Anděl z Matarallu - Čtrnáctá kapitola

Kapitola čtrnáctá

Cesta skrz Západní lesy

Král Vírion stál na přístřešku svého paláce v Matarallu a hleděl na obzory zlatavého západu slunce. Tichý šum větru přinášel vzpomínky na dětství, na chvíle strávené s rodinou, které se od té doby proměnily v dýmající stíny. Včera se v jeho srdci opět vzbudila touha po pravdě, touha, kterou si ve svém královském kabinetu prosazoval. Dnes měl v úmyslu navštívit svou matku Almu, ať už to znamená cokoliv.

Alma byla hostem v jeho zámku po té, co zachránila Josého. „Matko,“ oslovil ji, když vstoupil do hřejivé komnaty, která voněla po bergamotových květech. Alma seděla na svém oblíbeném trůnu z bílého dřeva, oblečená v modrém šatu, který jí dodával na majestátnosti. Její oči, moudré a soucitné, se na něj upřely, jako by se snažily proniknout hlouběji než byly slova.

„Vírione,“ odpověděla s jemným úsměvem, „pojď blíž. Co tě trápí?“

Královo srdce se rozbušilo. „Matko, mluvil jsem s Moudrými o Efraimovi. Chci vědět pravdu o jeho osudu. Proč jsem o něm nikdy neslyšel? Proč je tak tajemný?“

Alma se na chvíli odmlčela, pak si povzdechla. „Efraim je… komplikovaný. V našem království existuje více tajemství, než si uvědomuješ a mnohá z nich se točí kolem jeho jména.“

„Musím to vědět! Jsem král, matko, mám právo znát pravdu,“ prohlásil rozhodně, zatímco se postavil přímo před ní.

Alma mu věnovala pohled, který byl plný lásky a strachu. „Efraim je tvůj bratr, ale jeho cesta se od nás odklonila. Když byl ještě malý, cítil ve svém srdci touhu po moci. Byl vždy nadaný, ale jeho ambice nás vylekaly. Bála jsem se, co by se mohlo stát, kdyby ho koruna oslepila.“

Vírion se zhluboka nadechl. „A proto jsi mu nikdy nedala šanci? Odsoudila jsi ho ještě dřív, než se mohl ukázat? Bylo to správné? Nemyslíš, že jsem měl právo poznat svého bratra?“

Alma sklopila pohled a v jejích očích se zaleskly slzy. „Měl, Vírione. Ale jeho cesta byla umocněna nepochopením a zradou. Opuštěný zůstal po svém útěku a hledá moc, kterou jsme mu nedali… a to ho může zničit. Jak jsem vyprávěla tvým přátelům, Efraima potkal Strážce temnoty a ten mu dal moc, po které prahl.“

Král se třásl zlostí, ale jeho hněv se proměnil v soucit. „Musíme mu pomoci, matko. Nesmíme ho nechat propadnout temnotě. Sám nevím, co může udělat, když mu nedáme šanci na odpuštění.“

Alma přikývla, i když její obavy byly znatelné. „Bude to nebezpečné. Není sám. Může mít spojence, kteří budou chtít oslabit naše království.“

Vírion přemýšlel o slovech své matky. Přičemž se mu v myšlenkách objevili Sarina, José, Alysia, Eliora a Talion, jeho věrní přátelé, kteří ho už několikrát podpořili.

„Musím je poslat na další cestu. Vydají se za mým bratrem a odhalí pravdu. Společně můžeme změnit jeho osud.“

„Jsi si jistý?“ zeptala se Alma s obavami.

„Ano, matko,“ odpověděl s odhodláním. „Je čas, abychom se postavili svým démonům a bojovali za to, co je správné.“

Alma si projela prsty skrze vlasy, přičemž se jí na tváři rozjasnil úsměv. „Jsem hrdá na muže, kterým se stáváš, Vírione.“

Jak opouštěl komnatu, rozhodnutý zjistit osud Efraima, připraven vyrazit na výpravu, cítil v srdci naději. Dnes ve světě zmatku a tajemství, byla pravda tou jedinou věcí, pro kterou stálo bojovat.

José, Sarina, Alysia, Talion a Eliora stáli na okraji Západních lesů, které se rozprostíraly před nimi jako temná a tajemná zachvění. Stíny stromů se táhly k zemi a mezi větvemi se mihotala světla, která vypadala jako duše, jež se snažily uniknout z náruče lesa.

„Les je známý svými klamy a pastmi. Musíme být obezřetní,“ pronesl Talion s vážným výrazem.

Sarina se podívala na Alysii, která se zamyslela nad směrem. „Podle legendy by měly být uprostřed lesa staré ruiny, kde najdeme pravdu o našem dalším úkolu. Musíme najít tento chrám.“

Eliora, která se dosud držela vzadu, se odvážila přistoupit blíže. „Nenechte se zmást přírodními krásami. Les má i svou temnou stránku. Čelíme nebezpečným stvořením, která chrání tajemství.“

Když se vydali dál, každý krok byl provázen šumem listí, který jako by zpívalo příběhy, jež čekaly na vyprávění. V dálce se ozval podivný zvuk – jako by pomalu tlouklo srdce lesa.

„Co to bylo?“ špitla Alysia, jejíž instinkty se rozezněly na poplach.

Čekalo je rozhodnutí, zda pokračovat, nebo se vrátit. Řeka jejich odhodlání byla však silnější než strach. Se spojenými silami a vírou v sebe sama se rozhodli vyrazit vpřed, do neznámého, které na ně čekalo.

V hloubi Západních lesů se vzduch naplnil napětím, když se skupina dostala do srdce temného území, jež obývala neznámá stvoření. Zvuky boje přehlušovaly šumění stromů. José, Sarina, Alysia, Talion a Eliora se rychle organizovali, aby čelili nečekanému útoku.

Eliora se svým vnitřním světlem, byla jako maják v temnotě. Její magie pulsovala kolem ní, poskytující ochranu a sílu jejím přátelům. Když první stvoření – zmutovaný stínový démon, zaútočil, Eliora okamžitě vystoupila vpřed, připravena bránit své přátele.

„Zmiz, démone Temnoty!“ vykřikla, zatímco uvolnila energii, která se vznášela v okolí, svítící jako zlaté jiskřící koule. Jejich světlo bylo oslepující.

Ale démon, hnaný zoufalstvím, se pustil do brutálního boje. Rychle se vrhal na Elioru, která i když byla odhodlaná, nedokázala udržet stvůru na uzdě. V okamžiku, kdy se k ní přiblížil, chrlil z úst temnou mlhu, která zablokovala světlo a pronikla do jejích očí.

Eliora zakřičela, když temnota vstoupila do jejího pohledu a náhle ji obklopila naprostá prázdnota. Zkusila se soustředit na magii, ale zmatek ji zasáhl jako vlna. Vnímala víc než kdy jindy – její ostatní smysly zesílily, ale zrak, ten jí byl odňat.

„Elioro!“ zavolal Talion, jeho hlas se zdál být daleko. Ztrácela orientaci, přestože nemohla vidět, cítila jednání svých přátel, jak se snažili bránit její oslabenou formu.

Zasáhla ho ohromná vlna bolesti, tyčící se z hrdla její mysli. Ale Eliora se nevzdávala. Soustředila se na teplo, co stále cítila v hrudi a vyvolala kolem sebe ochranný štít. I bez zraku se do boje pustila s odhodláním. Její magie teď byla její jedinou oporou.

„Musím… musím je ochránit,“ pomyslela si v srdci, zatímco neznámo přetvářelo její vnitřní svět.

Bitva pokračovala, skupina čelila temnotě v úplném chaosu, ale Eliořin duch zůstával neochvějný. Bez zraku, ale s obrovskou silou v srdci se snažila najít svou cestu, bojující za život a své přátelé.