitě běžel za doprovodu padajících regálů k jediné únikové cestě. Samozřejmě měl za svými zády štěkajicího Dortíka, který ho popoháněl.

,,Cos to provedl?!“ vyhrkl Axtell, když společně s Zuckermannem táhli Erzima za strašného štěkotu psa skrz okno sklepení.

,,Tohle je jak noční můra!“ zařval hystericky Erzim.

,,Stráže! Zavolejte stráže!“ Uslyšela trojice hlas ze sklepení.

,,Dělejte!“ vykřikl Zuckermann ,,Zdrháme!“

Čtveřici se podařilo uniknout s celkem pohodlným náskokem prvním městským hlídkám zpět do tábora, aniž by je kdokoli zpozoroval.
Zuckermann s Axtellem pobrali veškeré flašky do dřevěných koleček a vydali se s nimi na kraj lesa, kde je zakopali. Bylo jim totiž jasné, že prvně půjde vyšetřující důstojník Stattholmu do tábora dobrodruhů.
Což netrvalo dlouho.
Důstojník městské stráže spolu s dvaceti muži přišli prohledat tábor.
Samozřejmě a nečekaně nic nenašli.
Bylo mu jasné, že tady nic nenajde. Přece nemůže být nikdo tak blbý, že by si nechal lup
v táboře. Po krátkém proslovu k dobrodruhům, kdo to mohl být se hlídka vydala
s nepořízenou zpátky...