Laura- 16.kapitola

Noc proběhla bez sebemenšího vyrušení.Ráno však tak klidné nebylo. „No tak, nebuď tak zbabělá! My se mu musíme postavit čelem, ne se schovávat!“ Laura slyšela tuhle větu asi posté, protože Mathylda po ní chtěla, aby se postavila do jejich čela a vedla je do posledního boje proti temnému rytíři. O tom ale Laura nechtěla nic slyšet. Stále Mathyldě opakovala, že musí být nenápadná, má svůj úkol a nesmí ho prozradit. Mathylda takový odpor nesnesla. Pořád na Lauru dorážela a snažila se, aby udělala to, co po ní chce, nebo aby jí alespoň prozradila svůj úkol. Laura se prozatím držela, nic jí neřekla, ani jí nezačala nadávat. Adam to všechno pobaveně sledoval. Cítil se tu v naprostém bezpečí a Mathyldina tvrdohlavost a odhodlanost mu připadala zábavná. Tedy, jen do doby, než začala dorážet i na něj. Když nemohla nic zjistit od princezny, proč to nezkusit zjistit od jejího přítele? Adam neměl tak silnou vůli jako Laura, ale vydržel alespoň do doby, než ho zachránila Laura. Mathylda snahu zjistit víc o jejich vzdala, neměla se už koho vyptávat, protože Adriena i Limerota považovala za zrádce a nehodlala se s nimi bavit. Limerotovi to vůbec nevadilo, byl na takové zacházení zvyklí, ale Adrien to nemohl přenést přes srdce..Stále si nepromluvil s Laurou, to ale nemohl nikdo, protože Mathylda s ní musela rozebrat, co bude dál. Limerota to dost štvalo, nutně si s Laurou potřeboval promluvit. Nestačil jí předat medailon, co má odevzdat Lauře podle tajemného hlasu ze zahrady. Velice si proto oddechl, když mu Marlen řekla, že se Laura s Mathyldou dohodli, že Laura a její společníci ještě dnes odejdou za svým cílem.

Nastal čas odejít. Laura si musela připravit proslov, jak bylo zvykem. „Mí drazí poddaní! Jsem velice ráda, že jsem vás potkala a doufám, že se velmi brzy sejdeme za lepších časů na mém hradě. Slibuji vám, že se postarám, aby temný rytíř opustil tuto zemi a nastal čas blahobytu.Zatím nevystupujte ze stínu, ale buďte připraveni bránit svoji zemi.Zdržela bych se déle, ale zatímco bych tu byla v klidu a bezpečí, všude jinde by umírali lidé a ptali by se, proč jim nikdo nepomůže. Buďte zdrávi a nevzdávejte se!“ Nastalo hrobové ticho. Bylo jí to velmi nepříjemné, byla by radši, kdyby už konečně někdo něco řekl. Marlen začala tleskat a po ní i ostatní. Nejdříve byli ztuhlý údivem ne proto, že by se jim líbila nebo líbila Lauřina slova, ale proto, že Laura vypadala jako pravá princezna. Ten, kdo měl o ní pochybnosti, na ně rychle zapomněl a věřil ve svoji princeznu. Laura se celá červenala, ale najednou se cítila statečná, odvážná a konečně si byla jistá tím, kým je. Za hlasitého potlesku se vydala se svými přáteli na cestu.

Když byli dostatečně daleko, zastavil se Limerot. „Lauro, něco se mi stalo, jedno co, někdo mi řekl, že ti to mám dát.“ Dal jí do ruky překrásný medailon. Byl z bílého zlata a zdobila ho jemná stříbrná růže. Laura ho s roztřesenými prsty vzala do rukou. Vycházelo z něj příjemné teplo a ona cítila to, co vždy hledala. Lásku, přátelství, porozumění.Nemusela se nikoho ptát, věděla, věděla, co to j. Amulet lásky. Otevřela ho. Byl prázdný. Potom se ozval hlas. „Lauro, dcero má, jediná, poslechni, co ti chci říct. Amulet lásky máš v rukou, další krok, poslední věc už zbývá jen. Silou trojí duše zabít, Temného rytíře porazit. Potřebuješ dýku, ta jest v mém paláci, v pokoji mém, v zrcadle skrytém. Dej jí sílu trojí duše, zab Temného rytíře. Nevěř radám svého otce, má tě rád, chce tě chránit. Chránit za tisíce životů. Zjistíš, že vše nebude tak hladké jak se zdá, věř srdci i rozumu. Věř jenom svým přátelům, nenechej se zlákat. Nezapomeň, že ti věřím, moje milá holčičko.“

„Lauro?“ oslovili ji všichni tři na jednou. Ta nereagovala. Amulet měla sevřený v roce a dívala se do dáli. Když odcházela z tábora, věřila si. Ted měla strach. Nemá věřit radám svého otce? Ten jí radil jít domů. Když to vzdá, zemřou tisíce lidí. No a co? Ona je nezná. Nenech se zlákat. Proč ne? Bylo by tak krásné být doma, bez přílišné zodpovědnosti… Uslyšela svoje přátele vykřiknout. Podívala se na ně. Ti na ni vyděšeně zírali. Pohlédla na svoje ruce.Byly bledé, velmi bledé, stále bledší, téměř průsvitné. Ne téměř průsvitné, ale opravdu průsvitné. Já mizím! Pomyslela si zděšeně. Limerot k ní přiskočil a chytil ji za ruku. Něco na ni křičel. Ona ho neslyšela, ani nechtěla slyšet. Adam k ní také přiskočil a chytl za ruku. Adrien se na ni díval. Věděl, že jí může pomoct. Ale, proč ano, nebo, proč ne?